O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

středa 8. listopadu 2017

S Berrym na PoVinném dogtrekkingu 2017

Čtvrtek 26. října 2017

Noční pokoj. Dva psi, otec a syn. Každý ve své kenelce. Ve tmě si vidí vzájemně jen bílé lysinky.

Bady: Víš, kde jsme?
Berry: (nadšeně) Na agility závodech?
Bady: Ne.
Berry: (nadšeně) Na agility táboře?
Bady: Ne.
Berry: (tázavě) Na srazu salašnických psů?
Bady: Ne.
Berry: (váhavě) Na canicrossu?
Bady: Ne. Na dogtrekkingu (výbuch smíchu) a ty poběžíš (další výbuch smíchu) a má pršet (výbuch smíchu až se třese kenelka).

Berry se stáčí do klubíčka. Zatímco páníčkové vyřizují ještě něco důležitého dole v restauraci, smutně kouká do hadrové stěny boudy a pak usíná.

Oficiální logo akce

Pátek 27. října 2017

Berry: No, řeknu ti to asi takhle: Rocky měl Mickeyho, Daniel-San v Karate Kid Miyagiho, já mám Badyho. Samozřejmě, že to bylo drsný. Cítil jsem lítost, smutek, ale nakonec právě ten škodolibý tón mě nakopl a teď tady stojím.

Jirka: Po včerejším pití s Mírou (bez míry), se kterým jsme slavili narození jeho syna a po přivítání se s ostatními dogtrekaři, mám dnes pocit, že na mě mluví můj vlastní pes. Čtyři hodiny spánku a stojím na startu. Moc nás tu není, velká část závodníků to pojala jako přátelák na konci sezóny a zaspala, vydají se v našich patách se ztrátou.

Berry: Jako padesáticentimetrovej pejsek bych mohl vzít do háku maximálně čivavu, taktika je tedy jasná, vpředu poběží páníček, za ním já.


Tohle je poslední okamžik, kdy Berry táhne, před námi je startovní čára :-) 

Jirka: 7:30 ráno, startujeme a hned se dereme na čelo. Trasa s parametry 91 km, + 900 m slibuje rychlý závod. Úvodní kilometr vede sice do kopce, ale pokud tady má některý ze závodníků takové ty hodinky s navigací a spoustou dalších funkcí, tak tohle je na dlouhou dobu poslední místo, kde se mu pohne bublinka ve vodováze.

Berry: Přesto i tady najdeš zákeřnosti. Třeba první stoupání. Podle mapy se připravíš na určitý sklon, netuše, že ti k tomu nahoře organizátor přihodí ještě jedno promile. Já si slivovici na kontrole na Holém vrchu nedávám, páníček jo.

Jirka: Přebíháme na sousední vrch Žerotín. Kolem nás se rozprostírá nádherná krajina Slovácka, louky, pole, vinice…

Berry: Prej, bude to dlouhej, ale pozvolnej sešup. Mazéééc! Uši mi vlajou až do Strážnice.

Jirka: Z Vnorov pokračujeme podél Moravy k místu, kde řeku protíná Baťův plavební kanál. Natáhnout se do loďky a projet si celých 53 km z Otrokovic až do slovenské Skalice. Dovolená, která mě láká několik let. Dnes ale zase jen po svých.

Berry: Sakra, u tohoto zdymadla měla panička fotit závodníky. Jsme tu dřív! To mě Báďa neuvidí v úniku. Leda, že by… ale ne, do cíle je to ještě daleko a za námi jsou haskouni a čévéčka.

Jirka: Žilkův dub u Bzence? No, představ si rozlehlý les s borovicemi vysázenými v nekonečných, dlouhých řadách a uprostřed toho prastarý strom, památka na původní porost. Jako kdyby si na sídlišti Jižní město v Praze potkal roubenku. Když pominu sklípky a vinice, tak pro mě určitě největší zajímavost trasy. Zároveň ale místo, kde procházím krizí. Začíná pršet a cesty tu jsou ubíjející. Tři kilometry jedním směrem, zatáčka, tři kilometry dalším směrem. Do toho všude samý písek. Ten mám brzy v promáčených botách i ponožkách. Ne nadarmo se této oblasti říká Moravská Sahara. Chodidla naštěstí chrání vrstva indulony. Bonusovou kontrolu v tomhle stavu neřeším. Ztratil bych navíc přehled o dění na trase.

   
  Žilkův dub, foto: orinnka.rajce.net


O nekonečné roviny tady není nouze, foto Michal Vejtasa

Berry: Co tam dělá páníček takovou dobu u toho regálu? No nic, když se nedostanu do sportovních zpráv, tak aspoň do Chcete mě. Úplně slyším toho Zdeňka Srstku: „Je to hodneeeej pejseeeek… u benzíííínky ve Vracově ho nechali… podívejte na ty kukadlaaaa… ze všeho nejradši je doma… pokud ho nebudete tahat na dlouhé procházky, vaší lásku vám oplatí.“

Jirka: Vím, že je to narušení příběhu akce, ale pivo na dlouhých závodech vždycky bodne. Tahle benzínka mě nakopla. Přes Milotice s krásným zámkem až k vinným sklepům Šidleny to běží samo.

Berry: Ty vado, fakt jako vnitřní občerstvovačka, jo?

Jirka: „Víš, důvod toho, že je tahle oblast dobrá pro pinot, je chladný vzduch od Pacifiku, co vane v noci a ten ochlazuje hrozny. Pinot má velmi tenkou slupku bobule, nesnáší stálý teplo nebo vlhkost, je moc delikátní…“ popisuje rulandské víno neboli pinot v kultovním vinařském filmu Bokovka spisovatel Milles. Nejsem znalec, netuším, jaký rozdíl je mezi kalifornskou a moravskou odrůdou, ale z popisu si jej představuji jako klenot mezi hrozny, na jehož vypěstování musíte být opravdovým vinařem. A přesně tak na mě působí i tahle akce. Dája, Michal, Patrik, Míša a lidé kolem nich si s ní vyhráli do úplných detailů. Je v tom vidět bohatá účastnická zkušenost na podobných podnicích, vlastní nápady, velmi dobrá znalost kraje a touha pomocí toho všeho vytvořit originální zážitek pro ostatní. Cítím to už po prvním doušku. Kvalitní ročník. Značka, která by neměla chybět na vinném lístku, pardon v dogtrekkingové termínovce i v příštích letech. Vychutnávám si ve sklípku U Chytilů sklenku pinotu a na chvíli zapomínám, že na mě venku čeká ještě o kousek více než maraton.

Berry: Hmm, to já na tomhle závodu degustuju kromě vody z misky akorát kaluže. Převaluješ to po jazyku, chuťovými pohárky pronikáš do jemného tónu s vyváženě hrubým, zemitým zakončením… zahlásíš: tohle může být, a lemtáš… nasládlá chuť se schránkami drobných korýšů a občasným kroužkovcem na pozadí.


Se zmoklým Berrym na občerstvovačce ve sklípku U Chytilů, foto organizátor


Sklep U Chytilů nad Miloticemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz

Jirka: Z příjemné, útulné místnosti, kde bych dokázal strávit celý týden, vycházíme ven do sychravého podzimního počasí.

Berry: Hlavu mám svěšenou, šlapu si na uši. Psí energy tyčinka, malinká radost do duše.

Jirka: V polích a vinicích se střídají rozblácené cesty s asfaltkami. Neznačenými úseky kolem Dubňan nás bezpečně provází navigace s nahranou trasou. Po Bzenci a Miloticích se před námi brzy objevují střechy další obce, kterou jsem do dneška znal jen z vinných etiket – malebnými stráněmi s vinohrady sbíháme do Mutěnic. A pak zase psychicky ubíjející oblast: 5,5 km po červené na jih k Hodonínu, 6 km po modré na sever k Ratíškovicícím a 5,5 km po žluté na východ do Rohatce. I když se občas objeví nějaká menší zatáčka, působí to tu na mě jako tři nekonečné roviny. Nohy mám omlácené ze dvou ultra závodů v předchozích pěti týdnech, tělo, kterému hlava kvůli absenci stoupání nedovolí přejít do chůze, na mě neustále křičí: „Támhle u té borovice stop! Támhle u toho křoví stop!“ Batoh mám plný svatebních koláčků, sváča, na které letos frčím, a tak sám sebe uplácím, uplácím, uplácím a ono to jakž takž jede.


Vinicemi mezi Miloticemi a Mutěnicemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz


Berry: Ve chvíli, kdy se otáčím nervózně dozadu a představuji si Badyho vykulené oči, až nám to s páníčkem v cíli cinkne, začíná cinkat přejezd před námi.

Jirka: Musím teda přiznat lehčí rozčarování. Čekal jsem, že hlavní železniční koridor na Vídeň bude celé dva dny uzavřený :-) , na druhou stranu je to mladá akce, možnosti jsou zatím omezené, na organizátory se určitě nezlobím… Pět minut čekání, dva koláčky, pohled na poloprázdnou projíždějící lokálku…

Berry: Mňam, druhá půlka energy tyčinky.

Jirka: Protipovodňový val u řeky Moravy, po kterém běžíme otevřenou krajinou z Rohatce do Petrova, umožňuje pohled daleko zpět po trase. Kdyby se teď za námi někdo objevil, máme náskok minimálně pět minut. To už by se dalo do cíle udržet. Modro-bíle malované sklípky Plže, areál poblíž rušné silnice a přesto, jako kdybyste vstoupili do tiché oázy. I tady budou mít závodníci živou kontrolu, ale jen ti, co si akci užijí v pohodovém tempu s bivakem a dorazí sem až zítra.

Berry: … na což jsme vyzráli tím, že se sem zítra půjdeme podívat ještě jednou s paničkou a Badym v rámci trasy short. Chjoo, příště jedu na welness.


Na trase short (17 km) druhý den s Pájou, Berrym a Badym, foto Jana Gwen Ondrášková

Jirka: Poslední kontrolní kleštičky. Vyndávám z batohu čelovku a za jejího svitu běžíme rozbahněnou polňačkou večerním Slováckem. Teprve na asfaltce dva kilometry před areálem Mlýnky přecházíme do chůze… Berry? Naprosto odlišný parťák. Je to salašník, který chce mít své stádo před sebou. Nevidíš ho celý den, ale on o tobě má přehled od začátku až do konce.

Bady: Jeho styl vypadá jako absolutní chaos, na první pohled to vůbec nedává žádný smysl, ale když do toho nakoukneš pořádně, vidíš, že jede podle pevných pravidel. On totiž hraje úplně jinou hru než všichni ostatní na trase. Hraje hru „dostaň svojí ovci co nejrychleji do cíle“. V tom je celej fígl.

Jirka: Dlouho mě to rozčilovalo, než mi došlo, že to má takhle rád a nemá smysl to měnit. Cupitá za ostatními i mimo závod, když je puštěný z vodítka. Bady je taky salašník, ale se soutěžním duchem. Nikdy jsem třeba nepochopil, jak to dokázal vždycky poznat, ale do poloviny závodu se držel vedle mě a od poloviny zabral vpředu, jako kdyby věděl, že se trasa zlomila, že se vracíme do zázemí… Berry? Ten to má úplně jinak.

Berry: (vytržen z automatického modu radostně vykukuje před Jirku) Hele, parkoviště! (udiveně) To woe, naše auto!“ (tázavě) Neprocházel jsem touhle brankou už někdy? (úplně nejvíc radostně) Nekecej, my jsme fakt doma, my to dokázali… za 11 hodin 39 minut zpátky… jsem borec!


Po strastiplných 91 kilometrech Berry přichází do cíle

Jirka: Na stole v restauraci visí dlouhá řada dřevěných medailí očíslovaných podle počtů účastníků na trati. Každý, kdo úspěšně dorazí do cíle, vezme si tu nejblíže ke kraji, tu s číslem, jenž mu náleží v celkovém pořadí. Teprve pak mu organizátoři stopnou čas. S Berrym jsme poslední, kdo vidí všechny medaile pohromadě. A že se včera zničili všichni na večírku více než my? Na to se historie neptá. Historii zajímá jen výsledovka :-)


 Cílové foto s Berrym


Cílové foto, za mnou stojánek s očíslovanými medailemi pro všechny finišery


Sobota 28. října 2017


Slovácko potřetí zahalila tma. Již proběhla tombola i předání vín nejrychlejším závodníkům, již se vrací poslední dobrodruzi z trasy. Sálem zní tóny moravské cimbálové kapely. Někteří tančí, jiní se u stolu či baru dělí s ostatními o dojmy a zážitky. Ať už si to užili jako běh, jednorázovou chůzi, čundr s bivakem nebo vycházku, z tváří všech lze vyčíst spokojenost. Hodiny ukusují poslední desítky minut letního času a příchod toho zimního je potřeba náležitě oslavit. Ještě dlouho bude tuhle noc v Mlýnkách veselo.



Nedělní bedna, kluci už to měli spíše jako oslavu a přátelák na konci MČR v dogtrekkingu


Účastnický list s dobrým nápadem - uvedení průměrné rychlosti :-)

Odkaz na stránky akce:

Najdete zde mapy jednotlivých tras, fotky účastníků a věřím, že brzy i možnost přihlásit se na další ročník :-)  POVINNY DOGTREKKING

Žádné komentáře:

Okomentovat