22. až 24. července 2022
Délka: 127 km
Převýšení: 5 200 m
Start: sobota 1:00 ráno, Meziměstí – Vižňov
Cíl: neděle 3:12 ráno, Týniště nad Orlicí
Čas: 26 hodin 12 minut
Umístění: 27. místo ze 76 startujících
Ve sportovních příručkách se píše, že když děláte nějaký pohyb delší dobu, tělo si jej zapamatuje a dokáže jej v dané situaci samo od sebe použít. Stačí jen vypnout mozek a nechat tělo pracovat. Přesně to jsem udělal jednoho večera na začátku července. Klik, klik, zaplatit – ano, klik. Zapnu mozek a s vyděšeným výrazem koukám do monitoru. No ty vole, já to zase udělal, pošesté za sebou jsem se přihlásil na Týnišťské šlápoty.
Reflektory dvou pro tuto akci objednaných autobusů svítí na poslední metry cesty vedoucí na okraj zapadlé horské vesničky. Je krátce před jednou hodinou ranní, v domech je zhasnuto, místní obyvatelé spí, nemají ani tušení, že za jejich okny dochází k mimořádnému obohacení zdejšího dost prořídlého jízdního řádu. Meziměstí, Vižňov, konečná. Nápis, který můžete vytesat do skály nebo barevně rozblikat, ale ze sedmdesáti šesti právě přijíždějících cestujících nezastavíte ani jednoho. Pro ně to tady teprve začíná.
V jednu hodinu ráno dává Olaf, otec Týnišťských šlápot, povel ke startu. Místo reflektorů záře hvězd, místo slavobrány klenba stromů, místo motivační orchestrální hudby tichý šum lesa. Míříme nahoru k hranici a přes ní do Polska. Góry Suche, do češtiny bych přeložil jako hory, co nenechají nit na tričku suchou. Obírka (781 m n. m.), sešup dolů, hřeben Włostova (903 m n. m.), Kostrzyna (906 m n. m.), Suchawa (928 m n. m.), sešup dolů, Bukowiec (898 m n. m.), sešup do sedla a vzhůru na nejvyšší horu celého pohoří – Waligóru (933 m n. m.). Strmé výstupy a sestupy. Vzdušnou čarou nahoru, vzdušnou čarou dolů. To vše po oficiálních značených cestách. Takhle nějak si představuji naši republiku den poté, co bude Olaf zvolen do čela Klubu českých turistů. Vypnuté lanovky a zrušené serpentiny. Tady je navíc ještě vše posypané kameny drolícími se v prach, který se díky své jemnosti dostává nejen do bot, ale i do ponožek.
„Úvodních 20 km bude extrémně náročných, tak se nedivte, že to půjdete dlouho,“ psal organizátor na facebooku v týdnu před startem. Četl jsem to, ale stejně mě začíná v hlavě hryzat myšlenka, že oproti předchozím ročníkům budu tentokrát na trase i velkou část noci ze soboty na neděli. Myšlenka, která se postupně promění v démona. Nyní, během vychutnávání si kouzelných okamžiků těsně po svítání na Ruprechtickém Špičáku (881 m n. m.) a chleba se sádlem k snídani na občerstvovačce v Hynčicích, má zatím podobu malého, z vajíčka klubajícího se kuřátka. Jenže pak přichází Broumovské stěny a napíchnutí kuřátka na super výkonnou líheň. Po časové ztrátě z prudkých kopců v Polsku několikahodinová motanice ve skalách, kde se nedá běžet skoro vůbec. Vyhlídka Kačenka, Hvězda, Supí hnízdo, Kamenná brána, Koruna… lze se ale naštěstí čím kochat. Navíc se tu začínám míjet s účastníky, se kterými se potkáme na různých místech po zbytek trasy ještě několikrát – Honza Týče, Jirka Kornel, Patrik Mikuš a další. Při každém setkání přichází vzájemná slovní podpora fungující jako vzpruha do dalších kilometrů.
Za Junáckou vyhlídkou si užívám seběh na občerstvovačku do Machovské Lhoty. Paráda, konečně to zase utíká. Sleduji terén pod nohami a při tom se opájím představami, na čem všem si dole pochutnám. Určitě to bude polévka. Doufám, že budou mít hutný vývar s hodně nudlemi. Možná mám po všech těch vypitých colách chuť na pivo? Po probdělé noci na trase bych si měl dát kávu, expresso lungo s takovou tou malou sušenkou… A pak to v zatáčce za rozcestím U Zabitého přijde! Jako kdybych dostal facku od MMA zápasníka. Prudce zastavím a nemůžu uvěřit vlastním očím. Šipky nahoru? To snad nemyslí vážně? Koukám do navigace, koukám do propozic. Ne, neběží se přímou cestou dolů. Olaf tady nakreslil výživný oblouk. Po vlastním značení se škrábu podél hraničních kamenů do prudkého stoupáku na Pasterskou Góru (711 m n. m.). Polévka v představách stydne, pivo zvětrává.
Další stoupák následuje za Machovskou Lhotou. To už mi ale nevadí. Na občerstvovačce jsem zhmotnil svůj sen a jako nášup si přihodil do batohu plechovku chlazené coly. „Tsss,“ zasyčí při otevírání na Krásné vyhlídce a ve vedru, které se zatím udělalo, příjemně osvěží. Přes Stolové hory plné polských turistů se vymotám na občerstovačku do Jakubowic, kterou místní obsluha pojmenovala vtipně jako Invalidovna. Žaludek mi již nějakou dobu hapruje, ale když vidím tvarohový šáteček, vím, že přesně tohle potřebuji. Jako vychytávku tu mají pověšený itinerář s označenými řádky, kde stojíme a kde se nachází příští občerstvovačka. Už mi to ale moc nemyslí, tak ve vzorci pro výpočet, kolik si vzít s sebou tekutin, beru v potaz jen vzdálenost a neřeším převýšení, počasí ani fakt, že se jedná o Olafovu akci se speciálními úseky, jako je o pár kilometrů dále odbočka na vyhlídku, ze které toho není moc vidět, ale zato cesta k ní je zasypaná velkým množstvím popadaných stromů. Jak se dozvím při diskuzi v cíli: „Byly tam smrky i duby.“ :-) Místo, které se bude hodně probírat.
„Karty mi nefungují, české koruny neberu,“ vyhrkne na mě v polštině prodavač v krámku na náměstí v Levíně (Lewin Kłodzki). Ostrý tón mě nejprve zarazí, než mi dojde, že ho tu přede mnou muselo otravovat už více stovkařů. Mám žízeň, tak s ním diskutuji dál. V drsné intonaci námořníků z gdaňských doků jsem nasměrován ke konkurenci o pár domů vedle, kde přede mě ochotná paní předloží čtečku na karty a já si u ní koupím litrovku Fanty a půllitrovku vody za 8,10 zlotých. A udělal jsem dobře. Nebe se sice zatáhlo, ale k české hranici je to opět do kopce.
Na občerstvovačce v restauraci v Borové doháním Honzu a Jirku. Kluci byli také na nákupech v Polsku :-) Atmosféra je uvolněná, dokud Jirka nezjistí, že v prodejně dole v Levíně nechal peněženku s platební kartou, českými korunami a doklady. Sdělí to obsluze občerstvovačky a společně se to snaží vyřešit telefonicky se závodníky za námi. Mrzí mě, že ho tu musíme nechat, ale do cíle zbývá ještě 49 km. Dojídám rychle gulášovku netuše, že kuřátko již klepe drápkem zevnitř na dveře inkubátoru. Pak si oblékneme s Honzou bundy a vybíháme do deště. Pří výstupu na Sendraž pociťuji, že je něco špatně. Proč jsem si v té restauraci nedal k jídlu něco, s čím bych si byl stoprocentně jistý? Proč jsem kývl na první nabídku? Za Libchyní přecházím do chůze. Honzu nechci zdržovat, posílám ho dopředu. A dole v údolí začíná pohádka o nezbedné gulášovce, které se nelíbilo v bříšku a chtěla se podívat vrchem ještě jednou na svět. Sedím na zemi v lese, mám zamlžené oči dávením, když v tom se ozve obrovská rána. Na dveřích inkubátoru se objeví prasklina. Chci je otevřít, ale sotva na ně sáhnu, vypadnuté z pantů se rozlétnou. Uvnitř už nesedí kuřátko. Ne, tohle není roztomilý Tweety z Looney Tunes od Warner Bros, tohle je zhmotnění ďábla od největších mistrů hororu. Sežralo to dokonce i skořápku. Utírám si slzy a bez energie pokračuji šouravou chůzí do Nového Města nad Metují, přes hradby nahoru do centra.
„Odtud ti přece jede přímý vlak do Týniště,“ šeptá mi do ucha chraplavým hlasem přecházejícím do nepříjemné fistule.
Mlčím.
„Vždyť to tady znáš, víš kudy se jde na nádraží.“
Vycházím po schodech ven z města. Několikrát se musím opřít o zábradlí.
„Jsou to jednoduché počty. Za chvíli bude tma. Do cíle půjdeš až do rána.“
Na rozcestí Nad Táborem si sedám na lavičku a s hrůzou zjišťuji, že mi chybí kontrola. Dole pod schody byla vracečka. Tohle je úplné dno a já začínám hledat pravdu ve slovech mého nechtěného společníka.
„Tak vidíš, už ani nejdeš. Sedíš. Má to smysl se takhle trápit?“
V mrákotách, spíše automaticky, než uváženě, se zvedám a jdu po schodech dolů k místu, kde jsem udělal chybu. Prudký, ale krátký stoupák. Vede na Juránkovu vyhlídku. Za chvíli se mi otevírá nádherný pohled na večerní středověké Nové Město nad Metují a také na kontrolní fix pověšený na zábradlí. Zaškrtnutím okénka v kartě se to ve mně láme. Do toho kousek pod kontrolou míjím Jirku. Jeho peněženka se našla. Měl ji v kapse batohu, kam si ji normálně nedává. Mám radost. Pozitivní zpráva jako záblesk v temnotě.
„Co blbneš? Nádraží je na druhou stranu. Za chvíli můžeš být v Týništi. Dáš si sprchu, lehneš si do spacáku. Nemáš ani dost baterek na noční pochod,“ ozve se ďábel znovu na schodech ven z města.
Otáčím se kolem sebe, a když vidím, že tu jsme jen my dva, vpálím mu to přímo do jeho ohyzdného obličeje: „Ale mám, ty hajzle! Přes den jsem si je nabil v powerbance!“
Za občerstvovačkou v obci Spy se trasa láme do roviny. To je můj denní běžecký chleba doma v Polabí. S již zapnutou čelovkou předbíhám vrchaře zdrcené úmornými nekonečnými polňačkami a lesními cestami. Rybník Broumar, Opočno a už se blížím k živé kontrole v Záhornici, kterou má pod taktovkou Jirka Učík pomáhající Olafovi několik let i s vymýšlením tras této akce. V roce 2019 jsem jeho úsek motající se poli a kolem zapadlých zemědělských dvorů do Pasek označil v článku jako „naprostý agro-hardcore“. Možná jsem si toto spojení měl schovat na později. Těsně před jeho občerstvovačkou uhýbají šipky z příjemné asfaltky do předešlými závodníky vyšlapané travnaté cesty vedoucí podél již zdálky hlučného objektu. Po pár krocích cítím nepříjemný smrad, a když posvítím na hranatou budovu ve tmě za plotem, začne celá kvičet. Vepřín. Tak tohle je mazec. Tohle jsou Tři čuníci death metal cover nezahrané na Folkové růži, ale na festivalu Obscene Extreme na samém konci, než to tam kapela a publikum celé zdemolují. Hlasité generátory roztáčí řadu obrovských větráků, jimiž se valí do obličejů procházejících stovkařů zápach pomejí a všeho, co mají prasátka rádi. Přitisknu si na nos a pusu propozice, a kdybych měl v batohu lepenku na koberce, dvacetkrát bych si s ní omotal celou hlavu. A za tím vším začíná svíčkami romanticky nasvícená cesta k Jirkovi Učíkovi vítajícího závodníky slovy: „Tak, co si dáš? Máme tady řízky...“ Volím kávu a k ní vynikající čokoládové mini palačinky.
Za vsí padá trasa do zalesněného Dřízenského údolí. Je půlnoc. Běžím sám. Vychutnávám si ticho lesa, když v tom se v nízkém podrostu vedle mě ozve dusot následovaný zlověstným chrochtáním. Divočáci. Ač je nevidím a oni o mě nejspíš ví, přesto raději dělám hluk tleskáním. Už mi tenhle příběh počtem zvířecích postav začíná připomínat nějakou bajku. A to se kousek za poutním místem Dřízna v odrazu mé čelovky rozsvítí čísi oči. Opět tleskám. Srna. A ještě jedny oči cestou do cíle zazáří do tmy. Přijde mi zvláštní, že tentokrát modře. Ale to je jedno, stejně tleskám. A vzhledem k tomu, že jsou mým směrem, při tleskání jdu k nim. Oči nic. Ani se nehnou. Přidávám na intenzitě. Teď už to má atmosféru standing ovation na konci slavné divadelní premiéry v Royal Albert Hall. A pak se dostávám tak blízko, že kromě očí vidím i vše ostatní. Vidím tři nebo čtyři lidi sedící na lavičce v lese a držící na vodítku psa. Nikdo neprojeví žádnou emoci, nikdo nic neřekne, jen koukají na tleskajícího magora přicházejícího v noci z lesa.
Čím více se blížím k Týništi, tím více mě zaplavuje euforie. Z šesti ročníků mám na tomto nejhorší čas. Vítěz je už dávno v cíli a v tuto dobu asi i doma. Přesto to vnímám tak, že jsem po dlouhé době překonal sám sebe. Mám chuť to udělat. Gesto hodné gladiátora. Toho filmového. A pak mi to nedá a v jednom z četných polí to opravdu udělám – hrábnu rukou do obilí.
Lesy u Týniště. Dvě poslední Olafovy atrakce. Růžový důl a oblouk na jeho horní hranu se sklonem, že pokud nemáte hole, vyplatí se jít po čtyřech. Puchýře na chodidlech o sobě dávají v prudké stráni nepříjemně vědět. Plazím se nahoru s nadějí, že to již brzy skončí. Plazím se a často vyvažuji rovnováhu, abych se ještě před kontrolním fixem nesesunul zpět. A potom tradiční písečná duna. Vysoká, s pískem padajícím do bot. Taková, jakou nemá na zahradě ani šejk v Abu Dhabi. A konečně světla města. Je neděle krátce po třetí ranní. Na cestě jsem přes dvacet šest hodin. Procházím spícím sídlištěm, ulicí, na jejímž konci je cíl a zázemí závodu. Za chvíli otevřu dveře, za chvíli mě přivítá tleskot, ale ještě před tím sám pro sebe zvedám ruce do tmy nad hlavu.
„Jak se vám líbil Růžový důl?“ ptá se nadšený Olaf.
Sedím s Honzou a Dušanem u cílového piva. Brzy bude svítat. Únava z cesty a dvou probdělých nocí mě vhodila do zvláštní surrealistické nálady, ve které mi přijde všechno normální.
„Tamtudy chodil můj pradědeček do školy, tak jsem vám to tam chtěl ukázat,“ dodává ještě Olaf.
A pak se mi to najednou všechno pospojuje. To, co tady právě říká se všemi speciálními úseky (olafovinami) na jeho akcích, co jsem kdy šel. A vidím tady členy jeho rodiny za stolem čipující příchody přicházejícím stovkařům. Do školy a do práce už možná jezdí eMHáDéčkem, ale sedí tady, sedí tady teď, seděli tady v pátek při prezenci, budou tady sedět, až se sem přijdu ze spacáku nasnídat, a budou vypadat, jako kdyby si sem sedli teprve před hodinou. Ne, tahle akce nebude nikdy zadarmo! Tahle akce bude vždycky bolet!
Oficální stránky akce ZDE , výsledky ZDE .
Díky moc všem, kteří se na Týnišťských šlápotách 2022 podíleli. Některé občerstvovačky jsem v článku přeskočil nebo zmínil jen krátce. Výborní jste byli ale všude.
