Bude to zimní sportování
Derice: Víš, ono je to vlastně zimní sport.
Sanka: To myslíš jako zimu a led?
Derice: Tak nějak.
Sanka: Myslíš zimu a iglú a eskymáky, tučňáky a led?
Derice: No, asi jo.
Sanka: Tak to teda čau.
Sanka: To myslíš jako zimu a led?
Derice: Tak nějak.
Sanka: Myslíš zimu a iglú a eskymáky, tučňáky a led?
Derice: No, asi jo.
Sanka: Tak to teda čau.
Zvedám hlavu od knihy a nemohu uvěřit vlastním očím. Vlak uhání zasněženou krajinou! Jako kdybych za Pardubicemi opustil tropické pásmo. Za celou zimu se v Praze a okolí nepřestaly zelenat trávníky. Mnoho mých ranních běhů se odehrálo za zpěvu exotického ptactva a pouze u dvou klesla teplota dramaticky těsně pod nulu. Sníh znám jen od kamarádů z facebooku. Takové ty fotky, nad kterými zakroutíte hlavou a jdete si přivonět ke kočičkám. V Letovicích mi to nedá, na přestupu mám chvíli čas, tak ho zkouším. Válí se všude po ulicích a je studený. O půl hodiny později vylézám v keckách z autobusu přímo u sokolovny, zázemí závodu. Nechybělo mnoho a řidiči jsem místo Velké Opatovice řekl Calgary rozcestí. Mezi lidmi s kuklami proti mrazu si totiž připadám, jako tým jamajského bobu na zimní olympiádně v roce 1988.
Profil závodu, 100 km s převýšením 2 400 m
Z Boskovic do Velkých Opatovic
„Jakou to má kapacitu?“
„85 lidí.“
„Tak to je dobrý, nás je 87, to se vejdem.“
Do Boskovic nás ze zázemí veze organizátorem objednaný autobus. V mrazu není chuť na nějaké proslovy, akce hned začíná. Je pátek 20:42 a dav se dává do pohybu. Start je tak rychlý, že nestačím políbit ani vejce. Vpředu je Róbert Frohn, favorit závodu, a spousta dalších dobrých běžců, takže zatímco loni trvalo několik minut, než se rozeběhl první člověk, letos se běží v neuvěřitelném tempu od prvního metru. Zhodnocuji svoji formu a uváženě se zařazuji do balíku okolo 25. pozice.
„85 lidí.“
„Tak to je dobrý, nás je 87, to se vejdem.“
Do Boskovic nás ze zázemí veze organizátorem objednaný autobus. V mrazu není chuť na nějaké proslovy, akce hned začíná. Je pátek 20:42 a dav se dává do pohybu. Start je tak rychlý, že nestačím políbit ani vejce. Vpředu je Róbert Frohn, favorit závodu, a spousta dalších dobrých běžců, takže zatímco loni trvalo několik minut, než se rozeběhl první člověk, letos se běží v neuvěřitelném tempu od prvního metru. Zhodnocuji svoji formu a uváženě se zařazuji do balíku okolo 25. pozice.
Organizátorem objednaný autobus ze zázemí ve Velkých Opatovicích na start do Boskovic.
Foto Filip Smetana
Do Velenova vede trasa z velké části do kopce, ale za obcí Suchý následují odpočinkové rovinky, takové ty dlouhé, nekonečné, kde můžete zapnout autopilota a jít si na chvíli lehnout dozadu. Před Protivanovem přelézám sedačky zpět k volantu, blíží se kontrola, je třeba přibrzdit. Restaurace Alfa, razítko od hostinské a povzbuzení od místních štamgastů, kteří berou plán být v cíli do sobotního oběda jako největší vtip dne. Běžců se tu nakumulovalo více. Držím se Filipa Smetany a ještě jednoho kluka. Na dohled za mnou svítí další čelovky.
V Horním Štěpánově přichystal organizátor občerstvovačku v místní hasičárně. Dávám si čaj, ale jídla se raději držím ze svého batohu. Tradiční svatební koláčky fungují, nemá smysl experimentovat. A pak si vybírám smolný úsek závodu. „Hej, Jamajko! Dej si bacha na dvanáctku. Vyhazuje!“ Nevím, kolikátá je to zatáčka, ale v polích kousek za obcí padám na zledovatělém povrchu. Rána do loketního kloubu mění na několik kilometrů frekvenci ohýbání levé ruky. Mezi růžovými joggerkami z městského parku bych byl outsiderem, tady mojí parodii na běh halí tma a prostředí ultratrailu s posunutým měřítkem normálnosti. Kluci se mi vzdalují a definitivně je ztrácím za Pohorou. To už ruka pracuje jak vyměněná, ale pro změnu si musím odskočit do lesa na záchod. Do toho mi vinou zapomnění na základní poučku zamrzla hadička u lahve. V Polabí do ní prostě nemusíme foukat při každém napití jako v Antarktidě. Nad Úsobrnem se přese mě přežene ještě Eliška Kaniová, vítězka ČSUT 2017 a Pražské stovky 2017, s velmi početnou skupinou. Běží i do kopce, což by mě vzhledem k netrénovanosti stálo zbytečně moc sil. Rozbíhám to až v seběhu k zemědělskému dvoru, kde se chytám dalších kluků. Oproti loňsku je tu letos pořád s kým běžet, ale zároveň to není žádná masovka. Tak to mám rád.
Okruh přes Moravskou Třebovou
V předešlém ročníku Malohanácké stovky přišlo řadě účastníků včetně mně divné, že organizátor v polovině trasy, kdy se probíhalo zázemím závodu, zastavil stopky, čímž každému odečetl pauzu od konečného času. Letos byla tato vymoženost vyškrtnuta. Mezitím tedy, co jím polévku, piji velké pivo, piji velkého turka, maži si chodidla indulonou, měním od sněhu provlhlé ponožky, měním baterky v čelovce, odepisuji na smsku a studuji v mapě další úsek, uteče neskutečných 30 minut závodu. Světový rekord tady dnes už asi nezaběhnu.
Ze sokolovny vycházím v sobotu ve 3 hodiny ráno a přes město se připojuji ke dvěma klukům. Zimou mi drkotají zuby. Měl bych se rozeběhnout a zahřát pohybem, neustále to však oddaluji – od dalšího domu, od támhleté lampy – až to nakonec urychlí opilý domorodec, co přímo před námi vylétne násilím ze dveří nonstop herny. Chvíli se zvedá ze země a pak začne mlátit do všeho okolo. To je ten pravý čas utéct z civilizace zpět do přírody. Po červené sbíhám nádhernou roklí. Je úzká a zasněžené svahy září ve světle čelovky. V jednom okamžiku se mihnu kolem srny stojící majestátně jen pár metrů nade mnou. Nestačila včas zareagovat, proto raději zůstala nehybně na místě. Nemířím světlem přímo na ní, nechci ji rušit, ale zřetelně vidím její obrys a svítící oči.
Jestli jsem se po opuštění občerstvovačky ve Velkých Opatovicích radoval ze suchých nohou, tak za Křenovským hradiskem v nich mám potoky studené vody. Do toho cítím úbytek energie. Hřeben před Moravskou Třebovou je pěkně zalesněný, ale cesta po něm vedoucí působí fádně. Trochu mi to tu připomíná brdskou hřebenovku mezi Dobříší a Zbraslaví. Několikrát se mi dokonce podaří omylem seběhnout některou z bočních cest z trasy a to mám závod nahraný v navigaci. Složitě se pak vracím zpět do kopce. Takhle to fakt dál nejde. Přestává to mít šťávu! Musím se vnitřně namotivovat, začít se soustředit a hlavně znovu pořádně rozeběhnout!
Yul Brenner: Koukni se a řekni, co vidíš.
Junior: Přece Juniora.
Yul Brenner: Tak Juniora. A víš, co vidím já? Vidím hrdost. Vidím sílu. A vidím pořádnýho chlapa, kterej se s ničím a s nikým nesere.
Junior: To tam fakt vidíš?
Nad Moravskou Třebovou. Svítá. Dole na benzínce (zelený neon vlevo) mě čeká snídaně.
Do Moravské Třebové sbíhám s třemi dalšími běžci za svítání. Kontrola je na benzínově pumpě. Mají zde několik stolů k sezení a nabušený sortiment s občerstvením. Po míchaných vajíčkách bych asi vytuhnul, proto volím raději čerstvou kuřecí bagetu a espreso. Z naší čtveřice jsem nasnídaný jako první. Nasazuji sluchátka s hudbou a valím to Čertovou roklí do Městečka Trnávky. Nejkrásnější část závodu mě čeká ale až za touto obcí – prudké stoupání na vrchol Hušák. Se svojí výškou 626 m n. m. je na jinak profilově nenáročné akci opravdovou velehorou. Trochu mi dává zabrat. Přece jen jsem celou zimu běhal pouze u nás v Polabí, zato ale poprvé v životě pod dohledem trenéra, mého tříměsíčního syna Matyáše, novou posilou mizerů (zatím teda jako „jezdící mizera“), který mi neváhá k dopoledním víkendovým výběhům přidat ještě odpolední fázi s kočárkem či mě v noci tu a tam vzbudit, aby tělo nenavyklo na dlouhý spánek. A tak teď nemusím bojovat s touhou po posteli, peřině, polštáři a tu absenci kopců už prostě nějak doženu na závodech.
Na vrcholu Hušáku (626 m n. m.)
Hřbitov ruských zajatců uprostřed lesa. Jedno razítko do kontrolní karty ve Vísce u Jevíčka, další pak v Jevíčku a už to pádím pod mostem rozestavěné, ale nikdy nedokončené Hitlerovy dálnice (Exteritoriální dálnice Vídeň – Vratislav) na Červený vrch a přes přehradu Smolenská do Velkých Opatovic. „Chyť svůj rytmus. Kupředu. Cíl už máme v dohledu.“ Dveře sokolovny otevírám v sobotu v 11:28 na 17. místě, z čehož jsem mírně rozčarovaný. Běžet to loni na podzim, bylo by to o hodinu lepší. To jsem se cítil víc ve formě. Do příště na sobě musím hold více zapracovat, nebo aspoň políbit na startu to vejce.
Á propos
Velké díky Dušanu Machourkovi a všem pomocníkům. Tohle bylo kvalitou zase o kus dále než loni. Palec nahoru.
Zasněžená Malá Haná mezi Jevíčkem a Velkými Opatovicemi
Odkazy
Stránky akce: Malohanácká stovka
V článku byly použity citace z filmu Kokosy na sněhu.
Reporty
Libor Boleček (3. místo): Malohanácka stovka 2018
Hubert Puka (v polštině): Mala Hana
Zdeněk Vémola: Malohanácká stovka 2018
Rozhovor s organizátorem na ČT: Víkend
Žádné komentáře:
Okomentovat