EKUT: Loučení s turistickým rokem 2015 - etapa 55 km

Odkaz na stránky akce: Louceni s turistickym rokem

„Máš zase nějakej závod, jo?“ ptá se mě šéf před odchodem na dovolenou.

„170 km v okolí Ústí nad Labem.“

„70? Tak to dáš v pohodě, ne?“
„170!“
„Ty vole, viděl jsi předpověď počasí? Jdu hledat někoho novýho na tvojí pozici.“

Pátá hodina ranní, sleduji ruch v jindy prázdném, dnes závodníky přeplněném linkovém autobusu. Slyším fórky, smích. Všichni působí uvolněně, na nikom nepozoruji nervozitu. Jako bychom se vrátili do časů základky a učitel nás vzal místo nudného vyučování na výlet. Jenže já klidný nejsem. Měl bych si přelézt na sedačku za řidiče, tam, kde sedávali spolužáci s kinedrylem a papírovým sáčkem. Ten učitel se totiž jmenuje Petr Malý a až se za pár minut dveře autobusu otevřou, nebude tam stát nablýskaný zámek, nedostaneme rozchod, nekoupíme si langoše, ani nepošleme pohled rodičům. Bude tam po celonočním dešti rozmáčené labské údolí, od řeky potáhne chlad a vysoko nad ní se bude tyčit rozeklaná krajina Českého středohoří, žádné hřebeny lákající na pohodový výšlap po vrstevnici, ale ostře se zvedající jednotlivé hory. My přes ně pošlapeme 170 km a nastoupáme 7 600 m. Nic z toho, co jsem doposud absolvoval, se s tím nedá srovnat. Loučení s turistickým rokem 2015, závod zařazený do seriálu Extreme Ultra Trail Combination (EKUT) aneb chceš-li uspět, vysyp z batohu pláštěnku i svačinu a nech si tam jen kupu dobré nálady.

Profil první části: 55 km, převýšení 2 400 m +

Poslední instrukce na zabláceném prostranství na okraji Těchlovic a těleso sedmdesáti čelovek se dává do pohybu. Ještě před startem jsem stihl šlápnout do hluboké kaluže, pravá bota se mění v akvárko, něco mi ale říká, že levá na tom bude brzy podobně. První metry vedou po silnici obcí mírně vzhůru. Postupně nacházím ideální místo kousek za přední dvacítkou. Předstartovní stres se vytrácí, mechanismus se rozjíždí, nohy ví, co mají dělat, vše do sebe zapadá, vždyť tohle je to, co mám rád. Když udržím své tempo a přečkám nápor krizí, dostanu se až do cíle.

Za tajnou kontrolou v Babetíně zdoláváme úvodní zub profilového grafu trasy – zříceninu hradu Vrabinec. Prudký stoupák, dlouhý tak akorát na zahřátí. V klouzavém seběhu na druhé straně zjišťuji, co bude mojí slabostí v tomhle závodu. Lidi to  pálí hlava nehlava, některé nezastaví ani pády, mihne se kolem mě dokonce i člověk se zhasnutou čelovkou. Nejistým krokem důchodce na procházce lázeňským parkem se snažím za pomocí holí dostat dolů pod tobogán s co nejmenší časovou ztrátou.

Znovu průběh obcí a zahajujeme výšlap na Bukovou horu, kam dnes polezeme dvakrát. Znám to tu, pamatuji si táhlý, ale nenáročný výstup. Jenže ejhle, za posledními těchlovickými domy se stáčí trasa vpravo po odbočce ke kontrole na Stříbrném rohu. Napřímo lesem mimo cestu přelézáme na sobě nahuštěné vrstevnice, v některých úsecích téměř po čtyřech. Vybavují se mi slova z knihy Everest od Roberta Birkbyho: „Laviny hrozily podstatně méně v noci, když byly svahy zmrzlé, takže horolezci postupovali v záři čelovek a náklady vynášeli po setmění. Celou noc vám kolem hlavy lítají úlomky ledu. Kdyby vás jeden trefil do hlavy, je po všem. Prostě smůla.“ Svah je zasypaný listím a pod ním jsou kameny. Lidé přede mnou o některé z nich zavadí a ty se valí za několikanásobného křiku „bacha kámen!“ tmou mezi spodní závodníky. Jeden prolétne kolem mě, změnit směr o půl metru, tak se v téhle hře vracím o pět políček zpět. Naproti Stříbnému rohu nás čeká ještě horolezecká vložka na mokré skále u zříceniny hradu Vraty. Všechny tyhle atrakce vám prodlouží dobu strávenou na trase, ale jsou to ony, které dělají závod zajímavým a na něž si vzpomenete ještě po letech.

Občerstvovačka na Bukové hoře (11,4 km), foto Jan Sedlák, díky :-)

Konečně parkoviště na Bukové hoře a vynikající občerstovačka Honzy Sedláka s chleby a gruzínským sypaným čajem, na kterém pofrčím celou akci. Není však čas na meditaci, v nohách 11,4 km, obloha šedne, bude svítat. Po zelené značce sbíhám přes bývalou Thunovskou lesovnu a ruiny zaniklé obce Vitín. Kopec není prudký, tady to klidně pouštím, tady se nebojím. I tak ale s každým sestoupaným metrem cítím blížící se neštěstí v mých elasťácích. „Sakra, že by střevní problémy?“ Ještě před Malým Březnem to zabíhám do lesa mimo cestu vyřešit. Na trasu se snažím vrátit zpět v místě, kde jsem ji opustil, přesto následující kilometr trnu hrůzou, jestli jsem na ní nevlezl třeba o pět metrů níže a na tom krátkém, vynechaném úseku nebyla z druhé strany stromu přidělaná kontrola. „K6 Malé Březno, zahrádky. Néé, já se nechci vracet! Taková blbost!“ nadávám si během toho, co procházím už asi kolem patnácté chaty se zahradou. Navíc mě ani nikdo zrovna nedobíhá, abych se optal. Pomalu se smiřuji se zacházkou, když v tom se za zatáčkou objeví cedule K6. Mám z toho čísla takovou radost, jako kdyby bylo posledním vytaženým z bubnu sazky a já vyhrál milión.

„Kde si  nechal Badyho?“ vítá mě Olaf na občerstvovačce v Malém Březně.

170 km by byla na mého psího parťáka z dogtrekkingových závodů velká nálož a vzít ho jen na jednu část, musel by ho někdo při druhé hlídat. Nicméně se mu určitě po příjezdu domů zmíním, že je známý i v ultra světě :-) Po dalším chutném chlebu a čaji šplhám po modré značce zpět na Bukovou horu. A když už jsme u těch psů, tak kousek nad Vitínem potkávám dogtrekaře Honzu Pačese, i on je zde dnes bez sedáku a Ekiho na konci vodítka. Dáváme se do řeči. Ráno vynechal omylem kontrolu na Stříbrném rohu, teď se pro ni vrací. Situaci mu nezávidím, ale bere to sportovně, tak jej aspoň uklidňuji tím, že mu při sólo výstupu nehrozí zasypání kamennou lavinou :-)

Po druhém občerstvení u Honzy Sedláka na Bukové hoře se vydávám do Zubrnic. Cesta vede převážně z kopce, občas mi ujedou nohy na bahně, ale bez karambolu se dostávám až do městečka známého svým skanzenem a muzejní železnicí. Tady se již potkávám většinou se stejnými lidmi. Mezi nimi i s maďarskými závodníky Péterem Sárou a Judit Szabó, mají tempo, že když jdou, já za nimi musím běžet, abych je neztratil z dohledu a to se při tom mezi sebou ještě zvládají dost živě bavit. Držím se s nimi přes Pláň a Sokolí hřeben až ke skalnímu hřibu na Magnetovci, pak už zase přichází seběh, kde jsem klasicky pomalejší a to mě možná zachraňuje od frustrace z neustálého přemýšlení nad tím, kde berou energii.

Ve Velkém Březně si objednávám na živé kontrole v restauraci Adonis polévku, malé pivo a po kratším oddechu vyrážím na závěrečných 13 km první části letošního Loučení. Síly a nálada mě neopustily, po výstupu do Březí běžím přes Budov, Olšinky až do Ústí nad Labem v kuse. Po menším „hupu“ přes sídliště Kamenný vrch mě vítá nasládlá vůně chemičky Setuza. Kolem vrátnice probíhám právě ve chvíli, kdy končí páteční směna, zaměstnanci opouští areál natěšení na víkend a mě dochází, že když zaberu, mohl bych to zaběhnout těsně pod devět hodin, protože ve fabrikách se většinou končí ve dvě odpoledne. Když k tomu připočtu čas strávený u píchaček, možná se někdo zdržel v šatně… no nic, mrknu na mobil. Mám na to deset minut! Svištím po železničním mostu na druhou stranu Labe. V centru je rušno, proplétám se mezi lidmi. Kousek za mnou závodník a do toho několik semaforů, kde chytám červenou. 
„To snad není možné, to tlačítko pro chodce určitě nefunguje,“ mačkám zběsile, jak kdybych se snažil oživit vyhladovělého tamagotchiho. 
„Tak dělej, blikni!“ Cestující z autobusu stojícího na křižovatce mě musí považovat za exota a nevím, co by si říkali, kdyby zjistili, že vítězové z bedny mají za sebou sprchu, oběd a nejspíš už relaxují před druhou částí, takže vlastně o nic vůbec nejde :-) 
„No konečně, zelená.“ Dobíhám do Krajské organizace Pionýr. U cílového stolku sedí Olaf, s časem 8:59:46 dostávám diplom za 23. místo a jdu hodně rychle odpočívat, protože v jedenáct večer začne teprve pořádná ultra sranda. 

1.etapa Loučení, pamětní list, 23. místo, čas 8:59:46 

Louceni s turistickym rokem