běžící mizerové: Loučení 2023 - Mlhou, deštěm a se zmutovanými bobry v zádech

10. až 11. listopadu 2023

Na památku všem běžeckým botám, díky nimž jsme v minulosti zdolali nástrahy nejedné české nebo slovenské stovky, a které tu dnes již nemohou být s námi.

Start: pátek 10.11. 2023, ve 22:10, Benešov nad Ploučnicí

Cíl: sobota 11.11. 2023, v 18:14, Ústí nad Labem

Vzdálenost: 112 km

Převýšení: + 5 000 m

Umístění: 22. místo z 93 startujících

Odkaz na stránky akce TADY

Další závod krátce po sobě. EKUT – Extrémní kombinace v ultratrailu. Nejprve Pováží, teď Loučení a v prosinci ještě Pražská stovka. Vídáme se poslední dobou často. Přijde mi, že i naše boty ležící v předsálí se spolu začaly kamarádit.

„Nazdar děvčata, tak co? Vypulírované?“

„No jo, bláto a bolístky jsou pryč.“

„Jéé, hele, to jsou ty barevné Hoky… Ahóóój!… Co je? (udiveně) Kam jdou? (zklamaně) Takovej kus cesty jsme běžely na Slovensku spolu.“

„Tsss, nech je bejt (pohrdavé mávnutí tkaničkami), asi nemaj paměťovou pěnu.“

Na startovní čáře v Benešově nad Ploučnicí

foto: organizační tým

Krátce po desáté večerní vybíháme z nádraží v Benešově nad Ploučnicí. Prvních osmnáct kilometrů přes rozhledny Kohout a Strážný vrch se držím ve vláčku podobně naladěných běžců. „Cože? Petr a Olaf?“ vyděsím se na občerstvovačce na parkovišti v Loučkách. Tyhle dva strůjce letošního EKUTu vidět pohromadě nevěstí nic dobrého. Nevím, jestli je to zimou, ale jejich hlasy zní nezvykle zpomaleně až pokojně, jako z reklamního videa nějaké cestovky: „Čekají vás krásné písčité pláže, sluníčko, teplé moře, mojito s brčkem…“ Potom se ale do obsahu sdělení více zaposlouchám. „… popadané stromy, no a taky mosty, co tam měly být a nejsou…“ Obávaná Bobří soutěska! Dojídáme poslední pochutiny a úzkou, kroutící se pěšinou postupujeme do jejího nitra. Stromů tu snad více leží, než stojí. Co za zmutované bobry mohlo tuhle spoušť nadělat? Přelézám velké množství namrzlých klád. Do toho mě pro udržení bdělosti neustále švihají přes obličej větvičky, až se mi jedna z nich zapíchne přímo do batohu. Slyším zvuk trhání a při sebemenším pohybu další a další. Sakra! Okamžitě zastavuji. Naštěstí mě z toho vyprošťuje běžec za mnou. Nebýt jeho pomoci, mohl bych si maximálně ze zbytků látky spíchnout ledvinku, takhle stačí díru ucpat zevnitř větrovkou. Dál přichází ony mosty, respektive jejich torza. Dvě železné traverzy vysoko nad potokem. Škrábu se nahoru a s roztaženými nohami přes celou šíři tohoto obskurního přechodu lezu po čtyřech na druhý břeh. Jo, tak tohle je pravý, nefalšovaný, ničím neředěný, stoprocentní EKUT, seriál výletů do přírody od organizátorů s posunutými představami o turistice. „Mám taký dotaz, …“ napsal na Facebook Patrik, třetí z nich, když se nedávno vrátil pochroumaný z Alp. „… možno bude zaujímať aj iných… Je trasa 112 km na Loučení vhodná aj pre jednorukých?“

Bobří soutěska

foto: Patrik Mikuš

Bobří soutěska přes den při značení trasy, na fotce organizátor Petr Malý

foto: organizační tým

Bobří soutěska přes den při značení trasy

foto: organizační tým

Malá osada Pohorsko. Její obyvatelé již dávno spí a nemají tušení, že se celou noc za jejich humny plahočí závodníci. Neměli by jej, ani kdyby byli vzhůru a koukali z oken. Okolní louky a pole jsou utopené v husté mlze. Jestli noc na stovce znamená scvrknutí veškerého zrakem vnímatelného světa do malého kuželu čelovky a pohroužení se jen do vlastních myšlenek, tak tady ta izolace platí dvojnásob. Nevidím vůbec nic a brzy se mi i trasa, kterou tu není možné pořádně vyznačit, ztrácí v rozlehlé travnaté ploše. Hledám pomoc v navigaci v mobilu, ale šipka se zasekla, a tak jdu napříč a snažím se držet pořád stejný směr, hlavně nikam neuhýbat. Boty mám vlhké od trávy, nakonec se mi však podaří dojít k lesu a podle něj se vrátit obloukem zpět na cestu. A pak se o několik kilometrů dále mlha rozestoupí a na jasné noční obloze se objeví neskutečná podívaná. Koukám nahoru a naplno si uvědomuji, že tohle se vymyká pravidlu o opakovaném prožitku, který nikdy není jako ten první. Ne, tohle je pořád stejně nádherné, tohle se nikdy neomrzí. Koukám nahoru a vnímám, jak celé to divadlo boří svojí nezměrností časová i vzdálenostní měřítka. Běžíme si tady dole ten svůj závod, o němž si myslíme, jak je dlouhý a nad námi se klene nekonečný vesmír. Na obzoru se v jeho záři rýsují temné siluety okolních kopců, mé hole se zapichují do svahu Sedla, nejvyššího z nich, a já stoupám nahoru, blíž k tomu všemu, blíž ke hvězdám.

Na občerstvovačce v přístřešku Trojmezí, kam přibíhám v půl páté ráno, začíná úsek, jenž jsem si doma při studiu mapy nazval pracovně jako „snídaňový“. Dva luxusní švédské stoly vzdálené od sebe dvacet kilometrů. Něco jako ranní menu v Hiltonu, jen je to trochu víc roztahané. Mezi pomeranči, kuskusem a vynikajícími palačinkami je třeba zdolat ruiny Žižkova hradu Kalichu a legendární Trojhoru s úzkým skalnatým štítem na vrcholu. Zábava tedy, jak by řekli v Prostřeno, nevázne, jídlo je rozmanité, a hlavně servírované od lidí, kteří tu tráví čas (třeba i mrznutím venku) kvůli nám a bez nichž by toto putování bylo výrazně těžší.

České středohoří po svítání

foto: Jan Špelda

„Á, koho to tu nemáme? Modré Inovejtky. Jak to šlape?“

„Ale… náš člověk má zrovna nějakou krizi a my už jsme z těch kopců vyskákaný.“

„No tak to počkejte teď, až do konce samej kopec.“

„Neke! Fakt jo?“

„No jo, od Labe pořád nahoru a dolů. Jestli jste vyběhly s osmičkou dropem, tak v cíli budete rádi za šestku… No nic, my letíme, tak čáááu!“

Dál už se akce mění v naturalistický sen, ze kterého se chcete probudit, ale ono to nejde. Den je šedivý a jen na okamžik se objeví sluneční paprsky, aby se vzápětí rozpršelo. Sice mírný, ale za to trvalý déšť. Na vrcholcích fouká studený vítr. Neustále se do mě pouští chlad. Několikrát si oblékám a svlékám větrovku. Pořád ne, a ne vyladit tu správnou pohodu. Boty mám promáčené a zmrzlými chodidly často narážím na kameny schované v hlubokých vrstvách mokrého popadaného listí. Z Hradiště přes Krkavčí skálu sešup dolů a pak znovu nahoru až na rozhlednu na Varhošti, s mezi výstupem na Lenocha, kam značené turistické stezky nevedou, ale vede tam drsný humor Petra Malého, protože jak jinak si vysvětlit kopec s takovým názvem v poslední třetině závodu a v tomto stavu? A zase dolů skoro až k řece. Zahřát se párky od Honzy Sedláka na venkovní občerstvovačce v Rytině soutěsce, pokračovat vzhůru k Němčí a odtamtud opět dolů. Cílové Ústí nad Labem je několik hodin téměř na dohled, pro nás přesto daleko. Trasa se se kroutí přes všechny možné vrstevnice v okolí. Další dlouhé stoupání, tentokrát až za Němčí, přes Tašov na Lucemburkův kopec. Jako ve zpomaleném filmu se drápu po sjezdovce, už už vidím lyžařskou chatu, už už si přestavuji jak sedím uvnitř, na sobě mám teplý svetr, vlněné ponožky, lebedím si v houpacím křesle a po těle se mi rozlévá teplo z ohně v krbu. Jenže je to pouze trailer na pohádku, která se zatím nekoná. Vstupenkou ke stolu s jídlem je odškrtnuté okénko v kontrolní kartě a fix umístil režisér až nahoru na rozhlednu. Po kratší pauze neskutečně rozblácenou stezkou k Budovskému vodopádu a z Olšinek závěrečným stoupáním na Vysoký Ostrý. Na České středohoří znovu padla tma. Zapínám čelovku a s Milanem, který běží „jen“ šedesátku, protože absolvoval minulý týden stovku na Šumavě, valíme dolů. A když zahlédneme Střekov, vrací se i dobrá nálada. V ulicích města prohodíme několik slov a za pár minut společně otevíráme první dveře tělocvičny. Ty druhé jsou zatarasené a přísně střežené. Ty má dovoleno použít jen obsluha zázemí. My musíme ještě přelézt celý areál přes dvoje schodiště a rampu. Poslední dnešní „ekuťárna“ na jejímž konci už čeká Petr, Olaf, pamětní listy, gratulace, sprcha, točené pivo.

A mezitím dole, až úplně u země, kam se nikdo nedívá, se jako dvě malé zablácené ručičky pozvedají k vítěznému gestu plastové konce tkaniček: „No ty vole, tohle až budu vyprávět těm namachrovanejm Prestižím od nás z botníku, tak jim spadnou jazyky závistí.“