Pradědova stovka 2016 - Napojit se na zvíře v sobě

1. - 2. října 2016

„Jirko, tohle bude bolet!“ říkám si sám pro sebe na zahradě základní školy v České Vsi. Na zádech batůžek a další pořádně nacpaný vpředu pod tričkem. Poslední závod v červnu, a přes léto, kdy by to opravdu šlo, téměř bez běhání. V září svatba a celé prázdniny roznášení oznámení po rodině a kamarádech. Co obálka, to lahvinka nebo rovnou party v hospodě. Životospráva dostala zabrat, kila vylezla nahoru. S obrovskou pokorou si stoupám až na konec závodního balíku a pro jistotu před sebou nechávám ještě mezeru. Prostě to tu nějak přežít a položit základ nové, budoucí kondici. Jenže to by organizátor Kamil Zágoršek nesměl na konci svého proslovu zahlásit: „Jo a nebude se vybíhat hlavním vchodem, ale támhle tím zadním,“ a ukázat směrem ke mně. Šestá hodina ranní. Start! „Jééé, pomóóóc!“ K jesenickým horám se za nadlidského vypětí rozbíhá splašená boubelka a za ní osmdesát nabušených sportovců. Ne, nečekala, že by se mohla dostat do vedení takhle známé akce. Jak ráda by tenhle okamžik sdílela se svými blízkými. Prosím, nezdržovat, autogramy až v cíli. V očích má slzy. Neskutečný pocit. Užívá si ho celých deset metrů, než ji předběhne favorit závodu Tomáš Štverák a s ním dlouhá šňůra dalších účastníků.

Profil trasy: délka 118 km, pozitivní převýšení 4 700 m

Dělám tu blbost, že si to nenechávám líbit a okamžitě se chytám do háku. Vždyť, kdy se člověku poštěstí viset za borcem, který letos v létě zaběhl historicky nejlepší českých výsledek (11. místo) na Ronda del Cims, 170 km dlouhém závodu v Andoře? Jenže pro něj a řadu ostatních je úvodní stoupání na Krajník jen hup, pro mě stěna s úhlem 90 stupňů. Ještě před lesem, asi 700 m za obcí, zastavuji a popadám dech. Příště mi ke spokojenosti bude stačit jen stát s těmito lidmi na stejné startovní čáře. Přecházím do chůze.

Na Krajníku a Studničním vrchu je to ještě na čelovku, ale na Medvědím kameni ji už vypínám. Svítá. S Tondou a Jirkou Hejkrlíkovými sbíhám k jeskyni Na Pomezí. Na žluté značce nad Lipovou-lázněmi se trhám a sám pokračuji na Oblý vrch. V prudkém stoupání na Lví horu mě předchází Martin Hlaváč, vítěz jarního Dne cesty. Sleduji, jak se vzdaluje, na první pohled pohybem, který mu nedělá sebemenší problém. Funím za ním a definitivně zahazuji naději, že bych tu mohl něco předvést. Hlavně nepropadnout panice. Chce to záložní plán. Prvních 60 km je převýšením velmi náročných, zbylých 60 km spíše procházka. A tak do poloviny půjdu svižný trek, pak se rozeběhnu a v druhé části posbírám nějaké ty mrtvoly a vytáhnu se výsledovkou nahoru. S optimistickou náladou pokračuji přes Smrk zpět dolů do údolí, nevědě, že jsem vykonstruoval něco, co by nenapadlo ani sci-fi frajera Raye Bradburyho.

Kontrola č. 5 Medvědí kámen, čelovku jsem zatím líný uklízet do batohu :-)

Na venkovní občerstvovačce v Ramzové sundavám boty. Nový pár, který mám otestovaný pouze v rovinách v Polabí, se v kopcích lehce zařezává do achilovek. Raději obě nohy přelepuji. Udělat se mi na nich bebíčka, tak už tuhle akci asi zabalím. Operace zafunguje. Obsluhují to tu Martin Fojtík s Luckou Brokešovou, stovkařští matadoři. Sedím na trávě a vychutnávám si příjemnou atmosféru, jenž tu vytvořili. Přibíhají Tonda s Jirkou a Ondra Plašil. Za posledním jmenovaným se pouštím do stoupání na Šerák, ale ještě dole u Vražedného potoka mi utíká. Jak jinak, že jo? :-)

 Občerstvovačka v Ramzové, raději lepím nohy. Foto Martin Fojtík.

Je to tady! Těsně před vrcholem Šeráku cítím žaludeční problémy. Jakž takž se vydrápu na Keprník, ale před Vozkou to letí ven. Polovina jídla z občerstvovačky, klasický scénář. Nemaje však čas zaobírat se v nejkrásnějších partiích Jeseníků vlastní tělesnou schránkou, nechávaje se vtáhnout do kontemplativních výšin, brzy se ze špatného stavu nevědomky oklepávám. Vychutnávaje si plnými doušky babí léto, obklopen horskou krajinou s dalekými výhledy, sbíhám dolů k potoku a protější strání drápu se zpět na hlavní hřebenovku. Vřesová studánka, jindy osvěžující vodou oplývající vydatný pramen, dnes čúrek s menším výtočem, než mateřídoušková limonáda na metalovém festivalu. Obávaje se, aby mě tu nedohnalo čelo Pradědovy stovky 2017, ukládám poloprázdnou láhev raději do batohu. Přes Červenou horu a Bílý sloup sleduji kroky polského závodníka Rafala Koszyka.

Venkovní občerstvovačka v Červenohorském sedle. I tady je příjemně, moc se ale tentokrát nezdržuji. Když už se vleču jako želva, tak aspoň zkusím zkrátit pauzy. Zatímco v okolí Vozky bylo liduprázdno, směrem ke Švýcarně houstne provoz. Všichni si sem přijeli užít jeden z posledních letošních, nádherných podzimních víkendů. Příští týden zmizí hřeben pod prvním sněhem.

„Neviděl si někde tátu?“ ptá se mě Jirka v bufetu na Pradědu.

„Jo, je kousek za mnou,“ odpovídám a razítkuji si kontrolu.

Kromě táty Tondy má v závodním balíku ještě mámu a ségru. Rodiče se pravidelně objevují na bednách veteránských kategorií nad 50 a 60 let. Některé rodiny spojuje televize, grilovačky nebo návštěvy divadel, jiné boj s přírodními živly na nekonečných trasách stovek :-)

Červenohorské sedlo, občerstvovačku mám již za sebou. 

„Na to, že máš za sebou tolik kilometrů, ti to běží.“

„No, zatím jsem se dost šetřil.“ :-)

Z nejvyšší hory Jeseníků sbíhám ve společnosti Denisy Vlkové, jedné z předních závodnic průběžného pořadí Československého poháru v ultratrailu, dnes v roli pomocnice na občerstvovačce na Ovčárně. Ve chvíli volna si tréninkově vyběhla na Praděd. Dozvídám se zprávy z čela. Přesně podle tipů pomyslných bookmakerů, daleko přede všemi si to do cíle sviští osamocený Tomáš Štverák. Na Ovčárně byl dokonce dříve, než kontrola. Za příjemného hovoru i já brzy otevírám dveře téhle známe chaty. To už tu ale jsou organizátoři zabydlení jako doma a čtečku na kontrolní čipy ošoupaly čtyři desítky závodníků přede mnou, on-line přenos nefunguje :-)

„Dáš si polívku? Na výběr je čočková nebo fazolová,“ ptá se mě Honza Suchomel, další přední běžec v roli pomocníka Pradědovy stovky.

Z třaskavého menu dávám přednost neškodným silvestrovským rachejtlím před ničivým semtexem a volím čočkovou. Vydrží ve mně přesně deset minut, než mi na louce nad chatou rozpumpuje žaludek. Při opouštění jídla z těla sleduji k večernímu nebi zvedající se Praděd. Je tady fakt krásně.

Chata Ovčárna a Praděd z místa, kde ve mně nezůstalo jídlo :-)

Vždy, když si na stovce nasadím sluchátka (většinou na dvě, tři hodiny v rámci jedné akce a jen v místech bez provozu aut a cyklistů), mám trochu výčitky, že se ochuzuji o zážitek z pohybu v přírodě, o všechny ty zvuky kolem. Ale hudbu mám rád a venku dostává úplně jiný rozměr. Myslím si, že instrumentální skladba Eden Roc od Luduvica Enaudiho se sem, na podvečerní hřeben Jeseníků hodí. Otevřenou, větrnou krajinou běžím za její tónů přes Vysokou holi na Skřítek. Nikde nikdo, jen já. Žádná minulost, žádná budoucnost, jen tenhle okamžik. U Jelení studánky jsem ale přece jen vytržen lidskou společností. Z krabičky si tu pojídá večeři jakýsi mladý tramp. Až se nasytí, sleze kousek z cesty, rozloží spacák a nechá si zdát sny pod horskou oblohou. Dáváme se spolu do řeči. Jakoby se střetly dva rozdílné světy. Já, převážně sledujíc čas, cíl a jen v určitých momentech vytrhávající se z tohoto vymezení. On, nechávaje na sebe působit vše kolem, nic neřešíce. Neví ani, kam má namířeno, prostě si chce jen odpočinout v horách, ve své vlastní samotě. Dokonce i mluvu má pomalejší, nenucenou, mezi slovy delší mezery. Trochu se zajímá, co tu dnes všichni ti běžci pohledávají. Když mu to vysvětlím a přidám, že mě čeká pochod a běh až do svítání, nevěřícně zakroutí hlavou a pronese: „Každý strůjcem svého štěstí.“ Loučíme se. Uháním dál a ještě dlouho přemýšlím o zvláštním rozhovoru. Možná jsem opravdu navenek zajatcem předem dané trasy a výsledkové tabulky, jenže ten samotný výkon, to překonávání překážek mi dává zapomenout na všechny problémy městského žití, tlumí myšlenkové vzorce nastavené společností a vyzdvihuje ty, co si v sobě člověk nese odpradávna. Teprve až po fyzickém vypětí a několika hodinách na trase cítím, že to konečně začínám být já. Každé takové setkání se sebou mě nabíjí energií, z které těžím  několik dalších dní a také mi pomáhá pohlížet na spoustu věcí vlastní, nezkreslenou optikou. „Napojit se na zvíře v sobě,“ nazval ten pocit Richard Askwith v knize Stopy v oblacích a dokonale vystihl moje vlastní prožitky ze závodů. Oba dva, já i večeřící tramp, směřujeme ke stejnému cíli, ale jinými cestami.

Na Ztracených kamenech se přede mně dostává Peter Lešťák. Už ani nedokáži odhadnout průběžné pořadí. Plánovaný sběr mrtvol se nekoná. Jediný, před koho jsem se v druhé polovině zatím dostal, je Martin Hlaváč, který to však zabalil dobrovolně na Ovčarně. Nelze to tedy brát ani jako satisfakci za ranní demoralizování na Lví hoře :-) V motorestu na Skřítku si chci doplnit vodu. Venku dokuřuje cigaretu barman, uvnitř plno lidí, někteří dostávají teprve jídlo, přesto mi odsekne, že už mají zavřeno. Nu což, na občerstvovačku to není daleko. Louku na Rabštejně obklopují stany a dohořívá na ní několik opuštěných ohňů. Touha k jednomu z nich si lehnout a na pár minut zdřímnout, je silná, ale překonávám ji. Kontrola na kopci ve zřícenině hradu a pak kratší odpočinek u polévky, kávy a pomerančového džusu v místní restauraci.

Hned mám lepší náladu :-) 

Hvězda, Kamenný vrch, Volyň, rozcestí Mrtvý muž a o kousek dál U Dobré nálady, od negativ k pozitivům temnými nočními lesy jesenického podhůří. U venkovní občerstvovačky před Libinou potkávám konečně zase nějaké závodníky. Cítím, jak únava pomalu poráží hlavu. Do cíle zbývá několik hodin, jít sám, tak už si asi sednu na každou lavičku či pařez u cesty. Do tmy vyráží Magda Zárubová. Oproti ostatním se tedy jen rychle napiji a pokračuji za ní. Tempo má dobré. Na přehlednějších úsecích ji vidím, přesto mi trvá pět kilometrů, než se na ni u kontroly na Třech kamenech dotáhnu. Dochází jí baterky v čelovce a mě brzy voda, a tak nám svitím na cestu a za odměnu dostanu osvěžující Jelení pramen v malé pet lahvi :-) Cesta přes Bradlo, Bílý kámen a Trlinu je místy pořádně výživný trail, přesto v hovoru příjemně utíká.

Za Lesnicí se před námi vynořují světla cílového Postřelmova. Blíží se šestá ranní. Jako had se provokativně táhne dlouho před mým zrakem poli k Zábřehu vlak, kterým jsem chtěl jet podle původního, ambiciózního plánu domů. Nevadí, svezu se dalším. V ulicích zvolňujeme krok. Není proč spěchat. Neřeším ani, že nás na posledním kilometru předbíhají Jirka s Tondou a Petr Kotlář. Plně se spokojuji s pouhým dokončením. „23 hodin 50 minut,“ hlásí v chodbě základní školy Tomáš Zágoršek, hlavní organizátor akce a já mu upřímně děkuji za perfektně prožitý bezmála celý den.

Diplom za 38.-39. místo z 81 startujících.

Od České Vsi k Postřelmovu klikatí se po horských stezkách trasa Pradědovy stovky. Ještě pár minut zůstane zahalena tmou, ještě pár hodin budou její nástrahy překonávat závodníci. O další stovku zkušenější, o další seznámení s podobně smýšlejícími lidmi bohatší, opřen hlavou o okno rychlíku, s vnitřním úsměvem a v polospánku nechávám podzimní Jeseníky za sebou.

ODKAZY

Oficiální stránky závodu: PRADĚDOVA STOVKA

Report Jana Pavlíka: Pradědova stovka 2016

Report Radka Hrabčáka: Pradědova stovka (2016)

Report Jirky Helejšího: Pradědova 100 - derniéra?

A takhle vypadaly Jeseníky víkend po akci, během odznačování trasy:

(foto Honza Suchomel)