O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

středa 30. srpna 2017

Se stínovými bojovníky 207 km krajem Malých Karpat

18. - 20. srpna 2017

Jirka: A pak to Slavo odstartoval…

Dr. Hrabec: Proboha, ten vypadá! A kdo je Slavo?

Dr. Pánek: Slavo Glesk, ten tuhle šílenost už roky organizuje. Kolegům ze Slovenska se zatím nepodařilo najít paragraf, který by umožnil jeho hospitalizaci. Problém je, že tam všichni jezdí dobrovolně. Jinak tohle je úplný začátek, pátek deset hodin večer.


Výklad trati v tělocvičně před startem. Hovoří Slavo. Foto: Peter Green


Jirka: Za zvuků hutných tanečních beatů probíháme chtelnickou poutí. Dámy a pánové, už se to rozjíždí, už se to točí. Čeká nás prodloužená jízda! Míjíme hloučky místních lidí. Polovina z nich nás nevnímá, většina ostatních nevěřícně kroutí hlavou. Netuší, že právě mezi nimi, atrakcemi a stánky s blikajícími napodobeninami mečů vede cesta bojovníků, samurajů a rytířů.

Dr. Hrabec: (diví se) „Cože?“

Dr. Pánek: To je odkaz na Slavovo rozdělení tras, kdy účastníci závodu mohou absolvovat verzi ... (chvíli se odmlčí a nahlíží do svých poznámek) ... Shadow Warrior 207 km, Last Ronin 170 km nebo The Black Knight 137 km. Náš pacient zvolil tu nejdelší, s převýšením 7 500 m.

Jirka: Na Výtok to jde svižně. Nad malokarpatskými lesy se klene jasná noční obloha a pod ní se postupně natahuje had čelovek. Jedna z nich je moje. Držím se na konci první desítky. Čeká mě spousta hodin na trase, ale nepociťuji strach, mám radost. Tahle akce pro mě byla několikaměsíčním snem. Snem, který se málem zbortil! Dva týdny před startem z nerozumu spálené břicho a ramena od sluníčka. Dlouhé hojení. Ze strachu z dehydratace navíc tělo zadrželo vodu. Doslova přes víkend o 4,5 kg vyšší váha ve formě volně pohupující se hmoty. A když už bylo vše vyřešené, zachvátila mě den před odjezdem viróza s bolestí žaludku a zvýšenou teplotou. Psychicky zdeptaný, ale s nadějí lupnul jsem paralen, zapil zázvorovým čajem a po neskutečných jedenácti hodinách spánku vzbudil se fit. S pocitem, jako mívali cyklisté v 90. letech na Tour de France po výměně krve, tady teď běžím se zbrusu novou kůží, s čistými, volně dýchajícím póry a je mi jedno kolikátý budu, stačí mi, že tu jsem a chci se dostat až do cíle!

Dr. Hrabec: Proč při tom výkladu pořád chodí?

Dr. Pánek: To je důvod izolace. Nemůže se zastavit. Neustále srážel na chodbě ostatní pacienty. Proto je zavřený na samotce a my ho sledujeme přes sklo.

Jirka: Lesy jsou plné zvěře. V jednu chvíli posvítím na divočáka. Okamžitě otáčím čelovku na cestu. „Ať za mnou nejde! Ať za mnou neběží.“ Postupuju dál a funguje to. Všude kolem křupou větve, všude svítí plno očí. Asi mě vnímají také jako zvíře, ale jsem slabší kus oddělující se od stáda. Cítím to již několik minut a v seběhu před Ostrou úbočí to ze mě letí ven. Všechno předstartovní jídlo a pití. Ani mě to nezdržuje. Nezastavuji. Pořád běžím. Jenže pak to přijde znovu a znovu a to už přecházím do chůze. Občerstvovačka v Hradišti pod Vrátnom, zkouším jíst, ale ještě před Suchánkou je všechno venku. Raková, Lipový vrch, vesnička s provokativním názvem Rozbehy a já jen občas popoběhnu. Nad obcí Bukovou slezeme omylem s dvěma kluky z hřebene. Vracíme se zpět. Musíme na Hrubý kamenec. Kemp u vodní nádrže Buková. Začíná svítat. Všude tu pospávají na lehátkách a ve stanech rybáři. Kdybych narazil na otevřenou recepci a měli volnou chatičku, tak se snad ubytuji. Na konci areálu mě předbíhají Jaro Kováč s Danielem Neštětickým. Chvíli se držím, po pár metrech ale odpadám. Lehám si  na kraj louky, opírám hlavu o kládu, sleduji pasoucí se srnky a pokouším se do sebe dostat malý krajíček chleba se sádlem z batohu. Po pár minutách cítím lehčí příval energie. Zvedám se a pomalu vystoupám na Ostrý kámeň. Nádherná zřícenina hradu s probouzejícími se trampy a za ní skalnatý hřeben vedoucí až na Záruby, nejvyšší horu Malých Karpat. Fouká silný vítr. Příjemná změna po noci strávené v lesích zadržujících v sobě tropické vedro předchozích dnů. Cestou potkávám závodníka, který je také skolen žaludečními problémy. Navzájem si postěžujeme. On je na tom ale hůř. Nedokáže v sobě udržet ani vodu a z dehydratace má mžitky. Už nebojuje, rozhodl se skončit. "Sakra, já bych si tak rád dal pomeranč!" Na občerstvovačce v Jahodníku ho mají. Hamounsky jich spořádám několik, k tomu si nechám ohřát nožičku párků, vypiji spoustu limonády a je mi dobře.


 První občerstvovačka, 21. kilometr závodu. Foto: Radovan Harach

Dr. Hrabec: V jaké části závodu se nacházíme? Vůbec neuvádí vzdálenosti.

Dr. Pánek: 54. kilometr. To je další symptom nemoci – vymkl se z rámce vzdálenostních jednotek. Cituji kolegu profesora Nováka, který s ním absolvoval několik výzkumných hodin: „Zatímco i v pravěku lidé nad pomyslnou mapou věděli, že z místa zde stojíte je to k jeskyni stejně daleko, jako k louce, kde rozporcovali posledního mamuta, v tomto případě pacient ztratil povědomí o jakékoliv vzdálenosti. Vůbec neví, kolik kilometrů musí překonat, aby se dostal tam, kam potřebuje. Nevykazuje ani touhu to vědět. Chce prostě jen jít".

Dr. Hrabec: Chcete mi říct, že máme co dočinění s nějakou předlidskou či dokonce mimolidskou formou vědomí?

Dr. Pánek: Profesor Novák nalezl podobnost u jednobuněčných živočichů. Používá výrazy jako zrychlený prvok nebo běžící měňavka.

Dr. Hrabec: Ale dejte pokoj, tomu sám nevěříte.


Zřícenina hradu Ostrý kameň

Jirka: V Plaveckém Mikuláši znovu dobíhám Dana s Jarem. Dávám si s nimi pivo z plechovky před místní sámoškou. Smädný Mních desítka. Jaro později tohle a několik dalších podobných zastavení nazve strečinkem. Je pravda, že na Kubašovou se mi pak stoupá lehce a takové ty zvěsti o nohách po pivu při sportu těžknoucích se mě netýkají. Před Amonovou lúkou klukům dokonce nastupuji a trhám se. V Plaveckém Podhradie ale ztrácím několik minut hledáním občerstvovačky. Dle itineráře chápu, že mě k ní má dovést modrá, dle reality to vypadá spíše na žlutou. Obec se táhne a bojím se, abych se nemusel vracet, tak raději volám na číslo z kontrolní karty. Jsem ujištěn, že běžím dobře a za minutu dokonce potkávám dobrovolníka, který mi jde pro jistotu naproti. Na zahradě rodinného domku, kde se další z oáz závodu nachází, sedí několik závodníků a panuje tu příjemná atmosféra. Neustále jsme obskakováni lidmi, kteří to tu mají na starosti. Několikrát se mi stává, a nejen tady, že sami předem odhadnou, na co mám chuť. Nemusím se vůbec zvedat ze židle, vše mi přináší, doplňují vodu do lahví na další cestu atd. Já tu jsem prostě jen pro ten výkon.

Dr. Hrabec: Dal se jeho nynější stav předvídat předem?

Dr. Pánek: Ano, leccos šlo vyčíst např. z pacientových statusů na facebooku. Postupně v nich navyšoval kilometry. Navíc už před lety se pod nimi začaly objevovat komentáře přátel pochybujících o jeho normálnosti.


 Čierna skala


Jaro a Dan stoupají na Kubašovou


Jirka: Kdybych měl úseky mezi živými kontrolami nazvat etapami, následuje teď královská horská. Výstup na Vápennou. Držím se Jara, Dana a několika kluků z občerstvovačky. Na prudký, všemi obávaný Veľký Peterklín dokonce táhnu. Počasí se mezitím mění. Stále fouká vítr, ale do toho prší a vrcholky hor jsou zahalené v mlze. Seběh do Vývratu a znovu nahoru, tentokrát na Vysokou. Skupinka se postupně natahuje, někteří uvažují o ukončení. Chci využít momentálního bezkrizového období, tak se trhám a do Harmonie dobíhám společně s polským závodníkem Mirkem Ostrowskim. Dobrovolníci proměnili zdejší autobusovou zastávku v další dokonalé odpočinkové místo na strastiplné cestě. Sedáme do křesílek a necháme se obskakovat. Mají tu výbornou, domácí čokoládovou buchtu. Zdálky pošilhávám po radlerovi, ale nějak se mi nezdá příchuť. Aha, on to není cintorín (hřbitov), ale citrón. To ještě netuším, že skutečným zombie pramenem později na téhle akci také neopovrhnu.


Na vrcholu Vysoké 

Dr. Pánek: Ještě k těm vzdálenostem, doktore. Podařilo se nám najít deník, který si pacient v průběhu cesty nahrával do telefonu. Hani? (otáčí se na svoji asistentku) Mohla byste, prosím, najít pasáž, kde se teď zrovna nachází a pustit mu to do pokoje?

Hanka: (chvíli rachotí přehrávačem)

Deníkový záznam: Sobota 18:35, opouštím občerstvovačku v Harmónii. Za sebou mám 105 km. Většina mých letošních závodů měla blízko 100 km. Je to tedy, jako kdybych se nyní postavil na start jednoho z nich…

Dr. Pánek: (na Hanku) Stop!

Jirka: Přehupuji se přes horu Kuklu a nad hradem Červený Kámeň zapínám čelovku. Před Častou ztrácím Jara i Mirka. Dan skončil v Harmónii a ostatní parťáci z předchozí pasáže nejspíš také. Z Doľan mě vyvádí zelená turistická značka přímo skrz hřbitov. Rozprostírá se mezi stromy na kraji lesa. Do tmy svítí věčná světýlka a z oprýskaných náhrobků sálá chlad a vlhko. V nejzazší části procházím kolem temné hrobky velikosti malého kostelíku. Usínám za chůze. Jednou se probouzím dokonce v lese mimo cestu a tu pak složitě hledám. Nepomáhá nic, ani rána, kterou dostávám omylem od elektrického ohradníku. Nedočkavě vyhlížím chatovou osadu Majdan. Má tam být restaurace, třeba bude ještě otevřená. Těším se tak moc, až se z toho les kolem mě začíná měnit v budovy. Moje nejběžnější halucinace, tentokrát ale dotažená o level dále. Nevidím seníky ani altánky, procházím rovnou celou vesnickou ulicí. Pár vteřin fikce, pár vteřin realita, pořád dokola. Být tenhle závod o jednu noc delší, mohl jsem si udělat selfíčko mezi newyorskými mrakodrapy.

Dr. Pánek: (dává pokyn Hance)

Deníkový záznam: „S mliekom? Bez mlieka?“

Dr. Pánek: Hani, to posuňte. (otáčí se na dr. Hrabce) To je na Majdanu. Bylo otevřeno, dal si kafe. Teď přijde pasáž, kterou bez nás zatím ještě nezvládl ani jednou převyprávět.

Deníkový záznam: Stačí ujít pár metrů, aby mi došlo, že to nepomohlo…

Jirka: Kafe nefunguje. Jako mrtvola se potácím podél plotů v Lošonci… (začíná při výkladu narážet do zdí, nejprve zlehka, poté prudce)

Dr. Pánek: (chápe se rychle mikrofonu) Jiří, klid! Jste v pokoji a my tu jsme s vámi. Povězte, co bylo dál, ve Smolenici.

Jirka: Smolenice, Smolenice (opakuje pomalu), Smolenice… cesta ze Smolenice vede podél hlavní silnice. Kolem jsou samá pole. Do čelovky mi neustále naráží kapky deště. Působí to hypnoticky. V jedné části se otáčím a vidím za sebou silnou záři. U krajnice stojí kamion. Proč ale svítí dálkovými světly přímo na mě? V protisměru jede osobní automobil. Nechávám ho projet. Mžourám do tmy a v jeho světlech sleduji dění za sebou. Aha, není to kamion, ale reflektor nějakého zemědělského dvoru. Pak přichází industriální areál Chemolaku, vrátnice, výrobní haly, ubytovna a za tím vším konečně smolenické nádraží a u něj rodinný dům s občerstvovačkou.

Dr. Pánek: (otáčí se na dr. Hrabce) 137. kilometr závodu, 1:35 neděle ráno, dal si polévku, pití, doplnil zásoby. (zapíná mikrofon) Jiří, zkuste nám, prosím, vypovědět, co se odehrálo v sousedním Trstíně.

Jirka: (se zrychleným dechem) Nemůžu se odtud dostat ven. Na první křižovatce v centru zahýbám po vlastním značení vpravo. Následuje nekonečná ulice až na druhou stranu obce, kde mám dle itineráře zahnout vlevo. Absolutně ignoruji odbočku na Naháč a jdu opravdu až k poslednímu domu. Jenže tam nic není. Jen ve tmě mizející hlavní silnice ve směru na Trnavu. Vracím se zpět do centra, opět bez povšimnutí si výrazné odbočky na Naháč. Proč také? V dáli vidím běžce, mihl se skrz ulici. Aha, takže na první křižovatce obráceně, směr Jablonica. Ženouce se za závodníkem, jenž byl s velkou pravděpodobností jen přeludem, dobíhám na opačnou stranu obce. Tady už nesedí vůbec nic. Pokud bych měl zahnout vlevo, vrátil bych se do oblasti Zárub, kde jsem byl včera ráno… (celý se klepe, začíná znovu narážet do zdí)

Dr. Pánek: Jiří, všechno je v pohodě, teď nejste v Trstíně, teď jen vzpomínáte.

Jirka: Zoufale se obracím.  Zblízka zkoumám šipku na první křižovatce a s nadějí vyhlížím další. Nikde nic… (klepe se a začíná plakat)

Dr. Pánek: Chcete injekci na uklidnění?

Jirka: Ne, to zvládnu! (zhluboka se nadechne) Znovu přebíhám celý Trstín, abych se přesvědčil, že směrem na Trnavu se jít opravdu nemá. Nevím, jak dál. Všechno mě to tu požírá a nechce pustit ven. Při již několikáté vracečce do centra si představuji sebe na tomhle místě o dvacet let později. Chodím sem a tam nebo polehávám před sámoškou, svět venku na mě zapomněl a místní mě mají za podivína, který se nemůže dostat dál než k poslednímu domu. Pak ale konečně vidím proti sobě dvě čelovky. Mirek Ostrowski s nějakým dalším závodníkem. Prohlížejí si mě, jako kdybych sestoupil z vesmírného korábu. Měl jsem na ně náskok minimálně půl hodiny. Naprosto suverénně prochází kolem a bez přemýšlení odbočují několikrát mnou ignorovanou odbočkou na Naháč.

Dr. Hrabec: Vážně neměl žádné drogy?

Dr. Pánek: To je právě ono, doktore, ve vzorku krve nic zvláštního, jen magnesium, hroznový cukr a stopové množství kofeinu. Ale když jsme se porozhlédli, k čemu by šel pacientův stav přirovnat a vypracovali srovnávací studii s českými a slovenskými techno festivaly, poměr cena zážitek, vyšlo nám, že u Slava to frčí jednoznačně nejvíc.


Klášter Katarínka

Jirka: Cestou do Naháče si postupně sedám na několik pařezů a propadám do půlminutových spánků (déle to déšť ani nedovolí). Díky těmto restartům pak mohu vždy několik dalších kilometrů pokračovat celkem obstojně. Takto se vleču za kluky. Občas jim zničehonic nastoupím, občas se vzdálenost mezi námi natáhne natolik, že vidím v dáli před sebou jen malá světýlka jejich čelovek. V méně přehledném úseku před Katarínkou je ztrácím úplně. Nahoře se s nimi ale zase shledávám. To už v Malých Karpatech svítá. Podruhé během této akce. Podruhé, aniž bych mezitím strávil čas v posteli. Z šera oblohy vystupují obrysy zříceniny kláštera. Tajemné a impozantní místo. Vynoření se z lesa po dlouhém putování, absence spánku, předěl noci a dne… Vnímám to tu úplně jinak, než lidé, co sem vystoupají z parkoviště v Naháči s foťákem a tatrankou během normálního výletu. Promítají se mi před očima dějiny svatého místa, vidím vpády cizích vojsk, ale i běžný život zdejších františkánů. Teprve pohled na důtky brázdící jizvami kůži pod mnišskou kutnou mě vytrhává z meditace a vrací zpět na Slavovu trasu sebemrskačství. Před Dobrou Vodou hlava propadá dojmu, že se celá tahle procházka už moc vleče. Naposledy nastupuji klukům a běžím po rozblácených polňačkách na občerstvovačku ve Výtoku.

Dr. Pánek: Nyní bych rád citoval sms, která pacientovi dorazila v tomto okamžiku od jeho manželky. „Tak jak? Budeš Shadow Warrior nebo Last Ronin? Myslíme na tebe.“

Dr. Hrabec: Co to?

Dr. Pánek: Tohle je jedno z nejtěžších míst závodu. Tady se mohou účastníci naposledy rozhodnout, jestli půjdou trasu 207 nebo 170 km. Pokud seběhnou na kratší variantu, mají před sebou už jen 9,5 km trápení.


 Mohyla M. R. Štefánika na Bradle

Jirka: Peter Cisár mi postupně nabízí kompletní sortiment občerstvovačky. Moc dobře si však uvědomuji, jak důležité je odtud zmizet, než dorazí další závodníci, kteří by mě mohli zviklat na kratší trasu. Vytvářením konstrukcí pro ukončení se hlava zabývá několik hodin. Jenže mi nic není. Nejsem zraněný. Nebolí mě už ani žaludek. Mám jen rozedřená chodidla a hrozně rád bych šel spát. Beraní hradba drží. Nasazuji do ucha poprvé na téhle akci sluchátka. Šetřil jsem si je přesně pro tuhle chvíli. Pečlivě připravený playlist napříč několika styly. Za zvuků metalu, popu, rocku, taneční hudby si to svištím nádherným trailovým úsekem přes Klenovou, ulicemi Brezové a hudba mě nakopává k větším výkonům i do posledního výraznějšího stoupání na Bradlo. Mohyla Milana Rastislava Štefánika, hrdiny, jehož život mě snad nikdy nepřestane motivovat. (Nebíčko do papulek na Štefánik trailu 2016)  Seběh na Dlhý Vršok a uvědomění si, že s každým metrem, co teď běžím, navyšuji svůj osobní rekord. Mám radost. Tohle je pocit, kvůli kterému byly třeba všechny ty překážky. Tohle je důvod, proč to dělám. Vyhráno ale ještě není. V záchvatu euforie mi dochází pití. Po deštivé noci se nad Malé Karpaty vyšplhalo slunce. Mám žízeň. Hřbitov v Pusté Vsi. Za plotem vidím studnu s kohoutkem. Cedule, že se jedná o nepitný zdroj vody, na něm nevisí. Čepuji do malé lahve a při vší úctě k nebožtíkům doufám, že v této dědině pohřbívají žehem, nikoliv do země. Tohle je teprve pořádná příchuť cintorínu. Na louce u rybníku odpočinek, magnesiem vyhnat z nohou křeče a dovléct se zpět do Výtoku. „Dáte si polévku?“ ptá se mě paní na občerstvovačce. Nemohu se rozhodnout, nic neříkám. „A soup,“ opakuje anglicky v domnění, že jí nerozumím. Rozesměji se a nakonec se tu zdržím déle, než jsem počítal. Přijde i manžel, pokecáme se sousedkou… Vždyť domů mi to jede až zítra ráno a tady je tak krásně. Pak se do toho ale pouštím, poslední úsek po lesních stezkách až do Chtelnice.

Dr. Pánek: Teď to přijde. Tohle je video, co tam někdo natočil v cíli. Neděle 16:37. Zrovna přichází. Sledujte ten výraz. Neskutečná radost… a pod tím vším? Hani, vraťte to kousek zpět a zazoomujte to na jeho oči. Přichází, radost, náhlé rozšíření a zúžení zornic, jakoby probliknutí. Tohle je ten moment! Tady se v mozku všechno vypnulo a zůstalo jen „jít“.


Chtelnica. Po dvou dnech na cestě vidím cílové město.

O hodinu později. V pozorovací místnosti jsou oba doktoři, asistentka Hanka a z katedry jednobuněčních živočichů přichází i profesor Novák.

Dr. Hrabec: Kolegové, zavolali jste si mě sem, abych vám pomohl. Já tvrdím, že nejprve musíme pacienta zastavit. A u čeho se dnes každý rád zdrží? (otáčí se na asistentku) Paní Hanko, mohla byste mu odnést na pokoj ten notebook? (otáčí se zpět na kolegy) U internetu. (čekají na Hanku) Vidíte? Přestal mluvit. Je zaujatý počítačem. Zapíná prohlížeč. Kolegové, ale to hlavní – zastavil se! Máme napůl vyhráno.“

Dr. Pánek: (vyděšeně) Doktore, počkejte! Ty stránky…

Dr. Hrabec: Cože? Z Dubče do Dubče, Stovka Podkrkonoším. Přihlásit? Ano. Událost Pražská stovka, mám zájem… to snad né?

Dr. Pánek: Já vám to říkal, doktore. V dnešní době, kdy je normální trávit víkendy v nákupních centrech a když už do přírody, tak jedině na nějakou atrakci, se nám ve společnosti radikalizuje skupina lidí, pro něž není problém ujít jednorázově vzdálenost, během které bych měl několik mikrospánků i při absolvování autem, lidí, co místo mekáče jedí po nocích v lesích chleba se sádlem… a víte, co je nejhorší?

Dr. Hrabec: Co?

Dr. Pánek: Že tenhle člověk před námi je jen malá ryba.

Profesor Novák: No, ryba, ehm…

Dr. Pánek: Vždyť došel do cíle až sedmej. Dvojnásobná vzdálenost v Alpách, přijet na start závodu stovky kilometrů na kole, běžet 24 hodin na okruhu… doktore, mluvíme o celé sektě.

Všichni dlouho mlčí a přemýšlí, když v tom unavené Hance bezděčně spadne ruka na přehrávač a ten se spustí.


Deníkový záznam: (Jirkův šeptající hlas) Za chvíli to vypukne, přátelé. Je pátek po deváté večerní, předstartovní výklad trati, hovoří Slavo. „… a ty, co se rozhodnou jít dlouhou trasu, nemusí se bát, je to jednoduchá dvoustovka.“



Finišerské triko

Stránky akce + články účastníků

Oficiální stránky akce: ZDE   Kompletní výsledky ZDE
Maetusz Czechowicz: 100 mil Krajom Malych Karpat v překladu z polštiny od Júlia Batmendijnová zde.



1 komentář:

  1. Zatial najlepsi report aky som kedy v zivote cital. Obsah kvalitka. Ale ta forma podania: EXCELENTNA. Skvele napisane. Lepsie ako kopec knih o behani. Spickovy blogovy pocin!!!

    OdpovědětVymazat