Pražská stovka 2023 – Zasněženými skalními bludišti do cíle EKUTu.

1. až 3. prosince 2023

Start: pátek 1.12. 2023, ve 23:22, Praha

Cíl: neděle 3.12. 2023, v 0:03, Kravaře

Vzdálenost: 137 km

Převýšení: 4 250 m

Umístění: 32. místo z 231 startujících

Odkaz na stránky akce TADY

Otočit Olaf směr, mohl to být impozantní závěr jako na na Tour de France, kde cyklisté tři týdny objíždí francouzský venkov, aby pak slavnostně vjeli po nablýskaných bulvárech do centra Paříže. Petřín, až nahoru na rozhlednu, Pohořelec, Loretánské náměstí, okolo Pražského hradu… Jenže neotočil a cíl je v malé obci na severu, co se jmenuje Kravaře. Koukám do tmy a vnímám ji tam. Do všech detailů vypiplanou krásku. 137 km dlouhou, kroutící se trasu jubilejní 30. Pražské stovky. Koukám do tmy a vím, že to bude těžké. Ulice hlavního města, svahy v údolí Vltavy, nekonečné roviny Polabí a dlouhé hodiny v sněhem zapadaných skalních bludištích. Mnozí si sáhnou na dno, někdo touhle zkouškou projde, někdo z různých důvodů odstoupí. Jedno je ale jasné už teď. Na druhé straně, tam daleko ve tmě, na nikoho nečeká slávou pulzující Champs-Élysées. Místo šampaňského budeme cucat kostky ledu z namrzlých soft flašek, místo špalírů diváků nás obklopí ticho spící zimní přírody. Tam na konci budeme všichni jen se svým vlastním, každodenních zbytečností zbaveným, na dřeň očištěným příběhem. 

Petřín, foto Pavel Koza

Z Petřína na Pohořelec, foto Pavel Koza

Na Letné, pár kilometrů za startem, si uvědomuji, jak absurdně působí tahle akce mimo stovkařskou bublinu.

„Máte závod? Kam běžíte?“ ptá se chlápek vracející se nejspíš z hospody, mírně omámen, ale ne natolik, aby nedokázal vnímat.

„K Český Lípě,“ odpovídám mu.

„Cože? Ne! To není možný! … Naší ulicí a teď v noci běžet k Český Lípě? To nejde!“

„Jo, jo, až tam,“ potvrzuje mu běžkyně za mnou

„Co jste to za lidi?“ slyším ho ještě ve chvíli, kdy vbíhám do Stromovky.

Na trase se odehraje hodně šíleností, ale vyděšenějšího člověka, ani z řad účastníků, již neuvidím.

Kolem plotu Botanické zahrady do Bohnic. Sněží, fouká studený vítr a vedle mě se na mapě míhají místa jako Flóra Středomoří a Turecka, Medonosné rostliny a včely, Severoamerická polopoušť, Pivoňková louka. To už ale nechávám Prahu, které to dnes pod sněhem a v záři lamp obzvlášť sluší, za sebou a nořím se s ostatními do temných roklí pod panelákovými sídlišti. Neustále stoupáme a klesáme, a když se zrovna nacházíme dole u Vltavy, směřuje můj pohled vždy symbolicky na druhý břeh. Zalesněná stráň mezi Sedlecem a Roztoky, ještě dál za zatáčkou Stříbrník. Kolik času jsem v září a říjnu večer po práci na tamních stezkách strávil? Dlouhé, osamocené kilometry, pořád sem a tam, jen abych nasbíral dostatečné množství výškových metrů. Teď si tady za to všechno rozbaluji třetí odměnu, závěrečnou etapu Extrémní kombinace v ultratrailu.

Výhled na Vltavu v Klecánkách, foto Martin Pertlík

Jídlo na venkovní občerstvovačce u řeky v Klecánkách, k tomu ve stoupání na vyhlídku meruňkový koláč z batohu. Je mi dobře! Takhle jsem si to nakreslil v hlavě před startem. Poprvé za celou historii (a možná naposledy) zavítala Pražská stovka do Polabí. Tuhle krajinu mám zažitou, vždyť kousek odtud bydlím. Mezi ostatními závodníky, vyznavači horského běhu a turistiky, jsem možná jeden z mála, který v ní vidí krásu, zároveň si však naplno uvědomuji i její největší úskalí. Nevnímám sníh padající proti rozsvícené čelovce do očí, nevnímám ani poryvy větru. Soustředím se jen na udržení stálého tempa a sledování modrých odrazek. Až si sem příští týden uděláme s mými dětmi výlet, abychom jich pár v rámci odznačování sundali, řekne mi syn: „Tati, já bych se v té tmě bál.“ A já mu odpovím: „Máťo, úplně největší strach jsem měl z toho, že se rozední a já to tu všechno uvidím.“ Nekonečné dlouhé polňačky jsou teď ale zahalené milosrdným závojem noci a fádnost nížiny lze pouze tušit ze světel vesnic roztroušených v dálce na horizontu. Polévka v hospodě v Kojeticích u Lenky a Martina a rychle ještě sezobat pochutiny z pestré nabídky na stolech obsahující přesně to, co všichni potřebujeme. Neratovice, most přes řeku, rozbředlým, mokrým sněhem pokryté lužní lesy a nivní louky u Tuhaně a konečně další zpruha u Vavřinče. Malý party stan na otevřeném prostranství. Postávám na jeho okraji a během toho doplňuji tekutiny a energii. Pár minut stačí k tomu, abych se rozklepal zimou. Jak asi musí být obsluze, která tu bude ještě několik hodin čekat na poslední stovkaře zdolávající trasu?

Polabí, foto Pavel Koza

Svítání mě zastihuje u Lhotky, na začátku Kokořínska. Až sem, a ještě mnohem dál putoval při svých toulkách z Prahy na sever svižným tempem básník Karel Hynek Mácha. Žít v současnosti, nejspíš by se tu proháněl ve funkčním outdoorovém oblečení, s trasou nahranou v hodinkách a po návratu domů by chrlil poetické komentáře ke svým výkonům zveřejněným na Stravě. Kráčím v jeho šlépějích a s každým dalším krokem mi je více a více jasné, proč to tu měl tolik rád. Vyhlídka Štampach, zamrzlá hladina rybníku Harasov, párky a čaj k pozdní snídani v penzionu U báby Šubrové… Celé je to taková milá zimní procházka. Až si říkám, jestli to organizátorovo „bu bu bu“ v příspěvcích před startem nebylo přehnané. Takhle přece nevypadá cesta do pekla. Pod nohami křupe sníh, bílými loukami romanticky meandruje říčka Pšovka a ze všeho dýchá pohádka. Jenže jejím vypravěčem není Ovčí babička, ale pán z Modřan, který u toho místo šály upletl bič. Proběhnu osadou Hradsko a najednou, jako když ďábel luskne prsty, jsem na úplně jiné akci.

Harasov

Zamrzlou krásu brzo vystřídalo dramatické škrábání se po zledovatělých skalách, obě fotky jsou od Petry Moravcové

Namrzlý, uklouzaný skalní blok a na jeho vrcholu šestnáctá kontrola. Ve větší skupině bezmocně dumáme, jak nahoru. Neustále to podkluzuje a je třeba šikovně přenášet váhu v rámci všech čtyř končetin. Hrad Kokořín a kratší návrat k normální turistice. Pak traverzující pěšina poblíž místa zvaného U Bobříka odvahy. Omylem šlapu na zledovatělé místo schované pod sněhem. Ujíždí mi noha a přetáčím se do kotrmelce přímo dolů ze stráně. Rychlost je taková, že stihnu předvést několik triků včetně válení sudů a přeletění pařezu přes bok. Zároveň to trvá tak dlouho, abych si uvědomil i strach. „Jsi v pohodě?“ volají vyděšeně běžci na cestě vysoko nade mnou. Zvedám se, oklepávám ze sebe sníh. „Jo, dobrý. Jen si posbírám hole a budu pokračovat.“ Kromě lýtka nataženého do stadia „to se rozhýbe“ mi fyzicky opravdu nic není. Vnitřně jsem však otřesen z toho, co se mohlo stát. Několik minut jen jdu. „Jirko, neblbni, prostě tam byl travnatý svah a ty sis ho vyhodnotil jako přijatelné riziko. Být tam skála, přejdeš určitě z běhu do opatrné chůze,“ uklidňuji se, když v tom okolní ticho rozčísne rána a dvacet metrů ode mě dopadne na zem celý strom. „No ty vole!“ Nevydržel tíhu sněhu. Za pár kilometrů v rokli Močidla další. A než dojdu na občerstvovačku do Mšena, považuji svůj pád již za naprosto bezvýznamnou a zcela bezpečnou záležitost.

Pokličky, foto Martin Novák

Nevím, kdy spadly tyto stromy, ale takto se pod náporem sněhu kácely na trase až do konce závodu, později jsem to přestal vnímat. Foto Martin Novák

Hospůdku Romanov, její teplo a pohodu, nechávám za sebou nerad. Připadám si jako v poslední scéně v Tanci s vlky, kde se Kevin Costner po rozloučení s indiány vydává pryč zasněženou divočinou. Motám se skalním Bludištěm, procházím Rájem, Olešnem a za Ovčáckým vrchem mě to naprosto pohltí. Zimní severoamerické hory. Nikdy jsem tam nebyl, ale klikatící se úzká stezka nad Planým dolem dává průchod fantazii. Jeskyně Kamenný úl už není Olafovou schovkou pro kontrolní fix, ale brlohem spícího grizzlyho a ti dva trampové u ní nejsou ajťáci z Prahy, ale trappeři ze shora od Yukonu. Loveckým okem nahrazuji online časomíru a ze stop na cestě čtu příběhy závodníků přede mnou. Přivádí mě až k vykácenému úseku, na jehož začátku zůstávám stát s otevřenou pusou. Lesníci tu svými sekerami nevědomky obnažili neskutečnou scenérii. Kochám se pohledem na dno údolí, na oba jeho svahy a na hnědé skály vystupující z rozlehlé bílé plochy. Na vrcholu jedné z nich jako by někdo neustále opakoval mé jméno. „Sunkmanitu Tanka Ob Waci.“ To Vítr ve vlasech. Sedí tam zahalen v kožešinách na koni a s oštěpem nad hlavou volá do kraje, že navždy budeme přátelé. Když to pak všechno za Nedvězím zmizí nenávratně ve tmě, vím, že se ztratil vizuální vjem, ale v mé hlavě tahle část Pražské stovky zůstane navždy.

 

Zachycen na trase, foto Filip Smetana

Nad Planým dolem

Na severu chráněné oblasti Kokořínsko zvedají se z hlubokých lesů k nebi výrazné vrcholy Polomených hor. Vzpomínky na včerejší pohodový, romanticky nasvícený Petřín smazávají vrstevnice, únava z dlouhé štreky za námi a čím dál tím více mrazivější počasí. Klepu se zimou a nepomáhá ani oblečení v malátném stavu na sebe nasoukané v hospůdce Stáj Zakšín. Jako Popelka jsem tam nad miskou s arašídy rozlouskl tři oříšky. Copak to tu máme? S čím dnes Jirka udělá parádu? Funkční tričko s dlouhým rukávem. Mikina ve stejné barvě. Silnější větrovka s elegantně provedenou kapucí. Vyšňořený si teď ve tmě užívám ledový bál. Papírové propozice se mění v noty a já v nich zoufale hledám foxtrot, valčík, čaču, ale ve všech řádcích až do konce vidím jen samé pogo a metalový kotel. Soukám se k Čapské palici, skalnímu kyji s respektem hrozícímu do kraje. Pak Husa, za ní nekonečné kolečko po horní části úpatí Vlhoště a rychle běžet zhltnout něco dobrého na poslední občerstvovačku k Honzovi Sedlákovi. Ano, k tomu, co na nedávném Loučení stál celý závod v Rytině soutěsce a vařil v dešti párky. Teď si postavil polootevřený party stan v téhle díře zapadlé mezi skalami a celý víkend doplňuje v mrazu tácy s jídlem. Hodně lidem tím zachrání nebo minimálně zpříjemní závěrečnou část.

Nad miskou s arašídy, foto Filip Smetana

Čapská palice, foto Petra Moravcová

Občerstvovačka u Honzy Sedláka za světla, já tam byl za tmy, foto Peter Císar

Vracečka na zřícenu hrádku nad Hvězdou, při studování profilu před startem jsem jí vůbec nezaznamenal, o to víc mě tohle stoupání psychicky ničí. Potom konečně Ronov, velké finále. Vnitřně na úplném dně, fyzicky se přesto ploužím nahoru, sledujíc kužel čelovky. Vyskočit na mě z křoví reportér ze sportovních zpráv a položit mi otázku: „Jak se cítíte?“ Odpověděl bych: „Jako světluška přišlápnutá v létě do hlíny, co se teď v zimě probrala z kómatu a totálně pochroumaná a dezorientovaná letí krajinou se svítícím zadkem napřed.“ Na vrcholu se nás sejde takových světýlek více. Jen já tu ale zůstávám déle. Nepamatuji si, že bych se někdy dostal s energií takto nízko, necítím v podstatě v sobě už žádnou. Mráz ji ze mě rychle vysál. V tomhle počasí nestačí obvyklé dávkování jídla. Je to drsná škola, ale i po tolika stovkách se člověk pořád učí. Hlavou mi jede šílený nápad chvíli si tu někde lehnout. Začínám zmatkovat. Až po několika minutách si vzpomenu na tabulku čokolády v batohu. Zbrkle ji vyndavám. Neřeším, že bych tu mohl něco poztrácet. Trhám obal, zakousávám se do dvou řádků a takřka hned cítím její nájezd.

Pode mnou jsou Kravaře, tam to všechno končí. Sbíhám dolů, aniž bych si všiml, že kvůli krátkodobé havárii obec zhasla. Nevnímám okolí, užívám si dojmy v sobě. Obyčejná cesta polem, na které teď v noci není nic k obdivování, pro mě znamená momentálně více, než cílová rovinka se stovkami halasně povzbuzujících diváků za zátarasy. Rozeklané Strážovské vrchy, strach z medvědů na osamocených nočních stezkách v Bílých Karpatech, kapustnica v čekárně na nádraží, nádherné výhledy do Pováží, přelézání klád a rozbitých mostů v Bobří soutěsce, bloudění v mlze na nekonečných loukách Českého středohoří, nebe plné hvězd nad hlavou při stoupání na Sedlo, balancování na hřebenu Trojhory a celá tahle zasněžená krása z Prahy až sem. Extrémní kombinace v ultratrailu, 3 akce, 381 kilometrů a 74 intenzivních hodin naplněných životem do poslední vteřiny. Kolem mě se pomalu rozeznívá pomyslná dojemná instrumentální hudba a na horizontu začínají sjíždět závěrečné titulky. Režie a scénář: Patrik, Petr, Olaf. Vedle toho se objevují taková ta malá okénka s přeřeknutími a faux pas během natáčení. A nikdo se nezvedá a neodchází z kina. Vyjednávání povolení, příprava a značení trasy, administrativa, návrh a zajištění triček, hledání občerstovaček a jejich obsluha, zajištění prostoru startu a cíle včetně úklidu, převoz batohů, časomíra… Všichni ten dlouhý seznam čtou uctivě až do posledního jména. Všichni vědí, že těmhle lidem patří velké díky a pořádný potlesk.

Profil trasy

Náhled mapy

Pamětní listy a medaile za kompletní EKUT 2023

O týden později s dětmi zpět na trase Pražské stovky

EKUT:

1. etapa: Stovka Povážím

2. etapa: Loučení

3. etapa: Pražská stovka (tento článek)

Loučení 2023 - Mlhou, deštěm a se zmutovanými bobry v zádech

 

10. až 11. listopadu 2023

 

Na památku všem běžeckým botám, díky nimž jsme v minulosti zdolali nástrahy nejedné české nebo slovenské stovky, a které tu dnes již nemohou být s námi.

 

Start: pátek 10.11. 2023, ve 22:10, Benešov nad Ploučnicí

Cíl: sobota 11.11. 2023, v 18:14, Ústí nad Labem

Vzdálenost: 112 km

Převýšení: + 5 000 m

Umístění: 22. místo z 93 startujících

Odkaz na stránky akce TADY

 

Další závod krátce po sobě. EKUT – Extrémní kombinace v ultratrailu. Nejprve Pováží, teď Loučení a v prosinci ještě Pražská stovka. Vídáme se poslední dobou často. Přijde mi, že i naše boty ležící v předsálí se spolu začaly kamarádit.

 

„Nazdar děvčata, tak co? Vypulírované?“

„No jo, bláto a bolístky jsou pryč.“

„Jéé, hele, to jsou ty barevné Hoky… Ahóóój!… Co je? (udiveně) Kam jdou? (zklamaně) Takovej kus cesty jsme běžely na Slovensku spolu.“

„Tsss, nech je bejt (pohrdavé mávnutí tkaničkami), asi nemaj paměťovou pěnu.“

 

Na startovní čáře v Benešově nad Ploučnicí 

foto: organizační tým

 

Krátce po desáté večerní vybíháme z nádraží v Benešově nad Ploučnicí. Prvních osmnáct kilometrů přes rozhledny Kohout a Strážný vrch se držím ve vláčku podobně naladěných běžců. „Cože? Petr a Olaf?“ vyděsím se na občerstvovačce na parkovišti v Loučkách. Tyhle dva strůjce letošního EKUTu vidět pohromadě nevěstí nic dobrého. Nevím, jestli je to zimou, ale jejich hlasy zní nezvykle zpomaleně až pokojně, jako z reklamního videa nějaké cestovky: „Čekají vás krásné písčité pláže, sluníčko, teplé moře, mojito s brčkem…“ Potom se ale do obsahu sdělení více zaposlouchám. „… popadané stromy, no a taky mosty, co tam měly být a nejsou…“ Obávaná Bobří soutěska! Dojídáme poslední pochutiny a úzkou, kroutící se pěšinou postupujeme do jejího nitra. Stromů tu snad více leží, než stojí. Co za zmutované bobry mohlo tuhle spoušť nadělat? Přelézám velké množství namrzlých klád. Do toho mě pro udržení bdělosti neustále švihají přes obličej větvičky, až se mi jedna z nich zapíchne přímo do batohu. Slyším zvuk trhání a při sebemenším pohybu další a další. Sakra! Okamžitě zastavuji. Naštěstí mě z toho vyprošťuje běžec za mnou. Nebýt jeho pomoci, mohl bych si maximálně ze zbytků látky spíchnout ledvinku, takhle stačí díru ucpat zevnitř větrovkou. Dál přichází ony mosty, respektive jejich torza. Dvě železné traverzy vysoko nad potokem. Škrábu se nahoru a s roztaženými nohami přes celou šíři tohoto obskurního přechodu lezu po čtyřech na druhý břeh. Jo, tak tohle je pravý, nefalšovaný, ničím neředěný, stoprocentní EKUT, seriál výletů do přírody od organizátorů s posunutými představami o turistice. „Mám taký dotaz, …“ napsal na Facebook Patrik, třetí z nich, když se nedávno vrátil pochroumaný z Alp. „… možno bude zaujímať aj iných… Je trasa 112 km na Loučení vhodná aj pre jednorukých?“

 

Bobří soutěska

foto: Patrik Mikuš

 

Bobří soutěska přes den při značení trasy, na fotce organizátor Petr Malý

foto: organizační tým 

 

Bobří soutěska přes den při značení trasy

foto: organizační tým

 

Malá osada Pohorsko. Její obyvatelé již dávno spí a nemají tušení, že se celou noc za jejich humny plahočí závodníci. Neměli by jej, ani kdyby byli vzhůru a koukali z oken. Okolní louky a pole jsou utopené v husté mlze. Jestli noc na stovce znamená scvrknutí veškerého zrakem vnímatelného světa do malého kuželu čelovky a pohroužení se jen do vlastních myšlenek, tak tady ta izolace platí dvojnásob. Nevidím vůbec nic a brzy se mi i trasa, kterou tu není možné pořádně vyznačit, ztrácí v rozlehlé travnaté ploše. Hledám pomoc v navigaci v mobilu, ale šipka se zasekla, a tak jdu napříč a snažím se držet pořád stejný směr, hlavně nikam neuhýbat. Boty mám vlhké od trávy, nakonec se mi však podaří dojít k lesu a podle něj se vrátit obloukem zpět na cestu. A pak se o několik kilometrů dále mlha rozestoupí a na jasné noční obloze se objeví neskutečná podívaná. Koukám nahoru a naplno si uvědomuji, že tohle se vymyká pravidlu o opakovaném prožitku, který nikdy není jako ten první. Ne, tohle je pořád stejně nádherné, tohle se nikdy neomrzí. Koukám nahoru a vnímám, jak celé to divadlo boří svojí nezměrností časová i vzdálenostní měřítka. Běžíme si tady dole ten svůj závod, o němž si myslíme, jak je dlouhý a nad námi se klene nekonečný vesmír. Na obzoru se v jeho záři rýsují temné siluety okolních kopců, mé hole se zapichují do svahu Sedla, nejvyššího z nich, a já stoupám nahoru, blíž k tomu všemu, blíž ke hvězdám.

 

Na občerstvovačce v přístřešku Trojmezí, kam přibíhám v půl páté ráno, začíná úsek, jenž jsem si doma při studiu mapy nazval pracovně jako „snídaňový“. Dva luxusní švédské stoly vzdálené od sebe dvacet kilometrů. Něco jako ranní menu v Hiltonu, jen je to trochu víc roztahané. Mezi pomeranči, kuskusem a vynikajícími palačinkami je třeba zdolat ruiny Žižkova hradu Kalichu a legendární Trojhoru s úzkým skalnatým štítem na vrcholu. Zábava tedy, jak by řekli v Prostřeno, nevázne, jídlo je rozmanité, a hlavně servírované od lidí, kteří tu tráví čas (třeba i mrznutím venku) kvůli nám a bez nichž by toto putování bylo výrazně těžší.

 

České středohoří po svítání

foto: Jan Špelda

 

„Á, koho to tu nemáme? Modré Inovejtky. Jak to šlape?“

„Ale… náš člověk má zrovna nějakou krizi a my už jsme z těch kopců vyskákaný.“

„No tak to počkejte teď, až do konce samej kopec.“

„Neke! Fakt jo?“

„No jo, od Labe pořád nahoru a dolů. Jestli jste vyběhly s osmičkou dropem, tak v cíli budete rádi za šestku… No nic, my letíme, tak čáááu!“

 

Dál už se akce mění v naturalistický sen, ze kterého se chcete probudit, ale ono to nejde. Den je šedivý a jen na okamžik se objeví sluneční paprsky, aby se vzápětí rozpršelo. Sice mírný, ale za to trvalý déšť. Na vrcholcích fouká studený vítr. Neustále se do mě pouští chlad. Několikrát si oblékám a svlékám větrovku. Pořád ne, a ne vyladit tu správnou pohodu. Boty mám promáčené a zmrzlými chodidly často narážím na kameny schované v hlubokých vrstvách mokrého popadaného listí. Z Hradiště přes Krkavčí skálu sešup dolů a pak znovu nahoru až na rozhlednu na Varhošti, s mezi výstupem na Lenocha, kam značené turistické stezky nevedou, ale vede tam drsný humor Petra Malého, protože jak jinak si vysvětlit kopec s takovým názvem v poslední třetině závodu a v tomto stavu? A zase dolů skoro až k řece. Zahřát se párky od Honzy Sedláka na venkovní občerstvovačce v Rytině soutěsce, pokračovat vzhůru k Němčí a odtamtud opět dolů. Cílové Ústí nad Labem je několik hodin téměř na dohled, pro nás přesto daleko. Trasa se se kroutí přes všechny možné vrstevnice v okolí. Další dlouhé stoupání, tentokrát až za Němčí, přes Tašov na Lucemburkův kopec. Jako ve zpomaleném filmu se drápu po sjezdovce, už už vidím lyžařskou chatu, už už si přestavuji jak sedím uvnitř, na sobě mám teplý svetr, vlněné ponožky, lebedím si v houpacím křesle a po těle se mi rozlévá teplo z ohně v krbu. Jenže je to pouze trailer na pohádku, která se zatím nekoná. Vstupenkou ke stolu s jídlem je odškrtnuté okénko v kontrolní kartě a fix umístil režisér až nahoru na rozhlednu. Po kratší pauze neskutečně rozblácenou stezkou k Budovskému vodopádu a z Olšinek závěrečným stoupáním na Vysoký Ostrý. Na České středohoří znovu padla tma. Zapínám čelovku a s Milanem, který běží „jen“ šedesátku, protože absolvoval minulý týden stovku na Šumavě, valíme dolů. A když zahlédneme Střekov, vrací se i dobrá nálada. V ulicích města prohodíme několik slov a za pár minut společně otevíráme první dveře tělocvičny. Ty druhé jsou zatarasené a přísně střežené. Ty má dovoleno použít jen obsluha zázemí. My musíme ještě přelézt celý areál přes dvoje schodiště a rampu. Poslední dnešní „ekuťárna“ na jejímž konci už čeká Petr, Olaf, pamětní listy, gratulace, sprcha, točené pivo.

 

A mezitím dole, až úplně u země, kam se nikdo nedívá, se jako dvě malé zablácené ručičky pozvedají k vítěznému gestu plastové konce tkaniček: „No ty vole, tohle až budu vyprávět těm namachrovanejm Prestižím od nás z botníku, tak jim spadnou jazyky závistí.“

 

Výhled z Lenocha

 

Výhled z Vysokého Ostrého

Odznak a pamětní list

Odkaz na 1. etapu EKUTu:

Stovka Povážím 2023 –Dlouhou nocí do nádherného rána