běžící mizerové: Pražská stovka 2023 – Zasněženými skalními bludišti do cíle EKUTu.

1. až 3. prosince 2023

Start: pátek 1.12. 2023, ve 23:22, Praha

Cíl: neděle 3.12. 2023, v 0:03, Kravaře

Vzdálenost: 137 km

Převýšení: 4 250 m

Umístění: 32. místo z 231 startujících

Odkaz na stránky akce TADY

Otočit Olaf směr, mohl to být impozantní závěr jako na na Tour de France, kde cyklisté tři týdny objíždí francouzský venkov, aby pak slavnostně vjeli po nablýskaných bulvárech do centra Paříže. Petřín, až nahoru na rozhlednu, Pohořelec, Loretánské náměstí, okolo Pražského hradu… Jenže neotočil a cíl je v malé obci na severu, co se jmenuje Kravaře. Koukám do tmy a vnímám ji tam. Do všech detailů vypiplanou krásku. 137 km dlouhou, kroutící se trasu jubilejní 30. Pražské stovky. Koukám do tmy a vím, že to bude těžké. Ulice hlavního města, svahy v údolí Vltavy, nekonečné roviny Polabí a dlouhé hodiny v sněhem zapadaných skalních bludištích. Mnozí si sáhnou na dno, někdo touhle zkouškou projde, někdo z různých důvodů odstoupí. Jedno je ale jasné už teď. Na druhé straně, tam daleko ve tmě, na nikoho nečeká slávou pulzující Champs-Élysées. Místo šampaňského budeme cucat kostky ledu z namrzlých soft flašek, místo špalírů diváků nás obklopí ticho spící zimní přírody. Tam na konci budeme všichni jen se svým vlastním, každodenních zbytečností zbaveným, na dřeň očištěným příběhem.

Petřín, foto Pavel Koza

Z Petřína na Pohořelec, foto Pavel Koza

Na Letné, pár kilometrů za startem, si uvědomuji, jak absurdně působí tahle akce mimo stovkařskou bublinu.

„Máte závod? Kam běžíte?“ ptá se chlápek vracející se nejspíš z hospody, mírně omámen, ale ne natolik, aby nedokázal vnímat.

„K Český Lípě,“ odpovídám mu.

„Cože? Ne! To není možný! … Naší ulicí a teď v noci běžet k Český Lípě? To nejde!“

„Jo, jo, až tam,“ potvrzuje mu běžkyně za mnou

„Co jste to za lidi?“ slyším ho ještě ve chvíli, kdy vbíhám do Stromovky.

Na trase se odehraje hodně šíleností, ale vyděšenějšího člověka, ani z řad účastníků, již neuvidím.

Kolem plotu Botanické zahrady do Bohnic. Sněží, fouká studený vítr a vedle mě se na mapě míhají místa jako Flóra Středomoří a Turecka, Medonosné rostliny a včely, Severoamerická polopoušť, Pivoňková louka. To už ale nechávám Prahu, které to dnes pod sněhem a v záři lamp obzvlášť sluší, za sebou a nořím se s ostatními do temných roklí pod panelákovými sídlišti. Neustále stoupáme a klesáme, a když se zrovna nacházíme dole u Vltavy, směřuje můj pohled vždy symbolicky na druhý břeh. Zalesněná stráň mezi Sedlecem a Roztoky, ještě dál za zatáčkou Stříbrník. Kolik času jsem v září a říjnu večer po práci na tamních stezkách strávil? Dlouhé, osamocené kilometry, pořád sem a tam, jen abych nasbíral dostatečné množství výškových metrů. Teď si tady za to všechno rozbaluji třetí odměnu, závěrečnou etapu Extrémní kombinace v ultratrailu.

Výhled na Vltavu v Klecánkách, foto Martin Pertlík

Jídlo na venkovní občerstvovačce u řeky v Klecánkách, k tomu ve stoupání na vyhlídku meruňkový koláč z batohu. Je mi dobře! Takhle jsem si to nakreslil v hlavě před startem. Poprvé za celou historii (a možná naposledy) zavítala Pražská stovka do Polabí. Tuhle krajinu mám zažitou, vždyť kousek odtud bydlím. Mezi ostatními závodníky, vyznavači horského běhu a turistiky, jsem možná jeden z mála, který v ní vidí krásu, zároveň si však naplno uvědomuji i její největší úskalí. Nevnímám sníh padající proti rozsvícené čelovce do očí, nevnímám ani poryvy větru. Soustředím se jen na udržení stálého tempa a sledování modrých odrazek. Až si sem příští týden uděláme s mými dětmi výlet, abychom jich pár v rámci odznačování sundali, řekne mi syn: „Tati, já bych se v té tmě bál.“ A já mu odpovím: „Máťo, úplně největší strach jsem měl z toho, že se rozední a já to tu všechno uvidím.“ Nekonečné dlouhé polňačky jsou teď ale zahalené milosrdným závojem noci a fádnost nížiny lze pouze tušit ze světel vesnic roztroušených v dálce na horizontu. Polévka v hospodě v Kojeticích u Lenky a Martina a rychle ještě sezobat pochutiny z pestré nabídky na stolech obsahující přesně to, co všichni potřebujeme. Neratovice, most přes řeku, rozbředlým, mokrým sněhem pokryté lužní lesy a nivní louky u Tuhaně a konečně další zpruha u Vavřinče. Malý party stan na otevřeném prostranství. Postávám na jeho okraji a během toho doplňuji tekutiny a energii. Pár minut stačí k tomu, abych se rozklepal zimou. Jak asi musí být obsluze, která tu bude ještě několik hodin čekat na poslední stovkaře zdolávající trasu?

Polabí, foto Pavel Koza

Svítání mě zastihuje u Lhotky, na začátku Kokořínska. Až sem, a ještě mnohem dál putoval při svých toulkách z Prahy na sever svižným tempem básník Karel Hynek Mácha. Žít v současnosti, nejspíš by se tu proháněl ve funkčním outdoorovém oblečení, s trasou nahranou v hodinkách a po návratu domů by chrlil poetické komentáře ke svým výkonům zveřejněným na Stravě. Kráčím v jeho šlépějích a s každým dalším krokem mi je více a více jasné, proč to tu měl tolik rád. Vyhlídka Štampach, zamrzlá hladina rybníku Harasov, párky a čaj k pozdní snídani v penzionu U báby Šubrové… Celé je to taková milá zimní procházka. Až si říkám, jestli to organizátorovo „bu bu bu“ v příspěvcích před startem nebylo přehnané. Takhle přece nevypadá cesta do pekla. Pod nohami křupe sníh, bílými loukami romanticky meandruje říčka Pšovka a ze všeho dýchá pohádka. Jenže jejím vypravěčem není Ovčí babička, ale pán z Modřan, který u toho místo šály upletl bič. Proběhnu osadou Hradsko a najednou, jako když ďábel luskne prsty, jsem na úplně jiné akci.

Harasov

Zamrzlou krásu brzo vystřídalo dramatické škrábání se po zledovatělých skalách, obě fotky jsou od Petry Moravcové

Namrzlý, uklouzaný skalní blok a na jeho vrcholu šestnáctá kontrola. Ve větší skupině bezmocně dumáme, jak nahoru. Neustále to podkluzuje a je třeba šikovně přenášet váhu v rámci všech čtyř končetin. Hrad Kokořín a kratší návrat k normální turistice. Pak traverzující pěšina poblíž místa zvaného U Bobříka odvahy. Omylem šlapu na zledovatělé místo schované pod sněhem. Ujíždí mi noha a přetáčím se do kotrmelce přímo dolů ze stráně. Rychlost je taková, že stihnu předvést několik triků včetně válení sudů a přeletění pařezu přes bok. Zároveň to trvá tak dlouho, abych si uvědomil i strach. „Jsi v pohodě?“ volají vyděšeně běžci na cestě vysoko nade mnou. Zvedám se, oklepávám ze sebe sníh. „Jo, dobrý. Jen si posbírám hole a budu pokračovat.“ Kromě lýtka nataženého do stadia „to se rozhýbe“ mi fyzicky opravdu nic není. Vnitřně jsem však otřesen z toho, co se mohlo stát. Několik minut jen jdu. „Jirko, neblbni, prostě tam byl travnatý svah a ty sis ho vyhodnotil jako přijatelné riziko. Být tam skála, přejdeš určitě z běhu do opatrné chůze,“ uklidňuji se, když v tom okolní ticho rozčísne rána a dvacet metrů ode mě dopadne na zem celý strom. „No ty vole!“ Nevydržel tíhu sněhu. Za pár kilometrů v rokli Močidla další. A než dojdu na občerstvovačku do Mšena, považuji svůj pád již za naprosto bezvýznamnou a zcela bezpečnou záležitost.

Pokličky, foto Martin Novák

Nevím, kdy spadly tyto stromy, ale takto se pod náporem sněhu kácely na trase až do konce závodu, později jsem to přestal vnímat. Foto Martin Novák

Hospůdku Romanov, její teplo a pohodu, nechávám za sebou nerad. Připadám si jako v poslední scéně v Tanci s vlky, kde se Kevin Costner po rozloučení s indiány vydává pryč zasněženou divočinou. Motám se skalním Bludištěm, procházím Rájem, Olešnem a za Ovčáckým vrchem mě to naprosto pohltí. Zimní severoamerické hory. Nikdy jsem tam nebyl, ale klikatící se úzká stezka nad Planým dolem dává průchod fantazii. Jeskyně Kamenný úl už není Olafovou schovkou pro kontrolní fix, ale brlohem spícího grizzlyho a ti dva trampové u ní nejsou ajťáci z Prahy, ale trappeři ze shora od Yukonu. Loveckým okem nahrazuji online časomíru a ze stop na cestě čtu příběhy závodníků přede mnou. Přivádí mě až k vykácenému úseku, na jehož začátku zůstávám stát s otevřenou pusou. Lesníci tu svými sekerami nevědomky obnažili neskutečnou scenérii. Kochám se pohledem na dno údolí, na oba jeho svahy a na hnědé skály vystupující z rozlehlé bílé plochy. Na vrcholu jedné z nich jako by někdo neustále opakoval mé jméno. „Sunkmanitu Tanka Ob Waci.“ To Vítr ve vlasech. Sedí tam zahalen v kožešinách na koni a s oštěpem nad hlavou volá do kraje, že navždy budeme přátelé. Když to pak všechno za Nedvězím zmizí nenávratně ve tmě, vím, že se ztratil vizuální vjem, ale v mé hlavě tahle část Pražské stovky zůstane navždy.

Zachycen na trase, foto Filip Smetana

Nad Planým dolem

Na severu chráněné oblasti Kokořínsko zvedají se z hlubokých lesů k nebi výrazné vrcholy Polomených hor. Vzpomínky na včerejší pohodový, romanticky nasvícený Petřín smazávají vrstevnice, únava z dlouhé štreky za námi a čím dál tím více mrazivější počasí. Klepu se zimou a nepomáhá ani oblečení v malátném stavu na sebe nasoukané v hospůdce Stáj Zakšín. Jako Popelka jsem tam nad miskou s arašídy rozlouskl tři oříšky. Copak to tu máme? S čím dnes Jirka udělá parádu? Funkční tričko s dlouhým rukávem. Mikina ve stejné barvě. Silnější větrovka s elegantně provedenou kapucí. Vyšňořený si teď ve tmě užívám ledový bál. Papírové propozice se mění v noty a já v nich zoufale hledám foxtrot, valčík, čaču, ale ve všech řádcích až do konce vidím jen samé pogo a metalový kotel. Soukám se k Čapské palici, skalnímu kyji s respektem hrozícímu do kraje. Pak Husa, za ní nekonečné kolečko po horní části úpatí Vlhoště a rychle běžet zhltnout něco dobrého na poslední občerstvovačku k Honzovi Sedlákovi. Ano, k tomu, co na nedávném Loučení stál celý závod v Rytině soutěsce a vařil v dešti párky. Teď si postavil polootevřený party stan v téhle díře zapadlé mezi skalami a celý víkend doplňuje v mrazu tácy s jídlem. Hodně lidem tím zachrání nebo minimálně zpříjemní závěrečnou část.

Nad miskou s arašídy, foto Filip Smetana

Čapská palice, foto Petra Moravcová

Občerstvovačka u Honzy Sedláka za světla, já tam byl za tmy, foto Peter Císar

Vracečka na zřícenu hrádku nad Hvězdou, při studování profilu před startem jsem jí vůbec nezaznamenal, o to víc mě tohle stoupání psychicky ničí. Potom konečně Ronov, velké finále. Vnitřně na úplném dně, fyzicky se přesto ploužím nahoru, sledujíc kužel čelovky. Vyskočit na mě z křoví reportér ze sportovních zpráv a položit mi otázku: „Jak se cítíte?“ Odpověděl bych: „Jako světluška přišlápnutá v létě do hlíny, co se teď v zimě probrala z kómatu a totálně pochroumaná a dezorientovaná letí krajinou se svítícím zadkem napřed.“ Na vrcholu se nás sejde takových světýlek více. Jen já tu ale zůstávám déle. Nepamatuji si, že bych se někdy dostal s energií takto nízko, necítím v podstatě v sobě už žádnou. Mráz ji ze mě rychle vysál. V tomhle počasí nestačí obvyklé dávkování jídla. Je to drsná škola, ale i po tolika stovkách se člověk pořád učí. Hlavou mi jede šílený nápad chvíli si tu někde lehnout. Začínám zmatkovat. Až po několika minutách si vzpomenu na tabulku čokolády v batohu. Zbrkle ji vyndavám. Neřeším, že bych tu mohl něco poztrácet. Trhám obal, zakousávám se do dvou řádků a takřka hned cítím její nájezd.

Pode mnou jsou Kravaře, tam to všechno končí. Sbíhám dolů, aniž bych si všiml, že kvůli krátkodobé havárii obec zhasla. Nevnímám okolí, užívám si dojmy v sobě. Obyčejná cesta polem, na které teď v noci není nic k obdivování, pro mě znamená momentálně více, než cílová rovinka se stovkami halasně povzbuzujících diváků za zátarasy. Rozeklané Strážovské vrchy, strach z medvědů na osamocených nočních stezkách v Bílých Karpatech, kapustnica v čekárně na nádraží, nádherné výhledy do Pováží, přelézání klád a rozbitých mostů v Bobří soutěsce, bloudění v mlze na nekonečných loukách Českého středohoří, nebe plné hvězd nad hlavou při stoupání na Sedlo, balancování na hřebenu Trojhory a celá tahle zasněžená krása z Prahy až sem. Extrémní kombinace v ultratrailu, 3 akce, 381 kilometrů a 74 intenzivních hodin naplněných životem do poslední vteřiny. Kolem mě se pomalu rozeznívá pomyslná dojemná instrumentální hudba a na horizontu začínají sjíždět závěrečné titulky. Režie a scénář: Patrik, Petr, Olaf. Vedle toho se objevují taková ta malá okénka s přeřeknutími a faux pas během natáčení. A nikdo se nezvedá a neodchází z kina. Vyjednávání povolení, příprava a značení trasy, administrativa, návrh a zajištění triček, hledání občerstovaček a jejich obsluha, zajištění prostoru startu a cíle včetně úklidu, převoz batohů, časomíra… Všichni ten dlouhý seznam čtou uctivě až do posledního jména. Všichni vědí, že těmhle lidem patří velké díky a pořádný potlesk.