O mně

Moje fotka
„Na počátku byl Bad Boy, pes, jenž mrknul na svého páníčka válejícího se na gauči u televize. Ten dojat prosebným výrazem čtyřnohého tvora, vypnul rozkoukané můví a jal se ho venčit.“ Takto legendárně začíná historie běžecké sekce Bad Boy Teamu :-) Tenhle blog je i o bězích bez psů, za všemi dosaženými cíli v závodech jsou ale oni, mí sparing partneři Bady (Bad Boy) a Berry věrně mě doprovázející při výletech a tréninkových kilometrech, často v počasí, že bys psa ven nevyhnal.

čtvrtek 26. dubna 2018

Tkaničky na jeden uzel na canicrossovém Jarním votvíráku 2018

10. března 2018, jezero Lhota u Staré Boleslavi, délka 4,5 km


„Jak to jelo?“ stihnu se ještě rychle zeptat Lukyho.
„Jo, paráda. Akorát v polovině se mi rozvázala tkanička na botě,“ směje se.
Dnes si tu pátým místem úspěšně odbyl premiéru na koloběžce.



Mapa závodu


Odkládám mikinu a sunu se na start canicrossu. Závodníci jsou vypouštěni v patnáctivteřinových intervalech. Čím blíže jsme k displeji s časomírou, tím více Bady vyvádí. Dlouho nikde nebyl. Nechtěná pauza. Můžete mít svého parťáka vycepovaného, můžete ho držet na vodítku u svých nohou a stejně to budete vy, kdo si po setkání s volem, co svého psa neovládá, bude lízat rány. V našem případě to byl německý ovčák a Bady to odnesl dlouhým stehem na krku šitým pod narkózou, kanylou na vyplachování rány, antibiotiky, klidovým režimem a následným pozvolným návratem do původní kondice. Není divu, že tu rozjel takové emocionální divadlo. Vždyť právě o tomhle okamžiku snil v minulých týdnech s hlavou zabořenou v pelechu. Sportovní srdíčko pulzuje naplno. Je doslova v transu ze soupeřů, rivality, atmosféry. Musím ho držet nakrátko, ale stejně se mnou divoce lomcuje. Na vodítku s amortizérem to vypadá, jako kdybych krotil splašené, dvaceti pětikilové jojo.




Báďa pokousaný od německého ovčáka před začátkem sezóny :-(


„Go! Go! Go!“ Startujeme. Úvodní, téměř kilometr dlouhá polní cesta umožňuje perfektní přehled nad děním v závodu, pokud jste však otrlý a nebojíte se zvednout oči od rozježděného bahna. Bikejöring, scooterjöring, pneumatiky horských kol a koloběžek, dvě stovky psích tlapek a také mnoho lidských nohou nutných k odrážení, to všechno se podepsalo na trase, mokré ještě dávno předtím, než tu ráno začal organizátor stavět slavobránu. Nestačím se modlit, nestačím pořádně sledovat ani své kroky. Důvěřuji jen psovi, přes nejdrsnější místa mně táhnoucího jako motorový člun vodního lyžaře.




Na startu canicrossu, kategorie psi nad 20 kg

Teprve v lese se dostáváme na písčitý povrch. Ale co to? Divný pocit na pravém chodidle. To snad ne! Rozvazuje se mi tkanička.  „To bude určitě jen v podvědomí. V hlavě mi zůstala Lukyho historka,“ uklidňuji se a rychle myslím na něco jiného. Jenže pak se bota vyzouvá úplně. Zastavuji a nadávám. Na 207 kilometrů dlouhém ultratrailu loni na Slovensku, kde bych si stihl bez ztráty pozice koupit i nové boty, se mi to za celou dobu nestalo, a tady hned po pár minutách. Pevně je zavazuji a snažím se to znovu rozběhnout. Parťák pomáhá, co může. Za zatáčkou nás oba nakopává pohled na borce, o kterých jsme si mysleli, že nám výrazně odskočili a najednou jim dýcháme na krk. „Ty wogo, Báďo, ty jsi Usain Bolt canicrossu!“ křičím radostí. Vzápětí mi však dochází, že se tady trasa stáčí do úzkého oblouku a oni jsou již za ním. Index dobré nálady padá do červených čísel. Nebýt běžce, který se po chvíli dostává před nás, přejdu snad tempem do pohodového víkendového výletu. Bady se okamžitě pouští za jeho psem a mně se jede na konci vláčku také příjemně. Cestou nabíráme ještě větší skupinu holek a pak už rovinka do cíle, endorfiny, euforie, radost z pohybu a týmového souznění.





Na trase Jarního votvíráku 2018, foto: behejsepsem.cz


Nasyceni sportovními zážitky a výborným hamburgerem od newyorského mistra Isaaka z Dirty Dog Street Food uháníme autem polabskou krajinou domů, já po dnešku zase o něco moudřejší: Příště to bude na dva uzly.

Odkazy:

Výsledky ZDE  My s Báďou s časem 17:11 na 10. místě z 20 startujících psů nad 20 kg.

Stránky akce ZDE


Naše startovní číslo

pondělí 19. února 2018

Nepolíbené vejce na Malohanácké stovce 2018

Bude to zimní sportování


Derice: Víš, ono je to vlastně zimní sport.
Sanka: To myslíš jako zimu a led?
Derice: Tak nějak.
Sanka: Myslíš zimu a iglú a eskymáky, tučňáky a led?
Derice: No, asi jo.
Sanka: Tak to teda čau.

Zvedám hlavu od knihy a nemohu uvěřit vlastním očím. Vlak uhání zasněženou krajinou! Jako kdybych za Pardubicemi opustil tropické pásmo. Za celou zimu se v Praze a okolí nepřestaly zelenat trávníky. Mnoho mých ranních běhů se odehrálo za zpěvu exotického ptactva a pouze u dvou klesla teplota dramaticky těsně pod nulu. Sníh znám jen od kamarádů z facebooku. Takové ty fotky, nad kterými zakroutíte hlavou a jdete si přivonět ke kočičkám. V Letovicích mi to nedá, na přestupu mám chvíli čas, tak ho zkouším. Válí se všude po ulicích a je studený. O půl hodiny později vylézám v keckách z autobusu přímo u sokolovny, zázemí závodu. Nechybělo mnoho a řidiči jsem místo Velké Opatovice řekl Calgary rozcestí. Mezi lidmi s kuklami proti mrazu si totiž připadám, jako tým jamajského bobu na zimní olympiádně v roce 1988.




Profil závodu, 100 km s převýšením 2 400 m


Z Boskovic do Velkých Opatovic


„Jakou to má kapacitu?“
„85 lidí.“
„Tak to je dobrý, nás je 87, to se vejdem.“
Do Boskovic nás ze zázemí veze organizátorem objednaný autobus. V mrazu není chuť na nějaké proslovy, akce hned začíná. Je pátek 20:42 a dav se dává do pohybu. Start je tak rychlý, že nestačím políbit ani vejce. Vpředu je Róbert Frohn, favorit závodu, a spousta dalších dobrých běžců, takže zatímco loni trvalo několik minut, než se rozeběhl první člověk, letos se běží v neuvěřitelném tempu od prvního metru. Zhodnocuji svoji formu a uváženě se zařazuji do balíku okolo 25. pozice.


Organizátorem objednaný autobus ze zázemí ve Velkých Opatovicích na start do Boskovic.
Foto Filip Smetana


Do Velenova vede trasa z velké části do kopce, ale za obcí Suchý následují odpočinkové rovinky, takové ty dlouhé, nekonečné, kde můžete zapnout autopilota a jít si na chvíli lehnout dozadu. Před Protivanovem přelézám sedačky zpět k volantu, blíží se kontrola, je třeba přibrzdit. Restaurace Alfa, razítko od hostinské a povzbuzení od místních štamgastů, kteří berou plán být v cíli do sobotního oběda jako největší vtip dne. Běžců se tu nakumulovalo více. Držím se Filipa Smetany a ještě jednoho kluka. Na dohled za mnou svítí další čelovky.

V Horním Štěpánově přichystal organizátor občerstvovačku v místní hasičárně. Dávám si čaj, ale jídla se raději držím ze svého batohu. Tradiční svatební koláčky fungují, nemá smysl experimentovat. A pak si vybírám smolný úsek závodu. „Hej, Jamajko! Dej si bacha na dvanáctku. Vyhazuje!“ Nevím, kolikátá je to zatáčka, ale v polích kousek za obcí padám na zledovatělém povrchu. Rána do loketního kloubu mění na několik kilometrů frekvenci ohýbání levé ruky. Mezi růžovými joggerkami z městského parku bych byl outsiderem, tady mojí parodii na běh halí tma a prostředí ultratrailu s posunutým měřítkem normálnosti. Kluci se mi vzdalují a definitivně je ztrácím za Pohorou. To už ruka pracuje jak vyměněná, ale pro změnu si musím odskočit do lesa na záchod. Do toho mi vinou zapomnění na základní poučku zamrzla hadička u lahve. V Polabí do ní prostě nemusíme foukat při každém napití jako v Antarktidě. Nad Úsobrnem se přese mě přežene ještě Eliška Kaniová, vítězka ČSUT 2017 a Pražské stovky 2017, s velmi početnou skupinou. Běží i do kopce, což by mě vzhledem k netrénovanosti stálo zbytečně moc sil. Rozbíhám to až v seběhu k zemědělskému dvoru, kde se chytám dalších kluků. Oproti loňsku je tu letos pořád s kým běžet, ale zároveň to není žádná masovka. Tak to mám rád.

Okruh přes Moravskou Třebovou


V předešlém ročníku Malohanácké stovky přišlo řadě účastníků včetně mně divné, že organizátor v polovině trasy, kdy se probíhalo zázemím závodu, zastavil stopky, čímž každému odečetl pauzu od konečného času. Letos byla tato vymoženost vyškrtnuta. Mezitím tedy, co jím polévku, piji velké pivo, piji velkého turka, maži si chodidla indulonou, měním od sněhu provlhlé ponožky, měním baterky v čelovce, odepisuji na smsku a studuji v mapě další úsek, uteče neskutečných 30 minut závodu. Světový rekord tady dnes už asi nezaběhnu.

Ze sokolovny vycházím v sobotu ve 3 hodiny ráno a přes město se připojuji ke dvěma klukům. Zimou mi drkotají zuby. Měl bych se rozeběhnout a zahřát pohybem, neustále to však oddaluji – od dalšího domu, od támhleté lampy – až to nakonec urychlí opilý domorodec, co přímo před námi vylétne násilím ze dveří nonstop herny. Chvíli se zvedá ze země a pak začne mlátit do všeho okolo. To je ten pravý čas utéct z civilizace zpět do přírody. Po červené sbíhám nádhernou roklí. Je úzká a zasněžené svahy září ve světle čelovky. V jednom okamžiku se mihnu kolem srny stojící majestátně jen pár metrů nade mnou. Nestačila včas zareagovat, proto raději zůstala nehybně na místě. Nemířím světlem přímo na ní, nechci ji rušit, ale zřetelně vidím její obrys a svítící oči.

Jestli jsem se po opuštění občerstvovačky ve Velkých Opatovicích radoval ze suchých nohou, tak za Křenovským hradiskem v nich mám potoky studené vody. Do toho cítím úbytek energie. Hřeben před Moravskou Třebovou je pěkně zalesněný, ale cesta po něm vedoucí působí fádně. Trochu mi to tu připomíná brdskou hřebenovku mezi Dobříší a Zbraslaví. Několikrát se mi dokonce podaří omylem seběhnout některou z bočních cest z trasy a to mám závod nahraný v navigaci. Složitě se pak vracím zpět do kopce. Takhle to fakt dál nejde. Přestává to mít šťávu! Musím se vnitřně namotivovat, začít se soustředit a hlavně znovu pořádně rozeběhnout!

Yul Brenner: Koukni se a řekni, co vidíš.
Junior: Přece Juniora.
Yul Brenner: Tak Juniora. A víš, co vidím já? Vidím hrdost. Vidím sílu. A vidím pořádnýho chlapa, kterej se s ničím a s nikým nesere.
Junior: To tam fakt vidíš?

Nad Moravskou Třebovou. Svítá. Dole na benzínce (zelený neon vlevo) mě čeká snídaně.

Do Moravské Třebové sbíhám s třemi dalšími běžci za svítání. Kontrola je na benzínově pumpě. Mají zde několik stolů k sezení a nabušený sortiment s občerstvením. Po míchaných vajíčkách bych asi vytuhnul, proto volím raději čerstvou kuřecí bagetu a espreso. Z naší čtveřice jsem nasnídaný jako první. Nasazuji sluchátka s hudbou a valím to Čertovou roklí do Městečka Trnávky. Nejkrásnější část závodu mě čeká ale až za touto obcí – prudké stoupání na vrchol Hušák. Se svojí výškou 626 m n. m. je na jinak profilově nenáročné akci opravdovou velehorou. Trochu mi dává zabrat. Přece jen jsem celou zimu běhal pouze u nás v Polabí, zato ale poprvé v životě pod dohledem trenéra, mého tříměsíčního syna Matyáše, novou posilou mizerů (zatím teda jako „jezdící mizera“), který mi neváhá k dopoledním víkendovým výběhům přidat ještě odpolední fázi s kočárkem či mě v noci tu a tam vzbudit, aby tělo nenavyklo na dlouhý spánek. A tak teď nemusím bojovat s touhou po posteli, peřině, polštáři a tu absenci kopců už prostě nějak doženu na závodech.

Na vrcholu Hušáku (626 m n. m.)


Hřbitov ruských zajatců nad Vískou u Jevíčka

Hřbitov ruských zajatců uprostřed lesa. Jedno razítko do kontrolní karty ve Vísce u Jevíčka, další pak v Jevíčku a už to pádím pod mostem rozestavěné, ale nikdy nedokončené Hitlerovy dálnice (Exteritoriální dálnice Vídeň – Vratislav) na Červený vrch a přes přehradu Smolenská do Velkých Opatovic. „Chyť svůj rytmus. Kupředu. Cíl už máme v dohledu.“ Dveře sokolovny otevírám v sobotu v 11:28 na 17. místě, z čehož jsem mírně rozčarovaný. Běžet to loni na podzim, bylo by to o hodinu lepší. To jsem se cítil víc ve formě. Do příště na sobě musím hold více zapracovat, nebo aspoň políbit na startu to vejce.

Á propos


Velké díky Dušanu Machourkovi a všem pomocníkům. Tohle bylo kvalitou zase o kus dále než loni. Palec nahoru.

Zasněžená Malá Haná mezi Jevíčkem a Velkými Opatovicemi

Odkazy

Stránky akce: Malohanácká stovka

V článku byly použity citace z filmu Kokosy na sněhu.


Reporty

Libor Boleček (3. místo): Malohanácka stovka 2018
Hubert Puka (v polštině): Mala Hana
Zdeněk Vémola: Malohanácká stovka 2018
Rozhovor s organizátorem na ČT: Víkend

středa 8. listopadu 2017

S Berrym na PoVinném dogtrekkingu 2017

Čtvrtek 26. října 2017

Noční pokoj. Dva psi, otec a syn. Každý ve své kenelce. Ve tmě si vidí vzájemně jen bílé lysinky.

Bady: Víš, kde jsme?
Berry: (nadšeně) Na agility závodech?
Bady: Ne.
Berry: (nadšeně) Na agility táboře?
Bady: Ne.
Berry: (tázavě) Na srazu salašnických psů?
Bady: Ne.
Berry: (váhavě) Na canicrossu?
Bady: Ne. Na dogtrekkingu (výbuch smíchu) a ty poběžíš (další výbuch smíchu) a má pršet (výbuch smíchu až se třese kenelka).

Berry se stáčí do klubíčka. Zatímco páníčkové vyřizují ještě něco důležitého dole v restauraci, smutně kouká do hadrové stěny boudy a pak usíná.

Oficiální logo akce

Pátek 27. října 2017

Berry: No, řeknu ti to asi takhle: Rocky měl Mickeyho, Daniel-San v Karate Kid Miyagiho, já mám Badyho. Samozřejmě, že to bylo drsný. Cítil jsem lítost, smutek, ale nakonec právě ten škodolibý tón mě nakopl a teď tady stojím.

Jirka: Po včerejším pití s Mírou (bez míry), se kterým jsme slavili narození jeho syna a po přivítání se s ostatními dogtrekaři, mám dnes pocit, že na mě mluví můj vlastní pes. Čtyři hodiny spánku a stojím na startu. Moc nás tu není, velká část závodníků to pojala jako přátelák na konci sezóny a zaspala, vydají se v našich patách se ztrátou.

Berry: Jako padesáticentimetrovej pejsek bych mohl vzít do háku maximálně čivavu, taktika je tedy jasná, vpředu poběží páníček, za ním já.


Tohle je poslední okamžik, kdy Berry táhne, před námi je startovní čára :-) 

Jirka: 7:30 ráno, startujeme a hned se dereme na čelo. Trasa s parametry 91 km, + 900 m slibuje rychlý závod. Úvodní kilometr vede sice do kopce, ale pokud tady má některý ze závodníků takové ty hodinky s navigací a spoustou dalších funkcí, tak tohle je na dlouhou dobu poslední místo, kde se mu pohne bublinka ve vodováze.

Berry: Přesto i tady najdeš zákeřnosti. Třeba první stoupání. Podle mapy se připravíš na určitý sklon, netuše, že ti k tomu nahoře organizátor přihodí ještě jedno promile. Já si slivovici na kontrole na Holém vrchu nedávám, páníček jo.

Jirka: Přebíháme na sousední vrch Žerotín. Kolem nás se rozprostírá nádherná krajina Slovácka, louky, pole, vinice…

Berry: Prej, bude to dlouhej, ale pozvolnej sešup. Mazéééc! Uši mi vlajou až do Strážnice.

Jirka: Z Vnorov pokračujeme podél Moravy k místu, kde řeku protíná Baťův plavební kanál. Natáhnout se do loďky a projet si celých 53 km z Otrokovic až do slovenské Skalice. Dovolená, která mě láká několik let. Dnes ale zase jen po svých.

Berry: Sakra, u tohoto zdymadla měla panička fotit závodníky. Jsme tu dřív! To mě Báďa neuvidí v úniku. Leda, že by… ale ne, do cíle je to ještě daleko a za námi jsou haskouni a čévéčka.

Jirka: Žilkův dub u Bzence? No, představ si rozlehlý les s borovicemi vysázenými v nekonečných, dlouhých řadách a uprostřed toho prastarý strom, památka na původní porost. Jako kdyby si na sídlišti Jižní město v Praze potkal roubenku. Když pominu sklípky a vinice, tak pro mě určitě největší zajímavost trasy. Zároveň ale místo, kde procházím krizí. Začíná pršet a cesty tu jsou ubíjející. Tři kilometry jedním směrem, zatáčka, tři kilometry dalším směrem. Do toho všude samý písek. Ten mám brzy v promáčených botách i ponožkách. Ne nadarmo se této oblasti říká Moravská Sahara. Chodidla naštěstí chrání vrstva indulony. Bonusovou kontrolu v tomhle stavu neřeším. Ztratil bych navíc přehled o dění na trase.

   
  Žilkův dub, foto: orinnka.rajce.net


O nekonečné roviny tady není nouze, foto Michal Vejtasa

Berry: Co tam dělá páníček takovou dobu u toho regálu? No nic, když se nedostanu do sportovních zpráv, tak aspoň do Chcete mě. Úplně slyším toho Zdeňka Srstku: „Je to hodneeeej pejseeeek… u benzíííínky ve Vracově ho nechali… podívejte na ty kukadlaaaa… ze všeho nejradši je doma… pokud ho nebudete tahat na dlouhé procházky, vaší lásku vám oplatí.“

Jirka: Vím, že je to narušení příběhu akce, ale pivo na dlouhých závodech vždycky bodne. Tahle benzínka mě nakopla. Přes Milotice s krásným zámkem až k vinným sklepům Šidleny to běží samo.

Berry: Ty vado, fakt jako vnitřní občerstvovačka, jo?

Jirka: „Víš, důvod toho, že je tahle oblast dobrá pro pinot, je chladný vzduch od Pacifiku, co vane v noci a ten ochlazuje hrozny. Pinot má velmi tenkou slupku bobule, nesnáší stálý teplo nebo vlhkost, je moc delikátní…“ popisuje rulandské víno neboli pinot v kultovním vinařském filmu Bokovka spisovatel Milles. Nejsem znalec, netuším, jaký rozdíl je mezi kalifornskou a moravskou odrůdou, ale z popisu si jej představuji jako klenot mezi hrozny, na jehož vypěstování musíte být opravdovým vinařem. A přesně tak na mě působí i tahle akce. Dája, Michal, Patrik, Míša a lidé kolem nich si s ní vyhráli do úplných detailů. Je v tom vidět bohatá účastnická zkušenost na podobných podnicích, vlastní nápady, velmi dobrá znalost kraje a touha pomocí toho všeho vytvořit originální zážitek pro ostatní. Cítím to už po prvním doušku. Kvalitní ročník. Značka, která by neměla chybět na vinném lístku, pardon v dogtrekkingové termínovce i v příštích letech. Vychutnávám si ve sklípku U Chytilů sklenku pinotu a na chvíli zapomínám, že na mě venku čeká ještě o kousek více než maraton.

Berry: Hmm, to já na tomhle závodu degustuju kromě vody z misky akorát kaluže. Převaluješ to po jazyku, chuťovými pohárky pronikáš do jemného tónu s vyváženě hrubým, zemitým zakončením… zahlásíš: tohle může být, a lemtáš… nasládlá chuť se schránkami drobných korýšů a občasným kroužkovcem na pozadí.


Se zmoklým Berrym na občerstvovačce ve sklípku U Chytilů, foto organizátor


Sklep U Chytilů nad Miloticemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz

Jirka: Z příjemné, útulné místnosti, kde bych dokázal strávit celý týden, vycházíme ven do sychravého podzimního počasí.

Berry: Hlavu mám svěšenou, šlapu si na uši. Psí energy tyčinka, malinká radost do duše.

Jirka: V polích a vinicích se střídají rozblácené cesty s asfaltkami. Neznačenými úseky kolem Dubňan nás bezpečně provází navigace s nahranou trasou. Po Bzenci a Miloticích se před námi brzy objevují střechy další obce, kterou jsem do dneška znal jen z vinných etiket – malebnými stráněmi s vinohrady sbíháme do Mutěnic. A pak zase psychicky ubíjející oblast: 5,5 km po červené na jih k Hodonínu, 6 km po modré na sever k Ratíškovicícím a 5,5 km po žluté na východ do Rohatce. I když se občas objeví nějaká menší zatáčka, působí to tu na mě jako tři nekonečné roviny. Nohy mám omlácené ze dvou ultra závodů v předchozích pěti týdnech, tělo, kterému hlava kvůli absenci stoupání nedovolí přejít do chůze, na mě neustále křičí: „Támhle u té borovice stop! Támhle u toho křoví stop!“ Batoh mám plný svatebních koláčků, sváča, na které letos frčím, a tak sám sebe uplácím, uplácím, uplácím a ono to jakž takž jede.


Vinicemi mezi Miloticemi a Mutěnicemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz


Berry: Ve chvíli, kdy se otáčím nervózně dozadu a představuji si Badyho vykulené oči, až nám to s páníčkem v cíli cinkne, začíná cinkat přejezd před námi.

Jirka: Musím teda přiznat lehčí rozčarování. Čekal jsem, že hlavní železniční koridor na Vídeň bude celé dva dny uzavřený :-) , na druhou stranu je to mladá akce, možnosti jsou zatím omezené, na organizátory se určitě nezlobím… Pět minut čekání, dva koláčky, pohled na poloprázdnou projíždějící lokálku…

Berry: Mňam, druhá půlka energy tyčinky.

Jirka: Protipovodňový val u řeky Moravy, po kterém běžíme otevřenou krajinou z Rohatce do Petrova, umožňuje pohled daleko zpět po trase. Kdyby se teď za námi někdo objevil, máme náskok minimálně pět minut. To už by se dalo do cíle udržet. Modro-bíle malované sklípky Plže, areál poblíž rušné silnice a přesto, jako kdybyste vstoupili do tiché oázy. I tady budou mít závodníci živou kontrolu, ale jen ti, co si akci užijí v pohodovém tempu s bivakem a dorazí sem až zítra.

Berry: … na což jsme vyzráli tím, že se sem zítra půjdeme podívat ještě jednou s paničkou a Badym v rámci trasy short. Chjoo, příště jedu na welness.


Na trase short (17 km) druhý den s Pájou, Berrym a Badym, foto Jana Gwen Ondrášková

Jirka: Poslední kontrolní kleštičky. Vyndávám z batohu čelovku a za jejího svitu běžíme rozbahněnou polňačkou večerním Slováckem. Teprve na asfaltce dva kilometry před areálem Mlýnky přecházíme do chůze… Berry? Naprosto odlišný parťák. Je to salašník, který chce mít své stádo před sebou. Nevidíš ho celý den, ale on o tobě má přehled od začátku až do konce.

Bady: Jeho styl vypadá jako absolutní chaos, na první pohled to vůbec nedává žádný smysl, ale když do toho nakoukneš pořádně, vidíš, že jede podle pevných pravidel. On totiž hraje úplně jinou hru než všichni ostatní na trase. Hraje hru „dostaň svojí ovci co nejrychleji do cíle“. V tom je celej fígl.

Jirka: Dlouho mě to rozčilovalo, než mi došlo, že to má takhle rád a nemá smysl to měnit. Cupitá za ostatními i mimo závod, když je puštěný z vodítka. Bady je taky salašník, ale se soutěžním duchem. Nikdy jsem třeba nepochopil, jak to dokázal vždycky poznat, ale do poloviny závodu se držel vedle mě a od poloviny zabral vpředu, jako kdyby věděl, že se trasa zlomila, že se vracíme do zázemí… Berry? Ten to má úplně jinak.

Berry: (vytržen z automatického modu radostně vykukuje před Jirku) Hele, parkoviště! (udiveně) To woe, naše auto!“ (tázavě) Neprocházel jsem touhle brankou už někdy? (úplně nejvíc radostně) Nekecej, my jsme fakt doma, my to dokázali… za 11 hodin 39 minut zpátky… jsem borec!


Po strastiplných 91 kilometrech Berry přichází do cíle

Jirka: Na stole v restauraci visí dlouhá řada dřevěných medailí očíslovaných podle počtů účastníků na trati. Každý, kdo úspěšně dorazí do cíle, vezme si tu nejblíže ke kraji, tu s číslem, jenž mu náleží v celkovém pořadí. Teprve pak mu organizátoři stopnou čas. S Berrym jsme poslední, kdo vidí všechny medaile pohromadě. A že se včera zničili všichni na večírku více než my? Na to se historie neptá. Historii zajímá jen výsledovka :-)


 Cílové foto s Berrym


Cílové foto, za mnou stojánek s očíslovanými medailemi pro všechny finišery


Sobota 28. října 2017


Slovácko potřetí zahalila tma. Již proběhla tombola i předání vín nejrychlejším závodníkům, již se vrací poslední dobrodruzi z trasy. Sálem zní tóny moravské cimbálové kapely. Někteří tančí, jiní se u stolu či baru dělí s ostatními o dojmy a zážitky. Ať už si to užili jako běh, jednorázovou chůzi, čundr s bivakem nebo vycházku, z tváří všech lze vyčíst spokojenost. Hodiny ukusují poslední desítky minut letního času a příchod toho zimního je potřeba náležitě oslavit. Ještě dlouho bude tuhle noc v Mlýnkách veselo.



Nedělní bedna, kluci už to měli spíše jako oslavu a přátelák na konci MČR v dogtrekkingu


Účastnický list s dobrým nápadem - uvedení průměrné rychlosti :-)

Odkaz na stránky akce:

Najdete zde mapy jednotlivých tras, fotky účastníků a věřím, že brzy i možnost přihlásit se na další ročník :-)  POVINNY DOGTREKKING

středa 30. srpna 2017

Se stínovými bojovníky 207 km krajem Malých Karpat

18. - 20. srpna 2017

Jirka: A pak to Slavo odstartoval…

Dr. Hrabec: Proboha, ten vypadá! A kdo je Slavo?

Dr. Pánek: Slavo Glesk, ten tuhle šílenost už roky organizuje. Kolegům ze Slovenska se zatím nepodařilo najít paragraf, který by umožnil jeho hospitalizaci. Problém je, že tam všichni jezdí dobrovolně. Jinak tohle je úplný začátek, pátek deset hodin večer.


Výklad trati v tělocvičně před startem. Hovoří Slavo. Foto: Peter Green


Jirka: Za zvuků hutných tanečních beatů probíháme chtelnickou poutí. Dámy a pánové, už se to rozjíždí, už se to točí. Čeká nás prodloužená jízda! Míjíme hloučky místních lidí. Polovina z nich nás nevnímá, většina ostatních nevěřícně kroutí hlavou. Netuší, že právě mezi nimi, atrakcemi a stánky s blikajícími napodobeninami mečů vede cesta bojovníků, samurajů a rytířů.

Dr. Hrabec: (diví se) „Cože?“

Dr. Pánek: To je odkaz na Slavovo rozdělení tras, kdy účastníci závodu mohou absolvovat verzi ... (chvíli se odmlčí a nahlíží do svých poznámek) ... Shadow Warrior 207 km, Last Ronin 170 km nebo The Black Knight 137 km. Náš pacient zvolil tu nejdelší, s převýšením 7 500 m.

Jirka: Na Výtok to jde svižně. Nad malokarpatskými lesy se klene jasná noční obloha a pod ní se postupně natahuje had čelovek. Jedna z nich je moje. Držím se na konci první desítky. Čeká mě spousta hodin na trase, ale nepociťuji strach, mám radost. Tahle akce pro mě byla několikaměsíčním snem. Snem, který se málem zbortil! Dva týdny před startem z nerozumu spálené břicho a ramena od sluníčka. Dlouhé hojení. Ze strachu z dehydratace navíc tělo zadrželo vodu. Doslova přes víkend o 4,5 kg vyšší váha ve formě volně pohupující se hmoty. A když už bylo vše vyřešené, zachvátila mě den před odjezdem viróza s bolestí žaludku a zvýšenou teplotou. Psychicky zdeptaný, ale s nadějí lupnul jsem paralen, zapil zázvorovým čajem a po neskutečných jedenácti hodinách spánku vzbudil se fit. S pocitem, jako mívali cyklisté v 90. letech na Tour de France po výměně krve, tady teď běžím se zbrusu novou kůží, s čistými, volně dýchajícím póry a je mi jedno kolikátý budu, stačí mi, že tu jsem a chci se dostat až do cíle!

Dr. Hrabec: Proč při tom výkladu pořád chodí?

Dr. Pánek: To je důvod izolace. Nemůže se zastavit. Neustále srážel na chodbě ostatní pacienty. Proto je zavřený na samotce a my ho sledujeme přes sklo.

Jirka: Lesy jsou plné zvěře. V jednu chvíli posvítím na divočáka. Okamžitě otáčím čelovku na cestu. „Ať za mnou nejde! Ať za mnou neběží.“ Postupuju dál a funguje to. Všude kolem křupou větve, všude svítí plno očí. Asi mě vnímají také jako zvíře, ale jsem slabší kus oddělující se od stáda. Cítím to již několik minut a v seběhu před Ostrou úbočí to ze mě letí ven. Všechno předstartovní jídlo a pití. Ani mě to nezdržuje. Nezastavuji. Pořád běžím. Jenže pak to přijde znovu a znovu a to už přecházím do chůze. Občerstvovačka v Hradišti pod Vrátnom, zkouším jíst, ale ještě před Suchánkou je všechno venku. Raková, Lipový vrch, vesnička s provokativním názvem Rozbehy a já jen občas popoběhnu. Nad obcí Bukovou slezeme omylem s dvěma kluky z hřebene. Vracíme se zpět. Musíme na Hrubý kamenec. Kemp u vodní nádrže Buková. Začíná svítat. Všude tu pospávají na lehátkách a ve stanech rybáři. Kdybych narazil na otevřenou recepci a měli volnou chatičku, tak se snad ubytuji. Na konci areálu mě předbíhají Jaro Kováč s Danielem Neštětickým. Chvíli se držím, po pár metrech ale odpadám. Lehám si  na kraj louky, opírám hlavu o kládu, sleduji pasoucí se srnky a pokouším se do sebe dostat malý krajíček chleba se sádlem z batohu. Po pár minutách cítím lehčí příval energie. Zvedám se a pomalu vystoupám na Ostrý kámeň. Nádherná zřícenina hradu s probouzejícími se trampy a za ní skalnatý hřeben vedoucí až na Záruby, nejvyšší horu Malých Karpat. Fouká silný vítr. Příjemná změna po noci strávené v lesích zadržujících v sobě tropické vedro předchozích dnů. Cestou potkávám závodníka, který je také skolen žaludečními problémy. Navzájem si postěžujeme. On je na tom ale hůř. Nedokáže v sobě udržet ani vodu a z dehydratace má mžitky. Už nebojuje, rozhodl se skončit. "Sakra, já bych si tak rád dal pomeranč!" Na občerstvovačce v Jahodníku ho mají. Hamounsky jich spořádám několik, k tomu si nechám ohřát nožičku párků, vypiji spoustu limonády a je mi dobře.


 První občerstvovačka, 21. kilometr závodu. Foto: Radovan Harach

Dr. Hrabec: V jaké části závodu se nacházíme? Vůbec neuvádí vzdálenosti.

Dr. Pánek: 54. kilometr. To je další symptom nemoci – vymkl se z rámce vzdálenostních jednotek. Cituji kolegu profesora Nováka, který s ním absolvoval několik výzkumných hodin: „Zatímco i v pravěku lidé nad pomyslnou mapou věděli, že z místa zde stojíte je to k jeskyni stejně daleko, jako k louce, kde rozporcovali posledního mamuta, v tomto případě pacient ztratil povědomí o jakékoliv vzdálenosti. Vůbec neví, kolik kilometrů musí překonat, aby se dostal tam, kam potřebuje. Nevykazuje ani touhu to vědět. Chce prostě jen jít".

Dr. Hrabec: Chcete mi říct, že máme co dočinění s nějakou předlidskou či dokonce mimolidskou formou vědomí?

Dr. Pánek: Profesor Novák nalezl podobnost u jednobuněčných živočichů. Používá výrazy jako zrychlený prvok nebo běžící měňavka.

Dr. Hrabec: Ale dejte pokoj, tomu sám nevěříte.


Zřícenina hradu Ostrý kameň

Jirka: V Plaveckém Mikuláši znovu dobíhám Dana s Jarem. Dávám si s nimi pivo z plechovky před místní sámoškou. Smädný Mních desítka. Jaro později tohle a několik dalších podobných zastavení nazve strečinkem. Je pravda, že na Kubašovou se mi pak stoupá lehce a takové ty zvěsti o nohách po pivu při sportu těžknoucích se mě netýkají. Před Amonovou lúkou klukům dokonce nastupuji a trhám se. V Plaveckém Podhradie ale ztrácím několik minut hledáním občerstvovačky. Dle itineráře chápu, že mě k ní má dovést modrá, dle reality to vypadá spíše na žlutou. Obec se táhne a bojím se, abych se nemusel vracet, tak raději volám na číslo z kontrolní karty. Jsem ujištěn, že běžím dobře a za minutu dokonce potkávám dobrovolníka, který mi jde pro jistotu naproti. Na zahradě rodinného domku, kde se další z oáz závodu nachází, sedí několik závodníků a panuje tu příjemná atmosféra. Neustále jsme obskakováni lidmi, kteří to tu mají na starosti. Několikrát se mi stává, a nejen tady, že sami předem odhadnou, na co mám chuť. Nemusím se vůbec zvedat ze židle, vše mi přináší, doplňují vodu do lahví na další cestu atd. Já tu jsem prostě jen pro ten výkon.

Dr. Hrabec: Dal se jeho nynější stav předvídat předem?

Dr. Pánek: Ano, leccos šlo vyčíst např. z pacientových statusů na facebooku. Postupně v nich navyšoval kilometry. Navíc už před lety se pod nimi začaly objevovat komentáře přátel pochybujících o jeho normálnosti.


 Čierna skala


Jaro a Dan stoupají na Kubašovou


Jirka: Kdybych měl úseky mezi živými kontrolami nazvat etapami, následuje teď královská horská. Výstup na Vápennou. Držím se Jara, Dana a několika kluků z občerstvovačky. Na prudký, všemi obávaný Veľký Peterklín dokonce táhnu. Počasí se mezitím mění. Stále fouká vítr, ale do toho prší a vrcholky hor jsou zahalené v mlze. Seběh do Vývratu a znovu nahoru, tentokrát na Vysokou. Skupinka se postupně natahuje, někteří uvažují o ukončení. Chci využít momentálního bezkrizového období, tak se trhám a do Harmonie dobíhám společně s polským závodníkem Mirkem Ostrowskim. Dobrovolníci proměnili zdejší autobusovou zastávku v další dokonalé odpočinkové místo na strastiplné cestě. Sedáme do křesílek a necháme se obskakovat. Mají tu výbornou, domácí čokoládovou buchtu. Zdálky pošilhávám po radlerovi, ale nějak se mi nezdá příchuť. Aha, on to není cintorín (hřbitov), ale citrón. To ještě netuším, že skutečným zombie pramenem později na téhle akci také neopovrhnu.


Na vrcholu Vysoké 

Dr. Pánek: Ještě k těm vzdálenostem, doktore. Podařilo se nám najít deník, který si pacient v průběhu cesty nahrával do telefonu. Hani? (otáčí se na svoji asistentku) Mohla byste, prosím, najít pasáž, kde se teď zrovna nachází a pustit mu to do pokoje?

Hanka: (chvíli rachotí přehrávačem)

Deníkový záznam: Sobota 18:35, opouštím občerstvovačku v Harmónii. Za sebou mám 105 km. Většina mých letošních závodů měla blízko 100 km. Je to tedy, jako kdybych se nyní postavil na start jednoho z nich…

Dr. Pánek: (na Hanku) Stop!

Jirka: Přehupuji se přes horu Kuklu a nad hradem Červený Kámeň zapínám čelovku. Před Častou ztrácím Jara i Mirka. Dan skončil v Harmónii a ostatní parťáci z předchozí pasáže nejspíš také. Z Doľan mě vyvádí zelená turistická značka přímo skrz hřbitov. Rozprostírá se mezi stromy na kraji lesa. Do tmy svítí věčná světýlka a z oprýskaných náhrobků sálá chlad a vlhko. V nejzazší části procházím kolem temné hrobky velikosti malého kostelíku. Usínám za chůze. Jednou se probouzím dokonce v lese mimo cestu a tu pak složitě hledám. Nepomáhá nic, ani rána, kterou dostávám omylem od elektrického ohradníku. Nedočkavě vyhlížím chatovou osadu Majdan. Má tam být restaurace, třeba bude ještě otevřená. Těším se tak moc, až se z toho les kolem mě začíná měnit v budovy. Moje nejběžnější halucinace, tentokrát ale dotažená o level dále. Nevidím seníky ani altánky, procházím rovnou celou vesnickou ulicí. Pár vteřin fikce, pár vteřin realita, pořád dokola. Být tenhle závod o jednu noc delší, mohl jsem si udělat selfíčko mezi newyorskými mrakodrapy.

Dr. Pánek: (dává pokyn Hance)

Deníkový záznam: „S mliekom? Bez mlieka?“

Dr. Pánek: Hani, to posuňte. (otáčí se na dr. Hrabce) To je na Majdanu. Bylo otevřeno, dal si kafe. Teď přijde pasáž, kterou bez nás zatím ještě nezvládl ani jednou převyprávět.

Deníkový záznam: Stačí ujít pár metrů, aby mi došlo, že to nepomohlo…

Jirka: Kafe nefunguje. Jako mrtvola se potácím podél plotů v Lošonci… (začíná při výkladu narážet do zdí, nejprve zlehka, poté prudce)

Dr. Pánek: (chápe se rychle mikrofonu) Jiří, klid! Jste v pokoji a my tu jsme s vámi. Povězte, co bylo dál, ve Smolenici.

Jirka: Smolenice, Smolenice (opakuje pomalu), Smolenice… cesta ze Smolenice vede podél hlavní silnice. Kolem jsou samá pole. Do čelovky mi neustále naráží kapky deště. Působí to hypnoticky. V jedné části se otáčím a vidím za sebou silnou záři. U krajnice stojí kamion. Proč ale svítí dálkovými světly přímo na mě? V protisměru jede osobní automobil. Nechávám ho projet. Mžourám do tmy a v jeho světlech sleduji dění za sebou. Aha, není to kamion, ale reflektor nějakého zemědělského dvoru. Pak přichází industriální areál Chemolaku, vrátnice, výrobní haly, ubytovna a za tím vším konečně smolenické nádraží a u něj rodinný dům s občerstvovačkou.

Dr. Pánek: (otáčí se na dr. Hrabce) 137. kilometr závodu, 1:35 neděle ráno, dal si polévku, pití, doplnil zásoby. (zapíná mikrofon) Jiří, zkuste nám, prosím, vypovědět, co se odehrálo v sousedním Trstíně.

Jirka: (se zrychleným dechem) Nemůžu se odtud dostat ven. Na první křižovatce v centru zahýbám po vlastním značení vpravo. Následuje nekonečná ulice až na druhou stranu obce, kde mám dle itineráře zahnout vlevo. Absolutně ignoruji odbočku na Naháč a jdu opravdu až k poslednímu domu. Jenže tam nic není. Jen ve tmě mizející hlavní silnice ve směru na Trnavu. Vracím se zpět do centra, opět bez povšimnutí si výrazné odbočky na Naháč. Proč také? V dáli vidím běžce, mihl se skrz ulici. Aha, takže na první křižovatce obráceně, směr Jablonica. Ženouce se za závodníkem, jenž byl s velkou pravděpodobností jen přeludem, dobíhám na opačnou stranu obce. Tady už nesedí vůbec nic. Pokud bych měl zahnout vlevo, vrátil bych se do oblasti Zárub, kde jsem byl včera ráno… (celý se klepe, začíná znovu narážet do zdí)

Dr. Pánek: Jiří, všechno je v pohodě, teď nejste v Trstíně, teď jen vzpomínáte.

Jirka: Zoufale se obracím.  Zblízka zkoumám šipku na první křižovatce a s nadějí vyhlížím další. Nikde nic… (klepe se a začíná plakat)

Dr. Pánek: Chcete injekci na uklidnění?

Jirka: Ne, to zvládnu! (zhluboka se nadechne) Znovu přebíhám celý Trstín, abych se přesvědčil, že směrem na Trnavu se jít opravdu nemá. Nevím, jak dál. Všechno mě to tu požírá a nechce pustit ven. Při již několikáté vracečce do centra si představuji sebe na tomhle místě o dvacet let později. Chodím sem a tam nebo polehávám před sámoškou, svět venku na mě zapomněl a místní mě mají za podivína, který se nemůže dostat dál než k poslednímu domu. Pak ale konečně vidím proti sobě dvě čelovky. Mirek Ostrowski s nějakým dalším závodníkem. Prohlížejí si mě, jako kdybych sestoupil z vesmírného korábu. Měl jsem na ně náskok minimálně půl hodiny. Naprosto suverénně prochází kolem a bez přemýšlení odbočují několikrát mnou ignorovanou odbočkou na Naháč.

Dr. Hrabec: Vážně neměl žádné drogy?

Dr. Pánek: To je právě ono, doktore, ve vzorku krve nic zvláštního, jen magnesium, hroznový cukr a stopové množství kofeinu. Ale když jsme se porozhlédli, k čemu by šel pacientův stav přirovnat a vypracovali srovnávací studii s českými a slovenskými techno festivaly, poměr cena zážitek, vyšlo nám, že u Slava to frčí jednoznačně nejvíc.


Klášter Katarínka

Jirka: Cestou do Naháče si postupně sedám na několik pařezů a propadám do půlminutových spánků (déle to déšť ani nedovolí). Díky těmto restartům pak mohu vždy několik dalších kilometrů pokračovat celkem obstojně. Takto se vleču za kluky. Občas jim zničehonic nastoupím, občas se vzdálenost mezi námi natáhne natolik, že vidím v dáli před sebou jen malá světýlka jejich čelovek. V méně přehledném úseku před Katarínkou je ztrácím úplně. Nahoře se s nimi ale zase shledávám. To už v Malých Karpatech svítá. Podruhé během této akce. Podruhé, aniž bych mezitím strávil čas v posteli. Z šera oblohy vystupují obrysy zříceniny kláštera. Tajemné a impozantní místo. Vynoření se z lesa po dlouhém putování, absence spánku, předěl noci a dne… Vnímám to tu úplně jinak, než lidé, co sem vystoupají z parkoviště v Naháči s foťákem a tatrankou během normálního výletu. Promítají se mi před očima dějiny svatého místa, vidím vpády cizích vojsk, ale i běžný život zdejších františkánů. Teprve pohled na důtky brázdící jizvami kůži pod mnišskou kutnou mě vytrhává z meditace a vrací zpět na Slavovu trasu sebemrskačství. Před Dobrou Vodou hlava propadá dojmu, že se celá tahle procházka už moc vleče. Naposledy nastupuji klukům a běžím po rozblácených polňačkách na občerstvovačku ve Výtoku.

Dr. Pánek: Nyní bych rád citoval sms, která pacientovi dorazila v tomto okamžiku od jeho manželky. „Tak jak? Budeš Shadow Warrior nebo Last Ronin? Myslíme na tebe.“

Dr. Hrabec: Co to?

Dr. Pánek: Tohle je jedno z nejtěžších míst závodu. Tady se mohou účastníci naposledy rozhodnout, jestli půjdou trasu 207 nebo 170 km. Pokud seběhnou na kratší variantu, mají před sebou už jen 9,5 km trápení.


 Mohyla M. R. Štefánika na Bradle

Jirka: Peter Cisár mi postupně nabízí kompletní sortiment občerstvovačky. Moc dobře si však uvědomuji, jak důležité je odtud zmizet, než dorazí další závodníci, kteří by mě mohli zviklat na kratší trasu. Vytvářením konstrukcí pro ukončení se hlava zabývá několik hodin. Jenže mi nic není. Nejsem zraněný. Nebolí mě už ani žaludek. Mám jen rozedřená chodidla a hrozně rád bych šel spát. Beraní hradba drží. Nasazuji do ucha poprvé na téhle akci sluchátka. Šetřil jsem si je přesně pro tuhle chvíli. Pečlivě připravený playlist napříč několika styly. Za zvuků metalu, popu, rocku, taneční hudby si to svištím nádherným trailovým úsekem přes Klenovou, ulicemi Brezové a hudba mě nakopává k větším výkonům i do posledního výraznějšího stoupání na Bradlo. Mohyla Milana Rastislava Štefánika, hrdiny, jehož život mě snad nikdy nepřestane motivovat. (Nebíčko do papulek na Štefánik trailu 2016)  Seběh na Dlhý Vršok a uvědomění si, že s každým metrem, co teď běžím, navyšuji svůj osobní rekord. Mám radost. Tohle je pocit, kvůli kterému byly třeba všechny ty překážky. Tohle je důvod, proč to dělám. Vyhráno ale ještě není. V záchvatu euforie mi dochází pití. Po deštivé noci se nad Malé Karpaty vyšplhalo slunce. Mám žízeň. Hřbitov v Pusté Vsi. Za plotem vidím studnu s kohoutkem. Cedule, že se jedná o nepitný zdroj vody, na něm nevisí. Čepuji do malé lahve a při vší úctě k nebožtíkům doufám, že v této dědině pohřbívají žehem, nikoliv do země. Tohle je teprve pořádná příchuť cintorínu. Na louce u rybníku odpočinek, magnesiem vyhnat z nohou křeče a dovléct se zpět do Výtoku. „Dáte si polévku?“ ptá se mě paní na občerstvovačce. Nemohu se rozhodnout, nic neříkám. „A soup,“ opakuje anglicky v domnění, že jí nerozumím. Rozesměji se a nakonec se tu zdržím déle, než jsem počítal. Přijde i manžel, pokecáme se sousedkou… Vždyť domů mi to jede až zítra ráno a tady je tak krásně. Pak se do toho ale pouštím, poslední úsek po lesních stezkách až do Chtelnice.

Dr. Pánek: Teď to přijde. Tohle je video, co tam někdo natočil v cíli. Neděle 16:37. Zrovna přichází. Sledujte ten výraz. Neskutečná radost… a pod tím vším? Hani, vraťte to kousek zpět a zazoomujte to na jeho oči. Přichází, radost, náhlé rozšíření a zúžení zornic, jakoby probliknutí. Tohle je ten moment! Tady se v mozku všechno vypnulo a zůstalo jen „jít“.


Chtelnica. Po dvou dnech na cestě vidím cílové město.

O hodinu později. V pozorovací místnosti jsou oba doktoři, asistentka Hanka a z katedry jednobuněčních živočichů přichází i profesor Novák.

Dr. Hrabec: Kolegové, zavolali jste si mě sem, abych vám pomohl. Já tvrdím, že nejprve musíme pacienta zastavit. A u čeho se dnes každý rád zdrží? (otáčí se na asistentku) Paní Hanko, mohla byste mu odnést na pokoj ten notebook? (otáčí se zpět na kolegy) U internetu. (čekají na Hanku) Vidíte? Přestal mluvit. Je zaujatý počítačem. Zapíná prohlížeč. Kolegové, ale to hlavní – zastavil se! Máme napůl vyhráno.“

Dr. Pánek: (vyděšeně) Doktore, počkejte! Ty stránky…

Dr. Hrabec: Cože? Z Dubče do Dubče, Stovka Podkrkonoším. Přihlásit? Ano. Událost Pražská stovka, mám zájem… to snad né?

Dr. Pánek: Já vám to říkal, doktore. V dnešní době, kdy je normální trávit víkendy v nákupních centrech a když už do přírody, tak jedině na nějakou atrakci, se nám ve společnosti radikalizuje skupina lidí, pro něž není problém ujít jednorázově vzdálenost, během které bych měl několik mikrospánků i při absolvování autem, lidí, co místo mekáče jedí po nocích v lesích chleba se sádlem… a víte, co je nejhorší?

Dr. Hrabec: Co?

Dr. Pánek: Že tenhle člověk před námi je jen malá ryba.

Profesor Novák: No, ryba, ehm…

Dr. Pánek: Vždyť došel do cíle až sedmej. Dvojnásobná vzdálenost v Alpách, přijet na start závodu stovky kilometrů na kole, běžet 24 hodin na okruhu… doktore, mluvíme o celé sektě.

Všichni dlouho mlčí a přemýšlí, když v tom unavené Hance bezděčně spadne ruka na přehrávač a ten se spustí.


Deníkový záznam: (Jirkův šeptající hlas) Za chvíli to vypukne, přátelé. Je pátek po deváté večerní, předstartovní výklad trati, hovoří Slavo. „… a ty, co se rozhodnou jít dlouhou trasu, nemusí se bát, je to jednoduchá dvoustovka.“



Finišerské triko

Stránky akce + články účastníků

Oficiální stránky akce: ZDE   Kompletní výsledky ZDE
Maetusz Czechowicz: 100 mil Krajom Malych Karpat v překladu z polštiny od Júlia Batmendijnová zde.