Týnišťské šlápoty 2019 - The Party

26. až 28. července 2019

Přijedou autobusy

Někdo jezdí v létě na fesťáky, ty jezdíš sem. Na pomyslném pódiu zatím nikdo není, z  repráku se line šum, zvukařem puštěné intro. Na rozměrné obrazovce jednoduchá projekce. Neděje se na ní skoro nic, jen dokola padá voda, z výšky ze skály dolů. Minimalistické, přesto s atmosférou. Teď už je ti to jasné. Ten šum patří k tomu vodopádu. Skutečný vodopád Wilczki.

Už ani nemusíš přemýšlet, jak ses sem dostal. Třetí rok za sebou. Přijedou autobusy. Pokaždé stejné výrazy řidičů. Čteš z nich strach z neznáma, strach z toho, že se děje něco divného. Zájezd do Dubrovníku, školní výlet na Karlštejn, náhradní přeprava za porouchaný vlak… jen tenhle jediný červencový pátek se vymyká seznamu normálních zakázek. Jednosměrka do pekla. Jednou to jsou Kamionki, podruhé Olešnice, dnes Miedzygórze. V deset večer v Týništi naložit, před půlnocí uprostřed lesů vyložit. 

A pak to zašumí i mezi lidmi. Tebe to vytrhne z myšlenek. Vysoko nad vodopádem se objevuje mistr. Mžouráš očima, abys ho v slabém světle lamp zahlédl. Není pochyb, sestupuje z výšin mezi diváky. Zdraví se s těmi, co ještě neviděl. Zná celé publikum. A vodopád pořád šumí. Neměnný zvuk, ale ty v něm přece jen slyšíš v jednu chvíli dramatický nádech. Něco, co v něm vůbec není, něco, co je pouhým výtvorem napjaté psychiky. Koukáš na hodinky. Za pár vteřin to začne. Jestli je tu momentálně někdo, kdo čeká pozvolnou nájezdovou linku, musí mu další dění vyrazit dech. Mistr bere do rukou otěže. Téměř okamžitě přichází hutný beat, fyzicky bolestivý zvuk, který se vzápětí zběsile láme nahoru a dolů. „Tohle odpálí techniku,“ říkáš si, jenže party se dává do pohybu a ty už jsi stržen lidmi. 

130 km s převýšením cca 4 400 m

Tabulka s třemi sloupci

Vlečeš se ve středu závodního pole. Igliczna (845 m n. m.), Czarna Góra (1 204 m n. m.) a Králický Sněžník (1 424 m n. m.), tak se jmenují první vrcholy úvodní části propozic, nejemocionálnější tóny notové osnovy, kterou držíš v ruce. Čím častěji se z každé hory noříš znovu a znovu do zalesněných údolí, aby ses posléze drápal vzhůru, tím více si tvé tělo uvědomuje koncept skladby. Máš pocit, že na první pohled chaoticky se kroutící trasa (vždyť z šestnáctého kilometru je to po silnici pouhé dva kilometry zpět na start), ve skutečnosti sleduje myšlenku: Po každém vrcholu přijde pád, stačí ale vytrvat a ze dna se zase dostaneš nahoru. Jenže pak vidíš mistra, je doslova všude, vysmátý hologram z budoucnosti nainstalovaný na několika občerstvovačkách, a je ti jasné, že hlavní myšlenka je jediná – vymést všechny kopce v okolí.

Czarna Góra, 10. kilometr závodu

Na Klepáči bivakuje jakási rodinka. Čekali nejspíš klidnou noc, ale nevědomky si lehli do trasy stovky. Zatímco máma s tátou ještě spí, oči dětí sledují, jak zdoláváš schody na rozhlednu. Hřeben Králického Sněžníku je ozářen ranním sluncem. Čelovku si už dávno vypnul. Po dlouhé době máš v kapse tabulku s třemi sloupci. Co kdyby tě právě dnes přepadl závodní duch? V levém jsou slabší mezičasy, v prostředním uspokojivé, s pravým bys byl sám pro sebe za borce. Momentálně máš ale více než hodinu zpoždění za celým tímto egoistickým výtvorem, za čísly vypočtenými bez špetky pokory. Prostě se do té zas**** tabulky vůbec nevejdeš. Nic na tom nemění ani fakt, že se za občerstvovačkou na Horní Moravě zvuková linka natahuje. Hraniční cesta se sice mění v rovinku, avšak zároveň často mizí ve vysoké trávě, mokřinách a křovích. Kam pojedeš příště na závod, nemáš tušení, jedno víš ale jistě, k předstartovní přípravě nebudeš potřebovat excel ani kalkulačku.

Klepáč, 31. kilometr závodu

 Výhled z Klepáče na hřeben Králického Sněžníku

Píseň ledu a ohně

Za Petrovičkami se ti otevírá výhled na celý hřeben Králického Sněžníku, je po tvé pravici a je už hodně daleko. Několik let na stovkách a stejně se znovu podivuješ nad tím, jakou vzdálenost je člověk schopný urazit po svých beze spánku českou krajinou.  

Chatu Na Čiháku opouštíš posilněn polévkou krátce po desáté hodině dopolední. Asfaltovou silnici již rozehřívají sluneční paprsky. Jsi rád, když se trasa u Zemské brány stáčí po turistické stezce do lesa. Jenže ani stín stromů a chlad od Divoké Orlice nestačí na tropické počasí. Tohle je jediný okamžik, na který si opravdu trénoval. Vedro tě zpomalilo při všech předchozích účastech. Dnes se zaskočit nenecháš. Píseň ledu a ohně. Myšlenková hra, kterou sis vymyslel a vypiloval při víkendových výbězích doma ve žhnoucích rovinách Polabí. Minimalistické osvěžující scénky, pro větší efekt a zdůraznění neustále se střídající se svými hřejivými protějšky.

V tekutém skupenství se uvnitř převaluje rozžhavená železná ruda. Karel spokojeně zavře dvířka. Dvanáctihodinová směna u vysoké pece začala bez problémů.

Lízaje nanuk na schodech před večerkou v grónském Nuuku inuitský chlapeček sleduje ulicí projíždějící psí spřežení.

Od svítání se neustále míjíš s jednou holkou a klukem a s Ivanou B. Potkáváte se i u Pašerácké lávky.

Ivana B. a já u Pašerácké lávky, 56. kilometr závodu, foto Zdeněk Černý

Spoluběžci, se kterými jsem se držel od Horní Moravy až po Rokytnici, foto Zdeněk Černý

Špendlíček navigace zapíchne do nejbližší oázy. 383 km. „Že já blbec jsem si nevzal lepení,“ nadává cyklista Lukáš nad píchlým kolem uprostřed Sahary.

Úplně na ně zapomněla a teď na ní vypadly ze skříně. „Škoda, že nikdo nemůže a musím jít sama,“ rve si vlasy Naďa. Je konec roku a na to, aby využila poukázky na všech deset návštěv kryokomory, má poslední dvě hodiny.

Kluk a holka přemýšlí, že odstoupí. Do Rokytnice přibíháš před nimi i před Ivanou B. V centru města je pouť. Kupuješ si malinovku a skrz pouťové atrakce a za zvuku disco hudby se dereš ven z města. Přijde ti, že jsi pro ostatní návštěvníky této kulturní akce neviditelný.

Do očí se Tondovi odráží tisíce paprsků. Sálá to na něj ze všech stran. Motá se mu hlava. A pak padá na jeden z panelů. Pálí to do křídel. Tonda je beruška a první přelet nad největší solární elektrárnou světa se nepovedl.

S nohami zabalenými v dece a se šálou kolem krku čte si Vasil ve své novosibirské garsonce noviny. Je konec listopadu, zítra konečně začíná topná sezóna.

Beruška Tonda? Zvířátko s lidským jménem? Něco je špatně! Začínáš se přehřívat. Ani Julinčino údolí tě neochrání před pračkou. Blíží se bouřka. Ze zahrádky restaurace v Říčkách sleduješ černé mraky. Další úsek závodu vede přes hřeben Orlických hor. Co teď? Podle obsluhy občerstvovačky je meteoradar čistý. Dojídáš polévku, dopíjíš džus naředěný vodou a vyrážíš. Proti tobě sestupuje Filip S., má úpal, končí.

Zmrzlina na Zakletém, Kunštátská kaple, na rozcestí Pod Homolí zjištění, že kontrolní kleštičky byly na Homoli, znovu nahoru, znovu dolů, sedlo Pod Jelenkou. A pořád černé mraky. Už víš, kam si v nejhorším zalezeš. Mezi husté, nízké stromky. Jsou tu všude. Nakonec to ale není potřeba. Buď ses dostal na její okraj, nebo těsně před Velkou Deštnou (1 115 m n. m.) apokalypsa změnila směr. Mraky tě jen lízly a přes hřeben se přesunuly z Čech do Polska. Ba co víc, nechaly za sebou příjemné běžecké počasí.

Bouře, která mě proháněla po Orlických horách

          Výhled z Velké Deštné, 84. kilometr závodu

Ztraceným světem do cíle

„Nibali první, Valverde druhý…“ Do restaurace v Deštném dobíháš ve chvíli, kdy v televizi běží závěr předposlední etapy letošní Tour de France. Neprofesionálně dokoukáš a teprve pak si objednáváš polévku, kávu a malinovku. Mezitím se tady mihne Ivana B., která oproti tobě nemá potřebu se na občerstvovačkách vůbec zastavovat, natož sledovat seriály či pořady.

Za Supovou vyhlídkou se skladba mění. Pořád to z repráků duní, ale oproti orlickému intermezzu výrazně rovněji. Tady se k mistrovi přidává i místní Jirka Učík, aby nás v b2b setu provedli placatým podhůřím. Ze začátku tě to tu nudí, až vytáčí. Při letmém pohledu do mapy je jasné, že trasa dělá zbytečný oblouk a prodlužuje cíl odhadem o dvě hodiny. Pak se ale začínáš bavit. Chmeliště, Sekyrka… polosamoty uprostřed polí, mimo turistické cesty, často přístupné jen polňačkami. Tímto ztraceným světem obcházíš po šipkách jakýkoliv náznak větší civilizace či frekventovanějšího místa. Je to důmyslně připravené a muselo to stát spoustu času strávených v terénu. Naprostý agro-hardcore.

Mastecký vodopád, největší zajímavost závěrečné části, sice neteče a do toho se spustil studený déšť, ale to všechno vynahrazují poslední dvě bohatě zásobené občerstvovačky – v Bílém Újezdu u Magdy a plyšového medvěda Edy a v Pasekách doma u Učíků. Palačinky, rizoto několika druhů, řízky, chleby s všelijakými pomazánkami, káva, pivo, limo… Tady není možné si nevybrat.

Čelovkou šermuješ po stromech, aby ti neunikla žádná značka. Je krátce po půlnoci. Pod nohami cítíš písek. Nejprve pár zrnek. Slyšíš, jak do basové linky najíždí zvuk afrických bubnů. Kolem se mihne karavana. Kožené pásky držící náklad na velbloudech zavržou. A pak se před tebou objeví hodně písku. Celá hromada. Duna! A přes ni vedou šipky. Škrábeš se nahoru. Mokrý písek se ti lepí na boty i na oblečení, to jak si na jednom místě musíš kleknout. Potom se už ale blíží velké finále. Už vidíš světla cílového Týniště. Na okraji lesa se ještě naposledy dotahuješ na Ivanu B., a společně dobíháte do základní školy. Za stolem sedí mistr. Je unavený z dlouhé organizace, ale není to hologram, je to opravdu Olaf. Čipujeme si čas 24 hodin 50 minut a bereme dělené 13. až 14. místo z 80 startujících.

Duna ve dne, ilustrační foto od Olafa i s Olafem, já tu byl v noci a po dešti

Moc děkuji pořadateli a celému týmu pomocníků, který letos čítal opravdu velké množství lidí za tento pěkný víkend. V článku zmiňuji z úsporného důvodu jen některé občerstvovačky, ale chutnalo mi a milí jste na mě byli všude :-)

Výsledky závodu ZDE

Stránky závodu (kdyby vás to zlákalo a chtěli se příště přihlásit) ZDE

Diplom

Výborné koláčky od Páji, na které jsem frčel mezi občerstvovačkami

Dámy a pánové, už se to roztáčí, už to jede – Brdská stezka 2019

5. až 7. dubna 2019

Startuje se o půlnoci v Mníšku pod Brdy a brzy si dělám jasnou představu o tom, čím se zabývá organizátor závodu Jirka Větvička v mimostovkařském životě. Sešup do Haloun, výstup na Jezírko, sešup pod Jezírko, výstup na Babku, sešup k Babskému potoku, výstup na Strážný vrch, sešup do Řevnic, výstup nad Řevnice, sešup do Červené rokle… pořád nahoru a dolů, občas pohodovými cestami, ale spíše kamením, listím, křovím. Vědět o téhle trase tvůrci seriálu Krok za krokem, tak se Frank, Carol a jejich děti neprohání v úvodní znělce na horské dráze, ale tady, na hřebenu Brd. Tuhle trasu mohl vymyslet jedině projektant šílených pouťových atrakcí. 

Parametry závodu: délka 113 km, převýšení cca 3 200 m

Občerstvovačka v Halounech, Lenka, Martin a vpravo organizátor závodu Jirka Větvička, foto: Pavel Koza

Kolem lítají lidi, některé bych čekal spíš za sebou, jiné naopak víc na čele. Před Černolickými skalami doháním Honzu T. a na venkovní občerstvovačce (třicátý kilometr) Davida s Láďou. Jenže pak, jako kdyby se s nimi utrhly labutě, mizí ve tmě daleko přede mnou. Láďa stačí ještě zalomcovat pákou a těsně o sebe škrtneme na vracečce na Kazíně, naposledy, znovu jej uvidím až v cíli, vysmátého, odpočatého.

Nazaret. Bestie známá z Pražské stovky, Jirkou Větvičkou obrácená naruby. Tentokrát po prudkém svahu k Vltavě dolů a pozvolným, klikatícím se stoupáním, za neustálého poskakování z jedné strany potoka na druhý, nahoru. Něco podobného vozí na Matějskou do Holešovic kluci z Nizozemska. Jenže tady musíš po volném pádu ještě vylézt v protisměru tobogán, teprve pak tě pustí ze sedačky. Před sebou hrnu kameny, hlínu, a velkou část geomorfologického podloží Brd mám i v botách. Promíchejte tuto prašnou směs s vodou, o kterou není při výstupu nouze, protřepejte chůzí či během a získáte dokonalou líheň na puchýře. 

Sešup do Nazaretu

Výstup údolím z Nazaretu ven

Na modré turistické značce za rozcestím U Nádrže na mě čeká plyšáková atrakce. No, ty vole, tohle si na provázku vytáhnout nechceš. Z hustého lesa vylézá na cestu divočák. Oba nehybně stojíme a koukáme na sebe ze vzdálenosti dvaceti metrů. Během několika vteřin mi hlavou prolítne celý děj Lvice Elsy a všechny díly seriálů Daktari a Okavango. Rozhodnu se pomalu couvat. Jenže kňour se vydá mým směrem, rychlostí velmi pomalého joggingu. Vím, že vlevo stojí strom s větvemi kousek nad zem. Bylo by to časově velmi natěsno, dostat se na něj. Naštěstí divočák lehce mění směr a našikmo, asi deset metrů po mé pravici, pokračuje do lesa za mými zády. Uf! Co to mělo znamenat? Divočáky potkávám často, až mi to ostatní přestávají věřit. Loni na Týnišťských šlápotách jsme ještě s jedním běžcem odháněli stádo o několika desítkách kusů, bachyni s mladými jsem omylem překvapil na Nickerleho vyhlídce nad Zbraslaví, s manželkou a synem se kolem nás mihnul jeden kus na Milešovce a menší rodinka v Polabí. Pokaždé utekli. Žádný z nich nebyl takto suverénní. Z „ťapkavé“ pohodové chůze ale usuzuji, že se nejednalo o projev agrese. Spíš vzájemný respekt, něco jako „díky kámo, že mě pouštíš“. 

Vyhlídka na Vltavu před občerstvovačkou v Trnové

Na čtyřicátém osmém kilometru mě Jirkova zběsilá horská dráha vykopne na občerstvovačce v Trnové, a já nevím, jestli mám brečet, že se nekoná prodloužená jízda nebo se radovat, že už mě zbývajících šedesát pět kilometrů čeká jen střelnice, chytání rybiček, oslíci a malý řetízák. A vlastně i jeden strašidelný zámek, ve kterém si na zombíky a kostlivce zahrají samotní účastníci. Pokec s Magdou, Egonem a se zcestovalým Edou, skutečným plyšovým medvědem, k snídani sýr, salám Egonovu kávu (je silná asi jako lehký turek, kterého si ale aplikujete přímo do žíly) a rychle zabrat místo ve vozíčku. 

Na občerstvovačce v Trnové, vlevo Honza R., se kterým absolvuji část trasy

foto Magda Zárubová

Eda (na fotce) procestoval už kus světa, tady se o nás stará na občerstvovačce v Trnové

foto Magda Zárubová

Dámy a pánové, už se to roztáčí, už to jede. Čekají vás nezapomenutelné chvilky v našem domu hrůzy. Zhoupnutí v lese u Bojovského potoka, schody na Babku, Fantasy vesnička Čisovice s fantasy výběrem piv, Bojanovice a několik kilometrů mezi chatami v údolí Kocáby s legendárními trampskými osadami. Natočit z této pasáže ultratrailové video, nemusím nad hudebním podkladem dlouho přemýšlet: Brontosauři – Ascalona (metal cover by Leo Moracchioli). Ostrý chraplavý hlas. „Táborák zvolna zhasíná, osada už jde spát…“ Hutný kytarový riff, který prudce vypadne, aby jej na pět vteřin vystřídal autentický zpěv ptactva a zvuky přírody. Ze snu se ale hodně rychle vracím do reality, zpět do symfonie pro cirkulárku a sekačku na trávu. Na víkend přijela snad půlka Prahy, několikrát se vyhýbám autům. Aby ne, sluníčko svítí a venku panuje pravé jarní počasí. Měním noční triko s dlouhým rukávem za lehký denní týmový dres a vleču se za Honzou R. a Lubomírem.

Výstup na Babku, foto Jirka Větvička (během trasování Brdské stezky)

Občerstvovačka ve Fantasy vesničce v Čisovicích

Vlastně jsem tady kvůli bolavému kolenu vůbec neměl být. Celý týden řešení, zda zrušit účast nebo to zkusit, celou úvodní část vymýšlení důvodů, proč skončit. Vždyť to není zas tak hrozné, vadí jen seběhy. Nezhoršuje se to. Rodina je v sobotu pryč. Co bych dělal doma? Šňůru negativních myšlenek přetrhl až na dvacátém kilometru jeden z běžců sedící s krvavou dlaní na zemi v lese nad Řevnicemi. Tržná rána na šití. Nechal si ji ošetřit od jiného závodníka. Jenže to měl tak dobře rozběhnuté a teď by měl skončit? „Říká se, že rána má být zašitá nejpozději do dvaceti čtyř hodin. Tímhle tempem budeš v cíli za patnáct hodin, takže stihneš dojet v pohodě i na pohotovost.“ Věty, které zadupaly mojí bolístku do země. A víte co? Teď už jsem daleko za polovinou trasy a bolí mě chodidla, stehna, kyčle, ale kolena vůbec. 

Druhá polovina závodu v týmovém dresu

Za restaurací v Novém Kníně se všechno zvrtne. Nejprve to s Honzou R. a Lubomírem napálíme, ale od Čihadla už to nejde. Asi na hodinu se i navzájem sami sobě ztrácíme. Vleču se loukami a poli u Staré Huti. V ruce kartičku na odškrtávání kontrol, voucher do ďábelského lunaparku. Ne, tohle není laciná paráda ze slevového portálu, tohle je VIP gold class card s kompletní paletou vnitřních stavů. Neodejdeš odtud, dokud si neužiješ všechny atrakce! A pak už si musím i lehnout. Do mechu vedle cesty. Tři minuty plácání se na dně. Nemám v sobě ani špetku energie. Sakra, vždyť to měla být papírově jednoduchá stovka. Jak na zaseknuté gramofonové desce se mi v hlavě neustále točí Láďova hláška z autobusu: „Vždyť je to jen běh příměstským parkem.“ Zvuk nabírá až obludných rozměrů. Do toho lovím v navigaci GPX soubor s nahranou trasou. Procházka po Brdech jsem si jej doma pojmenoval. Prostě machýrek. Listuji v mapě. Za chvíli bude Voznice. Občerstvovačka. Musíš se zvednout. Musíš pokračovat.  

Polévka a pomerančový džus naředěný vodou. Znovu se tu potkávám s Honzou R., Lubomírem a nově s kolegou z práce Mirkem, který kvůli žaludku odpadl z předních pozic, ale rozhodně to nemíní vzdát. Honza je veselá kopa. Zbývající čas do cíle počítá s nadsázkou dle osobních rekordů ze závodů, takže už v průběhu dne hlásil zaběhnuté časy z maratonu, půlmaratonu a teď s ním vytvářím dvojici, abych si vyslechl ještě desítku a pět kilometrů. Jo, kdyby nám to opravdu trvalo něco málo přes čtyřicet a něco málo přes dvacet minut, to by byla paráda :-) Nakonec se ale ten Mníšek před námi přece jen objeví a brzy i škola. Dobíháme až ke vchodovým dveřím a s časem 18:36 se dělíme o 15. místo z cca 103 startujících.

Dvě piva s Láďou, Honzou T., Davidem a Hankou, vítěznou ženou, která předběhla i nás ostatní zde sedící, v restauraci na náměstí. Ještě než na mě padne únava, ještě než si začnu připadat jako autodrom vypojený ze zásuvky. Zhodnotit akci. Vychválit zázemí, pomocníky, občerstvovačky a hlavně trailovou, nenápadně těžkou trasu. Tohle bylo fakt parádní, Jirko Větvičko.

Odkaz na stránky závodu, kde najdete i výsledky je ZDE.

Pamětní list

Na občerstvovačce v Novém Kníně jsme řešili, kdo jak druhý den regeneruje. My vyrazili 

s manželkou, synem a oběma psy na výlet na Českobrodsko :-)

Brdskými hvozdy 2019 - 132 km dlouhá recenze dětských výživ

 8. až 10. března 2019

Páteční půlnoc. Můžeš být v posteli, můžeš být s rodinou, můžeš být s kámoši v hospodě. Spálené Poříčí, historické městečko na Plzeňsku. Do tmy se tyčí věž Kostela svatého Mikuláše a do dálky za ním táhnou se tmavé hvozdy Jižních Brd. Zelený ostrov plný luk, mokřadů, vřesovišť, divoké zvěře, ale také nevybuchlé munice. Tam budeš dnes doma.

Mapa a profil závodu, délka 132 km, převýšení 3 200 m

Start. Svíčkami slavnostně ozářené první metry přes náměstí, a pak už proti toku Bradavy hlouběji a hlouběji do tmy. 60 účastníků, běžců i turistů. Držíš se hned za čelem. Jenže ejhle. Za Hořehledy stéká z brdských svahů Mítovský potok.

Moderátor Luboš: „Tak tohle je opravdu velká chyba...“

Komentátor Aleš: „Takový zaváhání, to je špatný.“

Moderátor Luboš: „Pojďme si to pustit ještě jednou a pomalu. Čelo závodu, kousek dál David, za ním hned Jirka… a teď pozor! Brod!… Tady to vidíme, zatímco David bez přemýšlení probíhá vodou, Jirka prudce brzdí.“

Komentátor Mirek: „Šermuje čelovkou po okolí (udiveně)... on snad hledá lávku?“

Moderátor Luboš: „Co dodat pánové? Brody občas na těchto akcích bývají. Jak se ale k takové překážce postavit na začátku závodu? Přece jen boty mokré teď v zimě spoustu dalších kilometrů...“

Komentátor Aleš: „Luboši, to k tomu prostě patří. Jakmile nezahlídneš lávku už při běhu, musíš tam vlítnout. Jestli chceš běhat předek, nemůžeš váhat.“

Komentátor Mirek: „Tohle už je na zamyšlení, jestli místo ultra neoblíknout růžový kecky, kraťásky a nejít joggovat do města na cyklostezku.“

Moderátor Luboš: „Navíc, ty si Mirku říkal, že sis během dopoledne prošel celou trasu a dál to bude taky dost mokrý.“

Moderátor Mirek: „Přesně tak, Luboši, ještě minulý týden byl v Brdech sníh, ten roztál, cesty jsou podmáčený.“

Ledová voda až do půlky lýtek, nacucané svršky bot i ponožky, valíš dál. Halštatské hradiště Kokšín. Trasa se kroutí chvíli po cestě, chvíli ti přijde, že mimo ní. Tady se to organizátorům hodně povedlo, tady tě to baví. A pak stoupání na nejnižší brdskou osmistovku Nad Maráskem. Teploměr nahoře ukazuje dva stupně nad nulou. Čelo je pryč a u brodu ti utekla i druhá skupina, držíš se až ve čtyřčlenném balíku několik minut za ní. Třemšínská bouda, první občerstvovačka, sýr, salám, malé pivo a na moment vydechnout.

Stoupáš k vrcholu, po cestě, do které se kdysi otiskly stopy básníka Jaroslava Vrchlického. Očarován touto horou, neváhal ji nazvat králem brdských lesů. Ohnivý had, zkamenělý obr, poustevník Beneš z Blíživy, zlaté šíny (pruhy) ukryté ve studni zaniklého hradu… to je legendami opředený Třemšín. Sleduješ čelovky soupeřů v kamenitém seběhu k středověkému tvrzišti Hengst. Kluzké kořeny zbrzďují skupinu. Odkudsi zezadu přibíhá Jirka H. Má delší nohy a mnohem rychlejší tempo než ostatní. Nemohl si k útoku vybrat lepší místo, protože pod pramenem Roubenky se cesty mění v nekonečné roviny. Nikdo mu nestačí, stejně se jej všichni snaží držet. Kdyby byl sám, necháš ho běžet, více lidí nemůžeš, ale nechat utéct, a tak s nimi hraješ tuhle hru, zběsilou hru, která si za tajnou občerstvovačkou na Teslínech vybírá svou daň. Tělo nechtělo jít za komfortní zónu, postupně to z tebe jde ven spodem i vrchem. Tohle je distance, kdy záleží na rychlém rozhodnutí, zároveň ale distance, která ti dokáže spoustu chyb odpustit. Zpomaluješ a věříš, že bude líp.

 V části bývalého vojenského újezdu Brdy stále probíhají pyrotechnické práce

Padrť, otevřený prostor s rybníky, potoky a mokřady uprostřed temných hvozdů. Pod nohami se ti střídá asfalt s kostkami, pořád dokola, jak na cyklistické klasice Paříž-Roubaix. Otáčíš se dozadu. Ne, nevezeš si ve vláčku Sagana ani nikoho jiného. Balík je úplně roztrhaný, zůstal si sám v díře daleko od lidí před tebou i za tebou. Je ráno, pořád ale ještě tma. Nad hlavou se ti rozprostírá klenba plná hvězd, tak velká, tak nekonečná, tak zářivá, že tomu nemůžeš ani věřit. Zpomaluješ do pohodového tempa. Jen tvé kroky a dech narušují okolní ticho. 

Dlouhá vracečka nahoru na Kočku. Kromě dvou prvních závodníků potkáváš v protisměru skoro celou top 10. Krátký pozdrav či pokynutí hlavou a znovu se pohroužit do vlastních myšlenek. Cítíš se uvolněně. Hlava se zklidnila. Teď přichází ta pravá chvíle nechat krizi za sebou. Saháš do batohu. Jsou tam a ty víš přesně, kterou z nich chceš.

Recenze 1

Jestli jsi řidič kamionu, co se na trase Praha – Stuttgart rád zastaví v každém druhém motorestu na míchaná vajíčka se slaninou, po příjezdu domů dá 100 kg na bench a teprve pak jde pozdravit manželku, pravděpodobně tě banánovo-broskvový Hamánek jen pošimrá v chlapáckém břiše. Pokud však běžíš ultra, držíš několik hodin dobré tempo, tvůj žaludek nepobírá nic pevného, nemá chuť ani na přeslazené gely, ale možná by si dal nějaké ovoce a tobě se zrovna do běžecké vestičky nevejde trs banánů, je pro tebe tahle svačinka správnou volbou. A proč zrovna výše zmíněná příchuť? Protože zatímco u většiny ostatních verzí (vyjma tvarohových) tvoří okolo 80% hmotnosti jablka a teprve zbytek ovoce z názvu (čtěte složení!), u této je poměr více promíchaný: jablka 45% hmotnosti, broskve 35% hmotnosti, banány 20 % hmotnosti. Rozdíl je patrný po prvním ochutnání. 

 Hamánek s broskvemi a banánem od Hamé s.r.o.

Praha, druhý nejvyšší vrchol Brd. Svítá. Nekonečné vojenské silnice a lesy s cedulemi varujícími před nevybuchlou municí pomalu vystupují ze tmy. Od Marásku se ochladilo. Kaluže jsou pokryté tenkou vrstvou ledu a teploměr kousek od meteorologické věže, i přes první sluneční paprsky, ukazuje mínus 2 stupně. V průhledné větrovce, pod kterou máš jen triko s krátkým rukávem, ti není moc příjemně. Musíš běžet. Sešupem až dolů do Nepomuku. Občerstvovačka na kraji obce. 

 Teploměr na Praze, druhým nejvyšším vrcholu Brd

„Udělalo se pěkně,“ komentuje sluníčko pomocník u auta.

„Odpoledne má pršet, ne?“ odpovídáš.

„Jo, jo, my jsme ti to ale nechtěli říkat,“ komentuje se smíchem.

Jenže se to všechno nakonec spustí mnohem dříve a na nejhorším možném místě z celé trasy. Havelská, Jeřábecká, Obecnická cesta… Vítr sílí a sebou žene na nejvyšší partie Brd déšť se sněhem. Cesty jsou úplně podmáčené. Teď už neřešíš mokré boty, teď už to nemá smysl. Kamenná mohyla a cedule uprostřed dlouhé rovné cesty. Tok (865 m n. m.). Výš už se v Brdech dostat nemůžeš. Do dáli se táhnou rozlehlá vřesoviště. Evokují krajinu ve Skotsku a také dávají pořádně vyniknout větru. Na Houpáku se to už nedá skoro vydržet. Kontrolní kleštičky naráží do drolící se betonové stěny vojenského bunkru, z rukou ti málem odlétnou propozice. Rychle procvaknout kartu a v závětří za malým stromkem vyměnit triko za rezervní teplejší a s delším rukávem.

 Podmáčená cesta z Toku na Houpák a vřesoviště

 Houpák a vojenský bunkr známý např. z filmu Obecná škola

Na venkovní občerstvovačce o pár metrů dále pobíráš jídlo do rukou a hned pokračuješ dál. Přes 70 km v nohách, teď už by to chtělo spíše restauraci. Láduješ do sebe za chůze vynikající koláčky a víš přesně, čím je zajíst, abys oblbnul žaludek, že mu vlastně neposíláš pevnou, ale tekutou stravu :-)

Recenze 2

Sunárek do ručičky. Díky snadné manipulaci i do zmrzlé ručičky. Už při prvním vymáčknutí do pusy se ti v mozku promítne komplet celý děj Irvingových Pravidel moštárny, a to je pořádná bichle. Ano, chuť je výrazně jablečná. Oproti Hamánkovi se s tím ale Sunárek netají a má to u všech příchutí „ručičkové edice“ přímo v názvu: jablko-banán (78% jablečné pyré, 22% banánové pyré), jablko-borůvka (92% jablečné pyré, 8% borůvkové pyré) atd. Pokud ti už jablka lezou očima a nosem, a hledáš něco bez nich, sáhni spíše po sunárkovské „cool ovoce edici“ – mix hruška, mango, banán.

Sunárek do ručičky jablko-borůvka od Hero Czech s.r.o.

                                 Sunárek cool ovoce (banán, malina, jablko) od Hero Czech s.r.o.


Koruna, Třítrubecká vyhlídka, Lipovsko. Všude zdravíš v protisměru závodníky. Jenže osamocený pochod je už dlouhý a vracečky jsou chabou náplastí za společnost. Potřebuješ zaměstnat hlavu. Nandáváš sluchátka a poprvé nezkoušíš hudbu, ale mluvené slovo. Postahované rozhlasové rozhovory, které ti mají dát zapomenout na útrapy cesty. Jenže při výběru v pohodlí domova tě to tematicky stáhlo k tvému masochistickému koníčku, a tak teď ve větru a poprchávání posloucháš vyprávění meteoroložky Aleny Zárybnické o počasí, na devadesátém kilometru se rozpovídá maratonkyně Eva Vrabcová Nývltová o krizích, ale také o tom, že by nikdy neběžela ultramaraton, a tohle všechno těsně před občerstvovačkou v restauraci ve Strašicích, kam dobíháš úplně vyřízený, korunuje Amar Ibrahim se svým kurzem přežití v přírodě. 

Polévka s pečivem a coca cola. Sedí tu i David, který na rozdíl od tebe nezaváhal u brodu kousek za startem. Občerstven vyrážíš chvilku za ním a hned po úvodních metrech přes zbytek obce lituješ, že sis nedal i kávu. Je sobota krátce po jedné odpolední. Na cestě jsi přes třináct hodin, klíží se ti oči únavou. Krajina tě bere už ale za svého, servíruje ti jednu nádhernou scenérii za druhou – údolí Klabavy, výhled z hradiště Žďár, seběh přírodním parkem Trhoň - nenechá tě usnout. A pak už restaurace v Kamenném Újezdu. Polévka, limonáda a konečně káva. Do toho spousta slov povzbuzení od pomocníků obstarávajících kontrolu závodu. Tady, i na ostatních kontrolách a v zázemí. Vzpruha na každém stanovišti. Tým pro tuto akci naprosto zapálených lidí.

David dorazil až po tobě a chce ještě chvíli posedět, vyrážíš tedy sám. Ze strání nad Kamenným Újezdem se zvedá hora Kotel. Tabulkově ne moc vysoká, přesto zde na okraji Rokycan výrazná. Rubeš to po jejím svahu až na vrchol a z něho ještě na rozhlednu. Úzká kovová konstrukce se spirálou průhledných schodů až kamsi do vesmíru. Vítr s ní lomcuje sem a tam. A to zdaleka nedosahuje poryvů, se kterými tu bude sklepávat závodníky v noci. Kleštičky a seběh do Rakové. Před sebou vidíš Jirku. Jeho sedmimílové kroky rozbily v noci tvoji skupinku. Teď už se ale plouží. Puchýř na chodidlu od kamínku, který vyndal z boty pozdě. U dveří budovy, kde se nachází obecní úřad, knihovna, hospoda a poslední občerstvovačka závodu, se dostáváš před něj. Kofein pořád jede a chceš to už dotáhnout do cíle. Čipuješ si kontrolu a pokračuješ dál. Ještě na konci vsi přece jen raději zaplňuješ z vlastních zásob žaludek.

Rozhledna na Kotli

Recenze 3

Takový volant bys čekal u Saddáma na ropovodu, ale proč na dětské výživě? Lámeš si s tím hlavu. Kvůli méně rozvinuté jemné motorice dítěte? Těžko! Vždyť mu to otevře maminka. A pak ti to dojde. Víčko velikosti malého frisbee člověk nespolkne ani nevdechne. Jenže k čemu tato vlastnost na ultra? Čtyři podobné produkty vedle sebe zaplní pořádný kus místa v batohu. Ovocná kapsička Kubík s víčkem velikosti náprstku je snad jediná výživa spoléhající na to, že rodiče na své dítě dohlédnou. Poznáte ji na první pohled podle low coast designu s usmívajícím se kýčovitým medvídkem (v Tatrách v lese ji radši nevyndávej!). Ve složení opět dominují jablka a přibyly i složky, které by mohl citlivější člověk považovat za nezdravé, za to ale běhu by mohly dodat dynamiku. Chuťově nezaostává za produkty ve věhlasnějších kabátcích. Pokud upřednostňuješ funkčnost před vzhledem a nebojíš se ve špalíru mačkajících se diváků na nadupaném alpském skyrace závodu vytáhnout i obyčejnější věci, tak Kubík je přesně to, co si chceš vzít s sebou.

 Ovocná kapsička Kubík (banán) od Maspex Czech s.r.o.

Přírodní park Kornatický potok. Vracečkou stoupáš k rozvalinám hradu Lopata. Procvaknout kartu a rychle se spustit zpět do údolí. Přesto se ti nedaří utéct z dohledu soupeřů. Máš je pět minut za sebou. Davida s Jirkou. V dlouhém pozvolném stoupání k osadě Zátiší do sebe dostáváš poslední energii. Přece se nenecháš předběhnout v cílové rovince?

Recenze 4

„Víte, jak plníme naše kapsičky ovocem? Přeci za pomoci HiPPiS zvířátek. Opička Žofka podává ovoce z těch nejvyšších větví chameleonovi Pájovi, který ho svým dlouhatánským jazykem opatrně ukládá do košíku,“ dočteš se na stránkách společnosti Hipp Czech s.r.o., dovozce produktů Hipp. Rázem je ti jasné, že tohle je úplně jiný level hry. Tohle není přesnídávka na obyčejnou stovku, tohle je něco, co chceš mít s sebou na distancích sto a více mil, kdy druhou nebo třetí noc na trase nemáš problém se zastavit, pokecat deset minut s veverkou nebo pohladit mamuta po klech. V roce 1932 je začal v německém Pfaffenhofenu míchat Georg Hipp a jeho rodina je míchá pod nálepkami BIO a EKO dodnes. A i když ses narodil v Čechách a celý život strávil v Polabí, už při prvním ochutnání zavzpomínáš na dětství strávené u bavorské babičky na druhé straně Šumavy. Zatímco v kraťasech a podkolenkách běháš s Heinrichem a Lotte po zahradě hrázděného vesnického domku, z okna kuchyně se line vůně z čerstvě upečené nohavice štrůdlu. Ano, i u Hippis tvoří hlavní složku jablko, ale poměry jsou více vyvážené, např. jablko-hruškovo-banánová kapsička obsahuje 40% jablek, 40% hrušek a 20% banánů. Hipp je také první výrobce přesnídávek, který to myslí se sportem vážně a přišel na trh s řadou ovocných kapsiček Sportsfreund, u nás zatím ne tolik dostupných. Pokud jsi zvyklý svým dětem vyrábět domácí přesnídávky z ovoce z vlastní zahrádky, ale nemáš kutilské předpoklady pro to, aby sis je na závody plnil do tub a kapsiček, tahle značka by pro tebe mohla být kompromisem. 

Hippis (jablko, hruška, banán) od Hipp Czech s.r.o.

V dřevěném altánu na Mariině skále kocháš se výhledem na večerní Plzeňsko. Za Milínem pak vbíháš na dlouhou, rovnou cestu poli a loukami. Vítr fičí, ale před tebou se už rozprostírá Spálené Poříčí. Za tebou nikdo. Smutek z toho, že všechno končí, přebíjí radost z další absolvované stovky, akce, která se organizátorům opravdu povedla. Hlavu a žaludek máš po 132 km běhu na dětských výživách dětinsky čisté. Otevíráš dveře do zázemí a cíle závodu. Je sobota 18:27:58. Co vlastně dávají dnes za Večerníček?

Odkaz na stránky závodu, kde najdeš i výsledky: ZDE

132 km za 18:27:58 na 7. místě z 60ti startujících