Čtvrtek 26. října 2017
Noční pokoj. Dva psi, otec a syn. Každý ve
své kenelce. Ve tmě si vidí vzájemně jen bílé lysinky.
Bady: Víš, kde jsme?
Berry: (nadšeně) Na agility závodech?
Bady: Ne.
Berry: (nadšeně) Na agility táboře?
Bady: Ne.
Berry: (tázavě) Na srazu salašnických psů?
Bady: Ne.
Berry: (váhavě) Na canicrossu?
Bady: Ne. Na dogtrekkingu (výbuch smíchu) a ty
poběžíš (další výbuch smíchu) a má pršet (výbuch smíchu až se třese kenelka).
Berry se stáčí do klubíčka. Zatímco
páníčkové vyřizují ještě něco důležitého dole v restauraci, smutně kouká
do hadrové stěny boudy a pak usíná.
Oficiální logo akce
Pátek 27. října 2017
Berry: No, řeknu ti to asi takhle: Rocky měl
Mickeyho, Daniel-San v Karate Kid Miyagiho, já mám Badyho. Samozřejmě, že
to bylo drsný. Cítil jsem lítost, smutek, ale nakonec právě ten škodolibý tón
mě nakopl a teď tady stojím.
Jirka: Po včerejším pití s Mírou (bez míry),
se kterým jsme slavili narození jeho syna a po přivítání se s ostatními
dogtrekaři, mám dnes pocit, že na mě mluví můj vlastní pes. Čtyři hodiny spánku
a stojím na startu. Moc nás tu není, velká část závodníků to pojala jako
přátelák na konci sezóny a zaspala, vydají se v našich patách se ztrátou.
Berry: Jako padesáticentimetrovej pejsek bych
mohl vzít do háku maximálně čivavu, taktika je tedy jasná, vpředu poběží
páníček, za ním já.
Tohle je poslední okamžik, kdy Berry táhne, před námi je startovní čára :-)
Jirka: 7:30 ráno, startujeme a hned se dereme na
čelo. Trasa s parametry 91 km, + 900 m slibuje rychlý závod. Úvodní
kilometr vede sice do kopce, ale pokud tady má některý ze závodníků takové ty
hodinky s navigací a spoustou dalších funkcí, tak tohle je na dlouhou dobu
poslední místo, kde se mu pohne bublinka ve vodováze.
Berry: Přesto i tady najdeš zákeřnosti. Třeba
první stoupání. Podle mapy se připravíš na určitý sklon, netuše, že ti
k tomu nahoře organizátor přihodí ještě jedno promile. Já si slivovici na
kontrole na Holém vrchu nedávám, páníček jo.
Jirka: Přebíháme na sousední vrch Žerotín. Kolem
nás se rozprostírá nádherná krajina Slovácka, louky, pole, vinice…
Berry: Prej, bude to dlouhej, ale pozvolnej
sešup. Mazéééc! Uši mi vlajou až do Strážnice.
Jirka: Z Vnorov pokračujeme podél Moravy
k místu, kde řeku protíná Baťův plavební kanál. Natáhnout se do loďky a
projet si celých 53 km z Otrokovic až do slovenské Skalice. Dovolená,
která mě láká několik let. Dnes ale zase jen po svých.
Berry: Sakra, u tohoto zdymadla měla panička
fotit závodníky. Jsme tu dřív! To mě Báďa neuvidí v úniku. Leda, že by…
ale ne, do cíle je to ještě daleko a za námi jsou haskouni a čévéčka.
Jirka: Žilkův dub u Bzence? No, představ si
rozlehlý les s borovicemi vysázenými v nekonečných, dlouhých řadách a
uprostřed toho prastarý strom, památka na původní porost. Jako kdyby si na
sídlišti Jižní město v Praze potkal roubenku. Když pominu sklípky a
vinice, tak pro mě určitě největší zajímavost trasy. Zároveň ale místo, kde
procházím krizí. Začíná pršet a cesty tu jsou ubíjející. Tři kilometry jedním
směrem, zatáčka, tři kilometry dalším směrem. Do toho všude samý písek. Ten mám
brzy v promáčených botách i ponožkách. Ne nadarmo se této oblasti říká
Moravská Sahara. Chodidla naštěstí chrání vrstva indulony. Bonusovou kontrolu
v tomhle stavu neřeším. Ztratil bych navíc přehled o dění na trase.
Žilkův dub, foto: orinnka.rajce.net
O nekonečné roviny tady není nouze, foto Michal Vejtasa
Berry: Co tam dělá páníček takovou dobu u toho
regálu? No nic, když se nedostanu do sportovních zpráv, tak aspoň do Chcete mě.
Úplně slyším toho Zdeňka Srstku: „Je to hodneeeej pejseeeek… u benzíííínky ve
Vracově ho nechali… podívejte na ty kukadlaaaa… ze všeho nejradši je doma…
pokud ho nebudete tahat na dlouhé procházky, vaší lásku vám oplatí.“
Jirka: Vím, že je to narušení příběhu akce, ale
pivo na dlouhých závodech vždycky bodne. Tahle benzínka mě nakopla. Přes
Milotice s krásným zámkem až k vinným sklepům Šidleny to běží samo.
Berry: Ty vado, fakt jako vnitřní občerstvovačka,
jo?
Jirka: „Víš, důvod toho, že je tahle oblast dobrá
pro pinot, je chladný vzduch od Pacifiku, co vane v noci a ten ochlazuje
hrozny. Pinot má velmi tenkou slupku bobule, nesnáší stálý teplo nebo vlhkost,
je moc delikátní…“ popisuje rulandské víno neboli pinot v kultovním
vinařském filmu Bokovka spisovatel Milles. Nejsem znalec, netuším, jaký rozdíl
je mezi kalifornskou a moravskou odrůdou, ale z popisu si jej představuji
jako klenot mezi hrozny, na jehož vypěstování musíte být opravdovým vinařem. A
přesně tak na mě působí i tahle akce. Dája, Michal, Patrik, Míša a lidé kolem
nich si s ní vyhráli do úplných detailů. Je v tom vidět bohatá
účastnická zkušenost na podobných podnicích, vlastní nápady, velmi dobrá
znalost kraje a touha pomocí toho všeho vytvořit originální zážitek pro
ostatní. Cítím to už po prvním doušku. Kvalitní ročník. Značka, která by neměla
chybět na vinném lístku, pardon v dogtrekkingové termínovce i
v příštích letech. Vychutnávám si ve sklípku U Chytilů sklenku pinotu a na
chvíli zapomínám, že na mě venku čeká ještě o kousek více než maraton.
Berry: Hmm, to já na tomhle závodu degustuju
kromě vody z misky akorát kaluže. Převaluješ to po jazyku, chuťovými
pohárky pronikáš do jemného tónu s vyváženě hrubým, zemitým zakončením…
zahlásíš: tohle může být, a lemtáš… nasládlá chuť se schránkami drobných korýšů
a občasným kroužkovcem na pozadí.
Se zmoklým Berrym na občerstvovačce ve sklípku U Chytilů, foto organizátor
Sklep U Chytilů nad Miloticemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz
Jirka: Z příjemné, útulné místnosti, kde
bych dokázal strávit celý týden, vycházíme ven do sychravého podzimního počasí.
Berry: Hlavu mám svěšenou, šlapu si na uši. Psí
energy tyčinka, malinká radost do duše.
Jirka: V polích a vinicích se střídají
rozblácené cesty s asfaltkami. Neznačenými úseky kolem Dubňan nás bezpečně
provází navigace s nahranou trasou. Po Bzenci a Miloticích se před námi
brzy objevují střechy další obce, kterou jsem do dneška znal jen z vinných
etiket – malebnými stráněmi s vinohrady sbíháme do Mutěnic. A pak zase
psychicky ubíjející oblast: 5,5 km po červené na jih k Hodonínu, 6 km po
modré na sever k Ratíškovicícím a 5,5 km po žluté na východ do Rohatce. I
když se občas objeví nějaká menší zatáčka, působí to tu na mě jako tři
nekonečné roviny. Nohy mám omlácené ze dvou ultra závodů v předchozích
pěti týdnech, tělo, kterému hlava kvůli absenci stoupání nedovolí přejít do
chůze, na mě neustále křičí: „Támhle u té borovice stop! Támhle u toho křoví
stop!“ Batoh mám plný svatebních koláčků, sváča, na které letos frčím, a tak
sám sebe uplácím, uplácím, uplácím a ono to jakž takž jede.
Vinicemi mezi Miloticemi a Mutěnicemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz
Berry: Ve chvíli, kdy se otáčím nervózně dozadu a
představuji si Badyho vykulené oči, až nám to s páníčkem v cíli
cinkne, začíná cinkat přejezd před námi.
Jirka: Musím teda přiznat lehčí rozčarování.
Čekal jsem, že hlavní železniční koridor na Vídeň bude celé dva dny uzavřený
:-) , na druhou stranu je to mladá akce, možnosti jsou zatím omezené, na
organizátory se určitě nezlobím… Pět minut čekání, dva koláčky, pohled na
poloprázdnou projíždějící lokálku…
Berry: Mňam, druhá půlka energy tyčinky.
Jirka: Protipovodňový val u řeky Moravy, po
kterém běžíme otevřenou krajinou z Rohatce do Petrova, umožňuje pohled daleko
zpět po trase. Kdyby se teď za námi někdo objevil, máme náskok minimálně pět
minut. To už by se dalo do cíle udržet. Modro-bíle malované sklípky Plže, areál
poblíž rušné silnice a přesto, jako kdybyste vstoupili do tiché oázy. I tady
budou mít závodníci živou kontrolu, ale jen ti, co si akci užijí v pohodovém
tempu s bivakem a dorazí sem až zítra.
Berry: … na což jsme vyzráli tím, že se sem zítra
půjdeme podívat ještě jednou s paničkou a Badym v rámci trasy short.
Chjoo, příště jedu na welness.
Na trase short (17 km) druhý den s Pájou, Berrym a Badym, foto Jana Gwen Ondrášková
Jirka: Poslední kontrolní kleštičky. Vyndávám
z batohu čelovku a za jejího svitu běžíme rozbahněnou polňačkou večerním
Slováckem. Teprve na asfaltce dva kilometry před areálem Mlýnky přecházíme do
chůze… Berry? Naprosto odlišný parťák. Je to salašník, který chce mít své stádo
před sebou. Nevidíš ho celý den, ale on o tobě má přehled od začátku až do
konce.
Bady: Jeho styl vypadá jako absolutní chaos, na
první pohled to vůbec nedává žádný smysl, ale když do toho nakoukneš pořádně,
vidíš, že jede podle pevných pravidel. On totiž hraje úplně jinou hru než
všichni ostatní na trase. Hraje hru „dostaň svojí ovci co nejrychleji do cíle“.
V tom je celej fígl.
Jirka: Dlouho mě to rozčilovalo, než mi došlo, že
to má takhle rád a nemá smysl to měnit. Cupitá za ostatními i mimo závod, když
je puštěný z vodítka. Bady je taky salašník, ale se soutěžním duchem.
Nikdy jsem třeba nepochopil, jak to dokázal vždycky poznat, ale do poloviny
závodu se držel vedle mě a od poloviny zabral vpředu, jako kdyby věděl, že se
trasa zlomila, že se vracíme do zázemí… Berry? Ten to má úplně jinak.
Berry: (vytržen z automatického modu
radostně vykukuje před Jirku) Hele, parkoviště! (udiveně) To woe, naše auto!“
(tázavě) Neprocházel jsem touhle brankou už někdy? (úplně nejvíc radostně)
Nekecej, my jsme fakt doma, my to dokázali… za 11 hodin 39 minut zpátky… jsem
borec!
Po strastiplných 91 kilometrech Berry přichází do cíle
Jirka: Na stole v restauraci visí dlouhá
řada dřevěných medailí očíslovaných podle počtů účastníků na trati. Každý, kdo
úspěšně dorazí do cíle, vezme si tu nejblíže ke kraji, tu s číslem, jenž
mu náleží v celkovém pořadí. Teprve pak mu organizátoři stopnou čas.
S Berrym jsme poslední, kdo vidí všechny medaile pohromadě. A že se včera
zničili všichni na večírku více než my? Na to se historie neptá. Historii
zajímá jen výsledovka :-)
Cílové foto s Berrym
Cílové foto, za mnou stojánek s očíslovanými medailemi pro všechny finišery
Sobota 28. října 2017
Slovácko potřetí zahalila tma. Již proběhla
tombola i předání vín nejrychlejším závodníkům, již se vrací poslední
dobrodruzi z trasy. Sálem zní tóny moravské cimbálové kapely. Někteří
tančí, jiní se u stolu či baru dělí s ostatními o dojmy a zážitky. Ať už
si to užili jako běh, jednorázovou chůzi, čundr s bivakem nebo vycházku,
z tváří všech lze vyčíst spokojenost. Hodiny ukusují poslední desítky
minut letního času a příchod toho zimního je potřeba náležitě oslavit. Ještě
dlouho bude tuhle noc v Mlýnkách veselo.
Nedělní bedna, kluci už to měli spíše jako oslavu a přátelák na konci MČR v dogtrekkingu
Účastnický list s dobrým nápadem - uvedení průměrné rychlosti :-)
Odkaz na stránky akce:
Najdete zde mapy jednotlivých tras, fotky účastníků a věřím, že brzy i možnost přihlásit se na další ročník :-) POVINNY DOGTREKKING
Žádné komentáře:
Okomentovat