O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

středa 27. července 2022

Týnišťské šlápoty 2022 – Kudy chodil Olafův pradědeček do školy

 

22. až 24. července 2022

 

Délka: 127 km

Převýšení: 5 200 m

Start: sobota 1:00 ráno, Meziměstí – Vižňov

Cíl: neděle 3:12 ráno, Týniště nad Orlicí

Čas: 26 hodin 12 minut

Umístění: 27. místo ze 76 startujících

 

Ve sportovních příručkách se píše, že když děláte nějaký pohyb delší dobu, tělo si jej zapamatuje a dokáže jej v dané situaci samo od sebe použít. Stačí jen vypnout mozek a nechat tělo pracovat. Přesně to jsem udělal jednoho večera na začátku července. Klik, klik, zaplatit – ano, klik. Zapnu mozek a s vyděšeným výrazem koukám do monitoru. No ty vole, já to zase udělal, pošesté za sebou jsem se přihlásil na Týnišťské šlápoty.

 

Reflektory dvou pro tuto akci objednaných autobusů svítí na poslední metry cesty vedoucí na okraj zapadlé horské vesničky. Je krátce před jednou hodinou ranní, v domech je zhasnuto, místní obyvatelé spí, nemají ani tušení, že za jejich okny dochází k mimořádnému obohacení zdejšího dost prořídlého jízdního řádu. Meziměstí, Vižňov, konečná. Nápis, který můžete vytesat do skály nebo barevně rozblikat, ale ze sedmdesáti šesti právě přijíždějících cestujících nezastavíte ani jednoho. Pro ně to tady teprve začíná.


Meziměstí - Vižňov, start závodu (foto Johnny)


V jednu hodinu ráno dává Olaf, otec Týnišťských šlápot, povel ke startu. Místo reflektorů záře hvězd, místo slavobrány klenba stromů, místo motivační orchestrální hudby tichý šum lesa. Míříme nahoru k hranici a přes ní do Polska. Góry Suche, do češtiny bych přeložil jako hory, co nenechají nit na tričku suchou. Obírka (781 m n. m.), sešup dolů, hřeben Włostova (903 m n. m.), Kostrzyna (906 m n. m.), Suchawa (928 m n. m.), sešup dolů, Bukowiec (898 m n. m.), sešup do sedla a vzhůru na nejvyšší horu celého pohoří – Waligóru (933 m n. m.). Strmé výstupy a sestupy. Vzdušnou čarou nahoru, vzdušnou čarou dolů. To vše po oficiálních značených cestách. Takhle nějak si představuji naši republiku den poté, co bude Olaf zvolen do čela Klubu českých turistů. Vypnuté lanovky a zrušené serpentiny. Tady je navíc ještě vše posypané kameny drolícími se v prach, který se díky své jemnosti dostává nejen do bot, ale i do ponožek.

 

Góry Suche (foto Aleš Zavoral)


„Úvodních 20 km bude extrémně náročných, tak se nedivte, že to půjdete dlouho,“ psal organizátor na facebooku v týdnu před startem. Četl jsem to, ale stejně mě začíná v hlavě hryzat myšlenka, že oproti předchozím ročníkům budu tentokrát na trase i velkou část noci ze soboty na neděli. Myšlenka, která se postupně promění v démona. Nyní, během vychutnávání si kouzelných okamžiků těsně po svítání na Ruprechtickém Špičáku (881 m n. m.) a chleba se sádlem k snídani na občerstvovačce v Hynčicích, má zatím podobu malého, z vajíčka klubajícího se kuřátka. Jenže pak přichází Broumovské stěny a napíchnutí kuřátka na super výkonnou líheň. Po časové ztrátě z prudkých kopců v Polsku několikahodinová motanice ve skalách, kde se nedá běžet skoro vůbec. Vyhlídka Kačenka, Hvězda, Supí hnízdo, Kamenná brána, Koruna… lze se ale naštěstí čím kochat. Navíc se tu začínám míjet s účastníky, se kterými se potkáme na různých místech po zbytek trasy ještě několikrát – Honza Týče, Jirka Kornel, Patrik Mikuš a další. Při každém setkání přichází vzájemná slovní podpora fungující jako vzpruha do dalších kilometrů.

 

Seběh z Ruprechtického Špičáku

Broumovské stěny, kousek od Hvězdy (foto Aleš Zavoral)


S Honzou na občerstvovačce na Hvězdě (foto Johnny)

Za Junáckou vyhlídkou si užívám seběh na občerstvovačku do Machovské Lhoty. Paráda, konečně to zase utíká. Sleduji terén pod nohami a při tom se opájím představami, na čem všem si dole pochutnám. Určitě to bude polévka. Doufám, že budou mít hutný vývar s hodně nudlemi. Možná mám po všech těch vypitých colách chuť na pivo? Po probdělé noci na trase bych si měl dát kávu, expresso lungo s takovou tou malou sušenkou… A pak to v zatáčce za rozcestím U Zabitého přijde! Jako kdybych dostal facku od MMA zápasníka. Prudce zastavím a nemůžu uvěřit vlastním očím. Šipky nahoru? To snad nemyslí vážně? Koukám do navigace, koukám do propozic. Ne, neběží se přímou cestou dolů. Olaf tady nakreslil výživný oblouk. Po vlastním značení se škrábu podél hraničních kamenů do prudkého stoupáku na Pasterskou Góru (711 m n. m.). Polévka v představách stydne, pivo zvětrává.

 

Další stoupák následuje za Machovskou Lhotou. To už mi ale nevadí. Na občerstvovačce jsem zhmotnil svůj sen a jako nášup si přihodil do batohu plechovku chlazené coly. „Tsss,“ zasyčí při otevírání na Krásné vyhlídce a ve vedru, které se zatím udělalo, příjemně osvěží. Přes Stolové hory plné polských turistů se vymotám na občerstovačku do Jakubowic, kterou místní obsluha pojmenovala vtipně jako Invalidovna. Žaludek mi již nějakou dobu hapruje, ale když vidím tvarohový šáteček, vím, že přesně tohle potřebuji. Jako vychytávku tu mají pověšený itinerář s označenými řádky, kde stojíme a kde se nachází příští občerstvovačka. Už mi to ale moc nemyslí, tak ve vzorci pro výpočet, kolik si vzít s sebou tekutin, beru v potaz jen vzdálenost a neřeším převýšení, počasí ani fakt, že se jedná o Olafovu akci se speciálními úseky, jako je o pár kilometrů dále odbočka na vyhlídku, ze které toho není moc vidět, ale zato cesta k ní je zasypaná velkým množstvím popadaných stromů. Jak se dozvím při diskuzi v cíli: „Byly tam smrky i duby.“ :-) Místo, které se bude hodně probírat.

 

Olafova odbočka na vyhlídku mezi Jakubowicemi a Levínem (foto Radka Filingerová)


„Karty mi nefungují, české koruny neberu,“ vyhrkne na mě v polštině prodavač v krámku na náměstí v Levíně (Lewin Kłodzki). Ostrý tón mě nejprve zarazí, než mi dojde, že ho tu přede mnou muselo otravovat už více stovkařů. Mám žízeň, tak s ním diskutuji dál. V drsné intonaci námořníků z gdaňských doků jsem nasměrován ke konkurenci o pár domů vedle, kde přede mě ochotná paní předloží čtečku na karty a já si u ní koupím litrovku Fanty a půllitrovku vody za 8,10 zlotých. A udělal jsem dobře. Nebe se sice zatáhlo, ale k české hranici je to opět do kopce.

 

Na občerstvovačce v restauraci v Borové doháním Honzu a Jirku. Kluci byli také na nákupech v Polsku :-) Atmosféra je uvolněná, dokud Jirka nezjistí, že v prodejně dole v Levíně nechal peněženku s platební kartou, českými korunami a doklady. Sdělí to obsluze občerstvovačky a společně se to snaží vyřešit telefonicky se závodníky za námi. Mrzí mě, že ho tu musíme nechat, ale do cíle zbývá ještě 49 km. Dojídám rychle gulášovku netuše, že kuřátko již klepe drápkem zevnitř na dveře inkubátoru. Pak si oblékneme s Honzou bundy a vybíháme do deště. Pří výstupu na Sendraž pociťuji, že je něco špatně. Proč jsem si v té restauraci nedal k jídlu něco, s čím bych si byl stoprocentně jistý? Proč jsem kývl na první nabídku? Za Libchyní přecházím do chůze. Honzu nechci zdržovat, posílám ho dopředu. A dole v údolí začíná pohádka o nezbedné gulášovce, které se nelíbilo v bříšku a chtěla se podívat vrchem ještě jednou na svět. Sedím na zemi v lese, mám zamlžené oči dávením, když v tom se ozve obrovská rána. Na dveřích inkubátoru se objeví prasklina. Chci je otevřít, ale sotva na ně sáhnu, vypadnuté z pantů se rozlétnou. Uvnitř už nesedí kuřátko. Ne, tohle není roztomilý Tweety z Looney Tunes od Warner Bros, tohle je zhmotnění ďábla od největších mistrů hororu. Sežralo to dokonce i skořápku. Utírám si slzy a bez energie pokračuji šouravou chůzí do Nového Města nad Metují, přes hradby nahoru do centra.


„Odtud ti přece jede přímý vlak do Týniště,“ šeptá mi do ucha chraplavým hlasem přecházejícím do nepříjemné fistule.

Mlčím.

„Vždyť to tady znáš, víš kudy se jde na nádraží.“

Vycházím po schodech ven z města. Několikrát se musím opřít o zábradlí.

„Jsou to jednoduché počty. Za chvíli bude tma. Do cíle půjdeš až do rána.“

Na rozcestí Nad Táborem si sedám na lavičku a s hrůzou zjišťuji, že mi chybí kontrola. Dole pod schody byla vracečka. Tohle je úplné dno a já začínám hledat pravdu ve slovech mého nechtěného společníka.

„Tak vidíš, už ani nejdeš. Sedíš. Má to smysl se takhle trápit?“

V mrákotách, spíše automaticky, než uváženě, se zvedám a jdu po schodech dolů k místu, kde jsem udělal chybu.  Prudký, ale krátký stoupák. Vede na Juránkovu vyhlídku. Za chvíli se mi otevírá nádherný pohled na večerní středověké Nové Město nad Metují a také na kontrolní fix pověšený na zábradlí. Zaškrtnutím okénka v kartě se to ve mně láme. Do toho kousek pod kontrolou míjím Jirku. Jeho peněženka se našla. Měl ji v kapse batohu, kam si ji normálně nedává. Mám radost. Pozitivní zpráva jako záblesk v temnotě.

„Co blbneš? Nádraží je na druhou stranu. Za chvíli můžeš být v Týništi. Dáš si sprchu, lehneš si do spacáku. Nemáš ani dost baterek na noční pochod,“ ozve se ďábel znovu na schodech ven z města.

Otáčím se kolem sebe, a když vidím, že tu jsme jen my dva, vpálím mu to přímo do jeho ohyzdného obličeje: „Ale mám, ty hajzle! Přes den jsem si je nabil v powerbance!“

 

Kontrola na Juránkově vyhlídce, dole je Nové Město nad Metují


Za občerstvovačkou v obci Spy se trasa láme do roviny. To je můj denní běžecký chleba doma v Polabí. S již zapnutou čelovkou předbíhám vrchaře zdrcené úmornými nekonečnými polňačkami a lesními cestami. Rybník Broumar, Opočno a už se blížím k živé kontrole v Záhornici, kterou má pod taktovkou Jirka Učík pomáhající Olafovi několik let i s vymýšlením tras této akce. V roce 2019 jsem jeho úsek motající se poli a kolem zapadlých zemědělských dvorů do Pasek označil v článku jako „naprostý agro-hardcore“. Možná jsem si toto spojení měl schovat na později. Těsně před jeho občerstvovačkou uhýbají šipky z příjemné asfaltky do předešlými závodníky vyšlapané travnaté cesty vedoucí podél již zdálky hlučného objektu. Po pár krocích cítím nepříjemný smrad, a když posvítím na hranatou budovu ve tmě za plotem, začne celá kvičet. Vepřín. Tak tohle je mazec. Tohle jsou Tři čuníci death metal cover nezahrané na Folkové růži, ale na festivalu Obscene Extreme na samém konci, než to tam kapela a publikum celé zdemolují. Hlasité generátory roztáčí řadu obrovských větráků, jimiž se valí do obličejů procházejících stovkařů zápach pomejí a všeho, co mají prasátka rádi. Přitisknu si na nos a pusu propozice, a kdybych měl v batohu lepenku na koberce, dvacetkrát bych si s ní omotal celou hlavu.  A za tím vším začíná svíčkami romanticky nasvícená cesta k Jirkovi Učíkovi vítajícího závodníky slovy: „Tak, co si dáš? Máme tady řízky...“ Volím kávu a k ní vynikající čokoládové mini palačinky.

 

Za vsí padá trasa do zalesněného Dřízenského údolí. Je půlnoc. Běžím sám. Vychutnávám si ticho lesa, když v tom se v nízkém podrostu vedle mě ozve dusot následovaný zlověstným chrochtáním. Divočáci. Ač je nevidím a oni o mě nejspíš ví, přesto raději dělám hluk tleskáním. Už mi tenhle příběh počtem zvířecích postav začíná připomínat nějakou bajku. A to se kousek za poutním místem Dřízna v odrazu mé čelovky rozsvítí čísi oči. Opět tleskám. Srna. A ještě jedny oči cestou do cíle zazáří do tmy. Přijde mi zvláštní, že tentokrát modře. Ale to je jedno, stejně tleskám. A vzhledem k tomu, že jsou mým směrem, při tleskání jdu k nim. Oči nic. Ani se nehnou. Přidávám na intenzitě. Teď už to má atmosféru standing ovation na konci slavné divadelní premiéry v Royal Albert Hall. A pak se dostávám tak blízko, že kromě očí vidím i vše ostatní. Vidím tři nebo čtyři lidi sedící na lavičce v lese a držící na vodítku psa. Nikdo neprojeví žádnou emoci, nikdo nic neřekne, jen koukají na tleskajícího magora přicházejícího v noci z lesa.

 

V noci u poutního místa Dřízna


Čím více se blížím k Týništi, tím více mě zaplavuje euforie. Z šesti ročníků mám na tomto nejhorší čas. Vítěz je už dávno v cíli a v tuto dobu asi i doma. Přesto to vnímám tak, že jsem po dlouhé době překonal sám sebe. Mám chuť to udělat. Gesto hodné gladiátora. Toho filmového. A pak mi to nedá a v jednom z četných polí to opravdu udělám – hrábnu rukou do obilí.


Remake slavné scény z Gladiátora (se zvukem), natočeno v poslední etapě


Támhle vzadu, to musí být Týniště na Orlicí. Už tam budu.

 

Lesy u Týniště. Dvě poslední Olafovy atrakce. Růžový důl a oblouk na jeho horní hranu se sklonem, že pokud nemáte hole, vyplatí se jít po čtyřech. Puchýře na chodidlech o sobě dávají v prudké stráni nepříjemně vědět. Plazím se nahoru s nadějí, že to již brzy skončí. Plazím se a často vyvažuji rovnováhu, abych se ještě před kontrolním fixem nesesunul zpět. A potom tradiční písečná duna. Vysoká, s pískem padajícím do bot. Taková, jakou nemá na zahradě ani šejk v Abu Dhabi. A konečně světla města. Je neděle krátce po třetí ranní. Na cestě jsem přes dvacet šest hodin. Procházím spícím sídlištěm, ulicí, na jejímž konci je cíl a zázemí závodu. Za chvíli otevřu dveře, za chvíli mě přivítá tleskot, ale ještě před tím sám pro sebe zvedám ruce do tmy nad hlavu.

 

„Jak se vám líbil Růžový důl?“ ptá se nadšený Olaf.

Sedím s Honzou a Dušanem u cílového piva. Brzy bude svítat. Únava z cesty a dvou probdělých nocí mě vhodila do zvláštní surrealistické nálady, ve které mi přijde všechno normální.

„Tamtudy chodil můj pradědeček do školy, tak jsem vám to tam chtěl ukázat,“ dodává ještě Olaf.

A pak se mi to najednou všechno pospojuje. To, co tady právě říká se všemi speciálními úseky (olafovinami) na jeho akcích, co jsem kdy šel. A vidím tady členy jeho rodiny za stolem čipující příchody přicházejícím stovkařům. Do školy a do práce už možná jezdí eMHáDéčkem, ale sedí tady, sedí tady teď, seděli tady v pátek při prezenci, budou tady sedět, až se sem přijdu ze spacáku nasnídat, a budou vypadat, jako kdyby si sem sedli teprve před hodinou. Ne, tahle akce nebude nikdy zadarmo! Tahle akce bude vždycky bolet!

 

Oficální stránky akce ZDE , výsledky ZDE .  

Díky moc všem, kteří se na Týnišťských šlápotách 2022 podíleli. Některé občerstvovačky jsem v článku přeskočil nebo zmínil jen krátce. Výborní jste byli ale všude.

úterý 17. prosince 2019

Pražská stovka 2019 s mráčky, ze kterých vykukují sluníčka


6. až 7. prosince 2019

V čekárně jednoho nejmenovaného pražského fyzioterapeuta je puštěná televize. Zrovna dávají zprávy:
„Na českých dálnicích začalo fungovat nové satelitní mýto. Výběr mýta a jeho provozovatele...“
V tom se jeden z čekajících klientů zvedne a prohlásí k ostatním:
„Promiňte, ale nebude vám vadit, když tu televizi vypnu?“
Všichni mlčí. Až po chvíli se ozve starší paní v rohu:
„Ale klidně, stejně tam dávaj prd.“
Pán vezme ovladač, a když televize potemní, spokojeně si sedne.

Zhruba po pěti minutách k němu promluví anglicky mladík po jeho levici:
„Dostal jste pokutu, jo?“
„Vůbec ne. Jen jsem totálně rozsekanej z víkendovýho běžeckýho závodu, který startoval v Mýtu u Rokycan, chci regenerovat, chci mít klid a ne poslouchat mýto, mýto, mýto, pořád dokola, před závodem i po závodu. To snad ani není náhoda tohle načasování.“

Mladík je zřejmě rád, že našel v místnosti někoho, kdo umí anglicky, někoho, kdo mu ukrátí čekání.
„Běžeckej závod? To mě zajímá. Taky trochu běhám. Povídejte. Co to bylo za akci?“
Z pána pomalu opadá počáteční nerudnost.
„Pražská stovka, ultratrail, 135 km s převýšením 4 500 m. Proto tady dneska jsem. Kvůli masáži… A vy?“
„Já jsem dostal doporučení a žádanku od svýho obvoďáka v Oslu.“
„Ale nepovídejte? Promiňte, ale vůbec na mě nepůsobíte jako seveřan.“
Mladík se usměje.
„Taky pocházím ze Španělska, v Norsku bydlím teprve krátce… A tu Pražskou stovku, kdo ji pořádá? To je nějakej místní malej závod?“
Pán už neskrývá nadšenost pro oblíbené téma.
„Olaf Čihák, legendární stovkař, co kolem sebe vytvořil komunitu ultra běžců, ale i dálkovejch turistů. A malej závod? Neřekl bych. Letos se zúčastnilo 254 lidí z 8 států. Můžete tam nasbírat ITRA body a zúčastnit se losovačky do závodu Ultra-Trail du Mont-Blanc. Nevím, jestli jste o něm slyšel. Je to takovej delší závod v létě v Alpách…“

Start Pražské stovky 2019 v Mýtu u Rokycan, foto organizátor

„To zní dobře. Ale stejně… Nedokážu si představit běžet teď v zimě.“
„No, traduje se historka, že se kdysi dávno Olaf vloupal do televize a ze všech Předpovědí počasí zmizela sluníčka. To byly časy patnáctistupňovejch mrazů a orkánu Kyrill. To už je ale dávno pryč.“
Mladík se snaží zastavit smích.
„Takže do letošního ročníku si stihli moderátoři nakreslit pozitivní modely?“
„Přesně tak. Sice mráčky, ale takový ty, jak z nich vykukují sluníčka. První noc bylo lehce namrzlo, trochu pršelo, ale přes den u Berounky nádhera, jakoby začátek jara.“

Ze dveří vykoukne sestra.
„Paní Renata Nováková?“
Starší paní v rohu se zvedne a odchází do ordinace.

„Říkáte první noc?“
„No ano, startuje se v pátek o půlnoci, a ten pocit je naprosto jedinečnej.“
„Pocit?“
„Jo, jo, pocit. Představte si, jak stojíte s čelovkou na startovní čáře a mezi váma a cílem v Modřanech jsou nekonečné křivoklátské lesy, hluboké údolí Berounky, rozeklaný Český kras, divoká příměstská pražská příroda, více než dvacet hodin nahoru a dolů…“
Mladík pozvedne čelo.
„To je skoro na infarkt.“
„A vy tam stojíte, posloucháte Olafovo odpočítávání a myslí vám proudí nejistota z toho, co vše budete muset řešit, do jakých krizí a jak hluboko upadnete, a přesto máte radost, těšíte se.


„A byly nějaký krize?“
„No jejej. Úvodních dvacet kilometrů naprostá pohoda. Běželo se tak dobře, že jsem přemýšlel, jaký občerstvovačky vynechám. Až takhle začátečnicky jsem se nechal ukolíbat. A pak najednou bum. Z egoistických výšin na úplný dno.“
Mladík se tváří překvapeně.
„Jak to?“
„Nejprve mi v seběhu skrz botu projela silná větev.“ Pán se na chvíli dramaticky odmlčí. „Naštěstí pod chodidlem, ale vědomí, že se budu až do Prahy neustále zouvat, abych vysypával kamínky a větvičky, mě psychicky nakouslo. Zbytek pak dodělaly bouřící se střeva.“
„Špatný jídlo?“
Pán se zamyslí.
„Nejspíš sladký pití v lahvi. Bohužel trvalo několik kilometrů, než jsem na to přišel. Tři hodiny ráno uprostřed lesů, za vámi hučí Zbirožský potok a kousek před vámi se na cestě míhají čelovky kamarádů, kteří mají to štěstí, že je nic netrápí, že jim to běží. Vy tam dřepíte ve tmě, snažíte se zabavit křečí a v hlavě vám zvoní alarm, že je to do Prahy ještě víc než sto kilometrů. Úplná bezradnost. I takovou tvář má Pražská stovka.“
„Ale pak to přešlo?“
„Na občerstvovačku na 35. kilometr do Skryjí jsem se nějak dobelhal, dal si polévku, pečivo a hlavně tam seděl Dušan. Jeho optimistická nálada mě nakazila. Potkávali jsme se dalších více než dvacet kilometrů, takže ne nakazila, doslova infikovala. Do toho na Nezabudických skalách svítání. To člověku vždycky vlije energii do žil. Ani jsem nepostřehl kdy, ale najednou jsem byl ze dna zase nahoře.“

Bota, kterou mi v seběhu prorazila na zemi ležící větev

Sobotní ráno na Křivoklátu

Mladíkovi zazvoní telefon.
„Ano, Emily?“
Chvíli se odmlčí, poté promluví do sluchátka.
„Zatím jsem ještě tady, ale dám ti vědět, až budu odcházet. Pa, pa, zlatíčko.“
Típne telefon a otáčí se na pána.
„Omlouvám se, to byla přítelkyně. Kde jsme to skončili? Jo, už vím. Hrozně mě fascinuje, jak v tom trápení popisujete všechnu tu přírodu, zajímavosti.“
„Ono, když běžíte po trase, která nemá hluchá místa… Třeba Čertova skála v noci z pátku na sobotu. Doslova horolezecká atrakce. A zrovna to vyšlo vtipně, že nahoře byla kontrola číslo dvě. Chápete?“
„Přiznám se, že moc ne.“
Pán se směje.
„Šplháte v hadu čelovek po kamenech, pomocí nohou i rukou. Připadáte si jako Hillary, Herzog, Messner a najednou se před vámi objeví kontrolní fix a cedule K2.“
Teď už se směje i mladík.
„Tak to jste mě pobavil.“
Pán doplňuje.
 „Jo, jo, komu se poštěstí vyběhnout si jen tak na himalájskej vrchol?“

„Řekněte mi ale, co dělá Pražskou stovku tolik těžkou?“
„Podle mě je to hlavně tma.“
„Tma?“
„Ano, tma. Koukněte na termín, kdy se akce běží, na čas startu a zjistíte, že vyjma osmi hodin běžíte celou dobu se zapnutou čelovkou. Víte, co znamená druhá noc na trase?“
„Ne. Povězte.“
„Usínání za chůze, halucinace. Je potřeba si uvědomit, že od začátku bojujete o to, aby druhá noc vůbec nebyla a pokud byla, tak co nejkratší. Musíte od startu valit a nevysedávat moc na občerstvovačkách. Jenže jídlo je rok od roku chutnější, pestřejší, obsluha neskutečně milá…“
„Pořádné lákadlo.“
„To teda. Letos to byl vlastně takovej roztahanej food festival. Máte chuť na pomeranče? Stačí dojít ke stánku o dvacet kilometrů dál. Rizoto, bramborový salát, frgály, vafle, chleby se všelijakými pomazánkami. A těch polívek. Snad kromě gazpacha měli úplně všechny.“
„Teda, začíná mě ta akce čím dál tím víc zajímat.“
„No vidíte. Příště se musíte přihlásit. Co vaše přítelkyně, běhá? Vezměte ji sebou. Můžete to pojmout jako nonstop poznávačku okolí Prahy a gurmánskou turistiku.“

 Frgálová občerstvovačka ve Skryjích, foto Rakovnická 60

Mladík se rozesměje a pán po chvíli pokračuje dále.
„Nechci to ale zlehčovat. Ono, když se vám postaví do cesty Plešivec, vyhlídka ve Svatým Janu pod Skalou nebo totální psycho před Černošicemi, tak se vám sebelepší taktika zbortí jako domeček z karet.“
„Psycho před Čer… Čer… to asi nevyslovím.“
„Před Černošicemi. Stojíte v místě, odkud víte, že stačí seběhnout necelý kilometr ulicí, abyste se dostal na občerstvovačku. Jenže Olaf si místo toho vymyslel prudké stoupání a obcházení lesem. Sobota večer. Trmácíte se od Rokycan přes plno kopců. Tady jsem hodně nadával. Úplně mi ruply nervy. Zpětně jsem ale vždycky za tyhle těžký místa rád. Bez nich by mě cíl tolik netěšil.“

Svatý Jan Pod Skalou

 Svatý Jan Pod Skalou, cca hodinu do další tmy

„Takže závěr byl už ve tmě?“
„Ano. Kousek za Karlštejnem jsem zapnul čelovku.“
„A s tmou přišly podivné stavy?“
„Vždycky říkám, že Pražská stovka začíná až dvacet kilometrů před cílem. Kdo nezažil poslední úsek, jakoby na téhle akci vůbec nebyl. Trasa leze pořád nahoru a dolů, do toho industriální prvky.“
„Okraj Prahy.“
„Přesně tak. Letos to byl hlavně nekonečný Radotínský most, kterej překonává Berounku a Vltavu. Nad vámi sviští na dálničním okruhu auta a vy si hledáte ve tmě cestu světem panelů, kovových zábradlí, nájezdů, sjezdů.“
„A pekelně bolí nohy, předpokládám.“
„Ty už ani necítíte. Chce se vám spát. Chcete to mít za sebou. Jenže pak lezete zase dolů, tentokrát do Komařanské rokle, abyste se z ní hned škrábal nahoru. Legendární bílé šipky u letiště Točná. Ani nevím, jestli jsou na těch stromech skutečně nakreslený. Vždycky mi přišly jak z nějakého snu. Modřanská rokle. Kolem sebe vidíte paneláky. Jste v hlavním městě, v civilizaci, myslíte si, že už se blíží cíl a najednou odbočíte zase z ulice do lesa.“
„Tady už asi bojuje každý sám se sebou?“
„To sice jo, ale pořád kolem sebe někoho máte. Já se od Černošic držel početné skupiny roztahaný asi na tři sta metrech. Vlekl se za nimi, jednoznačně nejslabší. Vybíral si další velkou krizi. Pak mě ale napadlo doplnit energii, hodně energie. Vyndal jsem z batohu čokoládu a na okraji Radotína do sebe narval celou tabulku. Bonton, kultura stolování, to všechno šlo pryč. Ládoval jsem to tam do sebe jako pračlověk mamuta, ale pomohlo to. Úplné znovuzrození. Naprosto pozitivní mysl. Na druhý straně Vltavy už byla celá skupina za mnou.“

 Radotínský  most, foto Jitka Vašková

 Cyklolávka pod Radotínským mostem. Přejdete přes Berounku, přes Vltavu, abyste zjistili, že z druhé strany je most uzavřený tímto zábradlím :-) foto Eliška Majorová

„A pak konečně cíl.“
„Ano. Nevítá vás žádná slavobrána, televizní štáby, nic takového. Prostě jen otevřete dveře základní školy v Modřanech a jdete si po chodbě k Olafovi čipnout. Vně relativní klid, ale uvnitř, v srdci a mysli, pořádný karneval. Tam lítají všechny ty komfety, hlučí vuvuzely, hraje pochodová dechovka, tancují mažoretky, valí se skrz tribuny mexické vlny, tam to vře, tam se slaví. Pátá dokončená Pražská stovka, radost, euforie.“

V tom se uprostřed zapáleného hovoru otevřou dveře ordinace a do čekárny vstoupí svěží paní Nováková, chvíli po ní sestra.
„Pan Kilian Jornet? Můžete jít dál.“
Mladík vstává. Otáčí se na pána. Ten si teprve teď všimne jeho horami ošlehaného obličeje.
„Tak už jsem na řadě. Úžasný zážitky. Moc rád jsem vás poznal. Nebudu říkat ani sbohem, třeba se ještě někdy potkáme. Tedy jen krátce: Ať vám to běhá.“

Odkaz na oficiální stránky akce, kde najdete i kompletní výsledky ZDE

Pamětní list, 135 km za 21:56:36 na 53. místě