běžící mizerové: Dámy a pánové, už se to roztáčí, už to jede

5. až 7. dubna 2019

Startuje se o půlnoci v Mníšku pod Brdy a brzy si dělám jasnou představu o tom, čím se zabývá organizátor závodu Jirka Větvička v mimostovkařském životě. Sešup do Haloun, výstup na Jezírko, sešup pod Jezírko, výstup na Babku, sešup k Babskému potoku, výstup na Strážný vrch, sešup do Řevnic, výstup nad Řevnice, sešup do Červené rokle… pořád nahoru a dolů, občas pohodovými cestami, ale spíše kamením, listím, křovím. Vědět o téhle trase tvůrci seriálu Krok za krokem, tak se Frank, Carol a jejich děti neprohání v úvodní znělce na horské dráze, ale tady, na hřebenu Brd. Tuhle trasu mohl vymyslet jedině projektant šílených pouťových atrakcí.

Parametry závodu: délka 113 km, převýšení cca 3 200 m

Občerstvovačka v Halounech, Lenka, Martin a vpravo organizátor závodu Jirka Větvička, foto: Pavel Koza

Kolem lítají lidi, některé bych čekal spíš za sebou, jiné naopak víc na čele. Před Černolickými skalami doháním Honzu T. a na venkovní občerstvovačce (třicátý kilometr) Davida s Láďou. Jenže pak, jako kdyby se s nimi utrhly labutě, mizí ve tmě daleko přede mnou. Láďa stačí ještě zalomcovat pákou a těsně o sebe škrtneme na vracečce na Kazíně, naposledy, znovu jej uvidím až v cíli, vysmátého, odpočatého.

Nazaret. Bestie známá z Pražské stovky, Jirkou Větvičkou obrácená naruby. Tentokrát po prudkém svahu k Vltavě dolů a pozvolným, klikatícím se stoupáním, za neustálého poskakování z jedné strany potoka na druhý, nahoru. Něco podobného vozí na Matějskou do Holešovic kluci z Nizozemska. Jenže tady musíš po volném pádu ještě vylézt v protisměru tobogán, teprve pak tě pustí ze sedačky. Před sebou hrnu kameny, hlínu, a velkou část geomorfologického podloží Brd mám i v botách. Promíchejte tuto prašnou směs s vodou, o kterou není při výstupu nouze, protřepejte chůzí či během a získáte dokonalou líheň na puchýře.

Sešup do Nazaretu

Výstup údolím z Nazaretu ven

Na modré turistické značce za rozcestím U Nádrže na mě čeká plyšáková atrakce. No, ty vole, tohle si na provázku vytáhnout nechceš. Z hustého lesa vylézá na cestu divočák. Oba nehybně stojíme a koukáme na sebe ze vzdálenosti dvaceti metrů. Během několika vteřin mi hlavou prolítne celý děj Lvice Elsy a všechny díly seriálů Daktari a Okavango. Rozhodnu se pomalu couvat. Jenže kňour se vydá mým směrem, rychlostí velmi pomalého joggingu. Vím, že vlevo stojí strom s větvemi kousek nad zem. Bylo by to časově velmi natěsno, dostat se na něj. Naštěstí divočák lehce mění směr a našikmo, asi deset metrů po mé pravici, pokračuje do lesa za mými zády. Uf! Co to mělo znamenat? Divočáky potkávám často, až mi to ostatní přestávají věřit. Loni na Týnišťských šlápotách jsme ještě s jedním běžcem odháněli stádo o několika desítkách kusů, bachyni s mladými jsem omylem překvapil na Nickerleho vyhlídce nad Zbraslaví, s manželkou a synem se kolem nás mihnul jeden kus na Milešovce a menší rodinka v Polabí. Pokaždé utekli. Žádný z nich nebyl takto suverénní. Z „ťapkavé“ pohodové chůze ale usuzuji, že se nejednalo o projev agrese. Spíš vzájemný respekt, něco jako „díky kámo, že mě pouštíš“.

Vyhlídka na Vltavu před občerstvovačkou v Trnové

Na čtyřicátém osmém kilometru mě Jirkova zběsilá horská dráha vykopne na občerstvovačce v Trnové, a já nevím, jestli mám brečet, že se nekoná prodloužená jízda nebo se radovat, že už mě zbývajících šedesát pět kilometrů čeká jen střelnice, chytání rybiček, oslíci a malý řetízák. A vlastně i jeden strašidelný zámek, ve kterém si na zombíky a kostlivce zahrají samotní účastníci. Pokec s Magdou, Egonem a se zcestovalým Edou, skutečným plyšovým medvědem, k snídani sýr, salám Egonovu kávu (je silná asi jako lehký turek, kterého si ale aplikujete přímo do žíly) a rychle zabrat místo ve vozíčku.

Na občerstvovačce v Trnové, vlevo Honza R., se kterým absolvuji část trasy

foto Magda Zárubová

Eda (na fotce) procestoval už kus světa, tady se o nás stará na občerstvovačce v Trnové

foto Magda Zárubová

Dámy a pánové, už se to roztáčí, už to jede. Čekají vás nezapomenutelné chvilky v našem domu hrůzy. Zhoupnutí v lese u Bojovského potoka, schody na Babku, Fantasy vesnička Čisovice s fantasy výběrem piv, Bojanovice a několik kilometrů mezi chatami v údolí Kocáby s legendárními trampskými osadami. Natočit z této pasáže ultratrailové video, nemusím nad hudebním podkladem dlouho přemýšlet: Brontosauři – Ascalona (metal cover by Leo Moracchioli). Ostrý chraplavý hlas. „Táborák zvolna zhasíná, osada už jde spát…“ Hutný kytarový riff, který prudce vypadne, aby jej na pět vteřin vystřídal autentický zpěv ptactva a zvuky přírody. Ze snu se ale hodně rychle vracím do reality, zpět do symfonie pro cirkulárku a sekačku na trávu. Na víkend přijela snad půlka Prahy, několikrát se vyhýbám autům. Aby ne, sluníčko svítí a venku panuje pravé jarní počasí. Měním noční triko s dlouhým rukávem za lehký denní týmový dres a vleču se za Honzou R. a Lubomírem.

Výstup na Babku, foto Jirka Větvička (během trasování Brdské stezky)

Občerstvovačka ve Fantasy vesničce v Čisovicích

Vlastně jsem tady kvůli bolavému kolenu vůbec neměl být. Celý týden řešení, zda zrušit účast nebo to zkusit, celou úvodní část vymýšlení důvodů, proč skončit. Vždyť to není zas tak hrozné, vadí jen seběhy. Nezhoršuje se to. Rodina je v sobotu pryč. Co bych dělal doma? Šňůru negativních myšlenek přetrhl až na dvacátém kilometru jeden z běžců sedící s krvavou dlaní na zemi v lese nad Řevnicemi. Tržná rána na šití. Nechal si ji ošetřit od jiného závodníka. Jenže to měl tak dobře rozběhnuté a teď by měl skončit? „Říká se, že rána má být zašitá nejpozději do dvaceti čtyř hodin. Tímhle tempem budeš v cíli za patnáct hodin, takže stihneš dojet v pohodě i na pohotovost.“ Věty, které zadupaly mojí bolístku do země. A víte co? Teď už jsem daleko za polovinou trasy a bolí mě chodidla, stehna, kyčle, ale kolena vůbec.

Druhá polovina závodu v týmovém dresu

Za restaurací v Novém Kníně se všechno zvrtne. Nejprve to s Honzou R. a Lubomírem napálíme, ale od Čihadla už to nejde. Asi na hodinu se i navzájem sami sobě ztrácíme. Vleču se loukami a poli u Staré Huti. V ruce kartičku na odškrtávání kontrol, voucher do ďábelského lunaparku. Ne, tohle není laciná paráda ze slevového portálu, tohle je VIP gold class card s kompletní paletou vnitřních stavů. Neodejdeš odtud, dokud si neužiješ všechny atrakce! A pak už si musím i lehnout. Do mechu vedle cesty. Tři minuty plácání se na dně. Nemám v sobě ani špetku energie. Sakra, vždyť to měla být papírově jednoduchá stovka. Jak na zaseknuté gramofonové desce se mi v hlavě neustále točí Láďova hláška z autobusu: „Vždyť je to jen běh příměstským parkem.“ Zvuk nabírá až obludných rozměrů. Do toho lovím v navigaci GPX soubor s nahranou trasou. Procházka po Brdech jsem si jej doma pojmenoval. Prostě machýrek. Listuji v mapě. Za chvíli bude Voznice. Občerstvovačka. Musíš se zvednout. Musíš pokračovat.

Polévka a pomerančový džus naředěný vodou. Znovu se tu potkávám s Honzou R., Lubomírem a nově s kolegou z práce Mirkem, který kvůli žaludku odpadl z předních pozic, ale rozhodně to nemíní vzdát. Honza je veselá kopa. Zbývající čas do cíle počítá s nadsázkou dle osobních rekordů ze závodů, takže už v průběhu dne hlásil zaběhnuté časy z maratonu, půlmaratonu a teď s ním vytvářím dvojici, abych si vyslechl ještě desítku a pět kilometrů. Jo, kdyby nám to opravdu trvalo něco málo přes čtyřicet a něco málo přes dvacet minut, to by byla paráda :-) Nakonec se ale ten Mníšek před námi přece jen objeví a brzy i škola. Dobíháme až ke vchodovým dveřím a s časem 18:36 se dělíme o 15. místo z cca 103 startujících.

Dvě piva s Láďou, Honzou T., Davidem a Hankou, vítěznou ženou, která předběhla i nás ostatní zde sedící, v restauraci na náměstí. Ještě než na mě padne únava, ještě než si začnu připadat jako autodrom vypojený ze zásuvky. Zhodnotit akci. Vychválit zázemí, pomocníky, občerstvovačky a hlavně trailovou, nenápadně těžkou trasu. Tohle bylo fakt parádní, Jirko Větvičko.

Odkaz na stránky závodu, kde najdete i výsledky je ZDE.