Den cesty aneb Po hřbetu draka

30. dubna až 1. května 2016

„Říkám ti, země se lehce zachvěla.“

„Nevykládej mi tady pohádky.“

„A v noci, když všechno ztichne, slyšíš jeho oddychování.“

Hlubokými severskými lesy, mezi stržemi a skalami táhne se dlouhé tělo. Nežije již ten, kdo pamatoval by si jeho bdělost. Usnul v mýtických dobách, vytvářeje svou mohutnou konstitucí úrodnému středu ochranu před divokými, zimními kraji daleko za Polárkou. Přejít od ocasu až k hlavě tohoto bájného tvora zabral by den. Tu a tam objeví se odvážlivci posedlí zvláštním neklidem. Posedlí vábením cesty po hřbetu draka.

Stovky nohou opouští Stonožku

„Na hodinkách mám 10:11, takže odstartujeme třeba v 10:14,“ rozesměje účastníky akce na konci svého proslovu organizátor.

Kolik kilometrů se dá ujít či uběhnout za 24 hodin Českým rájem, Podještědím, Lužickými horami, Českým Švýcarskem a Děčínskými stěnami bez občerstvovaček a pouze za podpory otevřených podniků, darů přírody a dobrosrdečnosti místních lidí? Odkud budu zítra dopoledne odesílat cílovou smsku? Spolehnout se sám na sebe, ale zároveň nepodlehnout svodům z vlastní mysli. Svézt boj s fyzickou námahou, udolat obludu v sobě, ochočit si draka. O tom všem je tahle punková akce, která má pouze pevně danou trasu s několika samokontrolami a za hubičku si můžete poskládat z nabízených variant startovní balíček dle svého uvážení.

Na startu v Nové Pace, foto Stanislav Knopp

Bezmála čtyřsetnohý dav opouští areál Domu dětí a mládeže s výstižným názvem Stonožka. Chytám se čela. Běžíme tempem, za nějž bych se nestyděl na půlmaratónu, ale zde plánuji dát minimálně stovku. Do toho začíná vedro. Cítím se zdrchaně už v ulicích Nové Paky.

„Tak nevím, kdo z nás je na tom líp,“ prohlásí v jedné ze zahrad upocený kopáč v montérkách.

Sbíháme k vlakové zastávce a od ní stoupáme ven z města. U prvního rozcestí přichází zděšení. Z úplně jiného směru sem proudí šňůra závodníků početnější než ta naše. Koukám do mapy. Sakra, vždyť my měli uhnout mnohem dříve a neběžet až dolů! Půl kilometru zacházka. Potupně zipuji své nevybouřené porsche do kolony mezi rozvážné řidiče rodinných aut a to mi dává konečně pořádnou facku. Mozkové závity se roztáčí. Snížit tempo, přestat řešit ostatní, soustředit se na svůj Den cesty.

Přes kopce Českého ráje

Ze strání nad městem otevírá se nádherný výhled na zasněžené Krkonoše. V dáli na obzoru vykukuje vysílač na Ještědu. Přitahováni jako majákem, i my u něj vstaneme, zbývá nám ale ještě šedesát kilometrů. Raději to depresivní číslo rychle vypudit z hlavy. Sluníčko svítí, běžíme jarní podhorskou přírodou. Vracečka na hradu Kumburku, příležitost pozdravit se s ostatními, příjemný pocit ze sdílení stejné radosti. A pak už výstup na první výraznější horu – na Tábor. Někdo se za odměnu občerství v restauraci na vrcholu, někdo pokračuje dál. Připojuji se k druhým.

Zasněžené Krkonoše, foto Eliška Majorová

„Dobrej camelbak domácí výroby,“ komentuje součást mého batohu Martin Hlaváč, jeden z běžců menší skupiny, které se držím.

„To je normálně kupovaný,“ odmítám image Ládi Hrušky a popisuji v obchodě zakoupenou hadičku šroubovatelnou na jakoukoliv pet lahev. Vynález pro lenochy, co hodí doma batoh do rohu a všimnou si ho až ve chvíli, kdy zbytky sladkého ionťáku stihnou ve vaku rozehrát drama o pěti dějstvích.

Kdo má zrovna chuť tahat, běží vpředu, občas někdo zmizí vzadu, aby ostatní pak zase dohnal, a takhle se dostáváme až na Kozákov, nejvyšší horu Českého ráje. O odměnu na vrcholu se tentokrát nešidím. Pociťuji blížící se problém se žaludkem. Na to mi obvykle zabírá prudká změna teploty. Venku je vedro, kávu a čaj zamítám. Objednávám malé pivo, dostávám velké. Zřejmě barman špatně slyšel nebo si myslel, že mám na víc. Nemám. S vidinou desítek kilometrů přede mnou upíjím přesně tři deci. Než se mi podaří tuhle oázu opustit, je většina původní skupiny v trapu a kolem se prožene ještě několik dalších závodníků.

Přelet nad pohádkovou zemí

Z Kozákova sbíhám sám, pouštím hudbu do uší. Hamštejnský hřeben, z jedné strany se svažuje k Turnovu, z druhé k Železnému Brodu. Dlouhá louka, pak úzká lesní pěšina a všude kolem malé vesničky Českého ráje. Pokaždé mě to tu neskutečně nakopne. Asi to bude znít divně, protože nemám svítivě blonďaté vlasy, ale já toho draka pod sebou cítím. Ba co víc, jako Daenerys Targaryen na něm letím a pode mnou celá ta pohádková země. K dokonalosti chybí jen filmová melodie ve sluchátkách.

Výhled z Hamštejnského hřebenu, foto Katka Breiterová 

Na schodech před hospodou v Koberovech osvěžují se Martin Hlaváč s Evou Konszkou, oproti mně silnější běžci, proto se nejspíš za mnou ani jeden z nich nežene. I tak ale z jejich pohodové nálady cítím rozvahu, která mi chyběla po startu v Nové Pace. Nehonění se za cílem od první minuty, ale uvážené ukusování trati po metrech teď v přítomnosti. Zítra dopoledne oba tenhle závod vyhrají.

Ve skalním městě nad Besedicemi zmatkuji. Neustále mám tendenci běžet po žlutém okruhu opačně. Už za restaurací vyrážím v protisměru a omylem zdolávám Sokol, nejvyšší kopec v okolí. Chybu sice napravuji a vracím se zpět, ale brzy mi neustále se klikatící cesta zamotá hlavu tak, že stačí jen kratší zastávka u kontroly, abych opět vyrazil obráceně, tentokrát do míst, kudy jsem již běžel. Být až na konci závodního pole a neupozornit mě dobré duše za mnou, kroužil bych tu jako Lajka na oběžné dráze ještě za dvacet let.

Po dlouhém seběhu pětiminutovka na malinovku u kiosku v Malé Skále, ve studánce před mostem nabrat ještě vodu do lahve a pak již šplhání prudkým, ale naštěstí krátkým stoupákem na Pantheon. Překvapuje mě, kolik zde potkávám závodníků. Spoustu z nich bych očekával o několik kilometrů dále. Probíhají tu menší dohady nad tím, kde hledat kontrolu. Naštěstí přicházím fikaně ve chvíli, kdy je problém vyřešen, tudíž jdu na jistotu přímo na vyhlídku.

Hrad Frýdštejn, filmová kulisa pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Co by asi tento specialista na obuv říkal na mé potrhané Inov8 Race Ultra 290? Mají toho za sebou dost. Šklebíce se na cestu, vychutnávají si svůj poslední delší závod. Od zříceniny zdolávám Kopaninu s krásnou rozhlednou a poté se vydávám pro mě neznámou spojnicí z Českého ráje do Podještědí.

Čarodějným večerem na Ještěd

„Před akcí dal někdo na facebook odkaz na zajímavé stránky se studánkami, tak jsem si některé opsal,“ hlásí mi u pramene za Pelíkovicemi jeden ze závodníků.

„To jsem byl já,“ směji se.

„Dokonce? No vidíš, tak se tady můžeme teď osvěžit.“

Mám radost, že se můj komentář v diskuzi hodil. Databáze www.estudanky.cz je opravdu užitečná. V rámci přípravy jsem v ní sjel celou trasu a často jí využívám při výletech s našimi psy, kde se litry potřebných tekutin násobí.

Offroad úsekem mimo turistické značky, po cestách, o nichž ví snad jen místní, sbíhám do Hodkovic nad Mohelkou, kde začíná táhlý výstup na Ještěd a pro mě největší krize závodu. K Obřímu sudu na Javorníku přicházím na pokraji sil, zmožen žaludečními křečemi. Musím zalézt dovnitř, pokusit se do sebe něco dostat a hlavně si odpočinout. Sedám ke stolu, objednávám si gulášovku, malé pivo a kafe. I přes zdrchaný zjev se ke mně obsluha chová mile. Restaurace je zatím prázdná, ale večer se tu chystá čarodějnická party, na pódiu zkouší kapela a dle pozdějších fotek, co zde vzniknou, si na její písně někteří závodníci ze zadní části pole dokonce zatancují. Chvíli po mém příchodu to sem vtáhne dalšího účastníka pochodu, Ondru Plašila. Člověku je hned lépe, když může pokecat s ještě větším bláznem, než za kterého je svým okolím sám považován. Ondra absolvoval minulý týden stovku na Slovensku (109 km), teď je na Dnu cesty (zdolá 132 km) a příští víkend se chystá do Jeseníků (103 km).

Půl osmé večer, rozlehlé louky Rašovského hřebene. Z desítek míst v krajině pode mnou zvedá se bílý dým. Snad ze všech vísek vykukují k nebi věže křesťanských kostelů, ale mnohem starší tradice dnes dole se křísí. Pohanské ohně vzplály. Tancujte plameny! Praskejte uhlíky! Pryč s čarodějnicemi od našich domů! Slavme plodnost! Slavme hojnost! Podzemní sluje s poklady po roce zas Filipojakubská noc otevírá. Nemám puštěnou hudbu, nemám slov, osamocen stoupám k Ještědu, pohlcen magickou atmosférou, stejnou, jako lidé stovky let přede mnou.

Takhle viděli pálit čarodějnice závodníci za mnou ze Vzdychánku pod Kozákovem

foto Stanislav Knopp

U Šámalů, Pláně, dopoledne ještě vzdálen, teď stojí přede mnou a já do něj vcházím. Světly ozářený vysílač s hotelem. Zalézám do restaurace a než si stihnu objednat, přisedá si Kosťa Wiesner, organizátor plzeňského Barokomarotonu a po něm ještě Ondra. Večeře se tedy nese opět ve společenském duchu. Probíráme především, kdo by kam rád došel do vypršení časového limitu. Vtipkuji o smrsknutí se mého ambiciózního plánu z „někam před Děčín (140 km)“ na „nejbližší nádraží (108 km)“. Za odlehčenou náladou a smíchem plíží se ale tíha. Usedá na srdce, snaží se spoutat mysl, hází mi do bot kamení. Nešlo si toho venku na vrcholové plošině Ještědu nevšimnout. Nekonečné, tmavé lesy Podještědí a Lužických hor. Plahočit se jimi budeme až do rána. Nejprve zapíná čelovku Ondra, pak Kosťa a zatímco oba mizí tmou ze svahu dolů, nemůžu se odlepit od židle. Och, jak zákeřný je závod na 24 hodin, k jehož cíli se přibližujete, i když sedíte v hospodě u piva.

Filipojakubskou nocí daleko od lidí

Daleko od lidí dnes vyháněny jsou čarodějnice, daleko od lidí vine se hřbet draka. Cesty mé jsou cestami mazaných kořenářek, bezzubých babic, lesních mocností. Šelest mezi stromy. Ví o každém mém kroku. Sledují mě očima zvěře problikávajících ve tmě. Životní prostor zúžil se do kuželu čelovky, vše okolo něj ovládla fantazie. Kaple sv. Kryštofa nad Křižanským sedlem. Stojí tu uprostřed moře lidskou myslí neuchopitelných sil. Kam až dosáhne ochranný vliv patrona všech poutníků? Rozcestí Trávník, snad sveden nepozorností, či uhrančivými vílami, mrzutý vracím se zpět z pětiminutové zacházky.

Po třech hodinách chůze z Ještědu vylézám před pumpou v Jítravě. Stojany s hadicemi a zářivkami uměle osvětlená hranatá budova. Jako kdyby uprostřed archaického světa přistál koráb z jiné planety. Pro mladého, mrzutého prodavače odemykajícího dveře jsem ale mimozemšťanem spíše já. Magor, co se pěšky zjeví uprostřed noci na benzínce, nakoupí jídlo, pití a zase zmizí ve tmě, čtu z jeho výrazu. 

Kolečka Bake Rolls křupu, nechávaje se tu dostihnout třemi dalšími závodníky. S jedním z nich pak pokračuji dále. Po silnici z hor fičí studený vítr, poprvé mi je zima.

„Musíme nahoru k těm balvanům,“ haleká na mě.

Přes pastviny k lesu, červenou značku jen tušeje. Představuji si skalky velikosti poloviny člověka, hlavou však málem narazím do stěny, na jejíž vrchol bych nedohlédl, ani kdybych si stoupl kolegovi na ramena. Sloní kameny nazývají je místní. Doma kouknu na fotky, jak tato přírodní památka vypadá za světla. A opravdu, malé stádečko chobotnatců se zabořenými hlavami v lese. Místo, které stojí za návštěvu i ve dne.

Takhle vypadají Sloní kameny ve dne, foto www.turistika.cz

Ve stoupání na Vysokou nechávám spoluběžce z Jítravy za sebou a pokračuji sám. Kozí hřbety, Vranní skály, Krásný důl, Tobiášova borovice, spící Petrovice, vracečka na Sokol, kde potkávám v protisměru několik závodníků a jinými jsem dostižen, Babiččin odpočinek a pak Mařenice. Už od včerejška z Hodkovic pociťuji permanentní krizi. První moje letošní stovka a je to znát. Ještě, že tuto akci není snadné v noci zabalit. Organizátoři pro vás nikam nepřijedou, autobusům a vlakům končí jízdní řády před setměním. Vleču se podél Hamerského potoka, všechno mě bolí a nejraději bych se viděl doma v posteli, když v tom se přede mnou v horní části údolí zjeví Naděje. Vody Lužických hor zadržující přehradní nádrž a místo, kde se probírám. Ne nadarmo se říká, že tato lidmi vnímaná možnost či šance umírá jako poslední. Temné nebe světlá, čarodějné bytosti ustupují z cest hlouběji do lesů, zpěv ptáků oznamuje příchod prvního máje a mně konečně začíná žilami kolovat příval nové energie. Je už pozdě na to dělat rekordy, ale najednou mám chuť běžet hrozně daleko. Po lesních asfaltkách klesám z Milštejna k Rousínovu. Svítání odhaluje škody, které napáchala noc v řadách stovkařů. Tu kráčí mlčenlivá skupinka, tu jeden kulhá, tu dva usínají… Posunuji se polem vpřed, výše v tabulce s výsledky, blíže k naplnění svého plánu.

Klíčem výlet nezamykám

Za posledním domem Svoru zvedá se nejkrásnější hora celé trasy. Pesimistické prognózy z noci jsou pryč. Míjím nádraží, ze kterého mi za chvíli odjíždí vlak domů a mířím vzhůru. Hole zapichuji do prudkého svahu. Čím blíže k ranní obloze, tím hezčí rozhled. Udýchán, ale spokojen usedám na vrcholovou skálu Klíče. Dole pode mnou rozprostírá se májová krajina a v ní lesy, jimiž mě pevná vůle přivedla až sem. Cítím se být součástí všeho, co vidím. Je to úplně jiné, než když vylezete na kopec z parkoviště pod ním. Pro tuto chvíli musel jsem vyrazit včera až z Nové Paky, pro tuto chvíli musely mě potkat všechny strasti a nesnáze. Dojídám snídani, koukám na hodinky. Ještě je stále čas předvést nějaký výkon. Seběh do Polevska a dále dlouhý úsek po silnici.

Neděle, 7:41 ráno, na vrcholu Klíče (759 m n. m.) 

„Makej, jsi desátej, času máš ještě dost, to stihneš až do Kamenice.

No to snad ne? Nemůžu uvěřit vlastním očím. Je po deváté hodině ranní a  proti trase závodu od Práchně stoupá Olaf, otec Československého poháru v ultratrailu, stovkařského seriálu, kam patří i Den cesty, a sebou má pravděpodobně cestou v sámošce pořízenou občerstvovačku. I když sám nesoutěží, přijel se nadšeně podívat z Prahy, jak to dopadne.

„Ahoj :-) Kamenici už nedávám, končím v Šenově.“

„Tak ale až na náměstí, ne že to zabalíš na první autobusový zastávce.“

Rád ho vidím. Jeho slova jsou vzpruhou do cílové rovinky. Probíhám kolem známého skalního útvaru Varhany, míjím několik autobusových zastávek, i tu na náměstí a zastavuji se až na nádraží za městem. Do vypršení limitu zbývá necelá půlhodina, do České Kamenice bych to již nestihl, skončil bych uprostřed polí. A to se mi vzhledem k dlouhé cestě domů nechce. Odesílám smsku organizátorům. Mám našlapáno 122,5 km a umisťuji se na 9. příčce.

Historickou lokálkou do České Kamenice, přestup na vlak do Jedlové a dále již rychlíkem do Polabí. Za oknem míhá se krajina, střídavě upadám do spánku, vzdaluji se severu, vzdaluji se draku, domů vezu si historky o chvějící se zemi a tajemném nočním dechu.

Stránky akce ZDE , kompletní výsledky ZDE .

Odkazy na články bloggerů:

Eliška Majorová: Den cesty - Po hřbetu draka (jaro 2016)

Matěj Hrejsemnou: Den cesty

Lubomír Nový: Z Nové Paky přes kopečky na Ještěd

Ostatní reportáže i z jiných ročníků akce ZDE

Historická lokálka, která mě vezla z Kamenického Šenova + kontrolní karta