běžící mizerové: ledna 2016

Těsně před favoritem, dilema „drop bag“, jdeme na to

„Jméno?“ ptají se mě u pořadatelského stolu na chodbě základní školy v Berouně.

Předávám vyplněný formulář, dostávám propozice a čip.

„Jméno?“ táže se hlas automaticky dalšího závodníka.

„Radek Brunner,“ ozve se za mnou.

Otáčím se a opravdu, stojí tam největší favorit letošní Pražské stovky, pokořitel legendárního Sparthatlonu, ultramaratonu z Athén do Sparty a vítěz mnoha velkých akcí.

Jo, kdyby tak pořadí při prezenci bylo i pořadím ve výsledovce :-)

V rušné tělocvičně rozbaluji základní tábor vedle Honzy Šedy a Petra Dvořáka, za pár minut se přidává ještě Honza Pačes. Vytváříme koutek dogtrekařů bez psů :-)

„Budete si tady nechávat batohy?“ ptám se kluků.

„Určitě, chci si pak vyměnit nějaký věci,“ odpovídá Petr.

Pořadatel letos nabízí účastníkům službu „drop bag“, převezení zavazadel do cíle. Stačí, když mu je předáte do zítřejšího poledne (tzn. kdykoliv od teď do 12,5 hodin po startu). Tím, že trasa začíná šedesátikilometrovým okruhem, po jehož absolvování se vracíme sem, a až následně pokračuje sedmdesátikilometrovou štrekou do Prahy, otevírá se možnost využití školy jako depa a po první části se tu převléknout, vyměnit baterky v čelovce, doplnit nové jídlo a pití, odložit nepotřebné věci. Jenže, co když se nestihnu vrátit z okruhu včas? Mám tady sebou krosnu s karimatkou a spacákem, abych se mohl v cíli vyspat, přece s ní nepoběžím celou druhou polovinu závodu. Nebude jistější ji odevzdat už dnes a o výhodu depa se raději připravit?

„Dorazit sem až zítra odpoledne, tak to balím.“ Petrovo holé konstatování pronesené s údivem, nad čím vším přemýšlím, ukončuje během vteřiny mé týdenní dilema, úmorné analyzování trasy, propočítávání kilometrů a odhadování průměrné rychlosti. Krosna na mě počká tady v tělocvičně!

Ve frontě podobně postižených bláznů (celkem nás je 261) postupuji ke dveřím. Venku za nimi, ve tmě křivoklátských a karlštejnských lesů, v kopcích dávajících v součtu převýšení 5 350 m, se klikatí odrazkami, pořadatelskými a turistickými značkami vytyčená trasa Pražské stovky. 130 km nezapomenutelných zážitků, ale také bolesti a boje se sebou samým. Trasa akce, jenž si každoročně vybere vysokou daň v počtech účastníků, obluda nasycená až tehdy, kdy za ní zůstane pořádná DNF spoušť. Také letos popadá na téhle Olafově pekelné deskovce několik figurek, první už nad Berounem, ale teď jsme v osudí ještě všichni. Za přísného dohledu notářky Vůle roztáčí rozverné Štěstí losovací buben. Třicet minut před páteční půlnocí se ozývá před základní školou „Start!“ Kraťoučké slůvko, jímž gradují celoroční diskuze a žití tohoto jedinečného svátku na internetu a v myslích účastníků. Těleso ultra nadšenců se dává do pohybu, vstříc víkendu, užít si advent a mikulášskou nadílku kilometrů. Kolik z nás se dostane až do Prahy?

pátek 4.12. 2015, 23:30, Beroun, start 22. Pražské stovky, foto Jirka Januška

Ortopedický okruh Beroun – Beroun

Úvodní kilometry vedou do kopce, stoupáme na Děd. Během závodu budu mít možnost shlédnout tenhle kopec v několika denních částech – v noci, ráno, v poledne. Nahoru polezeme třikrát. Ještě v berounských ulicích mi dochází, na co jsem zapomněl před startem – nastavit si hole. Zpomaluji, pod lampami půjde montování lépe, než nahoře v lese. V nahuštěném poli znamená krátké zajetí do servisního boxu propad asi o deset příček. Mě ale v průvodu světýlek zajímá zhruba jen čtyřicet čelovek na hlavách těch, kteří sem přijeli dokončit seriál Extreme Ultra Trail Combination 2015 (EKUT), prostě těch, jimž nestačilo 170 km dlouhé listopadové Loučení s turistickým rokem v Českém středohoří a usoudili, že „je čas udělat pá pá“ za sezónou dálkových pochodů ještě tady. Najdete tu tedy běžce odpočaté pro tento konkrétní závod a běžce, kteří se snažili více či méně úspěšně odpočinout během posledních dvou týdnů. Ukáže se, že i ti nejlepší z druhých dokáží konkurovat prvním, já budu mít však co dělat sám se sebou a brzy se pro mě smísí všechny soutěže v jedinou – hlavně neodstoupit.

profil křivoklátského okruhu z Berouna do Berouna

Na Loučení jsem si pochroumal obě holeně. Podle internetové diagnózy zánět okostice. Dva týdny neběhat, poté pozvolný návrat. Výborně, odpočinek dodržím a pak si dám pozvolně Pražskou stovku. Zaslepen jediným problém se, kromě vydatného spánku, chybně zaměřuji v regeneraci jen na holeně. Běžecké diskuze si protiřečí a tak pro jistotu zkouším všechno - zahřívání, ledování, mazání, lehké protahování a zabavuji našim psům speciální polštář s keramickými vlákny urychlujícími hojení. Něco z toho se nejspíš mezi sebou bije, něco možná působí jako placebo, každopádně nyní sbíhám z Dědu a bolí mě ruce, záda, kolena a mám totálně prošité stehenní svaly, ale holeně jsou v pořádku :-)

Za Královým Dvorem zdoláváme Koukolovou horu. Při seběhu dolů se vlevo otevírá pohled na osvětlená monstrózní těžební zařízení Velkolomu Čertovy schody. Vést trasa tam, připadám si jako Frodo nesoucí prsten do Mordoru. Brzy ke mně doléhá cinkot zvonce. Že by obyvatelé Lounína zapomněli zahnat na noc krávy z pastvin? Ne, to jen Honza Bartas, skyrunner reprezentující Českou republiku na světových akcích, upozorňuje v rámci výpomoci pořadatelům na blížící se občerstvovačku. Drobnost zpestřující závod. Jako turista popobíhající po české kotlině mohu nasát atmosféru pyrenejských ultratrailů.

Snažím se zvyknout na větší počet lidí, než bylo na Loučení. Přes třináct kilometrů v nohách a stále se pohybuji v řadě běžců. Dokonce i bloudění se tu stává mainstreamovou záležitostí. V lukách za Zdicemi se do jedné takové masové šlamastiky zaplétám. Značky náhle mizí a odhadem tak dvacet lidí zjišťuje, kudy dál. Někoho napadne řešení, další tři ho rozstřílí argumenty, září displeje GPS navigací, okolí pročesávají kužely čelovek. Jo, kde jsou ty časy, kdy si člověk sám sešel z cesty a s nezměrnou důvěrou ve své orientační schopnosti indiánského stopaře vyrazil nevědomě opačným směrem :-)

Nad temné hvozdy zvedá se Vraní skála, kamenný obr střežící jihovýchodní část Křivoklátska. Tam vedou po úspěšném nalezení trasy naše kroky. Po rozbahněné vracečce míjejí se závodníci. Jedni letí s rezignací na techniku střemhlav dolů, druzí, snažíc se zatím nemyslet na sestup, šplhají proti nim vzhůru. Na vyhlídkové plošině se kumulují lidé, všichni si chtějí rychle zaškrtnout fixou kontrolní políčko. Začínám mít nepříjemný pocit, že nás nově příchozí vytlačí přes okraj skály. Obavy jsou ale zbytečné, i v počtu necelých tří stovek zájemců o noční výhled, zafunguje kolegiálně řízená obousměrná doprava.

Na dvacátém sedmém kilometru před Kublovem se rozhodl povzbudit závodníky Michal Dobiáš a zřídil tu pod hlavičkou svého běžeckého obchodu Trailpoint bonusovou občerstvovačku. Cinkot kravského zvonce ve mně vyvolává dobrou náladu. U Lounína jsem si pochutnal na vynikajícím domácím perníku, teď se tělo hlásí pro změnu o slané. A je tu z čeho vybírat. Z velkých plastových beden si beru několik kostek tvrdého sýra, pár koleček klobásy a zapíjím limonádou. Tvoří se tu pořádný hlouček závodníků, panuje přátelská atmosféra, ale do Berouna ještě daleko, není čas se příliš zdržovat.

Přes Velíz se dostávám na Krušnou horu, nejvyšší bod závodu. Stoupání není náročné, ale sestup se mění v bolestivá muka. Na špatně zregenerované stehenní svaly si už zvykám, kolena se však ozývají čím dál tím více. Do restaurace v Novém Jáchymově (38,7 km), první vnitřní občerstvovačky, dokulhávám dvě minuty před pátou hodinou ranní, což je mnohem dříve, než jsem očekával. Trasa mě baví a přes lehkou ospalost mám i energii, jenže vše přebíjí problém s koleny, ten mě vnitřně rozkládá. Bolest se zhoršila. Má cenu pokračovat dál? Dávám si polévku, malé pivo, kávu a tupě sleduji dění v místnosti. Někdo hází do placu vtipné hlášky, jiný prochází krizí, zaznamenávám i moment, kdy jeden ze závodníků odevzdává čip a ptá se pořadatelů na cestu k vlaku. Mezitím se uvnitř mé hlavy odehrává souboj dvou znesvářených rivalů.

„Woe, pusť ho aspoň do Berouna, pak se uvidí, co dál.“

„Oukej, ale i ten kousek mu dám pořádně vyžrat!“

Z Nového Jáchymova na Červený kříž vede trasa do kopce, pak na Hrachovku mírně dolů. V tomhle terénu to s pochroumanými koleny jde. Oblíbená občerstvovačková trojkombinace mi dodala síly. „Teď hlavně žádné negativní myšlenky,“ říkám si a dobíhám slovenského závodníka, který místo pozdravu hned zahlásí: „Končím, odstupuju, podkolení šlacha, ještě jsem to zkusil, ale nemá to cenu!“ Chvíli jdu s ním. Bavíme se o vhodnosti kolagenu jako výživy pro klouby, o nutnosti vytvořit si základy pro ultra kratšími závody a postupně se dostávám do stádia, kdy už neřeším Pražskou stovku, ale to, jestli se mám vůbec nadále věnovat běhání. Věřím, že za normálních okolností bychom si skvěle pokecali, ale dnes je to pro mě cesta do pekel, nemůžeme spolu dorazit do Berouna, jinak to zabalím. Za vyhlídkou Čerchov se trhám. Z prudkého klesání od zámku v Nižboru slézám velmi opatrně a za podpory holí. Kolem posledního stavení procházím ve chvíli, kdy se odtud ozve zoufalé kvičení prasete. Skrz otevřená vrata vidím řezníka a začátek zabíjačky. Nejsem vegetarián, podobných akcí jsem se několikrát zúčastnil, ale nikdy se mi nenaskytl přímý pohled na samotný akt. My si tu vychutnáváme v ranním svítání výlet a pro něj dneškem vše končí. I tohle upadnutí do sentimentu mi jasně signalizuje, že se má psychika přes noc změnila v domeček z karet. Zbývá si sednout na pařez a rozbrečet se nad nespravedlností světa.

Ze stradonického keltského oppida se otevírá nádherný výhled na vrcholky Českého krasu čnící z inverze. Ještě dolů k řece a pak cestou necestou na Děd a do Berouna. Na posledních dvou kilometrech potkávám v protisměru několik soupeřů ze seriálu EKUT, vydali se již do Prahy. Už mě nerozhazuje jejich náskok ani celkové pořadí, ale závidím, že jim to jde. S každým klesajícím metrem ze mě vyprchává kousek vůle a před školou jsem si jistý, že se pro mě letošní Pražská stovka stala minulostí.

sobotní ráno na stradonickém hradišti, foto: nahoře Radek Beneda, dole Gábor Hevér

Žádné bahno, kameny nebo kořeny, ale parkety

Sobota, deset hodin dopoledne. Sedím na zemi u své krosny v poloprázdné tělocvičně v Berouně, na sobě převlečené triko do vlaku, elasťáky si ještě nechávám. Noční okruh mě vytrestal, neodpočaté tělo z Loučení zaprotestovalo, střídání krizí se šťastnými chvílemi obvykle počítané na hodiny se změnilo v prudce kmitající houpačku, kdy člověk zůstal nahoře pár minut a hned zase letěl dolů. Jsem unavený. Popíjím kávu od pořadatelů a příprava na odjezd domů probíhá velmi pomalu. Mezitím se tu neustále míjí ti, co odjíždějí, s těmi, co pokračují. Smířlivé myšlenky v hlavě vytlačují protiargumenty a naopak.

Do oběda budu doma, vyspím se, ráno vyrazím podpořit přítelkyni Páju a Berryho na canicross. Zafandím jim a přitom vyvenčím našeho druhého psa Badyho.

Celý rok se těším na atmosféru Pražské stovky. Bydlím ve Středočeském kraji, tohle je skoro domácí závod.

Ne, nemá to smysl, v tomhle stavu se budu do Prahy ploužit celou věčnost a z obyčejného namožení vznikne chronický problém.

Do Loučení jsem dal před dvěma týdny hodně, z tři sta kilometrů zbývá sedmdesát a zapíši se do tabulky borců, kteří dokončili celý EKUT, akci, na niž mi ještě loni pokora nedovolila ani přihlásit se.

Můžu to zkusit příští rok, lépe připravený, s většími zkušenostmi.

Čekat další měsíce, abych mohl zažít ten pocit v cíli?

Doma je teplo a pohoda.

Minuty plynou a už dávají dohromady přes půl hodiny. Rozbahněné cesty, kameny, kořeny… Ani ve snu by mě před startem nenapadlo, že ze všech terénů bude nejnáročnějších těch několik parket, na kterých právě sedím. Bezmyšlenkovitě koukám do propozic. Z přejíždění písmenek očima se stává četba u ranní kávy a z ní analýza čísel. Kolena bolí při sestupech, do kopců je necítím, po rovinách se dá dokonce běžet. Do Prahy je to sedmdesát kilometrů, ale jen část z nich připadá na seběhy. Odevšad blízko na vlak. Odhrnuji nohavice elasťáků. Žádné nateklé místo. Vzpomínám na noc. Od restaurace v Novém Jáchymově se bolest nezhoršuje. V krosně mám protizánětlivou mast, sluchátka s hudbou na povzbuzení, venku svítí sluníčko…

Jsou chvíle, kdy je lepší odstoupit. Jenže, co když ta moje ještě nenastala?

Já jdu do Prahy po svých, můj batoh (zelená krosna v druhé řadě od podlahy) se veze autem, foto Jaroslav Koptiš

Tažení na Prahu

Potřetí stoupám na Děd. Prosincové Berounsko zahřívají sluneční paprsky, začíná nádherný den evokující přelom zimy a jara. Jako kdyby ze mě s rozhodnutím v tělocvičně spadlo těžké břemeno, kilometry, čas, to vše se z mysli vytratilo a zůstal jen přítomný okamžik, ve kterém mám znovu radost z pohybu, krajiny a lidí prožívajících to podobně. Dvou z nich, Petra Kostky a Zbyňka Fraie, se chytám. Nejprve zpovzdálí, ale brzy zjišťuji, že mi jejich tempo vyhovuje, proto na konci Brdatky přijímám nabídku a dávám se s nimi dohromady. Rozhodnutí, které dělá tlustou čáru za dosavadním průběhem závodu a jednou provždy vyhání běsy z mé hlavy. V téhle společnosti se rozhodně nudit nebudu a tak hurá do Prahy.

profil karlštejnské části z Berouna do Prahy

Kluci bydlí v Ostravě, jejich zážitky z beskydských akcí se poslouchají dobře, nikdy jsem tam nezávodil, budu se muset zamyslet nad plánem pro příští sezónu. Kromě běhání a probírání života tvoří drtivou většinu konverzace fórky typu, jak je ten most přes Berounku v Hýskově, kam slézáme, nízko, Plešivec naopak vysoko, vzájemné slovní popichování s běžcem a běžkyní, s nimiž se neustále míjíme, no a vzhledem k tomu, že nám do Prahy zbývá celé sobotní odpoledne, večer, noc a kousek nedělního rána, slaví největší úspěch hlášky, kdy byl na jakém místě trasy vítěz letošní Pražské stovky Radek Brunner a co všechno už stihl od doby, co doběhl do cíle :-) Zpráva o jeho úspěchu se velmi rychle roznáší napříč polem. Ve Vráži se ještě Petr fotí u silničního ukazatele „Beroun 5 km“, ke kterému přicházíme po 25 km chůze a běhu z Berouna :-) , a pak už zalézáme do restaurace s další občerstvovačkou.

Z Vráže na Karlštejn to není daleko, ale trasa Pražské stovky nevede nikdy přímo a Olaf se rozhodl důkladně nás provést po kopcích v okolí Svatého Jana pod Skalou.

„Jo, tak sem jsem se chtěl vždycky podívat,“ komentuje ironicky doubek rostoucí v malé ohrádce a dřevěné turistické posezení běžec, s nímž se potkáváme na konci kilometrové odbočky vedoucí přes vrstevnice k Dubu na Herinkách. Další, podobně dlouhá sranda šplhá do ještě prudšího stoupání z obce na Svatojánskou skalní stěnu. K dřevěnému kříži na vyhlídce vylézáme těsně po setmění, i tak si ale výhled na zalesněné údolí a klášter pod námi stihneme ještě vychutnat. Vracečky dělají tento úsek zajímavým, neustále někoho potkáváme a příjemně se běží, když je se na koho dotahovat. Od Vráže se několikrát míjíme i s paní Janou Jindrovou, které loni fandila celá ultra komunita. Víkend dávno skončil, všichni jsme byli již doma, stihli několik pracovních směn a tato žena navzdory spánku a únavě dál bojovala s útrapami trasy. Nevzdala a po 76 hodinách došla až do cíle. Letos vyrazila jen na zkrácenou verzi 70 km, ale i to je obdivuhodný výkon. Kéž bych měl v jejím věku tolik elánu a vůle.

Paní Jana Jindrová a náš stůl (já, Petr, Zbyněk) v restauraci ve Vráži, foto Petr Šmidrkal

Je sobota čtvrt na sedm večer a v restauraci Pod Dračí skálou v Karlštejně panuje pravá stovkařská atmosféra. Všechny stoly jsou obsazené utrmácenými, zabahněnými závodníky, z nichž kupodivu spousta, přes fyzické a psychické vypětí, srší veselou náladou. Jako bychom se dostali přes určitý bod do fáze, kdy nám je už všechno jedno. Brzy přijdou ale ještě těžké chvíle! Posilněny polévkou, velkým pivem a kávou, vnitřně nakopnutí dobrou náladou, na níž má velký podíl také příjemná obsluha tohoto podniku, vyrážíme s Petrem a Zbyňkem znovu do tmy.

Přes hrad, Mořinku, Dobřichovice, přírodní památku Krásnou stráň, kudy vede nejprudší turistická stezka v okolí Prahy, a Vonoklasy do Černošic. Poslední vnitřní občerstovačka. Obsluha vázne, ale lepší, než kdyby tady byl jen na rozcestníku přidělaný kontrolní fix. Do půlnoci zbývají dvě a půl hodiny, do cíle v pražských Modřanech necelých 17 km. Naivně se utěšuji tím, že blízko metropole nemůže být na trase žádná šílenost a bude to určitě brnkačka. Zcela nová část Pražské stovky po levém břehu Vltavy, žádná Zbraslav, žádná Závist ani Šance.

Venku dostávám facku od zimy. Celou dobu běžím v triku a lehké šusťákovce, na poslední úsek přidávám mikinu, přesto vyčerpané tělo ne a ne se zahřát. Staňkova, Radotín, Radotínské skály, Velká Chuchle, pořád nahoru a dolů. Teprve teď poznávám Olafův rukopis. Nalákat křivoklátským okruhem na rychlý závod, utrmácet u Karlštejna a totálně dorazit na dohled od cíle. Ku Praze se plouží desítky závodníků, nikdo z nich nic neříká, každý se pere sám se sebou. Hůlky se zapichují laxně do strání, které tady vyrostly snad jen pro tuhle jedinou akci. V domech okrajových čtvrtí usínají lidé a kolem jejich oken táhne průvod zombie. Ne, tohle by nedokázal napsat ani Edgar Allan Poe. Od Malé Chuchle klene se přes Vltavu Most Inteligence, druhý konec v nedohlednu, z řeky stoupá chlad a převozník Charón dostal výpověď, na druhou stranu musíme po svých. Zase do svahu a ze svahu, sídliště v Hodkovičkách. Druhá noc na cestě. Napůl spánek, napůl bdění. Tělo jdoucí samo, bez mysli, úplná haluz. A pak nás tahle psycho atrakce vyplivne v Modřanech, vyždímané, s malými zbytečky energie na dojití, na otevření dveří u základní školy.

Je neděle, pět minut před druhou ranní a my to se Zbyňkem a Petrem dokázali. Podáváme si ruku s Olafem, dostáváme diplomy a já medaili, jako vzpomínku na zvládnutých 300 km s převýšením 13 200 m, na zvládnutý EKUT. Nic z toho se však nevyrovná tomu hlavnímu, tomu, co se opět odehrává uvnitř, tomu nádhernému pocitu, že jsem vyhrál sám nad sebou a přes všechny problémy si to užil až do konce.

Cílové foto: Petr, Olaf, já a Zbyněk, neděle 2:00 ráno v Praze Modřanech

pamětní list za zvládnutých 130 km na Pražské stovce 2015

profil celé Pražské stovky 2015

A propos

Na dlouhou trasu Pražské stovky odstartovalo 261 závodníků, z nichž 189 úspěšně dorazilo až do cíle. S Petrem a Zbyňkem jsme doběhli a došli po 26 hodinách a 25 minutách na 104.-106. místě.

V seriálu EKUT (Loučení 170 km + Pražská stovka 130 km) odstartovalo 70 závodníků, z nichž 38 úspěšně dokončilo všechny etapy. S časem 60 hodin a 40 minut jsem obsadil jako nováček v tomto podniku 14. místo.

Bolest kolen se v druhé části Pražské stovky již nezhoršovala. Do týdne od závodu odezněla z pravého kolene, s levým mám stále problém. Chůze v pohodě, běhání omezeně – dva, tři kratší výběhy týdně. V minulé sezóně mě běhání upozornilo na propadlé příčné klenby, letos na nutnost zpevnit kolena posilováním. Sedět u televize, tak o těchto dysbalancích nevím a nemohu na nich ani zapracovat. Neodstoupení v Berouně nepovažuji za chybu, být tam nyní znovu, rozhodnu se stejně.

Velké díky Olafovi a všem jeho pomocníkům za trasu se spoustou zajímavých míst, s minimem civilizace a asfaltu, za ukázání nových cest u Prahy a za po všech stránkách skvěle fungující akci.

Velké díky Petrovi a Zbyňkovi, setkání s nimi značně zvýšilo mé šance na dokončení, závod v jejich společnosti příjemně ubíhal a pokec s nimi mě obohatil o další pohledy na tenhle sport.