28. až 29. října 2023
Start: sobota 28.10. 2023, v 6:00 letního času, Hlboké nad Váhom
Cíl: neděle 29.10. 2023, v 10:15 zimního času, Melčice
Vzdálenost: 130 km
Převýšení: + 7 000 m
Umístění: 29. místo z 89 startujících
Odkaz na stránky akce TADY.
„No, a za chvíli bude večer a my nejsme ještě ani v polovině,“ ozval se rezignovaný hlas mezi strávníky na občerstvovačce na 40. kilometru v Udiči. Teď jsem o dvě hodiny dále. Nebe na obzoru dává tušit brzký západ slunce. Stejně jako hluboko pode mnou zpomaluje vody Váhu přehrada Nosice, zklidňuje se i vše kolem mě. Koukám do dáli na zvedající se kopce, na to, co máme již za sebou. Rozeklaná, dramatická krajina na obou stranách řeky. Ruiny hradu Súlov v těžkém skalnatém terénu, Havrania skala, Ostrenec, Partizánska jaskyňa a kontrolní fix až na jejím konci, mohutný hřeben Veľkého Manína, Povážský hrad, Klapy a všude samé výhledy, ráno lehce zamlžené, pak vyjasněné. Teď je ale všechny definitivně zakryje tma.
Pod rozsvícenými lampami probíhám Púchovem. Ač tu jsem podle odhadu z domova na minutu téměř přesně, vnitřně mě to drtí. Ač jsem si zakázal myslet v průběhu na cíl, trasu si v hlavě rozdělil na části od občerstvovaček k občerstvovačkám a pojmenoval je tak, abych si tuhle sado-masochistickou pouť vnitřně co nejvíce zlehčil, nenechává mě to klidným. Sedm nedělních výletů s rodinou, z toho třetí budu mít teprve za sebou. Místo vychutnávání si zmrzky rychlý chleba s pomazánkou, místo prolézaček fixní lana a skoby, místo kolotoče motající se hlava z vysoké tepovky. Naučné cedule se zvířátky a kytičkami se kolem mě jen míhají a hláška „už tam budem?“ nabývá hororových rozměrů. 80 kilometrů hlubokými lesy, vlhkými loukami a zapadlými dědinami. Je šest hodin večer a přesně taková vzdálenost mi zbývá do konce závodu.
Opouštím krčmu v Streženiciach, kde končí oficiálně padesátkaři, ale také mimořádně několik stovkařů. Místní personál v čele s Jarem se je snaží neúspěšně přesvědčit v pokračování. Bylo kolem mě dost lidí, najednou jsem sám. Sleduji kužel čelovky osvětlující pěšinu a vybavuji si e-mail od organizátora Patrika: „Na východnej strane Váhu (Strážovské vrchy) je trochu viac medveďov, to priznávam…“ Tahle část je historií, tu už cítím jen v rozlámaných nohách. Informace o výskytu šelem, které jsou na Slovensku něco jako zprávy o počasí, ale pokračují: „Na západnej strane Váhu (Biele Karpaty) je medveďov niekoľkonásobne menej až veľmi maličko,…“ Uklidňující věta, ne však pro mě, pro kluka ze středního Polabí, kde občas ladně skočí srnka a za jetelem krčí uši zajíc. Tady je to pro mě kanadská divočina. Stačí jeden pohled do mapy a je mi jasné, že na místní lesy použili kartografové nejtmavší možnou zelenou pastelku. A pak ten dovětek: „… riziko zvyšuje iba to, že sa tu budete pohybovať v noci.“ To už vidím medvědy úplně všude. Stoupají si na zadní, máchají obrovskými tlapami do vzduchu, řvou do tmy a já běžím a běžím a snažím se do toho zvířeckého rámusu občas cinknout nesměle hůlkami, aby o mně věděli. A pořád mám pocit, že je to málo, že ten zvuk zaniká v okolním temném nekonečnu, připadá mi to stejně zoufalé, jako kdybyste na koncertě Rammstein vytáhli triangl.
Malá světýlka závodníků plují nočními Bílými Karpaty. Jako majáky je k sobě přitahují místa s občerstvením. Na věži hradu Lednice dokonce bliká signalizace. Po dlouhém žebříku a kamenných schodech lezu ke kontrolnímu fixu. Pak dále restaurace v Mikušovciach s týmem okolo Slava, nádraží Horné Srnie, kde se vaří kapustnica na nástupišti a časomíra je umístěná v pokladně. Všude se o zkroušené, unavené námořníky starají hodní lidé. Zahrnují je chutným jídlem, dopřávají jim chvilku oddechu, aby je pak s povzbuzujícími slovy vypustili dál do tmy opuštěného oceánu, vstříc vlastním chmurám, krizím a nástrahám cesty. Jedním z takových těžších úseků mezi těmito oázami klidu je do horské krajiny se tyčící vrchol Chmelové. Ještě před ním jsem si z batohu vyndal cucavou kofeinovou tabletu. Převalují ji na jazyku, a zatímco se hole zapichují do rozbahněného svahu, představuji si, že sedím v prvorepublikové kavárně. V ruce držím titěrný, zdobený porcelánový hrneček, nade mnou se klene secesní strop… ale to už jsem nahoře, kde místo veselého ruchu vše zahaluje mlha a místo šansonů vrže studený vítr ve větvích. A z druhé strany pak přímý sešup napříč vrstevnicemi. Žádné odporování Newtonovu gravitačnímu zákonu, prostě tak, jak byste padali dolů, tak vede trasa. To, co načaly v nohách přes den Strážovské vrchy, dokončuje nyní tahle Patrikova atrakce.
Ve stoupání na Malý Jelenec začínám usínat. Je to již delší dobu po tabletě, a protože průběžně piji i colu, další si brát nechci, abych odpoledne, cestou domů do Čech, náhodou nepředběhl i Valašský expres. Pět hodin spánku na karimatce v tělocvičně před startem a probdělá noc ze soboty na neděli udělaly své. Nebo mě rozhodila změna času? Jak mi potvrdil Martin na poslední občerstvovačce, vyběhli jsme v letním, ale teď už platí zimní. Předcházím maďarskou závodnici Judit a zvažuji, že bych šel s ní. Jenže boj se spánkem je už ve fázi, kdy mé oči s modrými vaky těkají po okolí a hledají mezi mokrými lavičkami, kameny a pařezy vhodné místo na spaní. Ne! Tady bivakovat nemůžu! Zbývá poslední varianta. Napálit to a oblafnout tělo. A ono to funguje. Letím přes lesy a louky, obzor začíná šednout. Najednou se přede mnou postupně objevují závodníci. Některé předbíhám, někteří mi z posledních sil cuknou.
Posilněn polévkou z polovníckej chaty Brúsne rubu poslední výrazný kopec Sokolí Kameň. Je ráno a po dlouhé noční anabázi se přede mnou znovu otevírá neskutečný výhled do kraje. Skála, hluboké zařízlé údolí, mohutné kopce porostlé barevnými podzimními stromy. Probíhá mnou pocit, který nejde zažít, když sem vystoupáte jen zdola z parkoviště. Mám husinu úplně všude. Připadám si, jako kdybych byl všeho kolem součástí. Jsem dojat tak, že kdyby tudy procházel medvěd, tak si s ním snad i přátelsky plácnu. Proběhl jsem velkou část Strážovských vrchů a Bílých Karpat, den, noc, krize i silnějších chvilky, a teď jsem tady a jsem tu přesně v té správné době a rozpoložení. Ne, tohle se nedá interpretovat, tohle se vymyká veškerému materiálnímu chápání. „Nie si telo, čo má ducha, ale duch, čo má telo,“ ukáže mi o pár kilometrů dál tajenka na kontrolní kartě a já sbíhám do cílových Melčic a moc dobře chápu, co to znamená.
Žádné komentáře:
Okomentovat