Modýlek ultratrailu
Nezpevněné stezky Krušných hor a Českého středohoří, délka 55 km,
převýšení 2 000 m, start ve 2 h ráno, chvilku tma, chvilku světlo,
přiměřené množství krizí a zábavy. Jako kdyby na mě koukal z výlohy
hračkárny igráček ultratrailisty. Na zádech malý batůžek, v rukách
kraťoučké propozice, na gumových vlasech čepičku, přes ní miniaturní čelovku
vydávající titěrné světýlko, bundičku, elasťáčky a botičky, co si přál
k Vánocům a v plastových očíčkách směsice pokory a radosti. Pauza
byla dlouhá, odvykl, ale zároveň si vytvořil absťák. Začátek sezóny je tady. Vítejte
na Quo Vadis, modýlku skutečného ultra-závodu, akce vhodné pro začátečníky i
pro ty, co se rozbíhají po zimě.
Krušné hory – zvolna nahoru, prudce dolů
„Quo Vadis. Kam kráčíš?!“ čtu, navlečen do
běžeckého kompletu, z nechápavých výrazů kolemjdoucích. Je pátek před
půlnocí a naštěstí se nás v Praze na hlaváku schází větší skupina. Brzy
všechna klepání si na čela i vnitřní pochyby o své normálnosti házím za hlavu.
Už vlastně vůbec netoužím po pohodlném gauči a teple domova, ani po natažených
nohách u televize, ale hrozně moc chci jet s těmito lidmi do odlehlých, příhraničních
končin na Ústecko a lítat tam zmrzlý a nevyspalý s kontrolní kartičkou po
kopcích. Chci být zase na trase!
pátek 11.3. 2016, krátce po 23 h, Praha - hlavní nádraží, foto Olaf Čihák
Malou točnu na konečné v Dubí tísní
mezi sebou svahy zalesněného údolí. Z hor táhne noční chlad. Dříve tady
při silnici na Německo odhalovaly své vnady prostitutky, dnes tu klepe kosu ve
funkčním oblečení zahalená bezmála stovka závodníků. Prezence se vleče, ručička
hodin se přehoupla přes původně avizovanou druhou ranní. Všichni jsou
nedočkavý, ale nikdo neremcá. Vždyť důvodem zdržení je větší nárůst počtu zájemců
na poslední chvíli. Práci organizátora a jeho týmu lze jen obdivovat. Nikoho
nenechali doma s brekem, stihli včas zareagovat domluvením speciálního
autobusu místo městské hromadné dopravy a letmým pohledem i tady je vše
v pořádku – rychlé odškrtávání účastníků, předávání itinerářů, platby na
místě, možnost převezení zavazadel do cíle, to vše ve tmě na horském
parkovišti, bez chaosu, nervozity
a s veselou náladou.
Pět minut před půl třetí ranní přecházíme
poblíž nedalekých lázní pomyslnou startovní čáru. Na upravených lázeňských
stezkách si konečně nepřipadám s holemi na nordic walking mezi borci se
speciálním běžeckými méněcenně. Vždyť tenhle druh pohybu nesmí chybět
v sortimentu procedur žádného kvalitního léčebného zařízení od Luhačovic
po Karlovy Vary. Poháněn vědomím výhody a také touhou zahřát se po předchozím
čekání se hned od začátku deru vpřed. Cesta se mění v pěšinu a prudkou
serpentinou stoupá vzhůru. Tempo nebezpečně přesahuje komfortní zónu vyznavače
indiánského běhu. Před každým zákrutem odpadá několik lidí do chůze. Na špici
vidím jen čelovky, ale jsem si jistý, že tenhle lázeňský kardio výlet diktuje
Jožo Harčařík, bronzový závodník Pražské stovky 2015.
Na Předním Cínovci stála dříve celá ves,
dnes tu najdete jen pustou náhorní planinu. Za sebou máme sedm kilometrů
nočního stoupání, z toho poslední dva zmrzlým sněhem. Ledový vítr žene do
Čech přes hradbu Krušných hor mraky. Nacházíme se střídavě v nich a mimo
ně. Doslova během vteřiny ztrácím všechny okolní spoluběžce, aby se za moment
zase objevili. Jako celebrita na tiskové konferenci musí si připadat zdejší
rozcestník. Po neúspěšném hledání kontrolního fixu se nás kolem něj rozestupuje
asi pět a cvakáme jednu fotku za druhou.
rozcestník Přední Cínovec, z fotky lze vytušit, jaké zde bylo v noci počasí
S vědomím, že se trasa brzy přehoupne
z horské části do nižších poloh, jsem si nebral příliš oblečení, snažím se
tedy nikde moc nezdržovat. V batohu mám sice ještě termofólii, ale tu
sebou nosím pouze pro případ opravdové nouze. Červenou hřebenovkou na Komáří
vížku k občerstvovačce. V kontrolní kartě si nechávám potvrdit svoji
návštěvu, popadám müsli tyčinku a spouštím se v pětičlenné skupině prudkým
sestupem pod lanovkou dolů. Nedokáži vůbec odhadnout, v které části
závodního pole se momentálně nacházím, ani neumím určit, jestli běžím se
stejnými lidmi, s nimiž jsem se potkal u rozcestníku na Předním Cínovci,
ale to teď vůbec neřeším. Veškerá moje mysl se upíná na terén pod nohami a
snaží se velmi rychle vyhodnocovat informace dodávané zrakem, chodidly a vším
možným, co tělo dokáže zapojit, aby zabránilo svému rozmáznutí se na svahu.
Byť v mapě vypadá jako rovná čára,
přesto nám lanovka několikrát mizí z dohledu. Složitě se pod ni musíme pokaždé
vracet, abychom neminuli sloup číslo tři, na který umístil organizátor
kontrolu. Nakonec ji ztrácíme definitivně, k tomu i cestu a sebe navzájem.
Hluboko pod námi spí ve svých domech obyvatelé Krupky a my tady nad městem
prožíváme zlý sen. Dva ze skupiny sviští stále níž, já s jiným uvízl
v labyrintu pichlavých keřů, pátý směřuje traverzem na severovýchod. Hrabu
se ven a společně s kolegou z křoví pokračujeme také vrstevnicí
napříč svahem. Ve chvíli, kdy mi připadá, že už traverzujeme druhé kolečko po
příhraničních horách kolem celé republiky, zaslechnu sto metrů před námi
halekání pátého. Narazil na lanovku a radost mu nekazí ani fakt, že stojí u
pilíře číslo dvě. Škrábeme se k trojce. „Ty vole, takovej rozptyl sloupů,
to musej cestující drhnout zadkem o zem,“ nadávám si pro sebe cestou ke
kontrole.
Českým středohořím přes Milešovku do cíle
Držet se kolegy z křoví, jimž je dle
výsledovky Míla Liška, se v následující motanici okolo Teplic ukazuje jako
velmi dobrý nápad. Někoho s tak vynikajícími orientačními schopnostmi jsem
už dlouho nepotkal. On snad v těch vytištěných mapách zabírajících několik stran papírů má i takovou tu pohyblivou šipičku, co bývá v GPS navigacích. Především díky
němu se dostáváme ještě před šestou hodinou ranní na občerstvovačku na hradě
Doubravka. Dávám si chleba se salámem a sýrem a od Egona si nechávám připravit
kafe. Omlouvá se mi, že asi ještě nebude ideální teplota vody, přesto si na něm
pochutnávám, jako kdybych pil latéčko s intošema v kavárně Slávia.
Teplice a hrad Doubravka, kde byla venkovní občerstvovačka. Foto Olaf Čihák
Nebe se prosvětluje, ale obyvatelé
sídliště si zatím ještě vychutnávají víkendový spánek. My opouštíme Teplice.
Lbín, Hradiště, Bžany, Bukovice, jedna středohorská obec za druhou. Míla má
radost, prý se držíme v první desítce. Já si procházím menší krizí. Často
se mi navíc stává, že se kolem mě na podobných akcích v závěru přežene spousta
závodníků, tak raději zatím nic nevyhodnocuji. A opravdu, brzy za námi vidím
několik běžců, dva se dokonce dostávají před nás. To, co se ve tmě jevilo jako
sólo únik ve dvou, vypadá přes den jako běh v pořádném balíku. Kolega mě
několikrát posílá vpřed, že to už doklepe v pomalejším tempu, ale nemám
energii. Jenže pak se dostáváme k Černčicím, pod Milešovku, do mé oblíbené
tréninkové oblasti. Patnáct kilometrů před cílem konečně ožívám. Cítím
poslední šanci, jak se téhle skupině utrhnout. Dávám na Mílu a nasazuji
tempo. Těsně pod úpatím mám všechny za sebou.
Milešovka od Černčic, foto Pavel Koza
Modrou turistickou stezku na vrchol
královny Českého středohoří pokrývá ledový krunýř. Bude mě to stát spoustu sil,
přesto s každým krokem zarážím hole prudce do ledu jako cepíny. Makej,
Jirko, makej! Není to tak dávno, co jsi tudy šel mnohem drsnější Loučení, tuhle
srandu prostě musíš dát! Vrcholovou restauraci ode dneška provozuje nový
majitel. Nechávám si razítkem potvrdit kontrolní kartu a omlouvám se, že se nemůžu
zdržet. Chápavě se usmívá a působí na mě jako úplný opak předchozí obsluhy. Však
tu bývám několikrát do roka, tak se příště určitě zastavím.
zledovatělý výstup na Milešovku, foto Olaf Čihák
S potěšením sleduji terén na druhém
svahu Milešovky. Neklouže. Užívám si nádherný dopolední seběh, zaplavuje mě
radost. Na prvním rozcestí s přístřeškem si nandavám sluchátka
s hudbou a povzbuzen našlápnutým playlistem dobíhám do motorestu ve
Velemíně. Tady je cíl závodu, ale nejprve musím ještě absolvovat sedm a půl
kilometru dlouhý okruh Oparenským údolím. Smyčka v mapě a pořádný nápor na
psychiku. U stolu organizátora sedí již vítěz závodu Jožo Harčařík. Mezi ním a
mnou je momentálně taková vzdálenost, že kdyby se to natočilo, byl by na
tom videu patrný i proces evoluce.
S myšlenkami nad tím, kolik generací
suchozemské želvy se muselo narodit, než se z vajíčka vylíhl dnešní
prototyp s pevným krunýřem na obranu proti predátorům, svištím
k hradu Opárno. Poslední kontrolní fix a rychle zpět. Z Chotiměře do
Velemína přecházím do chůze. Už to nejde. Neustále kontroluji trasu za sebou.
Je to tu přehledné, neměl by se na mě nikdo dotáhnout. Snad z toho bude přece
jen těsně první desítka. Na dohled od motorestu zvedám pomyslně ruce. Otevírám
dveře, vcházím dovnitř, předávám evidenci s kontrolami Petru Malému, tvůrci
celé téhle jedinečné březnové soboty.
„Jak to vypadá? Kolik je tady už lidí?“
ptám se udýchaný, propocený.
Kouká do papírů. Čas se vleče. Musí to být
seznam, jak na Pražském maratonu a já budu nejspíš dva dny za Keňany. Asi jsem
se pořádně přepočítal. Ano, přepočítal, ale opačně.
„7:46. Seš čtvrtej,“ odpovídá vysmátý. „Gratuluji.“
Autobus opouští Velemín směr Lovosice.
Naobědvaný se naposledy otáčím z okna na Milešovku. Tohle byla zase jednou
vydařená akce. Díky Mílovi za společné kilometry, díky všem lidem, co kvůli nám
ochotně mrzli na občerstvovačkách, díky Petru Malému za celé Quo Vadis.
Odkazy na články bloggerů:
Eliška Majorová (první žena v cíli): Quo Vadis 2016
Katka Dlouhá: Quo vadis
Pavel Koza: Quo vadis 2016 aneb Vítání jara na Milešovce
Tomáš Vrzáček: Quo Vadis (Kam kráčíš...), 55 km, 2050 m+
Žádné komentáře:
Okomentovat