26. až 28. července 2019
Přijedou autobusy
Někdo
jezdí v létě na fesťáky, ty jezdíš sem. Na pomyslném pódiu zatím nikdo
není, z repráku se line šum, zvukařem
puštěné intro. Na rozměrné obrazovce jednoduchá projekce. Neděje se na ní skoro
nic, jen dokola padá voda, z výšky ze skály dolů. Minimalistické, přesto s
atmosférou. Teď už je ti to jasné. Ten šum patří k tomu vodopádu. Skutečný vodopád
Wilczki.
Už
ani nemusíš přemýšlet, jak ses sem dostal. Třetí rok za sebou. Přijedou
autobusy. Pokaždé stejné výrazy řidičů. Čteš z nich strach z neznáma, strach z
toho, že se děje něco divného. Zájezd do Dubrovníku, školní výlet na Karlštejn,
náhradní přeprava za porouchaný vlak… jen tenhle jediný červencový pátek se
vymyká seznamu normálních zakázek. Jednosměrka do pekla. Jednou to jsou
Kamionki, podruhé Olešnice, dnes Miedzygórze. V deset večer v Týništi naložit,
před půlnocí uprostřed lesů vyložit.
A pak to zašumí i mezi lidmi. Tebe to vytrhne z myšlenek. Vysoko nad vodopádem se objevuje mistr. Mžouráš očima, abys ho v slabém světle lamp zahlédl. Není pochyb, sestupuje z výšin mezi diváky. Zdraví se s těmi, co ještě neviděl. Zná celé publikum. A vodopád pořád šumí. Neměnný zvuk, ale ty v něm přece jen slyšíš v jednu chvíli dramatický nádech. Něco, co v něm vůbec není, něco, co je pouhým výtvorem napjaté psychiky. Koukáš na hodinky. Za pár vteřin to začne. Jestli je tu momentálně někdo, kdo čeká pozvolnou nájezdovou linku, musí mu další dění vyrazit dech. Mistr bere do rukou otěže. Téměř okamžitě přichází hutný beat, fyzicky bolestivý zvuk, který se vzápětí zběsile láme nahoru a dolů. „Tohle odpálí techniku,“ říkáš si, jenže party se dává do pohybu a ty už jsi stržen lidmi.
130 km s převýšením cca 4 400 m
Tabulka s třemi
sloupci
Vlečeš
se ve středu závodního pole. Igliczna (845 m n. m.), Czarna Góra (1 204 m
n. m.) a Králický Sněžník (1 424 m n. m.), tak se jmenují první vrcholy
úvodní části propozic, nejemocionálnější tóny notové osnovy, kterou držíš
v ruce. Čím častěji se z každé hory noříš znovu a znovu do
zalesněných údolí, aby ses posléze drápal vzhůru, tím více si tvé tělo
uvědomuje koncept skladby. Máš pocit, že na první pohled chaoticky se kroutící
trasa (vždyť z šestnáctého kilometru je to po silnici pouhé dva kilometry
zpět na start), ve skutečnosti sleduje myšlenku: Po každém vrcholu přijde pád,
stačí ale vytrvat a ze dna se zase dostaneš nahoru. Jenže pak vidíš mistra, je
doslova všude, vysmátý hologram z budoucnosti nainstalovaný na několika
občerstvovačkách, a je ti jasné, že hlavní myšlenka je jediná – vymést všechny
kopce v okolí.
Czarna Góra, 10. kilometr závodu
Na
Klepáči bivakuje jakási rodinka. Čekali nejspíš klidnou noc, ale nevědomky si
lehli do trasy stovky. Zatímco máma s tátou ještě spí, oči dětí sledují,
jak zdoláváš schody na rozhlednu. Hřeben Králického Sněžníku je ozářen ranním
sluncem. Čelovku si už dávno vypnul. Po dlouhé době máš v kapse tabulku
s třemi sloupci. Co kdyby tě právě dnes přepadl závodní duch? V levém
jsou slabší mezičasy, v prostředním uspokojivé, s pravým bys byl sám
pro sebe za borce. Momentálně máš ale více než hodinu zpoždění za celým tímto
egoistickým výtvorem, za čísly vypočtenými bez špetky pokory. Prostě se do té
zas**** tabulky vůbec nevejdeš. Nic na tom nemění ani fakt, že se za
občerstvovačkou na Horní Moravě zvuková linka natahuje. Hraniční cesta se sice
mění v rovinku, avšak zároveň často mizí ve vysoké trávě, mokřinách a
křovích. Kam pojedeš příště na závod, nemáš tušení, jedno víš ale jistě,
k předstartovní přípravě nebudeš potřebovat excel ani kalkulačku.
Klepáč, 31. kilometr závodu
Výhled z Klepáče na hřeben Králického Sněžníku
Píseň ledu a ohně
Za
Petrovičkami se ti otevírá výhled na celý hřeben Králického Sněžníku, je po tvé
pravici a je už hodně daleko. Několik let na stovkách a stejně se znovu
podivuješ nad tím, jakou vzdálenost je člověk schopný urazit po svých beze spánku českou krajinou.
Chatu
Na Čiháku opouštíš posilněn polévkou krátce po desáté hodině dopolední.
Asfaltovou silnici již rozehřívají sluneční paprsky. Jsi rád, když se trasa u
Zemské brány stáčí po turistické stezce do lesa. Jenže ani stín stromů a chlad
od Divoké Orlice nestačí na tropické počasí. Tohle je jediný okamžik, na který
si opravdu trénoval. Vedro tě zpomalilo při všech předchozích účastech. Dnes se
zaskočit nenecháš. Píseň ledu a ohně. Myšlenková hra, kterou sis vymyslel a
vypiloval při víkendových výbězích doma ve žhnoucích rovinách Polabí. Minimalistické
osvěžující scénky, pro větší efekt a zdůraznění neustále se střídající se svými
hřejivými protějšky.
V tekutém
skupenství se uvnitř převaluje rozžhavená železná ruda. Karel spokojeně zavře
dvířka. Dvanáctihodinová směna u vysoké pece začala bez problémů.
Lízaje
nanuk na schodech před večerkou v grónském Nuuku inuitský chlapeček
sleduje ulicí projíždějící psí spřežení.
Od
svítání se neustále míjíš s jednou holkou a klukem a s Ivanou B.
Potkáváte se i u Pašerácké lávky.
Ivana B. a já u Pašerácké lávky, 56. kilometr závodu, foto Zdeněk Černý
Spoluběžci, se kterými jsem se držel od Horní Moravy až po Rokytnici, foto Zdeněk Černý
Špendlíček
navigace zapíchne do nejbližší oázy. 383 km. „Že já blbec jsem si nevzal
lepení,“ nadává cyklista Lukáš nad píchlým kolem uprostřed Sahary.
Úplně
na ně zapomněla a teď na ní vypadly ze skříně. „Škoda, že nikdo nemůže a musím jít sama,“ rve si
vlasy Naďa. Je konec roku a na to, aby využila poukázky na všech deset návštěv
kryokomory, má poslední dvě hodiny.
Kluk
a holka přemýšlí, že odstoupí. Do Rokytnice přibíháš před nimi i před Ivanou B.
V centru města je pouť. Kupuješ si malinovku a skrz pouťové atrakce a za
zvuku disco hudby se dereš ven z města. Přijde ti, že jsi pro ostatní návštěvníky
této kulturní akce neviditelný.
Do
očí se Tondovi odráží tisíce paprsků. Sálá to na něj ze všech stran. Motá se mu
hlava. A pak padá na jeden z panelů. Pálí to do křídel. Tonda je beruška a
první přelet nad největší solární elektrárnou světa se nepovedl.
S nohami
zabalenými v dece a se šálou kolem krku čte si Vasil ve své novosibirské
garsonce noviny. Je konec listopadu, zítra konečně začíná topná sezóna.
Beruška
Tonda? Zvířátko s lidským jménem? Něco je špatně! Začínáš se přehřívat.
Ani Julinčino údolí tě neochrání před pračkou. Blíží se bouřka. Ze zahrádky
restaurace v Říčkách sleduješ černé mraky. Další úsek závodu vede přes
hřeben Orlických hor. Co teď? Podle obsluhy občerstvovačky je meteoradar čistý.
Dojídáš polévku, dopíjíš džus naředěný vodou a vyrážíš. Proti tobě sestupuje
Filip S., má úpal, končí.
Zmrzlina
na Zakletém, Kunštátská kaple, na rozcestí Pod Homolí zjištění, že kontrolní
kleštičky byly na Homoli, znovu nahoru, znovu dolů, sedlo Pod Jelenkou. A pořád
černé mraky. Už víš, kam si v nejhorším zalezeš. Mezi husté, nízké
stromky. Jsou tu všude. Nakonec to ale není potřeba. Buď ses dostal na její
okraj, nebo těsně před Velkou Deštnou (1 115 m n. m.) apokalypsa změnila
směr. Mraky tě jen lízly a přes hřeben se přesunuly z Čech do Polska. Ba
co víc, nechaly za sebou příjemné běžecké počasí.
Bouře, která mě proháněla po Orlických horách
Výhled z Velké Deštné, 84. kilometr závodu
Ztraceným světem do cíle
„Nibali
první, Valverde druhý…“ Do restaurace v Deštném dobíháš ve chvíli, kdy v televizi
běží závěr předposlední etapy letošní Tour de France. Neprofesionálně dokoukáš
a teprve pak si objednáváš polévku, kávu a malinovku. Mezitím se tady mihne
Ivana B., která oproti tobě nemá potřebu se na občerstvovačkách vůbec
zastavovat, natož sledovat seriály či pořady.
Za
Supovou vyhlídkou se skladba mění. Pořád to z repráků duní, ale oproti orlickému
intermezzu výrazně rovněji. Tady se k mistrovi přidává i místní Jirka Učík, aby nás v b2b setu provedli placatým podhůřím. Ze začátku tě to tu
nudí, až vytáčí. Při letmém pohledu do mapy je jasné, že trasa dělá zbytečný
oblouk a prodlužuje cíl odhadem o dvě hodiny. Pak se ale začínáš bavit.
Chmeliště, Sekyrka… polosamoty uprostřed polí, mimo turistické cesty, často
přístupné jen polňačkami. Tímto ztraceným světem obcházíš po šipkách jakýkoliv
náznak větší civilizace či frekventovanějšího místa. Je to důmyslně připravené
a muselo to stát spoustu času strávených v terénu. Naprostý agro-hardcore.
Mastecký
vodopád, největší zajímavost závěrečné části, sice neteče a do toho se spustil
studený déšť, ale to všechno vynahrazují poslední dvě bohatě zásobené
občerstvovačky – v Bílém Újezdu u Magdy a plyšového medvěda Edy a v Pasekách
doma u Učíků. Palačinky, rizoto několika druhů, řízky, chleby s všelijakými
pomazánkami, káva, pivo, limo… Tady není možné si nevybrat.
Čelovkou
šermuješ po stromech, aby ti neunikla žádná značka. Je krátce po půlnoci. Pod
nohami cítíš písek. Nejprve pár zrnek. Slyšíš, jak do basové linky najíždí zvuk
afrických bubnů. Kolem se mihne karavana. Kožené pásky držící náklad na
velbloudech zavržou. A pak se před tebou objeví hodně písku. Celá
hromada. Duna! A přes ni vedou šipky. Škrábeš se nahoru. Mokrý písek se
ti lepí na boty i na oblečení, to jak si na jednom místě musíš kleknout. Potom se už ale blíží velké finále. Už vidíš světla cílového Týniště. Na okraji lesa se
ještě naposledy dotahuješ na Ivanu B., a společně dobíháte do základní školy.
Za stolem sedí mistr. Je unavený z dlouhé organizace, ale není to
hologram, je to opravdu Olaf. Čipujeme si čas 24 hodin 50 minut a bereme dělené 13. až
14. místo z 80 startujících.
Duna ve dne, ilustrační foto od Olafa i s Olafem, já tu byl v noci a po dešti
Moc děkuji pořadateli a celému týmu pomocníků, který letos čítal opravdu velké
množství lidí za tento pěkný víkend. V článku zmiňuji z úsporného důvodu jen některé občerstvovačky,
ale chutnalo mi a milí jste na mě byli všude :-)
Výsledky závodu ZDE
Stránky závodu (kdyby vás to zlákalo a chtěli se příště přihlásit) ZDE
Diplom
Výborné koláčky od Páji, na které jsem frčel mezi občerstvovačkami
