běžící mizerové: Pojizeřím za sluncem 2019 a Badyho „I´ll be back“

11. až 13. října 2019, Liberec, kemp Staré Pavlovice

Vybalen z krabice

Sarah drží před očima dalekohled. „Sakra, to přece nemůže bejt pravda,“ chvěje se jí hlas. Schovaná v křoví znovu a znovu sleduje tu dodávku. Ne, nemohla se splést. Je si jistá. Červený trojúhelník. Logo Skynetu. Bere do ruky telefon.

„Connor, přejete si?“ ozve se na druhé straně.

„Johne…“

„To jsi ty, mami?“

„… okamžitě musíš přijet!“

Po vydatné večeři leží v kenelce. Oči se mu klíží příjemnou únavou. V hlavě se mu honí poslední myšlenky. Přivezli ho sem skoro za tmy a z auta ho odvedli hned na pokoj. Nepotkali nikoho, nestihl se porozhlédnout, ale má tušení. Jenže dnes si ho nestihne ověřit. Tušení se mění v abstrakci a pak už temným pokojem zní jen jemné vrčení a škubání tlapkami. Upadl do snů.

Aklimatizace u Bedřichovské přehrady den před závodem

Tlačítko on/off stisknuto

Kousek za ní zašustilo listí. Prudce se otáčí.

„Stihnul jsem noční let z L.A.“ zubí se na ní její syn. Nečekala ho tu tak brzy.

Beze slov mu podává dalekohled. John jej přikládá k očím. Optimistická nálada záhy mizí. Jindy pevná ruka se začíná klepat. Dech se zrychluje.

„Proboha! Oni ho dali dohromady!“

Na sobě má postroj. Modrý postroj, ve kterém naběhal tisíce kilometrů. Vychází z budovy s pokoji pro hosty a okamžitě stáčí čumák k zemi. Jeho pohyb působí chaoticky. Ale už krátký záznam pořízený kamerou zaměřenou na detail obličeje a puštěný ve slow motion by odhalil, že tenhle pes má vše naprosto pod kontrolou. Ví, kam jde a co tam bude dělat. Pomalu se pohupující uši, lehce se zvedající ústa a do toho zvuk natahujícího vzduchu do kmitajícího čumáku. A pak ty oči. V nich to všechno je. Porozumění situaci a hluboká tma prozářená emocemi. Jako dvě zmenšeniny vykulených 3D obrazovek v planetáriu. Záznam pořád běží. První, druhá, třetí vteřina, jiskra, čtvrtá, pátá, šestá vteřina, jiskra… Vášeň a nefalšovaná radost. Čistá, čirá, v oku lidském vyvolávající slzu. Jeho tlapky dopadají na trávník. Tam vzadu, tam za tím rohem je start. V pelechu mimo dění málem už zapomněl, teď se ale zase těší. Na několik měsíců zmizel z výsledovek, dnes je však zpět a do jedné se zapíše.

Konstrukční odbočka 1 – Den, kdy hodil chybovou hlášku

Ještě v mladém věku rentgen nohy a diagnóza, která ho měla nastálo deklasovat na sídlištního psa. „Maximálně pět kilometrů hodně klidnou chůzí, lépe však u paneláku vykonat potřebu a hned domů.“ Jenže sportovní srdce tlouklo, na startech a v cílech závodů dával najevo pozitivní náladu, neklidná duše toužila po pořádných výletech a my se rozhodli dopřát mu pohyb. Dopřát mu život naplno, byť by měl být kratší, než kdyby se válel doma v pelechu. S rozumným dávkováním námahy, vynecháním skokových sportů a důslednou regenerací to šlo.

V plném provozu

Prvních pár metrů přes kemp nás doprovází syn Maty a manželka Pája, za brankou už ale pokračujeme jen spolu. Probíháme několika libereckými ulicemi a přes Radčice stoupáme do Jizerských hor. Sluníčko avizované v názvu akce svítí a všechno je jako dřív – Bady, já a trasa zakreslená v mapě.

První metry po startu v kempu v Liberci ve Starých Pavlovicích

Ve stoupáku na Ptačí kupy předbíháme Martinu s bíglem Berrym, poslední soupeře z naší kategorie, zdaleka ne však naposled. O kousek dále na Holubníku se potkáváme znovu. To, když omylem vylezu až k vrcholové skále, kam se podle propozic vůbec nemuselo. „Nádherný výhled,“ kamufluji svoji chybu do bezstarostného tónu a mizíme s parťákem vpředu. Jenže v okolí Kristiánova probíhá cyklistický ČT Author Cup a ze závodníků projíždějících kolem nás po stovkách nemám dobrý pocit. Nepřehledné úseky raději obcházíme s Badym lesem. Prodíráme se křovím, přelézáme větve a po kluzkých kamenech přeskakujeme říčku Kamenici. Když se konečně před Blatným rybníkem dostaneme zpět na trasu dogtrekkingu, vidím před námi v záplavě cyklistů chodce se psem. Martina! To snad není možné. Někde se stala chyba. Něco museli změnit. Déjá vu. Zírám udiveně jako Neo, když kolem něj v Matrixu prošla dvakrát stejná kočka, akorát, že přede mnou se objevuje pořád jeden a ten samý bígl. A to není všechno. Znovu se zdravíme, znovu se loučíme, abychom se po dvou a půl kilometrech opět vítali. „Koukám, že ty děláš všechno pro to, abych vyhrála,“ volá na mě Martina u Bedřichovské přehrady. Už pět minut čtu pořád dokola obsáhlý text několika naučných cedulí a hledám odpověď na kontrolní otázku. Ta se přitom dle propozic skrývá ve strohém dvouřádkovém textu na rozcestníku. Sleduji Martinu, jak si ji zapisuje do formuláře a odchází. Prostě jen jde. Pojala tuto akci jako chůzi, zatímco já ji celou běžím a přesto se už dvě hodiny potkáváme, skutečnost, která mě doslova přibíjí k zemi. Až ve chvíli, kdy před sebou vidím jen malou tečku a před ní na vodítku ještě menší tečku, se rozebíhám. „Uvidíme se v cíli,“ řekneme si, když se kolem nich s Badym posouváme na čelo kategorie, dnes už definitivně.

V Bedřichovském sedle mě láka na pivo Honza P., o pár kilometrů níže v Rudolfově si Maťo a jeho synové vychvalují místní restauraci. Nezastavujeme ale nikde. Bady to valí a mě ženou výčitky, že jsem to svému parťákovi v první polovině kazil. Už žádné déjá vu! Přes Libereckou výšinu sbíháme až nad zoologickou zahradu, abychom pak lezli dlouhým stoupákem na Mlynářův kříž a skalní hrad Jezdec. Podzimně zbarvený les. Člověk se nestačí divit, jak nádherná příroda se nachází jen pár metrů od konečné tramvaje.

Hřebenovka v okolí Holubníku, foto: Michal Mihok

Konstrukční odbočka 2 – Upgrade systému

Uběhlo několik let a začal znovu kulhat, tentokrát i po kratších procházkách. Před očima nám jako strašák začal poskakovat rentgen a původní verdikt. Bylo tak snadné to vzdát. Pak se ale Pája začala zajímat o dornovu metodu, manuální terapii kloubů. Nejprve návštěvy u jiných terapeutů, následně kurz, ozkoušení si na více psech a nyní máme doma vlastního specialistu. Odborníka na něco, co mě, člověku uznávajícího spíše lékařské kapacity, přišlo zpočátku jako šarlatánství. Zvlášť, když se dozvíte, že noha nemusí souviset s nohou, ocas s ocasem apod. V našem případě to byl kopanec do hlavy od koně a hnutý krční obratel. Zapadl zpět a Bady přestal kulhat. Nastane chvíle, kdy tomu strašákovi možná neutečeme, do té doby si ale náš pes bude užívat dny tak, aby z nich měl radost.

Péče po výkonu

Asfalt v Kateřinkách a zmatek na neznačených cestách na druhém břehu Černé Nisy. Tady Pája s Matym a Berrym udělají chybu a omylem sjedou z „kočárkové“ na „krátkou“ trasu. „Neboj Berýšku, maminka přijde,“ bude uklidňovat Maty, kterému nebyli ještě dva roky, svého týmového kolegu, zatímco jejich máma a panička se k nim nahoru do prudkého svahu bude snažit vytáhnout prázdný kočárek. I my s Badym se necháváme svést jinam a místo do libereckých Starých Pavlovic přibíháme do sousedních Ruprechtic. Bloudíme mezi rodinnými domy, paneláky a celý výlet si prodlužujeme o další minuty. Nakonec se ale podaří napojit na správnou trasu, dojít do správné městské části, správného kempu. Potlesk v cíli, obhájeno loňské vítězství kategorie open, ale po dlouhé době v celkovém pořadí sesazeni na druhé místo. Honza M. s choďákem Arkanem už tady nějakou dobu jsou. Gratulace oběma.

„Neboj Berýšku, maminka přijde!“ aneb Tudy jela Pája s kočárkem.

Odvádím Badyho na pokoj. Mám radost. Nekulhá. A nebude kulhat ani zítra. I kdybychom přiběhli jako poslední, tak tohle samo o sobě je pro nás největší výhra. Dostává pamlsky, napít, drbu ho za ušima, oblékám do back on track obleku pro rychlou regeneraci. Dávám sprchu a jdu vítat Páju s Matym, Berrym a ostatní postupně se vracející účastníky. Zapojit se do společenského dění. S Alčou probrat tahání a netahání našich psů, od Libora s Vojtou si vyslechnout veselé historky z trasy, příjemně pokecat s lidmi, se kterými jsme se po dlouhé době zase rádi sešli, pochválit Věrce tenhle úžasný víkend. A pak se čas přehoupne přes půlnoc a na zahrádce již zavřené restaurace sedím jen já a Maťo. U posledního piva od tohoto ostříleného turisty z "dediny pri Martine" sbírám zkušenosti na budoucí slovenské stovky. Sonduji možné nástrahy tamějších nočních lesů, svěřuji se s obavami ohledně medvědů. Před námi leží prázdné půllitry a panáky, a ztichlým libereckým kempem se nese Maťův smích: "Neblázni, to nie sú grizliové."

„Je to zlý, Johne?“ ptá se Sarah.

„Mami, ty to nechápeš? Tohle je B-2010, vylepšenej skajneťáckej kyborg. T-800 a T-1000 jsou proti němu úplný nuly.

„Jak to?“

„Zatímco první se musí při zranění sám mechanicky opravit a druhý čeká několik minut na to, než se slije jeho tělo z tekutého kovu dohromady, tak tomuhle stačí nasypat jen granule, hodit na něj dečku a je v cajku.“