Pražská stovka 2019 s mráčky, ze kterých vykukují sluníčka

6. až 7. prosince 2019

V čekárně jednoho nejmenovaného pražského fyzioterapeuta je puštěná televize. Zrovna dávají zprávy:

„Na českých dálnicích začalo fungovat nové satelitní mýto. Výběr mýta a jeho provozovatele...“

V tom se jeden z čekajících klientů zvedne a prohlásí k ostatním:

„Promiňte, ale nebude vám vadit, když tu televizi vypnu?“

Všichni mlčí. Až po chvíli se ozve starší paní v rohu:

„Ale klidně, stejně tam dávaj prd.“

Pán vezme ovladač, a když televize potemní, spokojeně si sedne.

Zhruba po pěti minutách k němu promluví anglicky mladík po jeho levici:

„Dostal jste pokutu, jo?“

„Vůbec ne. Jen jsem totálně rozsekanej z víkendovýho běžeckýho závodu, který startoval v Mýtu u Rokycan, chci regenerovat, chci mít klid a ne poslouchat mýto, mýto, mýto, pořád dokola, před závodem i po závodu. To snad ani není náhoda tohle načasování.“

Mladík je zřejmě rád, že našel v místnosti někoho, kdo umí anglicky, někoho, kdo mu ukrátí čekání.

„Běžeckej závod? To mě zajímá. Taky trochu běhám. Povídejte. Co to bylo za akci?“

Z pána pomalu opadá počáteční nerudnost.

„Pražská stovka, ultratrail, 135 km s převýšením 4 500 m. Proto tady dneska jsem. Kvůli masáži… A vy?“

„Já jsem dostal doporučení a žádanku od svýho obvoďáka v Oslu.“

„Ale nepovídejte? Promiňte, ale vůbec na mě nepůsobíte jako seveřan.“

Mladík se usměje.

„Taky pocházím ze Španělska, v Norsku bydlím teprve krátce… A tu Pražskou stovku, kdo ji pořádá? To je nějakej místní malej závod?“

Pán už neskrývá nadšenost pro oblíbené téma.

„Olaf Čihák, legendární stovkař, co kolem sebe vytvořil komunitu ultra běžců, ale i dálkovejch turistů. A malej závod? Neřekl bych. Letos se zúčastnilo 254 lidí z 8 států. Můžete tam nasbírat ITRA body a zúčastnit se losovačky do závodu Ultra-Trail du Mont-Blanc. Nevím, jestli jste o něm slyšel. Je to takovej delší závod v létě v Alpách…“

Start Pražské stovky 2019 v Mýtu u Rokycan, foto organizátor

„To zní dobře. Ale stejně… Nedokážu si představit běžet teď v zimě.“

„No, traduje se historka, že se kdysi dávno Olaf vloupal do televize a ze všech Předpovědí počasí zmizela sluníčka. To byly časy patnáctistupňovejch mrazů a orkánu Kyrill. To už je ale dávno pryč.“

Mladík se snaží zastavit smích.

„Takže do letošního ročníku si stihli moderátoři nakreslit pozitivní modely?“

„Přesně tak. Sice mráčky, ale takový ty, jak z nich vykukují sluníčka. První noc bylo lehce namrzlo, trochu pršelo, ale přes den u Berounky nádhera, jakoby začátek jara.“

Ze dveří vykoukne sestra.

„Paní Renata Nováková?“

Starší paní v rohu se zvedne a odchází do ordinace.

„Říkáte první noc?“

„No ano, startuje se v pátek o půlnoci, a ten pocit je naprosto jedinečnej.“

„Pocit?“

„Jo, jo, pocit. Představte si, jak stojíte s čelovkou na startovní čáře a mezi váma a cílem v Modřanech jsou nekonečné křivoklátské lesy, hluboké údolí Berounky, rozeklaný Český kras, divoká příměstská pražská příroda, více než dvacet hodin nahoru a dolů…“

Mladík pozvedne čelo.

„To je skoro na infarkt.“

„A vy tam stojíte, posloucháte Olafovo odpočítávání a myslí vám proudí nejistota z toho, co vše budete muset řešit, do jakých krizí a jak hluboko upadnete, a přesto máte radost, těšíte se.

„A byly nějaký krize?“

„No jejej. Úvodních dvacet kilometrů naprostá pohoda. Běželo se tak dobře, že jsem přemýšlel, jaký občerstvovačky vynechám. Až takhle začátečnicky jsem se nechal ukolíbat. A pak najednou bum. Z egoistických výšin na úplný dno.“

Mladík se tváří překvapeně.

„Jak to?“

„Nejprve mi v seběhu skrz botu projela silná větev.“ Pán se na chvíli dramaticky odmlčí. „Naštěstí pod chodidlem, ale vědomí, že se budu až do Prahy neustále zouvat, abych vysypával kamínky a větvičky, mě psychicky nakouslo. Zbytek pak dodělaly bouřící se střeva.“

„Špatný jídlo?“

Pán se zamyslí.

„Nejspíš sladký pití v lahvi. Bohužel trvalo několik kilometrů, než jsem na to přišel. Tři hodiny ráno uprostřed lesů, za vámi hučí Zbirožský potok a kousek před vámi se na cestě míhají čelovky kamarádů, kteří mají to štěstí, že je nic netrápí, že jim to běží. Vy tam dřepíte ve tmě, snažíte se zabavit křečí a v hlavě vám zvoní alarm, že je to do Prahy ještě víc než sto kilometrů. Úplná bezradnost. I takovou tvář má Pražská stovka.“

„Ale pak to přešlo?“

„Na občerstvovačku na 35. kilometr do Skryjí jsem se nějak dobelhal, dal si polévku, pečivo a hlavně tam seděl Dušan. Jeho optimistická nálada mě nakazila. Potkávali jsme se dalších více než dvacet kilometrů, takže ne nakazila, doslova infikovala. Do toho na Nezabudických skalách svítání. To člověku vždycky vlije energii do žil. Ani jsem nepostřehl kdy, ale najednou jsem byl ze dna zase nahoře.“

Bota, kterou mi v seběhu prorazila na zemi ležící větev

Sobotní ráno na Křivoklátu

Mladíkovi zazvoní telefon.

„Ano, Emily?“

Chvíli se odmlčí, poté promluví do sluchátka.

„Zatím jsem ještě tady, ale dám ti vědět, až budu odcházet. Pa, pa, zlatíčko.“

Típne telefon a otáčí se na pána.

„Omlouvám se, to byla přítelkyně. Kde jsme to skončili? Jo, už vím. Hrozně mě fascinuje, jak v tom trápení popisujete všechnu tu přírodu, zajímavosti.“

„Ono, když běžíte po trase, která nemá hluchá místa… Třeba Čertova skála v noci z pátku na sobotu. Doslova horolezecká atrakce. A zrovna to vyšlo vtipně, že nahoře byla kontrola číslo dvě. Chápete?“

„Přiznám se, že moc ne.“

Pán se směje.

„Šplháte v hadu čelovek po kamenech, pomocí nohou i rukou. Připadáte si jako Hillary, Herzog, Messner a najednou se před vámi objeví kontrolní fix a cedule K2.“

Teď už se směje i mladík.

„Tak to jste mě pobavil.“

Pán doplňuje.
 „Jo, jo, komu se poštěstí vyběhnout si jen tak na himalájskej vrchol?“

„Řekněte mi ale, co dělá Pražskou stovku tolik těžkou?“

„Podle mě je to hlavně tma.“

„Tma?“

„Ano, tma. Koukněte na termín, kdy se akce běží, na čas startu a zjistíte, že vyjma osmi hodin běžíte celou dobu se zapnutou čelovkou. Víte, co znamená druhá noc na trase?“
„Ne. Povězte.“

„Usínání za chůze, halucinace. Je potřeba si uvědomit, že od začátku bojujete o to, aby druhá noc vůbec nebyla a pokud byla, tak co nejkratší. Musíte od startu valit a nevysedávat moc na občerstvovačkách. Jenže jídlo je rok od roku chutnější, pestřejší, obsluha neskutečně milá…“

„Pořádné lákadlo.“

„To teda. Letos to byl vlastně takovej roztahanej food festival. Máte chuť na pomeranče? Stačí dojít ke stánku o dvacet kilometrů dál. Rizoto, bramborový salát, frgály, vafle, chleby se všelijakými pomazánkami. A těch polívek. Snad kromě gazpacha měli úplně všechny.“

„Teda, začíná mě ta akce čím dál tím víc zajímat.“

„No vidíte. Příště se musíte přihlásit. Co vaše přítelkyně, běhá? Vezměte ji sebou. Můžete to pojmout jako nonstop poznávačku okolí Prahy a gurmánskou turistiku.“

 Frgálová občerstvovačka ve Skryjích, foto Rakovnická 60

Mladík se rozesměje a pán po chvíli pokračuje dále.

„Nechci to ale zlehčovat. Ono, když se vám postaví do cesty Plešivec, vyhlídka ve Svatým Janu pod Skalou nebo totální psycho před Černošicemi, tak se vám sebelepší taktika zbortí jako domeček z karet.“

„Psycho před Čer… Čer… to asi nevyslovím.“

„Před Černošicemi. Stojíte v místě, odkud víte, že stačí seběhnout necelý kilometr ulicí, abyste se dostal na občerstvovačku. Jenže Olaf si místo toho vymyslel prudké stoupání a obcházení lesem. Sobota večer. Trmácíte se od Rokycan přes plno kopců. Tady jsem hodně nadával. Úplně mi ruply nervy. Zpětně jsem ale vždycky za tyhle těžký místa rád. Bez nich by mě cíl tolik netěšil.“

Svatý Jan Pod Skalou

 Svatý Jan Pod Skalou, cca hodinu do další tmy

„Takže závěr byl už ve tmě?“

„Ano. Kousek za Karlštejnem jsem zapnul čelovku.“

„A s tmou přišly podivné stavy?“

„Vždycky říkám, že Pražská stovka začíná až dvacet kilometrů před cílem. Kdo nezažil poslední úsek, jakoby na téhle akci vůbec nebyl. Trasa leze pořád nahoru a dolů, do toho industriální prvky.“

„Okraj Prahy.“
„Přesně tak. Letos to byl hlavně nekonečný Radotínský most, kterej překonává Berounku a Vltavu. Nad vámi sviští na dálničním okruhu auta a vy si hledáte ve tmě cestu světem panelů, kovových zábradlí, nájezdů, sjezdů.“

„A pekelně bolí nohy, předpokládám.“

„Ty už ani necítíte. Chce se vám spát. Chcete to mít za sebou. Jenže pak lezete zase dolů, tentokrát do Komařanské rokle, abyste se z ní hned škrábal nahoru. Legendární bílé šipky u letiště Točná. Ani nevím, jestli jsou na těch stromech skutečně nakreslený. Vždycky mi přišly jak z nějakého snu. Modřanská rokle. Kolem sebe vidíte paneláky. Jste v hlavním městě, v civilizaci, myslíte si, že už se blíží cíl a najednou odbočíte zase z ulice do lesa.“

„Tady už asi bojuje každý sám se sebou?“

„To sice jo, ale pořád kolem sebe někoho máte. Já se od Černošic držel početné skupiny roztahaný asi na tři sta metrech. Vlekl se za nimi, jednoznačně nejslabší. Vybíral si další velkou krizi. Pak mě ale napadlo doplnit energii, hodně energie. Vyndal jsem z batohu čokoládu a na okraji Radotína do sebe narval celou tabulku. Bonton, kultura stolování, to všechno šlo pryč. Ládoval jsem to tam do sebe jako pračlověk mamuta, ale pomohlo to. Úplné znovuzrození. Naprosto pozitivní mysl. Na druhý straně Vltavy už byla celá skupina za mnou.“

 Radotínský  most, foto Jitka Vašková

 Cyklolávka pod Radotínským mostem. Přejdete přes Berounku, přes Vltavu, abyste zjistili, že z druhé strany je most uzavřený tímto zábradlím :-) foto Eliška Majorová

„A pak konečně cíl.“

„Ano. Nevítá vás žádná slavobrána, televizní štáby, nic takového. Prostě jen otevřete dveře základní školy v Modřanech a jdete si po chodbě k Olafovi čipnout. Vně relativní klid, ale uvnitř, v srdci a mysli, pořádný karneval. Tam lítají všechny ty komfety, hlučí vuvuzely, hraje pochodová dechovka, tancují mažoretky, valí se skrz tribuny mexické vlny, tam to vře, tam se slaví. Pátá dokončená Pražská stovka, radost, euforie.“

V tom se uprostřed zapáleného hovoru otevřou dveře ordinace a do čekárny vstoupí svěží paní Nováková, chvíli po ní sestra.

„Pan Kilian Jornet? Můžete jít dál.“

Mladík vstává. Otáčí se na pána. Ten si teprve teď všimne jeho horami ošlehaného obličeje.

„Tak už jsem na řadě. Úžasný zážitky. Moc rád jsem vás poznal. Nebudu říkat ani sbohem, třeba se ještě někdy potkáme. Tedy jen krátce: Ať vám to běhá.“

Odkaz na oficiální stránky akce, kde najdete i kompletní výsledky ZDE

Pamětní list, 135 km za 21:56:36 na 53. místě