O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

čtvrtek 26. září 2019

Týnišťské šlápoty 2019 - The Party


26. až 28. července 2019


Přijedou autobusy


Někdo jezdí v létě na fesťáky, ty jezdíš sem. Na pomyslném pódiu zatím nikdo není, z  repráku se line šum, zvukařem puštěné intro. Na rozměrné obrazovce jednoduchá projekce. Neděje se na ní skoro nic, jen dokola padá voda, z výšky ze skály dolů. Minimalistické, přesto s atmosférou. Teď už je ti to jasné. Ten šum patří k tomu vodopádu. Skutečný vodopád Wilczki.

Už ani nemusíš přemýšlet, jak ses sem dostal. Třetí rok za sebou. Přijedou autobusy. Pokaždé stejné výrazy řidičů. Čteš z nich strach z neznáma, strach z toho, že se děje něco divného. Zájezd do Dubrovníku, školní výlet na Karlštejn, náhradní přeprava za porouchaný vlak… jen tenhle jediný červencový pátek se vymyká seznamu normálních zakázek. Jednosměrka do pekla. Jednou to jsou Kamionki, podruhé Olešnice, dnes Miedzygórze. V deset večer v Týništi naložit, před půlnocí uprostřed lesů vyložit. 

A pak to zašumí i mezi lidmi. Tebe to vytrhne z myšlenek. Vysoko nad vodopádem se objevuje mistr. Mžouráš očima, abys ho v slabém světle lamp zahlédl. Není pochyb, sestupuje z výšin mezi diváky. Zdraví se s těmi, co ještě neviděl. Zná celé publikum. A vodopád pořád šumí. Neměnný zvuk, ale ty v něm přece jen slyšíš v jednu chvíli dramatický nádech. Něco, co v něm vůbec není, něco, co je pouhým výtvorem napjaté psychiky. Koukáš na hodinky. Za pár vteřin to začne. Jestli je tu momentálně někdo, kdo čeká pozvolnou nájezdovou linku, musí mu další dění vyrazit dech. Mistr bere do rukou otěže. Téměř okamžitě přichází hutný beat, fyzicky bolestivý zvuk, který se vzápětí zběsile láme nahoru a dolů. „Tohle odpálí techniku,“ říkáš si, jenže party se dává do pohybu a ty už jsi stržen lidmi. 


130 km s převýšením cca 4 400 m


Tabulka s třemi sloupci


Vlečeš se ve středu závodního pole. Igliczna (845 m n. m.), Czarna Góra (1 204 m n. m.) a Králický Sněžník (1 424 m n. m.), tak se jmenují první vrcholy úvodní části propozic, nejemocionálnější tóny notové osnovy, kterou držíš v ruce. Čím častěji se z každé hory noříš znovu a znovu do zalesněných údolí, aby ses posléze drápal vzhůru, tím více si tvé tělo uvědomuje koncept skladby. Máš pocit, že na první pohled chaoticky se kroutící trasa (vždyť z šestnáctého kilometru je to po silnici pouhé dva kilometry zpět na start), ve skutečnosti sleduje myšlenku: Po každém vrcholu přijde pád, stačí ale vytrvat a ze dna se zase dostaneš nahoru. Jenže pak vidíš mistra, je doslova všude, vysmátý hologram z budoucnosti nainstalovaný na několika občerstvovačkách, a je ti jasné, že hlavní myšlenka je jediná – vymést všechny kopce v okolí.


Czarna Góra, 10. kilometr závodu


Na Klepáči bivakuje jakási rodinka. Čekali nejspíš klidnou noc, ale nevědomky si lehli do trasy stovky. Zatímco máma s tátou ještě spí, oči dětí sledují, jak zdoláváš schody na rozhlednu. Hřeben Králického Sněžníku je ozářen ranním sluncem. Čelovku si už dávno vypnul. Po dlouhé době máš v kapse tabulku s třemi sloupci. Co kdyby tě právě dnes přepadl závodní duch? V levém jsou slabší mezičasy, v prostředním uspokojivé, s pravým bys byl sám pro sebe za borce. Momentálně máš ale více než hodinu zpoždění za celým tímto egoistickým výtvorem, za čísly vypočtenými bez špetky pokory. Prostě se do té zas**** tabulky vůbec nevejdeš. Nic na tom nemění ani fakt, že se za občerstvovačkou na Horní Moravě zvuková linka natahuje. Hraniční cesta se sice mění v rovinku, avšak zároveň často mizí ve vysoké trávě, mokřinách a křovích. Kam pojedeš příště na závod, nemáš tušení, jedno víš ale jistě, k předstartovní přípravě nebudeš potřebovat excel ani kalkulačku.


Klepáč, 31. kilometr závodu
 Výhled z Klepáče na hřeben Králického Sněžníku


Píseň ledu a ohně

Za Petrovičkami se ti otevírá výhled na celý hřeben Králického Sněžníku, je po tvé pravici a je už hodně daleko. Několik let na stovkách a stejně se znovu podivuješ nad tím, jakou vzdálenost je člověk schopný urazit po svých beze spánku českou krajinou.  

Chatu Na Čiháku opouštíš posilněn polévkou krátce po desáté hodině dopolední. Asfaltovou silnici již rozehřívají sluneční paprsky. Jsi rád, když se trasa u Zemské brány stáčí po turistické stezce do lesa. Jenže ani stín stromů a chlad od Divoké Orlice nestačí na tropické počasí. Tohle je jediný okamžik, na který si opravdu trénoval. Vedro tě zpomalilo při všech předchozích účastech. Dnes se zaskočit nenecháš. Píseň ledu a ohně. Myšlenková hra, kterou sis vymyslel a vypiloval při víkendových výbězích doma ve žhnoucích rovinách Polabí. Minimalistické osvěžující scénky, pro větší efekt a zdůraznění neustále se střídající se svými hřejivými protějšky.

V tekutém skupenství se uvnitř převaluje rozžhavená železná ruda. Karel spokojeně zavře dvířka. Dvanáctihodinová směna u vysoké pece začala bez problémů.
Lízaje nanuk na schodech před večerkou v grónském Nuuku inuitský chlapeček sleduje ulicí projíždějící psí spřežení.

Od svítání se neustále míjíš s jednou holkou a klukem a s Ivanou B. Potkáváte se i u Pašerácké lávky.


Ivana B. a já u Pašerácké lávky, 56. kilometr závodu, foto Zdeněk Černý


Spoluběžci, se kterými jsem se držel od Horní Moravy až po Rokytnici, foto Zdeněk Černý


Špendlíček navigace zapíchne do nejbližší oázy. 383 km. „Že já blbec jsem si nevzal lepení,“ nadává cyklista Lukáš nad píchlým kolem uprostřed Sahary.
Úplně na ně zapomněla a teď na ní vypadly ze skříně. „Škoda, že nikdo nemůže a musím jít sama,“ rve si vlasy Naďa. Je konec roku a na to, aby využila poukázky na všech deset návštěv kryokomory, má poslední dvě hodiny.

Kluk a holka přemýšlí, že odstoupí. Do Rokytnice přibíháš před nimi i před Ivanou B. V centru města je pouť. Kupuješ si malinovku a skrz pouťové atrakce a za zvuku disco hudby se dereš ven z města. Přijde ti, že jsi pro ostatní návštěvníky této kulturní akce neviditelný.

Do očí se Tondovi odráží tisíce paprsků. Sálá to na něj ze všech stran. Motá se mu hlava. A pak padá na jeden z panelů. Pálí to do křídel. Tonda je beruška a první přelet nad největší solární elektrárnou světa se nepovedl.
S nohami zabalenými v dece a se šálou kolem krku čte si Vasil ve své novosibirské garsonce noviny. Je konec listopadu, zítra konečně začíná topná sezóna.

Beruška Tonda? Zvířátko s lidským jménem? Něco je špatně! Začínáš se přehřívat. Ani Julinčino údolí tě neochrání před pračkou. Blíží se bouřka. Ze zahrádky restaurace v Říčkách sleduješ černé mraky. Další úsek závodu vede přes hřeben Orlických hor. Co teď? Podle obsluhy občerstvovačky je meteoradar čistý. Dojídáš polévku, dopíjíš džus naředěný vodou a vyrážíš. Proti tobě sestupuje Filip S., má úpal, končí.

Zmrzlina na Zakletém, Kunštátská kaple, na rozcestí Pod Homolí zjištění, že kontrolní kleštičky byly na Homoli, znovu nahoru, znovu dolů, sedlo Pod Jelenkou. A pořád černé mraky. Už víš, kam si v nejhorším zalezeš. Mezi husté, nízké stromky. Jsou tu všude. Nakonec to ale není potřeba. Buď ses dostal na její okraj, nebo těsně před Velkou Deštnou (1 115 m n. m.) apokalypsa změnila směr. Mraky tě jen lízly a přes hřeben se přesunuly z Čech do Polska. Ba co víc, nechaly za sebou příjemné běžecké počasí.


Bouře, která mě proháněla po Orlických horách


          Výhled z Velké Deštné, 84. kilometr závodu


Ztraceným světem do cíle


„Nibali první, Valverde druhý…“ Do restaurace v Deštném dobíháš ve chvíli, kdy v televizi běží závěr předposlední etapy letošní Tour de France. Neprofesionálně dokoukáš a teprve pak si objednáváš polévku, kávu a malinovku. Mezitím se tady mihne Ivana B., která oproti tobě nemá potřebu se na občerstvovačkách vůbec zastavovat, natož sledovat seriály či pořady.

Za Supovou vyhlídkou se skladba mění. Pořád to z repráků duní, ale oproti orlickému intermezzu výrazně rovněji. Tady se k mistrovi přidává i místní Jirka Učík, aby nás v b2b setu provedli placatým podhůřím. Ze začátku tě to tu nudí, až vytáčí. Při letmém pohledu do mapy je jasné, že trasa dělá zbytečný oblouk a prodlužuje cíl odhadem o dvě hodiny. Pak se ale začínáš bavit. Chmeliště, Sekyrka… polosamoty uprostřed polí, mimo turistické cesty, často přístupné jen polňačkami. Tímto ztraceným světem obcházíš po šipkách jakýkoliv náznak větší civilizace či frekventovanějšího místa. Je to důmyslně připravené a muselo to stát spoustu času strávených v terénu. Naprostý agro-hardcore.

Mastecký vodopád, největší zajímavost závěrečné části, sice neteče a do toho se spustil studený déšť, ale to všechno vynahrazují poslední dvě bohatě zásobené občerstvovačky – v Bílém Újezdu u Magdy a plyšového medvěda Edy a v Pasekách doma u Učíků. Palačinky, rizoto několika druhů, řízky, chleby s všelijakými pomazánkami, káva, pivo, limo… Tady není možné si nevybrat.

Čelovkou šermuješ po stromech, aby ti neunikla žádná značka. Je krátce po půlnoci. Pod nohami cítíš písek. Nejprve pár zrnek. Slyšíš, jak do basové linky najíždí zvuk afrických bubnů. Kolem se mihne karavana. Kožené pásky držící náklad na velbloudech zavržou. A pak se před tebou objeví hodně písku. Celá hromada. Duna! A přes ni vedou šipky. Škrábeš se nahoru. Mokrý písek se ti lepí na boty i na oblečení, to jak si na jednom místě musíš kleknout. Potom se už ale blíží velké finále. Už vidíš světla cílového Týniště. Na okraji lesa se ještě naposledy dotahuješ na Ivanu B., a společně dobíháte do základní školy. Za stolem sedí mistr. Je unavený z dlouhé organizace, ale není to hologram, je to opravdu Olaf. Čipujeme si čas 24 hodin 50 minut a bereme dělené 13. až 14. místo z 80 startujících.


Duna ve dne, ilustrační foto od Olafa i s Olafem, já tu byl v noci a po dešti

Moc děkuji pořadateli a celému týmu pomocníků, který letos čítal opravdu velké množství lidí za tento pěkný víkend. V článku zmiňuji z úsporného důvodu jen některé občerstvovačky, ale chutnalo mi a milí jste na mě byli všude :-)

Výsledky závodu ZDE

Stránky závodu (kdyby vás to zlákalo a chtěli se příště přihlásit) ZDE

Diplom

Výborné koláčky od Páji, na které jsem frčel mezi občerstvovačkami

1 komentář: