Srbsko, 6. listopadu 1915
„Musíme jít!“ překřikuje praskot
ohně mechanik Bourdon.
Ještě chvíli sleduje Štefánik
v plamenech mizející letadlo. S minimem náhradních dílů nešlo
opravit, s minimem dopravních prostředků nešlo odvézt, do rukou nepřátel
se však nesmí dostat. Z horských průsmyků k nim doléhá střelba z kulometů.
Hrůzostrašný umíráček tlačící před sebou vlnu vojáků a civilistů. Běda tomu,
kdo jeho strojově monotónní tón zaslechne zblízka. Desítky roztrhaných těl
během okamžiku a s nimi i sny o nezávislosti několika evropských národů.
Ne, on si ten svůj československý rozprášit nenechá! Převálcováni trojnásobnou
přesilou tentokrát prohráli a nezbývá než utíkat. Dostat se do bezpečí! Dostat
se k Jadranu! Jedině tak může nastat odveta.
Start s nezapomenutelnou atmosférou
9. června 2016, Malé Karpaty, Slovensko
Z červnové podvečerní krajiny
východně od Senice zvedá se hora Bradlo. Jako ve včelím úlu hemží se to dnes na
jejím vrcholu. Jen místo bzučivého hmyzu sjeli se sem nadšenci do ultratrailu
z celého Slovenska a okolních zemí. Navnaděni touhou proběhnout se po
lesních stezkách, potkat se s přáteli, utrhnout pro sebe nějaké to
umístění, ale také symbolicky prožít více než sto let starý srbský příběh
odvahy a nezlomnosti lidské vůle. Právě zde, kousek od kamenné mohyly Milana
Rastislava Štefánika a na dohled od jeho rodných Košárisk, odstartuje třetí
ročník Štefánik trailu se 144 km dlouhou trasou po Štefánikově magistrále přes
Malé Karpaty a Devín až na nábřeží Dunaje do centra Bratislavy.
144,2 km, + 5 330 m, - 5 680 m
Prominentní startovní číslo 222 :-)
„Takhle ten autobus zítra večer
z Bratislavy nestihnu,“ rozesměje dav kolem sebe závodník, se kterým jsem
dorazil na start před dvěma hodinami z nedaleké Jablonice (říkejme mu dále
v textu Spolucestující).
Před Štefánikovou mohylou ještě otočka ve
špalíru tleskajících diváků a závod se naplno rozjíždí v tříkilometrovém
sešupu do Brezové. Městem probíhám v druhé polovině již značně nataženého
pole. Také zde stojí hloučky lidí, přátelé a rodinní příslušníci některých
z běžců, přesto nemají problém povzbudit i nás ostatní. Jakési dítě ke mně
dokonce natahuje ruku a plácá si se mnou. Je těžké v téhle úžasné
atmosféře nepřepálit tempo. Za poslední ulicí necháváme startovní humbuk
definitivně za sebou a mizíme pod korunami stromů malokarpatského lesa. Tady už
jsme jen my a příroda. Více než hodinu v temném hvozdu střídá návštěva
horského hřbitova, jako když si uspořádáte doma filmový večer a po Záhadě Blair
Witch pustíte Drákulu. Červená turistická značka prochází skrz areál přímo mezi
náhrobky. První občerstvovačka v Dobré Vodě, 15 km za mnou. Trochu jídla,
trochu pití, ale raději se nerozsedět, čas letí, do cíle daleko a tohle určitě
nebude 30 dní dlouhá noc.
Astronomický úkaz v malokarpatské noci
„Zaplivaná špeluňka,“ nadává Bourdon nad
hemžícími se šváby v rohu místnosti.
„Aspoň nějaká střecha nad hlavou,“ oponuje
tichým, unaveným hlasem Štefánik.
Leží na tvrdém, rozvrzaném kavalci, po
pěti dnech uvnitř místnosti a ne pod širým nebem. Aleksandrovac, Brus,
Barbatovac, Kuršumlja, Stankov, Banja a teď tahle krčma v Dubnici. Nejprve
okradeni o povoz a zavazadla, pak nekonečná pěší túra nevlídným, listopadovým
Srbskem, zasněžené pohoří Željin, tvrdá přestřelka s bandity a do toho
celou dobu strach, aby nepadli do zajetí nepřátel. Zraněný a vyčerpaný, při
každém pohybu cítí bolest. Je mu zle! Už delší dobu do sebe nedostal žádné
jídlo. Zítra bude ale hůř, zítra bude zvracet krev.
Za Dolnou Rakovou mě přepadá spánek. To teda
brzy! Ještě nejsem na cestě ani pět hodin, ještě za sebou nemám ani třicet
kilometrů. Dlouhá cesta vlakem na Slovensko mě poznamenala. S klížícími se
očními víčky proklínám paní u přepážky v Praze, která mi prodala místenku
do oddělení pro maminky s dětmi. Než mi došlo, že ten vysmátý modrý slon
nalepený přes půl stěny vagónu nějak souvisí s pobíháním malých skrčků
mezi sedačkami, a že ty hrací plochy místo stolků nejsou pro ukrácení času
seniorů, nebyl čas si přesednout jinam, protože náš baby expres dorazil do
Břeclavi. Z ní pak následovala jen krátká popojíždění do Kút, Jablonice a
Brezové, plánovaný denní restart organismu se tedy nekonal. Do toho o sobě dává
vědět žaludek. Tolikrát jsem již tyhle krize zažil, abych věděl, že stačí
zatnout zuby, chvíli vydržet a pominou, přesto mysl panikaří. Za spřádání
divokých scénářů o tom, jak odstupuji z akce na samém jejím začátku, za tupého
sledování kroků spoluzávodníků ve svitu čelovky přede mnou a
s dvacetikilovým kamenem na dně žaludku vystoupám až na Záruby (767,4 m n.
m.), nejvyšší horu Malých Karpat.
Malokarpatský hřeben před vodní nádrží Buková, autor všech tří fotek Peter Verček
Jen chvíli stačí být na Štefánik trailu, aby vám došlo, že funguje jako dobře namazaný stroj. Je to viditelné na všem. Kromě do detailů propracovaného plánu a silných sponzorů za to může především obrovské množství dobrovolníků. Na trase není například žádná samokontrola, kde byste si fixem nebo kleštičkami označovali karty, všechny kontroly jsou živé. Jen v prostoru cca 1,5 km od Zárub po Ostrý kámeň je takových checkpointů několik a na nich osazenstvo v počtu, jaký nemá mnohý jiný organizátor na pokrytí celé akce. Hřebenová pěšinka se tu mění v rozeklané skalky a čistě pro přehled, že jsem ve zdraví prošel, si mé startovní číslo postupně zapisuje několik lidí. K tomu na vše dohlíží tým zdravotníků. Jsem jak v Jiříkově vidění. Tady uklouznout, tak už mají dávno v papírech dohledané, kam dopadnu, a přistaví mi trampolínu :-) Bezpečnost účastníků považuji za důležitou, přiznám se ale, že mě zaplavují smíšené pocity. Není to již hnané do extrému? Za ruku by mě tu při karambolu nikdo nechytl, přesto, nevytrácí se z toho taková ta výchovná složka ultratrailu navádějící účastníka podvědomě k tomu, aby se dokázal postarat sám o sebe, aby vlastním rozumem zhodnotil, kde se má jak pohybovat? Nevzdaluje se to příliš Štefánikovu příběhu? I přes rozpačité vnitřní otázky se tu však dokonale probouzím, užívám si zajímavý terén, zdravím všechny dobré duše, které tu kvůli nám tráví noc.
„Ještě čtyři kilometry a dostanete nebíčko
do papulek!“ vykřikuje vesele jeden z dobrovolníků do malokarpatské noci.
Prskám smíchy a málem z jeho hlášky
ztrácím koordinaci :-)
Pekelný seběh s kamenem poskakujícím
v žaludku a už mě vítá bouřlivý potlesk na občerstvovačce u vodní nádrže
Buková. Sedám si na lavici ve stanu. Okamžitě mě obklopí dvě z pomocnic
obsluhující tuto oázu. Přes protest, že to zvládnu sám, mi berou lahev a
doplňují vodou. Kouknu na stoly, které se doslova prohýbají pod hromadou jídla.
Týpek na Zárubech nelhal, tohle je hotové nebe! Chci se zvednout, ale holky mi
hned začnou nosit vše, o co si řeknu. Chleba s pomazánkou, trochu ovoce,
horký čaj. Místo je natřískané závodníky, přesto tu není nikdo, kdo by nebyl
obskakován jako já.
Příprava občerstvovačky u vodní nádrže Buková, závodníci sem doběhnou za tmy.
autor obou fotek: mksdelly
Nebíčko se mi rozplývá na jazyku, cítím přísun nové energie. Jenže ejhle! Žaludek vystavuje razantní stopku. Proti dobrotám posílá směrem nahoru pořádnou dávku nechutenství. Tohle nevypadá dobře! Nechci kazit ostatním odpočinek a nechci riskovat, že mi zdravotníci nedovolí pokračovat kvůli malichernosti. Rychle balím, přidušeným hlasem děkuji za pohoštění a vyrážím do tmy. Ujdu dvě stě metrů, když v tom se to stane. Stávám se svědkem úkazu mimo jakékoliv poučky astronomických publikací. Na okraji lesů, kdesi na Slovensku, v jednu hodinu ráno, obklopen vším vesmírem, do jehož tajů snaží se lidstvo odpradávna proniknout, svítím čelovkou do nízkého porostu. „Ty vole, nebe spadlo na zem!“ Jediné, na co se zmůžu. Chvíli tajím dech, pak přece jen zapojuji rozum a blíže to zkoumám. Trocha hvězdiček, nějaká planeta, není to všechno. Polovina nebíčka venku, polovina energie stále uvnitř, to bych mohl na další občerstvovačku dotáhnout.
Než se dostanu zpět na hřeben, tělo a
hlava fungují opět bezproblémově. Nechutenství, usínání a beznaděj jsou pryč,
zůstala jen touha stanout jako finišer pod Štefánikovou sochou
v Bratislavě. Jakmile to terén umožňuje, dávám se do běhu. Brzy se chytám
tříčlenné skupinky slovenských závodníků. Připadám si v jejich vláčku trochu
jako černý pasažér, moc jim nestíhám pomáhat, spíše za nimi vlaji, kilometry
však rychle utíkají a vezu se až pod vrchol Vápenné, kde mě začíná tlačit
v botě kamínek. Stačí pár vteřin zdržení s vysypáváním a rychlík mi
definitivně ujíždí. To už zbývá ale zdolat jen pár výškových metrů stoupání a
pak dlouhé klesání na fotbalové hřiště do Sološnice, k další oáze
s nepřeberným množstvím jídla, pití a hlavně s milým osazenstvem.
Nechci dráždit žaludek ničím silným a výrazným, volím specialitu této konkrétní
občerstvovačky – veganské rizoto. Každé sousto zapíjím horkým čajem, aby lépe
klouzalo trávící soustavou, čímž jakýkoliv labužnický zážitek barbarsky
degraduji pouze na účelné doplňování energie.
Medaile z rukou rodiny Milana
Rastislava Štefánika
„Oni se snad zbláznili,“ sýpe ze sebe
Štefánik.
„Berou nás jako nepřátelský stroj!“ snaží
se překřičet svištění střel kamarád Paulhaun, jeden z nejlepších
francouzských pilotů, který ani na vteřinu nezaváhal s jeho záchranou.
Sedmidenní pěší cesta s Bourdonem do
Prištiny, převoz vlakem do kosovské Mitrovice, krátký přelet do Prizrenu, teď
tenhle více než tříhodinový, riskantní let mlhou, horami a úzkými údolími.
Tolik utrpení, tolik zúčastněných lidí. Ne, tohle nesmí vyústit do absurdního
konce.
„Když nás nechtěj Albánci pustit do Valony
dobrovolně, přistaneme támhle v močálech!“
Zraněný, vyčerpaný Štefánik nemá čas ani
sílu kývnout. Paulhanovi plně důvěřuje. Dobře to dopadne. Už jen pár hodin jej
dělí od plavby lodí do Říma, do nemocnice, do bezpečí.
Rozcestí Panské uhliská nad Sološnicí, místo, které jsem si při
analýze trasy označil pomyslným vykřičníkem. Je snadné nechat se tu stáhnout
špatným směrem. Štefánik trail lze běžet také v rámci štafetového závodu
startujícího čtyři hodiny po kategorii ultra. V tomto úseku nás svěží
štafetové týmy, z nichž každý závodník absolvuje cca 20 km, dohání. Oproti
nám se z rozcestníku dávají rovně po hřebenu směrem dolů, my zde máme
připravenou atrakci v podobě odbočky na horu Vysokou (754 m n. m.), dva
kilometry nahoru, dva kilometry dolů. Nad Malými Karpaty svítá a já si vybírám
další výživnou krizi. Neměl bych se napít? Nechybí mi energie? Není ideální čas
na čokoládovou tyčinku z batohu? Nedělá se mi z toho kamínku
v botě puchýř? Možná by to chtělo rovnou promazat i chodidlo indulonou?
Neustále hledám nějaké výmluvy, proč se zastavit. Vleču se nahoru snad přes půl
hodiny. Nakonec však vstanu vedle něj, vedle dřevěného, vrcholového kříže,
a nemám slov. Nádherný výhled. Nejkrásnější část celé trasy. Nohy mám najednou
úplně lehké. Chce se mi letět přes všechny ty kopce přede mnou. Cítím novou
energii v žilách. Připadám si svěží jako medvěd, co se probudil po
půlročním zimním spánku. Teď bych snad dokázal cokoliv. No, ale tu tyčinku
z batohu si pro jistotu taky dávám :-) Vracečkou zpět a indiánským během
dále po hřebenu. Cestou doháním Spolucestujícího, prohodíme pár slov, než mi
při výstupu na Skalnatou zmizí vpředu. Nechávám na sebe dopadat sluneční
paprsky a vůbec neřeším tempo.
Malé Karpaty ze Štefánikovy magistrály, autor obou fotek: Peter Verček
V sobotu v osm hodin ráno přicházím do lyžařského střediska Pezinská Baba, na nejrušnější občerstvovačku závodu. Lavice, stoly, trávník, schody, chata Korenný vrch… vše je obsypané lidmi. Mísí se tu dobrovolníci s ultratrailisty, štafetovými běžci a nově také s pacery, tedy s běžci, kteří vám smí odtud až do cíle dělat společnost, psychickou podporu, hlídat vaše tempo atd. Stačí se domluvit třeba s nějakým svým kamarádem. Já bych ve svém okolí asi žádného pošuka, který by absolvoval cestu z Čech na Slovensko, aby tady na mě čekal a pak si zaběhl nezávodně 68 km, nesehnal, nezbývá mi tedy, než to doběhnout sólo. Zavodňuji se melouny (ty zde mají největší úspěch), vychutnávám si polévku a na chatě si kupuji ještě malé pivo (Štefánik trail je oproti stovkám v České republice nealkoholická akce, pivo vám načepují až v cíli) a kávu. Strávím zde čtyřicet minut, což je dost zoufalé zdržení, ale za to vybíhám naprosto čilý. Opět nekonečné lesní cesty, Tri kamenné kopce, Kozí chrbát, Biely kríž… Čím více se blížím k Bratislavě, tím více potkávám běžných turistů a cyklistů. Často se stává, že i od nich slyším povzbudivé věty. „Hezky, pěkně, jedu.“ „Seš borec, to dáš.“ Jejich slova jsou obrovskou zpruhou a fungují lépe než hudba ve sluchátkách či energy přípravky. Člověk si navíc připadá výjimečně, přitom pokládá jen patnáct hodin nohu před nohu :-) Zase potkávám Spolucestujícího a zase mi po pár minutách mizí vpředu. Největší záludnost etapy si užívám tedy sám – výstup pod lanovkou z rozcestí Snežienka na Kamzík. Na sedačkách vezou se k vrcholu výletníci, slušivé oblečení, veselá nálada. Pod nimi šnečím tempem vleče se zubožená troska. Osmnáct hodin na cestě, kousek za magickou hranicí sta kilometrů. Na dvou místech si sedá do trávy, tupě zírá do nebe a neví, jestli chce vůbec ještě žít.
Na Kamzíku si lehám s jídlem a pitím
na louku za plátěný stan občerstvovačky. K prvnímu bratislavskému domu je
to odtud pět minut z kopce, nicméně do cíle mi zbývá absolvovat ještě
třicet sedm kilometrů dlouhý oblouk do Devína a zpět. Abych nemusel zbytečně
utrácet za ubytování ze soboty na neděli (organizátor toto v rámci
startovného nezajišťuje), našel jsem si večerní spoje do Prahy. Autobus Student
agency ve 20:45, noční rychlík ve 23:01 a několik brzkých ranních autobusů
jedoucích z Bulharska přes Budapešť a Bratislavu do Čech. Poslední
varianta zavání větším dobrodružstvím než celý Štefánikův balkánský příběh. Měl
bych máknout, ale sluníčko teď po jedné odpolední krásně hřeje a jak tak
propočítávám potřebné tempo, jednotlivé číslice nabývají čím dál tím většího surrealistického
vzhledu, až nakonec úplně usínám. Po probuzení zažívám šok a dezorientaci.
Sakra! Co je za den? Občerstvovačka tady pořád stojí, tak asi sobota. Stíhám
ještě časový limit? O kolik jsem se asi tak propadl míst? Uklidňují mě až
hodinky na mobilním telefonu. Uf, byl to jen desetiminutový mikrospánek.
„Dobíhám trolejbus z kopce na
Kamzík…“ popěvuji si právě vymyšlenou předělávku písně Vlajky vlají od Mig 21 a
pálím to odpočatý dolů do města. Má druhá návštěva Bratislavy. Poprvé zdolána
před šestnácti lety na kolech s kamarádem ze střední školy. Šlapání
z Polabí přes Žďár nad Sázavou, Brno, Hodonín až sem a přes Rakousko zpět
domů. Teď už nemám pod sebou ani to sedlo a přibíhám rovnou po svých. Kdo ví,
možná se sem někdy podívám i nějakým normálním dopravním prostředkem. Motanice
ulicemi. Horský park. Neskutečně dlouhé schody. Nohy bolí. Slavín. Drotárská
cesta. Prudký padák k magistrále v Mlynské dolině. Asfalt, asfalt,
asfalt… V Praze bych zdechnul, tady je pro mě vše neznámé a baví mě to.
Karlova Ves a zase lesy. Závod horských kol. Vědí o nás. Organizátoři mezi
sebou sladili značení tras, obě akce jsou vzájemně perfektně zkoordinované.
Probíhám kolem jejich občerstvovačky. Povzbuzují mě a dostávám kelímek
s ionťákem.
Seběh z Kamzíku do Bratislavy, autor obou fotek: Michael Kostka
„V Devíne to balím,“ sděluje mi Spolucestující, se kterým se opět potkávám.
„Počkej, vždyť odtamtud zbejvá poslední
úsek.“
„Už mě to vnitřně nenaplňuje, akorát bych
se trápil.“
Škoda, rád bych měl společnost, ale
tentokrát mizím vpředu já. Do seběhu z Kobyly dávám vše. Tohle je místo,
kde se dá stáhnout čas! Celý tříkilometrový sešup zatínám zuby. Stehna mám
úplně prošpikovaná, a tak se dole na občerstvovačce raději ani moc nezastavuji
a vydávám se hned dál. Na obrovském skalním masívu tyčí se k nebi Devínský
hrad a pod ním razí si cestu nížinou vody mohutného Dunaje. Vlny naráží
s hlasitým šploucháním o břeh, hladinu křižují parníky. Nevím, jak by na
mě tohle místo působilo, kdybych zde vystoupil z MHD, po dlouhé
malokarpatské pouti jsem však dojat. Teď už vím, že to dotáhnu až do konce! Znovu
lesy, znovu Karlova Ves a nekonečná cyklostezka po nábřeží řeky do centra
Bratislavy.
Korzující navonění obyvatelé města, luxusní restaurace, hotely a mezitím vším kličkuji já, zaprášený, utrmácený blázen, co sem dorazil po svých až z Bradla. Přes všechnu únavu mám úsměv od ucha k uchu. Probíhám cílovým koridorem a branou, vychutnávám si ještě větší tleskot, než na občerstvovačkách. S časem 24 hodin a 32 vteřin obsazuji až 41. místo, přesto se následujících několik minut točí vše kolem mě, jako kdybych to tu vyhrál. Jsou lidé žijící ze dne na den, životem jen proplouvající, jsou ale také lidé, kteří jim proběhnou naplno, hnáni ušlechtilou ideou zapíší se do historie, zanechají inspirativní stopu a často jim k tomu osud vyměřil jen poloviční čas. Běžel jsem příběh Milana Rastislava Štefánika, významné osobnosti československých dějin, a je pro mě velkým zážitkem převzít osobně zde na nábřeží Dunaje finišerskou medaili z rukou jeho praneteř paní Tamary Michaely Dudášové.
Korzující navonění obyvatelé města, luxusní restaurace, hotely a mezitím vším kličkuji já, zaprášený, utrmácený blázen, co sem dorazil po svých až z Bradla. Přes všechnu únavu mám úsměv od ucha k uchu. Probíhám cílovým koridorem a branou, vychutnávám si ještě větší tleskot, než na občerstvovačkách. S časem 24 hodin a 32 vteřin obsazuji až 41. místo, přesto se následujících několik minut točí vše kolem mě, jako kdybych to tu vyhrál. Jsou lidé žijící ze dne na den, životem jen proplouvající, jsou ale také lidé, kteří jim proběhnou naplno, hnáni ušlechtilou ideou zapíší se do historie, zanechají inspirativní stopu a často jim k tomu osud vyměřil jen poloviční čas. Běžel jsem příběh Milana Rastislava Štefánika, významné osobnosti československých dějin, a je pro mě velkým zážitkem převzít osobně zde na nábřeží Dunaje finišerskou medaili z rukou jeho praneteř paní Tamary Michaely Dudášové.
Paní Tamara Michaela Dudášová, praneteř M. R. Štefánika, s dobrovolnicemi Štefánik trailu
- Milan Rastislav Štefánik 1. světovou
válku přežil. Ne jejím konci a krátce po ní se výrazně zasloužil o vznik
samostatného Československa, do kterého se však živý již nikdy nepodíval. Umírá
v roce 1919 při návratu z emigrace, ve svých 39 letech a necelé 4 roky po
útěku ze Srbska, během tragické letecké nehody u Ivanky pri Dunaji, pár metrů
od ranveje bratislavského letiště nesoucího nyní jeho jméno. Okolnosti a
příčiny neštěstí nejsou do dneška zcela známé a doprovází je řada teorií.
- Štefánik trail úzce spolupracuje se
sdružením PLAMIENOK n.o. pomáhajícím nevyléčitelně nemocným dětem strávit
zbývající čas života doma se svými rodinami a blízkými. Přispět lze např.
samotnou účastí. Za každý kilometr úspěšně dokončivšího závodníka ročníku 2016
obdrželo sdružení od dárců prostřednictvím organizátora 0,28 EUR, za každý
kilometr závodníka, který nedošel až do cíle 0,14 EUR. Celkově se za ultra
běžce a štafety vybralo 5 963 EUR.
- V cílovém stanu si dávám guláš a
pivo se Spolucestujícím. V Devíne závod opravdu ukončil, letos mi to ale
ještě na jednom závodu nandá :-) Budeme mít společnou cestu autobusem i domů
z Bratislavy.
- Sprcha probíhá v luxusním
pětihvězdičkovém hotelu na nábřeží Dunaje. Odvádí nás tam jeden
z dobrovolníků s přístupovou kartou. Při procházení chodbami a cestou
výtahem si připadám mezi normálními hosty velmi zvláštně:-) Pokoj je parádní,
ale pohled na měkkou, lákavými peřinami zastlanou postel mi způsobuje utrpení.
- Z bratislavského autobusového
nádraží odjíždím ve 20:45, s vědomím krásně prožitého pátku a soboty
okamžitě usínám.
Odkazy
Odkazy
Oficiální stránky závodu, kde najdete i
kompletní výsledky: Stefanik_trail
Richard Zvolánek, první muž v cíli: Štefáník ultra trail
Petra Mücková, první žena v cíli: Malokarpatské ultraběhání potřetí
Peter Knížat: Stefanik Trail 2016
Bernohy.sk: Asfaltárov očistec na Stefanik Trail
Kopce.sk: Štefánik
Trail 140 Štafeta
Júlia Batmendijnová: Štefánik ultratrail 2016
Dag Ulehla: Štefánik trail 2016
Andrea Nedeliaková: Štefánik trail očami hoby-běžkyně
Martin Koval: Stefanik trail 140 - pohľad pacera
Video jedné ze štafet: STAFETA
Díky moc za tento velice fajn článek. Třeba my si nedávno k nám do dílny na chatu pořizovali nové šroubové kompresory z firmy, která snad i poskytuje jejich opravu, což je za nás určitě moc fajn. A na kola se to také asi určitě hodí, ne ?:)
OdpovědětVymazat