Report z předchozí etapy Loučení (55 km) najde ZDE
Odkaz na stránky akce: Loučení s turistickým rokem
Reporty účastníků akce:
Eliška Majorová: Loučení s turistickým rokem: EKUT 2 (2015)
Vláďa Kádner: EKUT 2
Lubomír Nový: Nedokončených 100 mil
František Fait: Doporučuje 9 z 10 masochistů
Aleš Zavoral, vítěz obou etap: Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení
„Hrozný ty boty, jak se rychlej ničej,“ zazní z hloučku uprostřed autobusu.
Odkaz na stránky akce: Loučení s turistickým rokem
Reporty účastníků akce:
Eliška Majorová: Loučení s turistickým rokem: EKUT 2 (2015)
Vláďa Kádner: EKUT 2
Lubomír Nový: Nedokončených 100 mil
František Fait: Doporučuje 9 z 10 masochistů
Aleš Zavoral, vítěz obou etap: Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení
„Hrozný ty boty, jak se rychlej ničej,“ zazní z hloučku uprostřed autobusu.
„Mně by vyhovovalo mít
boty na paušál, každej měsíc zaplatit dvě kila a kdykoliv bych chtěl, poslali
by mi nový.“
I taková zamyšlení zní
při přesunu na start extrémního vytrvaleckého závodu :-)
Páteční večer, ústecká
omladina obráží diskotéky a my, banda bláznů navlečená v běžeckém a
turistickém vybavení opouštíme město. Místo dunivé hudby šum lesů, místo
blikajících stroboskopů čelovky, přírodní parket zalitý mlhovinou, halucinace,
únava... EKUT 2, ultratrailový mejdan v divokých svazích údolí Labe a na
sopečných kuželech Českého středohoří začíná. Kdo se do 115 km dlouhé trasy
zamiluje a pro koho bude jen láskou na jednu noc?
Profil druhé části Loučení: 115 km s převýšením 5 200 m +
Ve 23 h protínáme
startovní čáru, tentokrát v Sebuzíně. První kilometr vede silnicí mírně
vzhůru, vhodné tempo nacházím opět na konci přední dvacítky. Pohodový terén mi
dává navíc možnost promyslet plán. Aby to nebylo jen takové vaření z vody,
vytvořil jsem si v průběhu posledních několika závodů k procesu
plánování profesionální formu skládající se ze dvou fází. První je ryze
matematická, druhá se odvíjí od pocitů:
1) várka kilometrů /
tempo, tak akorát + antistresová hodinka* = zítra o půlnoci v cíli
2) I když bydlím mimo
základnu a mám tam ideální podmínky pro odpočinek, nepodařilo se mi po první etapě
za celé odpoledne usnout. Úkol je tedy jasný, máknout na pravém břehu Labe a co
nejrychleji se dostat na levý, kde to už nějak doklepu od jedné vnitřní
občerstvovačky k druhé. Do 42. kilometru si musím vystačit
s venkovními.
* 60 minut rezerva,
abych se zbytečně nestresoval z neplnění plánu.
23:00 Sebuzín, start 2. etapy, autor fotek Honza Sedlák, na druhé je i moje maličkost :-)
Žlutá značka se stáčí na
Krkavčí skálu. Cedule upozorňující na obtížně schůdný úsek trochu přehání, ale
i tak se tady slušně zahřeji. Po kontrole sbíháme do Kundratic a po loukách
s pastvinami děláme oblouk do Sedla pod Varhoštěm. Běžím ve větší skupině
s Dalimilem Hotou, Vaškem Hanzlíkem, Pavlem Fexou, Frantou Faitem a je tu
i pro mě z dopoledne známá maďarská dvojka Péter Sára a Judit Szabó. Občas
někdo poodskočí, pak ho ale zase doženeme. Nehraje tu roli žádná taktika, každý
si jede svoje tempo. Na občerstvovačce si dávám chleba, zapíjím čajem a snažím
se příliš nezdržovat. Přesto chytám ztrátu na Maďary. Na vrchol Varhoště mi
zbývá ještě 300 m, když zahlédnu jejich čelovky nahoře na rozhledně u
kontrolního fixu. A tam vede hodně schodů. Brzy po nich lezu také a drkotám při
tom zuby, je tu fakt solidní zima, ale výhledy jsou krásné. Připomíná mi to
takové ty sranda pohledy ve stylu černá plocha a na tom bílý nápis „Krkonoše ve
tmě“.
Seběh nejprve po žluté,
pak po zelené do Rytiny soutěsky, výstup přes Čeřeniště do Němčí a znovu seběh,
tentokrát Průčelskou roklí na další občerstvovačku. V téhle části se
skupina natahuje, v některých úsecích se ocitám sám, ale dole u pití a
jídla se zase všichni scházíme. Je dvacet minut před třetí ranní, a kdyby byli
občané Brné vzhůru, nestačili by se divit, v jakou luxusní restauraci se
změnila jejich prostorná, zastřešená autobusová zastávka. Tam, kde jindy lidé
postávají při čekání na odvoz do školy nebo do práce, jsou nyní rozestavěné
krabice s chleby, ovocem a různými pochutinami, karton kofoly, voda na
doplnění lahví a všemu vévodí samovar Honzy Sedláka, naznačující, že i zde si
dám několik doušků gruzínského čaje. Co vám mám říkat? Nechce se mi odtud!
Výstup přes Výří skály
na Vysoký Ostrý, tolikrát jsem touto mou nejoblíbenější částí Českého
středohoří šel ve dne se svými psy a teď si to tu mohu vychutnat poprvé za tmy.
Zachytit atmosféru hlubokých listnatých lesů ve chvíli, kdy jindy bývám
z výletu už doma a ony tu pořád jsou. Klikatící odbočka mě přivádí
k vrcholové skále s vyhlídkovou plošinou a kontrolním fixem. Míjím se
tu se dvěma běžci, neženu se však za nimi. Možná to do závodu nepatří, ale
chci tento okamžik prodloužit. Pode mnou ve tmě svírá řeku majestátná skalnatá
Porta Bohemica, o kus dál po proudu září tisíce světel Ústí nad Labem, ještě
chvilku bude trvat, než se město probudí do sobotního rána.
K8 Vysoký Ostrý, za sebou mám 24,1 km, foto Honza Sedlák
Dlouhý seběh lesem do
Střekova, od hradu po asfaltu k řece, tajná kontrola, kde si mě zapisuje
Egon, a už uháním přes zdymadlo TGM na levou stranu Labe. Rekapituluji si
plnění plánu, když v tom mi v dálce do oka padne postava. „Kdo to tam
je?“ mám radost, že se po několika osamocených kilometrech zase na někoho
dotáhnu. Běžím jinak prázdnou ulicí půl kilometru a pořád nic. „Sakra, to bude
asi nějakej nadupanej borec.“ V místě, kde se trasa závodu stáčí vpravo a
opouští prudkým stoupáním údolí, zaslepen soupeřením pokračuji rovně. Jaké
překvapení, když konečně hra na kočku a myš končí. Svižným krokem se mi snaží
celou dobu utéct holka s kabelkou přes rameno vracející se asi
z nějakého ústeckého večírku. Ona vyděšená z úchyla, já z toho,
že na sobě nemá běžecké oblečení, batoh, ani čelovku na hlavě. Sakra, to jsem
fakt nechtěl. Přemýšlím, že se omluvím, ale rychle odklape směr Vaňov. Tam se
brzy vydám také, jak však zjišťuji z navigace, budu se muset nejprve čtvrt
kilometru vrátit zpět na trasu a proběhnout si oblouk přes Vrkočský vodopád.
První velkou krizi
chytám za Vaňovem. Začínám usínat. Trochu mě nakopne ještě les s dřevěnými
pohádkovými postavami, ve svitu čelovky vypadají jak z nesestříhané verze
od bratří Grimmů, a pak už regulérně upadám do říše snů. Kousek před Chvalovem
dokonce ujíždím z cesty. Ta tu zdolává traverzem labský svah a já se na ní
během vteřiny nekoukám už z vrchu, ale z boku, jakoby ve 3D. Prostě
ležím nohama a tělem dolů ze stráně a oči mám na úrovni cesty. Vyvolá to ve mně
paletu emocí. Nejdřív jsem vyděšený, pak se směji a nakonec běduji, že mě kvůli
zabahněnému oblečení nepustí na živé kontrole v Dubičkách do hospody. Tam
se dostávám po svítání, čtvrt hodiny před osmou ranní, strach byl zbytečný,
příjemná paní, co tu obsluhuje, s návštěvou neobvyklých hostů počítá.
Krize se zlomila na vyhlídce Mlynářův kříž, těsně před touto kontrolou, kde se
mi podařilo po čtyřech hodinách dohnat konečně některé účastníky akce –
skupinku od Varhoště. Dokonce tu naposled zahlédnu krátce i maďarskou dvojku.
Všichni vypadáme zmoženě.
K13 Mlynářův kříž, za sebou mám 40,7 km, moje jediná vlastní fotka ze závodu
Skrz okno svítí sluníčko
a v hlavě mi zní taková ta moralistická hláška: „Venku je hezky a ty sedíš
v hospodě.“ Po polévce, malém pivu a kávě opouštím mezi prvními
občerstvovačku. Znovu se ukázalo, že těžké chvíle se dostavují na dálkovém pochodu
ve vlnách. V následující pasáži si vybírám nejšťastnější okamžiky
z celé druhé etapy Loučení. Dávám do uší sluchátka, pouštím hudbu a přes
rozhlednu Radejčín, Dobkovičky, Litochovice a nad úžasnou Portou Bohemicou, kde
mi zrovna hraje Last of The Wilds od Nightwish, běžím až do Oparenského údolí k Lovoši,
jako bych byl jen na nějakém dopoledním tréninku. Na naučné stezce kousek pod
vrcholem zaškrtávám políčko v kontrolní kartě a za pár minut se už láduji
v chatě na Lovoši další polévkou.
Index dobré pohody padá
s výškovými metry při seběhu z Lovoše. V Oparnu jej trochu
podrží ještě Olafova tajná občerstvovačka, ale za kontrolou vedle ruin hradu na
mě opět dopadá negativní vlna. Kousek za dálničním mostem klenoucím se vysoko
nad Oparenským údolím promazávám chodidla. Mám na nich varhany, jako kdybych
usnul na celou noc ve vaně. Při běhu to pálí a představa asfaltu
v blížícím se Velemíně přilévá olej do ohně. No, ale celou šílenou obec,
přes kterou projíždí snad každou vteřinu minimálně jedno auto, přežívám a
zdárně procházím. Horší je výstup na Milešovku. Nahoře bývám několikrát do roka,
ale tudy se vždy vracím. Představte si dlouhou, širokou, přímou a pomalu se
zdvihající polní cestu. Jdete po ní dva kilometry, pořád vidíte Milešovku a ne
a ne se k ní dostat. Když už se konečně ocitám v lese na úpatí, kde
teprve začíná pořádné stoupání, přepadávají mě halucinace. Stromy přede
mnou se mění v lidi. Ne najednou, ale postupně. Vždy vidím jen jednoho
člověka, maximálně rodinu na sobotním výletu a pokaždé, když udělám dva, tři
kroky, vezmou zpět svoji pravou podobu. Takhle se mi zjevuje i několik
falešných altánků a lesních staveb. Několikrát zastavuji, abych se uklidnil. Je
to fakt peklo a vytrhávají mě z něj až Tomáš Štverák a Patrik Hrotek
běžící v protisměru. Mají za sebou již dva výstupy na Milešovku a ještě
okruh pod ní, teď už uhání ku cíli. Jejich výkony jsou neskutečné, ale oni dva
jsou skuteční. Pozdrav s nimi mě probírá. Za okamžik, ve dvě hodiny
odpoledne, sedím v chatě na vrcholu. Mají tu velká okna, z nichž je
úžasný výhled do kraje, jenže celkový dojem kazí chladná obsluha. Objednávám si
sobecky poslední porci párků, malé pivo a kávu na odehnání běsů. Ještě jednou
se sem dnes vrátím, ale nejprve musím absolvovat 13 km dlouhý okruh
v okolí Milešova.
Tahle smyčka není
náročná, jen trefit správnou cestu dolů. Kousek pod vrcholem mi ochotně radí
Honza Suchomel vracející se již nahoru. Za Milešovem podcházím po silnici kopec
Milešovský Kloc. Udivuje mě, že jsem tuto sousedku nejvyšší hory Českého
středohoří nikdy nezaznamenal. Nevede na ni žádná turistická cesta, o to
zajímavější může být její návštěva. Trasa závodu ji míjí. Není lehké naplánovat
akci takového rozsahu, ke všemu potřebujete povolení a k udržení dobrých
vztahů se správou CHKO je třeba vzájemných kompromisů. Značky naučné stezky mě
navigují k rozcestí U Velké jedle. Začínám pociťovat zimu i při běhu. Aby
ne, vždyť tu a tam spatřuji zamrzlé kaluže a to mám na sobě pouze funkční triko
s dlouhým rukávem a slabou, průhlednou šusťákovou bundu. Oblékám mikinu,
čepici, rukavice a sbíhám do Černčic. České středohoří se znovu halí do tmy, když
zdolávám podruhé Milešovku. Občas se otočím a přijde mi, že mě dohání velké
množství závodníků. Nejprve spatřím jednu čelovku, druhou, třetí a pak se jimi
hemží celé prostranství pod horou. „To není možný, takhle budu brzo na konci
celého pole a zůstanu sám na trase. Jo, aha, to jsou domy dole ve vsi.“
Posilněn další polévkou
ve vrcholové chatě sbíhám tmou z Milešovky. V lukách nad hájovnou
Paškopole se naposledy otáčím, ještě jeden pohled na královnu Českého
středohoří a pak ji definitivně nechávám za sebou. Za mnou se nahoře chystali
Franta Fait a polský závodník Rafal Koszyk, pár minut přede mnou ukusuje
posledních 30 km do cíle Vašek Hanzlík. Doháním jej v brutálním stoupání
na Kletečnou. Hole se zapichují do náročného terénu mezi kameny. Tenhle švih
vede snad až ke hvězdám. U vrcholové pyramidy se radíme, kudy dál. Odrazky
nelžou, po druhé straně cestou necestou dolů. Zase jsem v seběhu ten
pomalejší, zase mi spoluběžec mizí. Ale před Záhořím vidím v dálce jeho
čelovku, slabý kužel světla dodávající šťávu k dalšímu běhu. Přelézám
několik vypnutých elektrických ohradníků a u obce Žim se dotahuji. Chvilku se
držíme spolu, pak se trhám, chytil jsem pozitivní vlnu a už moc dobře vím, že
nebude trvat věčně. V polích nad Dubicí protne oblohu meteorit. Další
jedinečný okamžik závodu. V mysli vyřknu přání nesouvisející s akcí a
po silnici dobíhám do Moravan.
V malém bistru je
zahuleno od místních štamgastů, ale v tuto dobu se tu cítím příjemně. Milý
hostinský mi nabízí chleba se sádlem a já s chutí přijímám. Bavím se tu
s tátou Dalimila Hoty, který letos také podlehl kouzlu dálkových pochodů,
dnes tu však dělá podporu synovi, jenž sem v tuto chvíli zdolává úsek od
Kletečné. Brzy se tu objevuje Vašek Hanzlík, ale to už se pomalu chystám do
mrazivého večera, povzbuzen motivační sms „Utíkej, Foreste, utíkej!“od Páji,
která doma sleduje napínavý on-line přenos.
Blíží se devátá hodina,
do Ústí nad Labem zbývá 15 km. Jindy cílová rovinka, teď nekonečná vzdálenost.
Žlutá a modrá značka mě přivádí po hodině k vyhlídce Josefínce. Spousta
lidí zde bude bloudit, já to tu znám, vím, že musím sestoupit po odbočce hodně
dolů a pak traverzem přes les přímo ke skále. Nohy ujíždí v nánosech
bláta. V protisměru potkávám Milana Čuláka a Petera Lešťáka. Když máknu
s kontrolou, mohl bych je dohnat. Odkládám hole na okraji vyhlídky a po
mokré skále lezu asi ještě tři minuty k fixu. Do Silvestra Stalloneho
z Cliffhangera mám daleko, ale předposlední políčko v kartě přece jen
zaškrtávám. Jenže ouha, záhy přicházím o časovou výhodu získanou znalostí
místa. „Kde jsou ty zatracený hole?“ V domnění, že jsem je odložil až u
fixu při sundavání rukavic, prohledávám každou okolní skulinu. Kuželem světla
pročesávám i prostor pod Josefínkou, co kdyby náhodou sjely nepozorovaně ze
svahu dolů. Po čtvrt hodině neúspěšného pátrání se rozhoduji nechat je tu
neekologicky napospas přírodě. Velkou radost mám, když mi pak padnou do očí při
sestupu dole pod skalou :-)
Takhle vypadala Josefínka, když jsem tu byl 17.1.2015 se svým psem Badym za světla.
Do Vaňova slézám
kulhavým krokem. Chytily mě holeně. Přemáhán tragickými scénáři o zánětech
okostice se belhám přes Chvalov a Vrkočský vodopád ku cíli. „Ach jo, to není
dobré dva týdny před Pražskou stovkou.“ Dlouhý traverz před Soudným vrchem
ještě popobíhám, ale pak už rezignuji. Na betonové cestě od restaurace Větruše
nadávám a vzdychám bolestí, čím blíž jsem však ústeckým ulicím, tím víc to ze mě
opadá. V centru před sebou vidím zřetelně běžícího závodníka. Mohl bych
zabrat, ale už nemám sílu ani chuť. Už mě zaplavují jiné pocity. Tolik dlouhých
závodů jsem za poslední roky doběhl, žádný z nich však nebyl takhle
náročný. 170 km s převýšením 7 600 m, to je výška, jak kdybych vylezl od
moře na Čumulangmu, do míst, odkud zbývá na vrchol už jen něco málo přes jeden
Ještěd.
Otevírám dveře Krajské
organizace Pionýr a předávám čip Olafovi. S časem 25:12:36 dokončuji etapu
na 16. místě a s časem 34:15:12 celou trasu 170 km na 14. místě. Antistresová
hodinka nestačila, doběhl jsem čtvrt hodiny za plánem, ale čísla v tuto
chvíli nehrají vůbec roli.
Trávit spoustu dní a
nocí značením, obsluhou občerstvovaček, administrativou a spoustou dalších činností
souvisejících s realizací akce vyžaduje velkou nadšenost a ty naše výkony
jsou v tom všem jen taková malá součástka. Velké díky Petru Malému a
celému organizačnímu týmu, se kterým připravil tenhle pro mě nezapomenutelný
prodloužený víkend.
Ahoj Jirko,
OdpovědětVymazatklobouk dolů, jsi frajer.
Dát tohle v takových časech plus potom ještě P100 je úžasný výkon.
Míra Klíma
Ahoj Míro, díky :-) Vzdálenost a převýšení sice náročné, ale zase to tam zpříjemnily občerstvovačky a malá zátěž na zádech. Takové menší odskočení z dogtrekkingu a teď už konečně zimní odpočinek. Měj se a snad někde na jaře.
VymazatI tak je to výborné, ony ty občerstvovačky to za tebe neuběhnou :-)
OdpovědětVymazatUrčitě se uvidíme - přeju Vám příjemný start do nového roku.