běžící mizerové: Quo Vadis 2016 aneb Noční přechod z Cínovce na Milešovku

12. března 2016

Modýlek ultratrailu

Nezpevněné stezky Krušných hor a Českého středohoří, délka 55 km, převýšení 2 000 m, start ve 2 h ráno, chvilku tma, chvilku světlo, přiměřené množství krizí a zábavy. Jako kdyby na mě koukal z výlohy hračkárny igráček ultratrailisty. Na zádech malý batůžek, v rukách kraťoučké propozice, na gumových vlasech čepičku, přes ní miniaturní čelovku vydávající titěrné světýlko, bundičku, elasťáčky a botičky, co si přál k Vánocům a v plastových očíčkách směsice pokory a radosti. Pauza byla dlouhá, odvykl, ale zároveň si vytvořil absťák. Začátek sezóny je tady. Vítejte na Quo Vadis, modýlku skutečného ultra-závodu, akce vhodné pro začátečníky i pro ty, co se rozbíhají po zimě.

Krušné hory – zvolna nahoru, prudce dolů

„Quo Vadis. Kam kráčíš?!“ čtu, navlečen do běžeckého kompletu, z nechápavých výrazů kolemjdoucích. Je pátek před půlnocí a naštěstí se nás v Praze na hlaváku schází větší skupina. Brzy všechna klepání si na čela i vnitřní pochyby o své normálnosti házím za hlavu. Už vlastně vůbec netoužím po pohodlném gauči a teple domova, ani po natažených nohách u televize, ale hrozně moc chci jet s těmito lidmi do odlehlých, příhraničních končin na Ústecko a lítat tam zmrzlý a nevyspalý s kontrolní kartičkou po kopcích. Chci být zase na trase!

pátek 11.3. 2016, krátce po 23 h, Praha - hlavní nádraží, foto Olaf Čihák

Malou točnu na konečné v Dubí tísní mezi sebou svahy zalesněného údolí. Z hor táhne noční chlad. Dříve tady při silnici na Německo odhalovaly své vnady prostitutky, dnes tu klepe kosu ve funkčním oblečení zahalená bezmála stovka závodníků. Prezence se vleče, ručička hodin se přehoupla přes původně avizovanou druhou ranní. Všichni jsou nedočkavý, ale nikdo neremcá. Vždyť důvodem zdržení je větší nárůst počtu zájemců na poslední chvíli. Práci organizátora a jeho týmu lze jen obdivovat. Nikoho nenechali doma s brekem, stihli včas zareagovat domluvením speciálního autobusu místo městské hromadné dopravy a letmým pohledem i tady je vše v pořádku – rychlé odškrtávání účastníků, předávání itinerářů, platby na místě, možnost převezení zavazadel do cíle, to vše ve tmě na horském parkovišti, bez chaosu, nervozity a s veselou náladou.

Pět minut před půl třetí ranní přecházíme poblíž nedalekých lázní pomyslnou startovní čáru. Na upravených lázeňských stezkách si konečně nepřipadám s holemi na nordic walking mezi borci se speciálním běžeckými méněcenně. Vždyť tenhle druh pohybu nesmí chybět v sortimentu procedur žádného kvalitního léčebného zařízení od Luhačovic po Karlovy Vary. Poháněn vědomím výhody a také touhou zahřát se po předchozím čekání se hned od začátku deru vpřed. Cesta se mění v pěšinu a prudkou serpentinou stoupá vzhůru. Tempo nebezpečně přesahuje komfortní zónu vyznavače indiánského běhu. Před každým zákrutem odpadá několik lidí do chůze. Na špici vidím jen čelovky, ale jsem si jistý, že tenhle lázeňský kardio výlet diktuje Jožo Harčařík, bronzový závodník Pražské stovky 2015.

Na Předním Cínovci stála dříve celá ves, dnes tu najdete jen pustou náhorní planinu. Za sebou máme sedm kilometrů nočního stoupání, z toho poslední dva zmrzlým sněhem. Ledový vítr žene do Čech přes hradbu Krušných hor mraky. Nacházíme se střídavě v nich a mimo ně. Doslova během vteřiny ztrácím všechny okolní spoluběžce, aby se za moment zase objevili. Jako celebrita na tiskové konferenci musí si připadat zdejší rozcestník. Po neúspěšném hledání kontrolního fixu se nás kolem něj rozestupuje asi pět a cvakáme jednu fotku za druhou.

rozcestník Přední Cínovec, z fotky lze vytušit, jaké zde bylo v noci počasí

S vědomím, že se trasa brzy přehoupne z horské části do nižších poloh, jsem si nebral příliš oblečení, snažím se tedy nikde moc nezdržovat. V batohu mám sice ještě termofólii, ale tu sebou nosím pouze pro případ opravdové nouze. Červenou hřebenovkou na Komáří vížku k občerstvovačce. V kontrolní kartě si nechávám potvrdit svoji návštěvu, popadám müsli tyčinku a spouštím se v pětičlenné skupině prudkým sestupem pod lanovkou dolů. Nedokáži vůbec odhadnout, v které části závodního pole se momentálně nacházím, ani neumím určit, jestli běžím se stejnými lidmi, s nimiž jsem se potkal u rozcestníku na Předním Cínovci, ale to teď vůbec neřeším. Veškerá moje mysl se upíná na terén pod nohami a snaží se velmi rychle vyhodnocovat informace dodávané zrakem, chodidly a vším možným, co tělo dokáže zapojit, aby zabránilo svému rozmáznutí se na svahu.

Byť v mapě vypadá jako rovná čára, přesto nám lanovka několikrát mizí z dohledu. Složitě se pod ni musíme pokaždé vracet, abychom neminuli sloup číslo tři, na který umístil organizátor kontrolu. Nakonec ji ztrácíme definitivně, k tomu i cestu a sebe navzájem. Hluboko pod námi spí ve svých domech obyvatelé Krupky a my tady nad městem prožíváme zlý sen. Dva ze skupiny sviští stále níž, já s jiným uvízl v labyrintu pichlavých keřů, pátý směřuje traverzem na severovýchod. Hrabu se ven a společně s kolegou z křoví pokračujeme také vrstevnicí napříč svahem. Ve chvíli, kdy mi připadá, že už traverzujeme druhé kolečko po příhraničních horách kolem celé republiky, zaslechnu sto metrů před námi halekání pátého. Narazil na lanovku a radost mu nekazí ani fakt, že stojí u pilíře číslo dvě. Škrábeme se k trojce. „Ty vole, takovej rozptyl sloupů, to musej cestující drhnout zadkem o zem,“ nadávám si pro sebe cestou ke kontrole.

Českým středohořím přes Milešovku do cíle

Držet se kolegy z křoví, jimž je dle výsledovky Míla Liška, se v následující motanici okolo Teplic ukazuje jako velmi dobrý nápad. Někoho s tak vynikajícími orientačními schopnostmi jsem už dlouho nepotkal. On snad v těch vytištěných mapách zabírajících několik stran papírů má i takovou tu pohyblivou šipičku, co bývá v GPS navigacích. Především díky němu se dostáváme ještě před šestou hodinou ranní na občerstvovačku na hradě Doubravka. Dávám si chleba se salámem a sýrem a od Egona si nechávám připravit kafe. Omlouvá se mi, že asi ještě nebude ideální teplota vody, přesto si na něm pochutnávám, jako kdybych pil latéčko s intošema v kavárně Slávia.

Teplice a hrad Doubravka, kde byla venkovní občerstvovačka. Foto Olaf Čihák

Nebe se prosvětluje, ale obyvatelé sídliště si zatím ještě vychutnávají víkendový spánek. My opouštíme Teplice. Lbín, Hradiště, Bžany, Bukovice, jedna středohorská obec za druhou. Míla má radost, prý se držíme v první desítce. Já si procházím menší krizí. Často se mi navíc stává, že se kolem mě na podobných akcích v závěru přežene spousta závodníků, tak raději zatím nic nevyhodnocuji. A opravdu, brzy za námi vidím několik běžců, dva se dokonce dostávají před nás. To, co se ve tmě jevilo jako sólo únik ve dvou, vypadá přes den jako běh v pořádném balíku. Kolega mě několikrát posílá vpřed, že to už doklepe v pomalejším tempu, ale nemám energii. Jenže pak se dostáváme k Černčicím, pod Milešovku, do mé oblíbené tréninkové oblasti. Patnáct kilometrů před cílem konečně ožívám. Cítím poslední šanci, jak se téhle skupině utrhnout. Dávám na Mílu a nasazuji tempo. Těsně pod úpatím mám všechny za sebou.

Milešovka od Černčic, foto Pavel Koza

Modrou turistickou stezku na vrchol královny Českého středohoří pokrývá ledový krunýř. Bude mě to stát spoustu sil, přesto s každým krokem zarážím hole prudce do ledu jako cepíny. Makej, Jirko, makej! Není to tak dávno, co jsi tudy šel mnohem drsnější Loučení, tuhle srandu prostě musíš dát! Vrcholovou restauraci ode dneška provozuje nový majitel. Nechávám si razítkem potvrdit kontrolní kartu a omlouvám se, že se nemůžu zdržet. Chápavě se usmívá a působí na mě jako úplný opak předchozí obsluhy. Však tu bývám několikrát do roka, tak se příště určitě zastavím.

zledovatělý výstup na Milešovku, foto Olaf Čihák

S potěšením sleduji terén na druhém svahu Milešovky. Neklouže. Užívám si nádherný dopolední seběh, zaplavuje mě radost. Na prvním rozcestí s přístřeškem si nandavám sluchátka s hudbou a povzbuzen našlápnutým playlistem dobíhám do motorestu ve Velemíně. Tady je cíl závodu, ale nejprve musím ještě absolvovat sedm a půl kilometru dlouhý okruh Oparenským údolím. Smyčka v mapě a pořádný nápor na psychiku. U stolu organizátora sedí již vítěz závodu Jožo Harčařík. Mezi ním a mnou je momentálně taková vzdálenost, že kdyby se to natočilo, byl by na tom videu patrný i proces evoluce.

S myšlenkami nad tím, kolik generací suchozemské želvy se muselo narodit, než se z vajíčka vylíhl dnešní prototyp s pevným krunýřem na obranu proti predátorům, svištím k hradu Opárno. Poslední kontrolní fix a rychle zpět. Z Chotiměře do Velemína přecházím do chůze. Už to nejde. Neustále kontroluji trasu za sebou. Je to tu přehledné, neměl by se na mě nikdo dotáhnout. Snad z toho bude přece jen těsně první desítka. Na dohled od motorestu zvedám pomyslně ruce. Otevírám dveře, vcházím dovnitř, předávám evidenci s kontrolami Petru Malému, tvůrci celé téhle jedinečné březnové soboty.

„Jak to vypadá? Kolik je tady už lidí?“ ptám se udýchaný, propocený.

Kouká do papírů. Čas se vleče. Musí to být seznam, jak na Pražském maratonu a já budu nejspíš dva dny za Keňany. Asi jsem se pořádně přepočítal. Ano, přepočítal, ale opačně.

„7:46. Seš čtvrtej,“ odpovídá vysmátý. „Gratuluji.“

Autobus opouští Velemín směr Lovosice. Naobědvaný se naposledy otáčím z okna na Milešovku. Tohle byla zase jednou vydařená akce. Díky Mílovi za společné kilometry, díky všem lidem, co kvůli nám ochotně mrzli na občerstvovačkách, díky Petru Malému za celé Quo Vadis.

Stránky akce včetně odkazu ZDE, mapa na cykloserveru ZDE a kompletní výsledky ZDE.