Pražský Kelt 2022 - Za zvuků zaříkávadel druidů

 

14. až 15. října 2022

 

 

4:06, sobota, Vyšehrad

Tisíce světel pode mnou. Praha. Ještě chvíli bude tepat nočním životem, než se probudí do sobotního rána. Nejblíže pod vyhlídkou jsou světla podolské porodnice. Znovu si to vybavuji. Tam se narodili. Přes den dcera a přes noc, v podobnou chvíli, jako jsem tu nyní, syn. Odvíjí se mi to v hlavě jako scéna z filmu Kdopak to mluví, ve starším dabingu od Miroslava Saice.

 

„Tak tamhle ta hezká, ale unavená paní, to je moje máma. Dal jsem jí pořádně zabrat. A ten pán, co mě pyšně drží, to je můj táta. Táta je pořádnej cvok, ale to se dozvím až časem.“

 

Výhled z Vyšehradu na porodnici v Podolí

21:45, pátek, Kunratická škola

Promítačka a na tabuli mapa. V učebně je ticho. Všichni poslouchají dlouhý výčet záludností trasy. Zápisky by vydaly na pořádný kus poznámkového bloku. „Teď si myslíte, že je to k nezapamatování, ale až na ty konkrétní úseky dorazíte, vybaví se vám to,“ uklidňuje nás organizátor Marek.

 

„Vidíte ty okna a tu tmu za nimi? Tak tam můj táta za pár let poběží.“

 

Mapa závodu z trička Pražského Kelta 2022

22:02, pátek, centrum Kunratic

Marek dává povel ke startu a co mě překvapuje, vybíhá s námi. Chce nám snad všechna ta místa z promítačky ukázat i osobně? „Tohle je ten kořen, co jsem vám říkal…. A tady pozor, zelená pokračuje vlevo, vy musíte mírně vpravo.“ Nakonec s námi běží ale jen necelý kilometr a na začátku Kunratického lesa se s povzbuzujícími slovy a nadšeně loučí. Nadšenost je cítit z celého organizačního týmu, ze všech pomocníků. Je to nadšenost, která vytváří nad touto akcí příjemnou auru a přenáší se napříč celým závodním polem.

 

„Poběží, a ještě si při tom bude myslet, že je Kelt. Ano, tam ve tmě, v pražských ulicích, mezi paneláky, přes semafory, od jednoho keltského hradiště k druhému a třetímu.“

 

23:03, pátek, zřícenina Nový Hrádek, Kunratický les

Zem je zasypaná listím a žaludy. Tady se stírá rozdíl ve vzorku podrážek, všichni jedou na kolečkových bruslích.

 

23:51, pátek, občerstvovačka Průhonice

Kunratický a Michelský les za námi. Nevšední setkání. Paleta individuí. Pán v černé bundě z ničeho nic vystupující zpoza stromů do kuželu světla mé čelovky. Policejní auto uprostřed lesa a u něj policisté svítící baterkou do podrostu vedle cesty. Koho asi hledají? A nenajdu ho za pět minut omylem já? Agresivně pořvávající omladina s hudbou z mobilu puštěnou naplno. Podivný zvuk vydávaný mumlajícím opilcem sedícím ve tmě na zemi vedle venkovního posezení. Dva alkoholem posilnění rybáři u ohně vedle prázdného party stanu vesele mi oznamující, že právě probíhám přes výlov rybníku. S myšlenkami na to, jestli je bezpečnější běžet Pražského Kelta nebo nějakou slovenskou stovku přes oblast s vysokým výskytem medvědů, a také na to, zda by člověk narazil na něco podobného, jako je výlov rybníku, kdyby se podobná akce konala v jiné světové metropoli, třeba v Londýně nebo v New Yorku, se dostávám k prvnímu občerstvení servírovanému z auta na kraji Průhonic. Dávám si colu, chipsy a na proužky nakrájený tvrdý sýr.

 

„V uších mu budou znít magická zaříkávadla druidů.“

V noci podél Botiče, foto Marek Rod

0:58, sobota, hradiště Šance, Hostivař

První keltské hradiště a povědomý altán. Chvíli u něj hledám kontrolu, než mě probíhající Honza Rábik nasměruje k ceduli o pár metrů dále. Malá kulatá nálepka s číslem, které je třeba opsat do kontrolního formuláře. Jsme v Praze, kleště nebo barevné fixy by z trasy zmizely ještě před startem.

 

„A je mi jasný, že si ten běh promění v hlavě v hrdinský epos. On v něm bude poslem z dalekého keltského království Noricum a místo kontrolního formuláře ponese důležitou zprávu pro všechny místní vojevůdce.“

 

I několika podchody se v noci běželo. 

2:01, sobota, skautská klubovna, les ve Staré Krči

Ty jo, tady mají snad komplet všechny foglarovky! A také Dva divochy od Setona! Ani si nesedám. Beru si do ruky zelný štrůdl, kelímek s colou a celých deset minut, co tu trávím, stojím u knihovny.

 

Úžasnou knihovnu tam skauti mají. Vlevo vpředu organizátor Marek.

foto organizační tým

3:32, sobota, Kavčí hory

Lesem podél Sídliště Novodvorská, pěšinou vedle Jižní spojky, po cyklostezce pod Barrandovským mostem, lesní cestou nahoru na Branickou skálu. Už loni jsem obdivoval, jak to ten Marek vymyslel. V Praze, a přitom skoro pořád v přírodě. Sešup po dlouhých schodech k Vltavě. „Nemělo by podle předpovědí už dávno pršet?“ říkám si. A ono za pár minut opravdu začíná. Výstup na Kavčí hory. V budově České televize se svítí. Asi mají plno práce s přímým přenosem. Pražský Kelt je přece jen dlouhá akce. Určitě to bude na sportu nebo kvůli tomu dětem na jeden víkend vypnou déčko? Podolským profilem sbíhám zpět k řece, mávám při tom do kamery rodičům, zdravím všechny lidi, díky nimž tu dnes mohu být. A pak dorazím k páskou obehnané rozkopané cyklostezce a před očima mi naskočí promítačka. Tady to musím podlézt, protože naše cesta vede až vzadu, říkal Marek.

 

„A až budu trochu větší, začnou mě i s mámou tahat na výlety po památkách, kde nebude dětské hřiště, kiosek a vlastně ani ta památka, jen nerovnosti v terénu.“

 

Vyšehrad

4:22, sobota, občerstvovačka u Vyšehradského železničního mostu

Nahoru na Vyšehrad. Starobylými lampami osvětlené prázdné ulice a kamenné brány. Po cestě nad zdí. Tady to znám. Tady se natáčely Ženy v běhu. A já jsem svěží, že bych mohl na konkurz do nějakého podobného filmu. Taková ta postava, která sbalí všechny ženské hrdinky, a ještě je při tom naučí neutrální došlap a abecedu. Po schodech dolů. Před barem na parníku se hlouček pařmenů domlouvá na posledním drinku. Jejich kocovinu jim nezávidím, moje zítřejší rozlámanost po všech těch kilometrech a probdělé noci bude určitě lepší. Přes železniční most mířím na protější břeh k další dávce energie z občerstvovačky u auta.

 

„Pak se mi narodí ségra a táta nám na krky pověsí kovové amulety.“

 

Z našeho třídenního letního putování z Jílového na Závist

5:47, sobota, hradiště Butovice

Smíchovské nádraží a za ním Koulka, snad nejdelší ulice tvořená jen schody, jakou znám. Tady už musí být realiťák hodně mazaný, když chce prodat rodinný dům vozíčkáři nebo staré babičce. Podél ohrady výběhu pro koně Převalského. Děvín. Už jsem zase v divočině. Sbíhám do temného Prokopského údolí, abych si u Jezírka opsal kontrolní číslo. A pak nahoru na Butovické hradiště. Na obrovské otevřené náhorní plošině je nevlídně. Fouká studený vítr a do toho pořád prší. Dřív bych se tu schoval za palisádu, dnes si oblékám bundu.

 

Probouzející se sídliště Velká Ohrada

7:30, sobota, Holyně

Svítá. Temná obloha začíná šednout a vypadá to, že šedivý bude celý den. Na protější stráni se probouzí sídliště Velká Ohrada. Sychravé počasí mi ubírá energii a schopnost racionálního uvažování. Několikrát zabloudím a do toho míjím kontrolu v Zavité rokli. V mapě neexistující název, místo identifikovatelné pouze podle toho, že v něm má pobývat bezdomovec Jindra. Několik kilometrů hledám podél cesty přístřešky, ale Jindra nikde. Z pokračování dál mě nevytrhne ani prudký seběh malým lesíkem dolů a za ním hned následné stoupání nahoru. Až na kraji Holyně mi to dochází. Jindra musel spát někde tam dole! Vracím se zpět a mojí pozdní hypotézu mi potvrzuje i závodník běžící asi deset minut za mnou.

 

„A nebudeme pít z lahviček s dudlíkem jako ostatní děti, budeme pít z kravského rohu.“

 

Jako správní domestikovaní Kelti pijeme z kravského rohu brčkem.

Z našeho třídenního letního keltského putování z Jílového na Závist

9:37, sobota, skautská klubovna, Lhotka

Pacoldova vápenka, vyhlídka Vápenice, Chuchelský háj a přes Branický most zpátky na pravou stranu Vltavy. Neustále se potkáváme s mým zachráncem ze Zavité rokle, chvíli spolu i běžíme. Do toho se kolem nás pohybuje početná skupina chodců, která startovala o tři hodiny dříve. Všechna tato setkání mi vrací zpět dobrou náladu, ale největší dávku pozitivní energie dostávám na občerstvovačce ve Lhotce. Místní skautská klubovna je plná účastníků akce, jídla a také rekvizit vtipného fotokoutku. Povedený nápad a práce jedné z členek organizačního týmu a jejího synka. A tak po spořádání chleba s lahodnou pomazánkou, několika kousků vynikající kokosové buchty a jedné kávy (všechno dohromady, bez řešení obvyklého pořadí) si před odchodem nasazuji ještě knírek z kartonu a do ruky beru jednu z cedulek. Povinnost pro všechny, kteří pokračují dále.

 Vtipná občerstvovačka ve skautské klubovně ve Lhotce

Pacoldova vápenka

„Se strejdou nás vezmou na Závist hledat poklad, a i když se jmenujeme jinak, já budu celej víkend Aidan a ségra Talula.“

 

Z našeho třídenního letního keltského putování z Jílového na Závist

12:18, sobota, U Posledního Kelta, Zbraslav

Listnatý les na Závisti je teď na podzim nádherně zbarvený. Vrchol se ztrácí v jemném mlžném oparu. Běžecké boty zůstaly v posledním týdnu kvůli léčbě nastydnutí zavřené ve skříni, ale přípravu na závod jsem nepodcenil. Keltové a Čechy, kniha od Petra Drdy a Aleny Rybové mi byla společníkem při cestách do práce a zpět domů. O to víc na mě dnes působí ten kontrast. Kdysi pravěká aglomerace s čilým ruchem, obývaná v jeden moment možná i více než jedním tisícem lidí, dnes v sychravém počasí tiché místo. Posledního Kelta nacházím až dole pod kopcem. Ovšem není to člověk, ale výletní bistro. Usedám do zahradního stanu a vychutnávám si bramboračku s pivem.

                                 Podzim v lesích nad Zbraslaví         

 

„Na naučné ceduli ukáže táta na lidi zabalené v kožešinách a zahlásí: ,Podívejte děti, to jsme my u nás doma v obýváku.‘“

Z našeho třídenního letního keltského putování z Jílového na Závist

15:20, sobota, Kunratická škola

Stoupání na Šance. O pár minut dále kontrola na ceduli u závory. Cedulí je tu několik. Všechny je prohlížím několikrát z obou stran, než mi přibíhající Honza Rábik vysvětluje, že za dva kilometry bude ještě jedna (správná) závora. S kontrolami mám na této akci opravdu problém. Až tři dny po závodu zjistím, že organizátor poslal e-mailem mapu s jejich přesnou lokací ještě před startem. E-mail mi ale spadl do spamu. Aby toho nebylo málo, tak si za poslední občerstvovačkou u letiště Točná zaběhnu asi půl kilometru, když zapomenu opustit údolí Cholupického potoka. No nic, vracím se zpět a po správné cestě běžím do horní části Modřanské rokle. To už začínám být značně nervózní. Chtěl jsem lepší čas než loni (17 hodin 20 minut) a tempem, co běžím, to vypadá spíše na zhoršení. Písnice. Výrazně zrychluji. Kunratice. Zámecký park. Konečně vidím areál školy. Běžím až ke dveřím a představuji si v prostřizích malého Jiříka, jak takhle na poslední chvíli běhával na základku, i když bydlel jen o dvě ulice vedle. Parné léto, mrazivá zima, déšť, polabská mlha, sychravo, za každého počasí, vlasy mu vlají, v nohách se teprve formuje technika, s aktovkou se sváčou na zádech motivován posledním zvoněním před první ranní hodinou. Otevírám dveře. Rychlým krokem procházím chodbou do učebny. Potlesk od účastníků a organizačního týmu. Marek mě s úsměvem zdraví, podává mi ruku, ale já potřebuji, aby rychle stopnul čas. A pak to udělá. 17 hodin 19 minut.

Na jednu noc a den zazněl zase divoký ryk Keltů, v lesích nad kolektory, jen kousek za hlukem dálnice, ve tmě za posledními paneláky. 103 km od hradiště k hradišti, z jedné strany Prahy na druhou a zpět, v magickém hávu dávných dob. Tenhle příběh hodně bavil.

 

„Tak to jsou mí rodiče. Za pár let mi to zakážou říkat, ale teď to prostě říct musím: No ty vole.“

 

V cíli

 

Diplom za přežití závodu :-) 

Odkaz na stránky závodu je ZDE.

 

Délka = 103 km

Převýšení = cca 2 400 m

Čas = 17 hodin 19 minut

Umístění = 14. místo z 58 startujících