běžící mizerové

úterý 7. června 2016

Pyšelský kopeček – Berry na startovce s veterináři

17. dubna 2016

„Upozorňujeme, že vlaková zastávka Pyšely je od obce vzdálená 3 km. Je lepší vystoupit v Senohrabech a do Pyšel dojet autobusem,“ poslali organizátoři v informačním e-mailu pár dní před závodem. Pro někoho důležitá zpráva, pro nás vzkaz mezi řádky. Berry spokojeně pobíhá po cestě. Tu prudce změní směr, tu nečekaně zrychlí. Endorfiny vplouvají střemhlav do mozku, v pestrobarevných plavkách a koupacích čepicích, jako v animáku Byl jednou jeden… život. „Chytil rapla,“ říkáme o něm pokaždé, když spustí stavidla tohoto veselého aquaparku. Procházka z pyšelské zastávky zabrala, příjemná nálada mu určitě vydrží i na trase.

Zázemí Pyšelského kopečku není těžké najít, směřují k němu z několika parkovišť všichni, kdo nechtějí trávit neděli válením se doma a mají chuť si dát do těla. Přicházíme v době konání dětského závodu. Skoro celý okruh nejmladších závodníků lze přehlédnout od startu. Po rychlé prezenci (bez front, pomocí přihlášek s QR kódy) tu chvíli postávám a vychutnávám si napětí ve skupince povzbuzujících rodičů. Mladí běžci do toho dávají vše. Svojí odhodlaností tuhle malou, přátelskou akci uprostřed posázavských lesů pasují na roveň mezinárodního atletického boje na olympiádě. Je radost to sledovat. Kdo ví, možná tu někdo z nich najde v sobě skrytý talent.

Berry zachycen fotografkou Lívií Dvorskou během toho, co se připravuji v šatně

„Koukám, že už máte splněno,“ zdravím Petra Dvořáka, dvojnásobného mistra českého dogtrekkingu z let 2013 a 2014 a ukazuji na medaili na krku jeho syna, jednoho z vítězů kategorie mladých. Probíráme spolu proběhlé a nadcházející stovkové akce a během toho se v šatně připravujeme na půlmaratón, nejdelší distanci, kterou si tu lze užít. Berry zatím poslušně čeká uvázán venku kousek od Petrova beaucerona Erose. Ještě připevnit startovní číslo a jde se na to!

Na startovní čísle nechybí jméno závodníka, psa ani název týmu :-)

Nejprve vyrážejí ti, co se chystají poměřit síly na jednom okruhu, minutu po nich my. Berry okamžitě vystřelí vpřed, až to se mnou na druhém konci vodítka škubne. Povolit karabina, sbírám svého parťáka v sousední vesnici. V nahuštěném poli jej musím neustále korigovat, aby se nepřipletl před tlamu větších kolegů. Připadám si, jako majitel bistra škrtající z jídeláku položku „pejsek tří barev, rýže“. Naštěstí se brzy prosmýkneme skrz dav na třetí pozici. Před námi Petr Dvořák, kdesi daleko na špici v nedostižném úniku „start – cíl“ Vláďa Šáfr, borec z TJ Sokol Maxičky, a kolem spousta místa k pořádnému vyřádění se.

Start, canicross 21 km, Berry ztracen za velkými psy :-) Foto Lívia Dvorská

Na okruh se napojujeme až nad obcí. Uf, nebudeme v polovině probíhat cílovou bránou, čímž mi odpadá vysvětlování parťákovi, proč někteří končí a my musíme makat dál. Trasa vede nejprve lesem, poté přes svažité louky kolem vísky Dubiny a opět do lesa. Lehce zablácené cesty dělají z akce parádní kros. Dostávám se do stavu, kterými se tyhle kratší závody liší od stovek. Postupně se oprošťuji od okolí, místo zajímavostí a výhledů sleduji pouze terén, cesta pode mnou ubíhá čím dál tím rychleji a já letím za Berrym. Nemám pro to slova, celý ten pocit proudí z pohybu, z běhu přírodou, ze sladění se psem. Vytrhává mě z toho až víska Mokřany.

„To už jsou Pyšely?“ ptám se u občerstvovačky.

„Kdepak, tam vám zbývá ještě šest kilometrů.“

Trochu mě to mate, jídlo a pití mělo být až v polovině. Později se to vysvětlí. Touto bonusovou oázou se rozhodli mimo organizaci povzbudit závodníky zdejší obyvatelé. Společně s hasiči stojícími na místech, kde je snadné zabloudit, dodali tomuto podniku další příjemný rozměr. Paní mi navíc sděluje vzdálenost do Pyšel tak mile, že bych nečekal ani nejdrsnější úsek trasy – okolí samoty Gabrhele. Cesta padá k potoku a prudkým svahem stoupá lesem a loukou do závěrečného kopce, podle nějž nese jméno celý závod. Visím dvacet metrů za Petrem a sotva popadám dech. „Tohle je hodně drsný canicross,“ baví se mezi sebou holky, které dobíháme u barokní Loretánské kaple. To už se ale okruh opravdu blíží ke konci. Oni sbíhají k cíli, my to stačíme kolem oficiální občerstvovačky do druhé poloviny. Závidím jim.

Oficiální občerstvovačka, foto Lívia Dvorská

Berry vesele běží dál. Má rád společnost, má rád lidi. Neřeší ani velkou koncentraci veterinárních lékařů a asistentů na trati. Pyšelský kopeček je jejich neoficiálním mistrovstvím. Přitom právě on by měl nárok na stažení ocasu a krčení se v rohu v zázemí. Bylo to minulý rok, kdy si prošel kvůli dědičným problémům dlouhými vyšetřeními na různých klinikách. Malé štěně a páníčkové ho nechávali v cizím prostředí, odtrženého od místa, které považuje za svůj domov, odtrženého od svého táty, nejlepšího psího kámoše. „Bude vás omezovat. Darujte ho někomu na zahradu, pořiďte si pro své aktivity nového,“ radili nám. Jenže udělejte to někomu, kdo má ve výrazu takovou chuť do života, že ji dokáže přenést na všechny ve svém okolí. Teď to tady z něj doslova vyzařuje. Nemusí smutně vyhlížet přes plot, jestli někdo zabloudí do jeho ulice, může si naplno vychutnat pořádnou společnost. Tohle je jeho sportovní příběh!

Důvěrně známými místy z prvního kola se dostáváme na punkovou občerstovačku u Mokřan. Mezitím, co parťák vylemtá půlku misky s vodou a s mokrou tlamou se hekticky začne hlásit o podrbání u celého místního osazenstva, do sebe kopu pití, trochu jídla a také se ptám na čas. Pod dvě hodiny to dáme! Petr Dvořák s Erosem natahují čím dál tím víc svůj náskok a při seběhu k samotě Gabrhele je vidím naposled. Ušetřili síly do závěrečného úseku. Kopeček před Pyšely vysoko převyšuje v mé hlavě Everest. Chybí opravdu kousek, abych si na jeho svahu rozbalil základní tábor. Berry se na mě několikrát otáčí. Tentokrát jsem kotva já. To už se ale objevuje Loreta a asfaltový seběh do obce. Oficiální občerstvovačku probíháme. Teď už nemá smysl se zdržovat. První domy, blížící se hukot. A je to tady. Cílová brána! 21 km v čase 1 hodina 53 minut a 3. místo na pořádně prostorné bedně, kam si budeme moct stoupnout s Berrym vedle sebe.

S Berrym společně na bedně :-) Foto Lívia Dvorská

Po sprše a jídle z místního stánku ještě pokec s přáteli dogtrekaři Petrem Dvořákem, Honzou a Janou Pačesovými a pak už míříme zpátky na vlak. Pyšely necháváme za sebou a s nimi i celou tuhle vyvedenou dubnovou neděli. Berry vrtíce ocasem očuchávám stromy v lese. V obličeji úsměv. Jsem na něj dnes hrdý!

Odkaz na stránky závodu ZDE

Odkaz na výsledky všech kategorií ZDE

Články od bloggerů Soni a Michala: Jak jsem testoval Pyšelský kopeček a Jak jsme závodili na Pyšelském kopečku

Berry doma s diplomem a medailí

úterý 17. května 2016

Jak jsme s mizery prohnali beránka na canicrossu v Říčanech

Den před závodem

„Berry, neflákej se!“ „Super, to je ono!“ „Co zas děláš? Jdi vpřed!“ Vracíme se domů z hodinového výběhu. Mě bolí hlasivky, Bady zažívá po odepnutí z rozdvojky stav bez tíže, zbavil se závaží. Zevl nám dal dnes oběma zabrat. Zítra to bude parádní ostuda.

Závod (26. března 2016)

Před pár minutami očichávali každý trs trávy, bez zájmu o okolí rejdili čumáky sem, tam. Teď sedí proti sobě a štěkají. Bady, Berry, dva salašníci, co sem přijeli prohnat a chytit beránka, a s nimi desítky dalších psů. Hecují to! Jako chorál těsně před bitvou nese se pláckem na okraji Říčan jejich dokonale sladěná melodie. S nevěřícím výrazem sleduji tu neskutečnou a naprosto bezprostřední atmosféru. Rivalita vyplavující endorfiny, tok čisté radosti, jenž se nikdo z lidí neodváží přerušit. Canicrossový závod Hon na beránka pro náš tým právě začíná.

S odstupy patnácti vteřin doslova vlítávají na čtyřkilometrovou trasu psovodi. Pája mezi nimi. Srdcař Bady táhne už od startu, přání paničky mu je motorem. Berry smutně kouká, chce tam být s nimi, chce se na těch zabahněných cestách rvát po boku svého táty o umístění, musí ale počkat! Nervózně sleduji časomíru. První týmy se vrací. Koukám do dáli. Támhle jsou! Čip v cílové bráně. 20 minut 21 vteřin! Udýchané je vítáme.

Pája s Badym na trase Beránka, foto diváci u trasy

O hodinu později se ve štrůdlu další várky závodníků suneme ke startovní čáře já s Berrym. Parťák nahodil neutrální výraz, ten, co má na několika fotkách, kde mu ještě není ani rok. Lidé je tenkrát komentovali přívlastky „naštvané“ nebo „drsné štěňátko“. Těžko říct, co se mu honí v jeho malé hlavě za velké myšlenky. Oproti Badymu je osobností s vlastními nezlomnými názory. Co nechce on, to se dělat nebude. Má bleskové rozhodovací schopnosti napojené přímo na centrum nálad. Bez jediného varování dokáže zastavit v prudkém seběhu, z pádící rychlosti na nulu během dvaceti centimetrů, i kdyby si měl poškrábat tlapky. Najednou ho prostě napadne, že by chtěl dělat něco úplně jiného. Mohu jen tajně doufat, že dnes to bude běh.

Začátek vypadá trochu krkolomně, Berry to stačí příliš stranou, ale rychle se srovnává a sviští vpřed. Nestačím se divit. Táhne, a přesto, že patří v kategorii psů nad 15 kg mezi menší, jeho tah znatelně cítím. Podél plotu se dostáváme do lesa a v mírném stoupání předbíháme tým, který startoval před námi. Další chytáme záhy. To už se blíží offroad úsek, kde to bude Berryho zaručeně bavit, vždyť popadané větve, klestí a všelijaké další přírodní překážky má při našich společných procházkách nejradši. Drtíme tuto část vedoucí mimo cesty bez výrazného zpomalení a dostáváme se k sešupu k potoku.

„Pozóóóór!“ křičím na svého parťáka v ostré pravotočivé zatáčce pod svahem. Ten si s vysmátým výrazem vychutnává další offroad vložku, tentokrát však neoficiální. Vyletěl skrz nataženou pásku z trasy rovnou do křoví. Karambol, jenž by kdekoho rozhodil, dodává tomuhle šílenci psychickou vzpruhu. Vylézá zpět, oklepává se (touhle metodou léčí úplně všechno) a valíme dál.

Cesty začínají být táhlé. Vůbec si nedokáži představit, kolik nám zbývá do cíle. Škoda, že jsem si trasu před startem neprošel, mohl bych nyní lépe pracovat s tempem. Canicross se má ale běžet na doraz a vzhledem k tomu, že sotva dýchám, běžím asi dobře :-) Zato Berry lehce upadá do spořícího módu. Nevím, co s ním. Na slovní povzbuzování nemám v anaerobním pásmu dostatek kyslíku. Naštěstí to za mě vyřeší u trasy sedící fotograf a okolo něj stojících několik diváků. „Aha, tohle asi nebude trénink, ale nějaké vzrůšo.“ Stačí letmý pohled parťáka na publikum a letím v tahu po známém úseku kopírujícím úvodních pět set metrů závodu k cíli.

Cílová brána závodu, foto Roman Franěk

Ještě chvilku vydržet bolest. Od čipové brány k nám již doléhá parádní atmosféra, kterou zde pořádající Nučická smečka dokázala vytvořit. Pro mě i Berryho vzpruha. Dolujeme ze sebe poslední zbytky energie k nasazení úsměvů :-) 17 minut a 1 vteřina, kousek za polovinou, daleko za prvním, ale naplněni radostí ze společného intenzivního zážitku.

A jede se domů

Auto uhání krajinou východního okraje Prahy. Pája nás veze domů. Kluci spokojeně spí na zadní sedačce stočení do klubíček a já v předu přemýšlím, kde sehnat kompars diváků a fotografů, aby Berryho bavilo i tréninkové běhání. Za okny je jaro, zítra budou Velikonoce. Sluncem ozářená pole křižují zajíci, ale ani jeden beránek.

Odkaz na výsledky: STOPNITO

Odkaz na stránky organizátorů: NUČICKÁ SMEČKA

Odkaz na reportáž Terezy Dvořáčkové: Říčanský beránek prověřil formu hned na začátku sezóny

Ilustrační týmové foto

sobota 16. dubna 2016

Quo Vadis 2016 aneb Noční přechod z Cínovce na Milešovku

12. března 2016

Modýlek ultratrailu

Nezpevněné stezky Krušných hor a Českého středohoří, délka 55 km, převýšení 2 000 m, start ve 2 h ráno, chvilku tma, chvilku světlo, přiměřené množství krizí a zábavy. Jako kdyby na mě koukal z výlohy hračkárny igráček ultratrailisty. Na zádech malý batůžek, v rukách kraťoučké propozice, na gumových vlasech čepičku, přes ní miniaturní čelovku vydávající titěrné světýlko, bundičku, elasťáčky a botičky, co si přál k Vánocům a v plastových očíčkách směsice pokory a radosti. Pauza byla dlouhá, odvykl, ale zároveň si vytvořil absťák. Začátek sezóny je tady. Vítejte na Quo Vadis, modýlku skutečného ultra-závodu, akce vhodné pro začátečníky i pro ty, co se rozbíhají po zimě.

Krušné hory – zvolna nahoru, prudce dolů

„Quo Vadis. Kam kráčíš?!“ čtu, navlečen do běžeckého kompletu, z nechápavých výrazů kolemjdoucích. Je pátek před půlnocí a naštěstí se nás v Praze na hlaváku schází větší skupina. Brzy všechna klepání si na čela i vnitřní pochyby o své normálnosti házím za hlavu. Už vlastně vůbec netoužím po pohodlném gauči a teple domova, ani po natažených nohách u televize, ale hrozně moc chci jet s těmito lidmi do odlehlých, příhraničních končin na Ústecko a lítat tam zmrzlý a nevyspalý s kontrolní kartičkou po kopcích. Chci být zase na trase!

pátek 11.3. 2016, krátce po 23 h, Praha - hlavní nádraží, foto Olaf Čihák

Malou točnu na konečné v Dubí tísní mezi sebou svahy zalesněného údolí. Z hor táhne noční chlad. Dříve tady při silnici na Německo odhalovaly své vnady prostitutky, dnes tu klepe kosu ve funkčním oblečení zahalená bezmála stovka závodníků. Prezence se vleče, ručička hodin se přehoupla přes původně avizovanou druhou ranní. Všichni jsou nedočkavý, ale nikdo neremcá. Vždyť důvodem zdržení je větší nárůst počtu zájemců na poslední chvíli. Práci organizátora a jeho týmu lze jen obdivovat. Nikoho nenechali doma s brekem, stihli včas zareagovat domluvením speciálního autobusu místo městské hromadné dopravy a letmým pohledem i tady je vše v pořádku – rychlé odškrtávání účastníků, předávání itinerářů, platby na místě, možnost převezení zavazadel do cíle, to vše ve tmě na horském parkovišti, bez chaosu, nervozity a s veselou náladou.

Pět minut před půl třetí ranní přecházíme poblíž nedalekých lázní pomyslnou startovní čáru. Na upravených lázeňských stezkách si konečně nepřipadám s holemi na nordic walking mezi borci se speciálním běžeckými méněcenně. Vždyť tenhle druh pohybu nesmí chybět v sortimentu procedur žádného kvalitního léčebného zařízení od Luhačovic po Karlovy Vary. Poháněn vědomím výhody a také touhou zahřát se po předchozím čekání se hned od začátku deru vpřed. Cesta se mění v pěšinu a prudkou serpentinou stoupá vzhůru. Tempo nebezpečně přesahuje komfortní zónu vyznavače indiánského běhu. Před každým zákrutem odpadá několik lidí do chůze. Na špici vidím jen čelovky, ale jsem si jistý, že tenhle lázeňský kardio výlet diktuje Jožo Harčařík, bronzový závodník Pražské stovky 2015.

Na Předním Cínovci stála dříve celá ves, dnes tu najdete jen pustou náhorní planinu. Za sebou máme sedm kilometrů nočního stoupání, z toho poslední dva zmrzlým sněhem. Ledový vítr žene do Čech přes hradbu Krušných hor mraky. Nacházíme se střídavě v nich a mimo ně. Doslova během vteřiny ztrácím všechny okolní spoluběžce, aby se za moment zase objevili. Jako celebrita na tiskové konferenci musí si připadat zdejší rozcestník. Po neúspěšném hledání kontrolního fixu se nás kolem něj rozestupuje asi pět a cvakáme jednu fotku za druhou.

rozcestník Přední Cínovec, z fotky lze vytušit, jaké zde bylo v noci počasí

S vědomím, že se trasa brzy přehoupne z horské části do nižších poloh, jsem si nebral příliš oblečení, snažím se tedy nikde moc nezdržovat. V batohu mám sice ještě termofólii, ale tu sebou nosím pouze pro případ opravdové nouze. Červenou hřebenovkou na Komáří vížku k občerstvovačce. V kontrolní kartě si nechávám potvrdit svoji návštěvu, popadám müsli tyčinku a spouštím se v pětičlenné skupině prudkým sestupem pod lanovkou dolů. Nedokáži vůbec odhadnout, v které části závodního pole se momentálně nacházím, ani neumím určit, jestli běžím se stejnými lidmi, s nimiž jsem se potkal u rozcestníku na Předním Cínovci, ale to teď vůbec neřeším. Veškerá moje mysl se upíná na terén pod nohami a snaží se velmi rychle vyhodnocovat informace dodávané zrakem, chodidly a vším možným, co tělo dokáže zapojit, aby zabránilo svému rozmáznutí se na svahu.

Byť v mapě vypadá jako rovná čára, přesto nám lanovka několikrát mizí z dohledu. Složitě se pod ni musíme pokaždé vracet, abychom neminuli sloup číslo tři, na který umístil organizátor kontrolu. Nakonec ji ztrácíme definitivně, k tomu i cestu a sebe navzájem. Hluboko pod námi spí ve svých domech obyvatelé Krupky a my tady nad městem prožíváme zlý sen. Dva ze skupiny sviští stále níž, já s jiným uvízl v labyrintu pichlavých keřů, pátý směřuje traverzem na severovýchod. Hrabu se ven a společně s kolegou z křoví pokračujeme také vrstevnicí napříč svahem. Ve chvíli, kdy mi připadá, že už traverzujeme druhé kolečko po příhraničních horách kolem celé republiky, zaslechnu sto metrů před námi halekání pátého. Narazil na lanovku a radost mu nekazí ani fakt, že stojí u pilíře číslo dvě. Škrábeme se k trojce. „Ty vole, takovej rozptyl sloupů, to musej cestující drhnout zadkem o zem,“ nadávám si pro sebe cestou ke kontrole.

Českým středohořím přes Milešovku do cíle

Držet se kolegy z křoví, jimž je dle výsledovky Míla Liška, se v následující motanici okolo Teplic ukazuje jako velmi dobrý nápad. Někoho s tak vynikajícími orientačními schopnostmi jsem už dlouho nepotkal. On snad v těch vytištěných mapách zabírajících několik stran papírů má i takovou tu pohyblivou šipičku, co bývá v GPS navigacích. Především díky němu se dostáváme ještě před šestou hodinou ranní na občerstvovačku na hradě Doubravka. Dávám si chleba se salámem a sýrem a od Egona si nechávám připravit kafe. Omlouvá se mi, že asi ještě nebude ideální teplota vody, přesto si na něm pochutnávám, jako kdybych pil latéčko s intošema v kavárně Slávia.

Teplice a hrad Doubravka, kde byla venkovní občerstvovačka. Foto Olaf Čihák

Nebe se prosvětluje, ale obyvatelé sídliště si zatím ještě vychutnávají víkendový spánek. My opouštíme Teplice. Lbín, Hradiště, Bžany, Bukovice, jedna středohorská obec za druhou. Míla má radost, prý se držíme v první desítce. Já si procházím menší krizí. Často se mi navíc stává, že se kolem mě na podobných akcích v závěru přežene spousta závodníků, tak raději zatím nic nevyhodnocuji. A opravdu, brzy za námi vidím několik běžců, dva se dokonce dostávají před nás. To, co se ve tmě jevilo jako sólo únik ve dvou, vypadá přes den jako běh v pořádném balíku. Kolega mě několikrát posílá vpřed, že to už doklepe v pomalejším tempu, ale nemám energii. Jenže pak se dostáváme k Černčicím, pod Milešovku, do mé oblíbené tréninkové oblasti. Patnáct kilometrů před cílem konečně ožívám. Cítím poslední šanci, jak se téhle skupině utrhnout. Dávám na Mílu a nasazuji tempo. Těsně pod úpatím mám všechny za sebou.

Milešovka od Černčic, foto Pavel Koza

Modrou turistickou stezku na vrchol královny Českého středohoří pokrývá ledový krunýř. Bude mě to stát spoustu sil, přesto s každým krokem zarážím hole prudce do ledu jako cepíny. Makej, Jirko, makej! Není to tak dávno, co jsi tudy šel mnohem drsnější Loučení, tuhle srandu prostě musíš dát! Vrcholovou restauraci ode dneška provozuje nový majitel. Nechávám si razítkem potvrdit kontrolní kartu a omlouvám se, že se nemůžu zdržet. Chápavě se usmívá a působí na mě jako úplný opak předchozí obsluhy. Však tu bývám několikrát do roka, tak se příště určitě zastavím.

zledovatělý výstup na Milešovku, foto Olaf Čihák

S potěšením sleduji terén na druhém svahu Milešovky. Neklouže. Užívám si nádherný dopolední seběh, zaplavuje mě radost. Na prvním rozcestí s přístřeškem si nandavám sluchátka s hudbou a povzbuzen našlápnutým playlistem dobíhám do motorestu ve Velemíně. Tady je cíl závodu, ale nejprve musím ještě absolvovat sedm a půl kilometru dlouhý okruh Oparenským údolím. Smyčka v mapě a pořádný nápor na psychiku. U stolu organizátora sedí již vítěz závodu Jožo Harčařík. Mezi ním a mnou je momentálně taková vzdálenost, že kdyby se to natočilo, byl by na tom videu patrný i proces evoluce.

S myšlenkami nad tím, kolik generací suchozemské želvy se muselo narodit, než se z vajíčka vylíhl dnešní prototyp s pevným krunýřem na obranu proti predátorům, svištím k hradu Opárno. Poslední kontrolní fix a rychle zpět. Z Chotiměře do Velemína přecházím do chůze. Už to nejde. Neustále kontroluji trasu za sebou. Je to tu přehledné, neměl by se na mě nikdo dotáhnout. Snad z toho bude přece jen těsně první desítka. Na dohled od motorestu zvedám pomyslně ruce. Otevírám dveře, vcházím dovnitř, předávám evidenci s kontrolami Petru Malému, tvůrci celé téhle jedinečné březnové soboty.

„Jak to vypadá? Kolik je tady už lidí?“ ptám se udýchaný, propocený.

Kouká do papírů. Čas se vleče. Musí to být seznam, jak na Pražském maratonu a já budu nejspíš dva dny za Keňany. Asi jsem se pořádně přepočítal. Ano, přepočítal, ale opačně.

„7:46. Seš čtvrtej,“ odpovídá vysmátý. „Gratuluji.“

Autobus opouští Velemín směr Lovosice. Naobědvaný se naposledy otáčím z okna na Milešovku. Tohle byla zase jednou vydařená akce. Díky Mílovi za společné kilometry, díky všem lidem, co kvůli nám ochotně mrzli na občerstvovačkách, díky Petru Malému za celé Quo Vadis.

Stránky akce včetně odkazu ZDE, mapa na cykloserveru ZDE a kompletní výsledky ZDE.

Odkazy na články bloggerů:

Eliška Majorová (první žena v cíli): Quo Vadis 2016

Katka Dlouhá: Quo vadis

Pavel Koza: Quo vadis 2016 aneb Vítání jara na Milešovce

Tomáš Vrzáček: Quo Vadis (Kam kráčíš...), 55 km, 2050 m+

pondělí 11. ledna 2016

EKUT: Pražská stovka 2015 - odstoupit nebo pokračovat?

Těsně před favoritem, dilema „drop bag“, jdeme na to

„Jméno?“ ptají se mě u pořadatelského stolu na chodbě základní školy v Berouně.

Předávám vyplněný formulář, dostávám propozice a čip.

„Jméno?“ táže se hlas automaticky dalšího závodníka.

„Radek Brunner,“ ozve se za mnou.

Otáčím se a opravdu, stojí tam největší favorit letošní Pražské stovky, pokořitel legendárního Sparthatlonu, ultramaratonu z Athén do Sparty a vítěz mnoha velkých akcí.

Jo, kdyby tak pořadí při prezenci bylo i pořadím ve výsledovce :-)

V rušné tělocvičně rozbaluji základní tábor vedle Honzy Šedy a Petra Dvořáka, za pár minut se přidává ještě Honza Pačes. Vytváříme koutek dogtrekařů bez psů :-)

„Budete si tady nechávat batohy?“ ptám se kluků.

„Určitě, chci si pak vyměnit nějaký věci,“ odpovídá Petr.

Pořadatel letos nabízí účastníkům službu „drop bag“, převezení zavazadel do cíle. Stačí, když mu je předáte do zítřejšího poledne (tzn. kdykoliv od teď do 12,5 hodin po startu). Tím, že trasa začíná šedesátikilometrovým okruhem, po jehož absolvování se vracíme sem, a až následně pokračuje sedmdesátikilometrovou štrekou do Prahy, otevírá se možnost využití školy jako depa a po první části se tu převléknout, vyměnit baterky v čelovce, doplnit nové jídlo a pití, odložit nepotřebné věci. Jenže, co když se nestihnu vrátit z okruhu včas? Mám tady sebou krosnu s karimatkou a spacákem, abych se mohl v cíli vyspat, přece s ní nepoběžím celou druhou polovinu závodu. Nebude jistější ji odevzdat už dnes a o výhodu depa se raději připravit?

„Dorazit sem až zítra odpoledne, tak to balím.“ Petrovo holé konstatování pronesené s údivem, nad čím vším přemýšlím, ukončuje během vteřiny mé týdenní dilema, úmorné analyzování trasy, propočítávání kilometrů a odhadování průměrné rychlosti. Krosna na mě počká tady v tělocvičně!

Ve frontě podobně postižených bláznů (celkem nás je 261) postupuji ke dveřím. Venku za nimi, ve tmě křivoklátských a karlštejnských lesů, v kopcích dávajících v součtu převýšení 5 350 m, se klikatí odrazkami, pořadatelskými a turistickými značkami vytyčená trasa Pražské stovky. 130 km nezapomenutelných zážitků, ale také bolesti a boje se sebou samým. Trasa akce, jenž si každoročně vybere vysokou daň v počtech účastníků, obluda nasycená až tehdy, kdy za ní zůstane pořádná DNF spoušť. Také letos popadá na téhle Olafově pekelné deskovce několik figurek, první už nad Berounem, ale teď jsme v osudí ještě všichni. Za přísného dohledu notářky Vůle roztáčí rozverné Štěstí losovací buben. Třicet minut před páteční půlnocí se ozývá před základní školou „Start!“ Kraťoučké slůvko, jímž gradují celoroční diskuze a žití tohoto jedinečného svátku na internetu a v myslích účastníků. Těleso ultra nadšenců se dává do pohybu, vstříc víkendu, užít si advent a mikulášskou nadílku kilometrů. Kolik z nás se dostane až do Prahy?

pátek 4.12. 2015, 23:30, Beroun, start 22. Pražské stovky, foto Jirka Januška

Ortopedický okruh Beroun – Beroun

Úvodní kilometry vedou do kopce, stoupáme na Děd. Během závodu budu mít možnost shlédnout tenhle kopec v několika denních částech – v noci, ráno, v poledne. Nahoru polezeme třikrát. Ještě v berounských ulicích mi dochází, na co jsem zapomněl před startem – nastavit si hole. Zpomaluji, pod lampami půjde montování lépe, než nahoře v lese. V nahuštěném poli znamená krátké zajetí do servisního boxu propad asi o deset příček. Mě ale v průvodu světýlek zajímá zhruba jen čtyřicet čelovek na hlavách těch, kteří sem přijeli dokončit seriál Extreme Ultra Trail Combination 2015 (EKUT), prostě těch, jimž nestačilo 170 km dlouhé listopadové Loučení s turistickým rokem v Českém středohoří a usoudili, že „je čas udělat pá pá“ za sezónou dálkových pochodů ještě tady. Najdete tu tedy běžce odpočaté pro tento konkrétní závod a běžce, kteří se snažili více či méně úspěšně odpočinout během posledních dvou týdnů. Ukáže se, že i ti nejlepší z druhých dokáží konkurovat prvním, já budu mít však co dělat sám se sebou a brzy se pro mě smísí všechny soutěže v jedinou – hlavně neodstoupit.

profil křivoklátského okruhu z Berouna do Berouna

Na Loučení jsem si pochroumal obě holeně. Podle internetové diagnózy zánět okostice. Dva týdny neběhat, poté pozvolný návrat. Výborně, odpočinek dodržím a pak si dám pozvolně Pražskou stovku. Zaslepen jediným problém se, kromě vydatného spánku, chybně zaměřuji v regeneraci jen na holeně. Běžecké diskuze si protiřečí a tak pro jistotu zkouším všechno - zahřívání, ledování, mazání, lehké protahování a zabavuji našim psům speciální polštář s keramickými vlákny urychlujícími hojení. Něco z toho se nejspíš mezi sebou bije, něco možná působí jako placebo, každopádně nyní sbíhám z Dědu a bolí mě ruce, záda, kolena a mám totálně prošité stehenní svaly, ale holeně jsou v pořádku :-)

Za Královým Dvorem zdoláváme Koukolovou horu. Při seběhu dolů se vlevo otevírá pohled na osvětlená monstrózní těžební zařízení Velkolomu Čertovy schody. Vést trasa tam, připadám si jako Frodo nesoucí prsten do Mordoru. Brzy ke mně doléhá cinkot zvonce. Že by obyvatelé Lounína zapomněli zahnat na noc krávy z pastvin? Ne, to jen Honza Bartas, skyrunner reprezentující Českou republiku na světových akcích, upozorňuje v rámci výpomoci pořadatelům na blížící se občerstvovačku. Drobnost zpestřující závod. Jako turista popobíhající po české kotlině mohu nasát atmosféru pyrenejských ultratrailů.

Snažím se zvyknout na větší počet lidí, než bylo na Loučení. Přes třináct kilometrů v nohách a stále se pohybuji v řadě běžců. Dokonce i bloudění se tu stává mainstreamovou záležitostí. V lukách za Zdicemi se do jedné takové masové šlamastiky zaplétám. Značky náhle mizí a odhadem tak dvacet lidí zjišťuje, kudy dál. Někoho napadne řešení, další tři ho rozstřílí argumenty, září displeje GPS navigací, okolí pročesávají kužely čelovek. Jo, kde jsou ty časy, kdy si člověk sám sešel z cesty a s nezměrnou důvěrou ve své orientační schopnosti indiánského stopaře vyrazil nevědomě opačným směrem :-)

Nad temné hvozdy zvedá se Vraní skála, kamenný obr střežící jihovýchodní část Křivoklátska. Tam vedou po úspěšném nalezení trasy naše kroky. Po rozbahněné vracečce míjejí se závodníci. Jedni letí s rezignací na techniku střemhlav dolů, druzí, snažíc se zatím nemyslet na sestup, šplhají proti nim vzhůru. Na vyhlídkové plošině se kumulují lidé, všichni si chtějí rychle zaškrtnout fixou kontrolní políčko. Začínám mít nepříjemný pocit, že nás nově příchozí vytlačí přes okraj skály. Obavy jsou ale zbytečné, i v počtu necelých tří stovek zájemců o noční výhled, zafunguje kolegiálně řízená obousměrná doprava.

Na dvacátém sedmém kilometru před Kublovem se rozhodl povzbudit závodníky Michal Dobiáš a zřídil tu pod hlavičkou svého běžeckého obchodu Trailpoint bonusovou občerstvovačku. Cinkot kravského zvonce ve mně vyvolává dobrou náladu. U Lounína jsem si pochutnal na vynikajícím domácím perníku, teď se tělo hlásí pro změnu o slané. A je tu z čeho vybírat. Z velkých plastových beden si beru několik kostek tvrdého sýra, pár koleček klobásy a zapíjím limonádou. Tvoří se tu pořádný hlouček závodníků, panuje přátelská atmosféra, ale do Berouna ještě daleko, není čas se příliš zdržovat.

Přes Velíz se dostávám na Krušnou horu, nejvyšší bod závodu. Stoupání není náročné, ale sestup se mění v bolestivá muka. Na špatně zregenerované stehenní svaly si už zvykám, kolena se však ozývají čím dál tím více. Do restaurace v Novém Jáchymově (38,7 km), první vnitřní občerstvovačky, dokulhávám dvě minuty před pátou hodinou ranní, což je mnohem dříve, než jsem očekával. Trasa mě baví a přes lehkou ospalost mám i energii, jenže vše přebíjí problém s koleny, ten mě vnitřně rozkládá. Bolest se zhoršila. Má cenu pokračovat dál? Dávám si polévku, malé pivo, kávu a tupě sleduji dění v místnosti. Někdo hází do placu vtipné hlášky, jiný prochází krizí, zaznamenávám i moment, kdy jeden ze závodníků odevzdává čip a ptá se pořadatelů na cestu k vlaku. Mezitím se uvnitř mé hlavy odehrává souboj dvou znesvářených rivalů.

„Woe, pusť ho aspoň do Berouna, pak se uvidí, co dál.“

„Oukej, ale i ten kousek mu dám pořádně vyžrat!“

Z Nového Jáchymova na Červený kříž vede trasa do kopce, pak na Hrachovku mírně dolů. V tomhle terénu to s pochroumanými koleny jde. Oblíbená občerstvovačková trojkombinace mi dodala síly. „Teď hlavně žádné negativní myšlenky,“ říkám si a dobíhám slovenského závodníka, který místo pozdravu hned zahlásí: „Končím, odstupuju, podkolení šlacha, ještě jsem to zkusil, ale nemá to cenu!“ Chvíli jdu s ním. Bavíme se o vhodnosti kolagenu jako výživy pro klouby, o nutnosti vytvořit si základy pro ultra kratšími závody a postupně se dostávám do stádia, kdy už neřeším Pražskou stovku, ale to, jestli se mám vůbec nadále věnovat běhání. Věřím, že za normálních okolností bychom si skvěle pokecali, ale dnes je to pro mě cesta do pekel, nemůžeme spolu dorazit do Berouna, jinak to zabalím. Za vyhlídkou Čerchov se trhám. Z prudkého klesání od zámku v Nižboru slézám velmi opatrně a za podpory holí. Kolem posledního stavení procházím ve chvíli, kdy se odtud ozve zoufalé kvičení prasete. Skrz otevřená vrata vidím řezníka a začátek zabíjačky. Nejsem vegetarián, podobných akcí jsem se několikrát zúčastnil, ale nikdy se mi nenaskytl přímý pohled na samotný akt. My si tu vychutnáváme v ranním svítání výlet a pro něj dneškem vše končí. I tohle upadnutí do sentimentu mi jasně signalizuje, že se má psychika přes noc změnila v domeček z karet. Zbývá si sednout na pařez a rozbrečet se nad nespravedlností světa.

Ze stradonického keltského oppida se otevírá nádherný výhled na vrcholky Českého krasu čnící z inverze. Ještě dolů k řece a pak cestou necestou na Děd a do Berouna. Na posledních dvou kilometrech potkávám v protisměru několik soupeřů ze seriálu EKUT, vydali se již do Prahy. Už mě nerozhazuje jejich náskok ani celkové pořadí, ale závidím, že jim to jde. S každým klesajícím metrem ze mě vyprchává kousek vůle a před školou jsem si jistý, že se pro mě letošní Pražská stovka stala minulostí.

sobotní ráno na stradonickém hradišti, foto: nahoře Radek Beneda, dole Gábor Hevér

Žádné bahno, kameny nebo kořeny, ale parkety

Sobota, deset hodin dopoledne. Sedím na zemi u své krosny v poloprázdné tělocvičně v Berouně, na sobě převlečené triko do vlaku, elasťáky si ještě nechávám. Noční okruh mě vytrestal, neodpočaté tělo z Loučení zaprotestovalo, střídání krizí se šťastnými chvílemi obvykle počítané na hodiny se změnilo v prudce kmitající houpačku, kdy člověk zůstal nahoře pár minut a hned zase letěl dolů. Jsem unavený. Popíjím kávu od pořadatelů a příprava na odjezd domů probíhá velmi pomalu. Mezitím se tu neustále míjí ti, co odjíždějí, s těmi, co pokračují. Smířlivé myšlenky v hlavě vytlačují protiargumenty a naopak.

Do oběda budu doma, vyspím se, ráno vyrazím podpořit přítelkyni Páju a Berryho na canicross. Zafandím jim a přitom vyvenčím našeho druhého psa Badyho.

Celý rok se těším na atmosféru Pražské stovky. Bydlím ve Středočeském kraji, tohle je skoro domácí závod.

Ne, nemá to smysl, v tomhle stavu se budu do Prahy ploužit celou věčnost a z obyčejného namožení vznikne chronický problém.

Do Loučení jsem dal před dvěma týdny hodně, z tři sta kilometrů zbývá sedmdesát a zapíši se do tabulky borců, kteří dokončili celý EKUT, akci, na niž mi ještě loni pokora nedovolila ani přihlásit se.

Můžu to zkusit příští rok, lépe připravený, s většími zkušenostmi.

Čekat další měsíce, abych mohl zažít ten pocit v cíli?

Doma je teplo a pohoda.

Minuty plynou a už dávají dohromady přes půl hodiny. Rozbahněné cesty, kameny, kořeny… Ani ve snu by mě před startem nenapadlo, že ze všech terénů bude nejnáročnějších těch několik parket, na kterých právě sedím. Bezmyšlenkovitě koukám do propozic. Z přejíždění písmenek očima se stává četba u ranní kávy a z ní analýza čísel. Kolena bolí při sestupech, do kopců je necítím, po rovinách se dá dokonce běžet. Do Prahy je to sedmdesát kilometrů, ale jen část z nich připadá na seběhy. Odevšad blízko na vlak. Odhrnuji nohavice elasťáků. Žádné nateklé místo. Vzpomínám na noc. Od restaurace v Novém Jáchymově se bolest nezhoršuje. V krosně mám protizánětlivou mast, sluchátka s hudbou na povzbuzení, venku svítí sluníčko…

Jsou chvíle, kdy je lepší odstoupit. Jenže, co když ta moje ještě nenastala?

Já jdu do Prahy po svých, můj batoh (zelená krosna v druhé řadě od podlahy) se veze autem, foto Jaroslav Koptiš

Tažení na Prahu

Potřetí stoupám na Děd. Prosincové Berounsko zahřívají sluneční paprsky, začíná nádherný den evokující přelom zimy a jara. Jako kdyby ze mě s rozhodnutím v tělocvičně spadlo těžké břemeno, kilometry, čas, to vše se z mysli vytratilo a zůstal jen přítomný okamžik, ve kterém mám znovu radost z pohybu, krajiny a lidí prožívajících to podobně. Dvou z nich, Petra Kostky a Zbyňka Fraie, se chytám. Nejprve zpovzdálí, ale brzy zjišťuji, že mi jejich tempo vyhovuje, proto na konci Brdatky přijímám nabídku a dávám se s nimi dohromady. Rozhodnutí, které dělá tlustou čáru za dosavadním průběhem závodu a jednou provždy vyhání běsy z mé hlavy. V téhle společnosti se rozhodně nudit nebudu a tak hurá do Prahy.

profil karlštejnské části z Berouna do Prahy

Kluci bydlí v Ostravě, jejich zážitky z beskydských akcí se poslouchají dobře, nikdy jsem tam nezávodil, budu se muset zamyslet nad plánem pro příští sezónu. Kromě běhání a probírání života tvoří drtivou většinu konverzace fórky typu, jak je ten most přes Berounku v Hýskově, kam slézáme, nízko, Plešivec naopak vysoko, vzájemné slovní popichování s běžcem a běžkyní, s nimiž se neustále míjíme, no a vzhledem k tomu, že nám do Prahy zbývá celé sobotní odpoledne, večer, noc a kousek nedělního rána, slaví největší úspěch hlášky, kdy byl na jakém místě trasy vítěz letošní Pražské stovky Radek Brunner a co všechno už stihl od doby, co doběhl do cíle :-) Zpráva o jeho úspěchu se velmi rychle roznáší napříč polem. Ve Vráži se ještě Petr fotí u silničního ukazatele „Beroun 5 km“, ke kterému přicházíme po 25 km chůze a běhu z Berouna :-) , a pak už zalézáme do restaurace s další občerstvovačkou.

Z Vráže na Karlštejn to není daleko, ale trasa Pražské stovky nevede nikdy přímo a Olaf se rozhodl důkladně nás provést po kopcích v okolí Svatého Jana pod Skalou.

„Jo, tak sem jsem se chtěl vždycky podívat,“ komentuje ironicky doubek rostoucí v malé ohrádce a dřevěné turistické posezení běžec, s nímž se potkáváme na konci kilometrové odbočky vedoucí přes vrstevnice k Dubu na Herinkách. Další, podobně dlouhá sranda šplhá do ještě prudšího stoupání z obce na Svatojánskou skalní stěnu. K dřevěnému kříži na vyhlídce vylézáme těsně po setmění, i tak si ale výhled na zalesněné údolí a klášter pod námi stihneme ještě vychutnat. Vracečky dělají tento úsek zajímavým, neustále někoho potkáváme a příjemně se běží, když je se na koho dotahovat. Od Vráže se několikrát míjíme i s paní Janou Jindrovou, které loni fandila celá ultra komunita. Víkend dávno skončil, všichni jsme byli již doma, stihli několik pracovních směn a tato žena navzdory spánku a únavě dál bojovala s útrapami trasy. Nevzdala a po 76 hodinách došla až do cíle. Letos vyrazila jen na zkrácenou verzi 70 km, ale i to je obdivuhodný výkon. Kéž bych měl v jejím věku tolik elánu a vůle.

Paní Jana Jindrová a náš stůl (já, Petr, Zbyněk) v restauraci ve Vráži, foto Petr Šmidrkal

Je sobota čtvrt na sedm večer a v restauraci Pod Dračí skálou v Karlštejně panuje pravá stovkařská atmosféra. Všechny stoly jsou obsazené utrmácenými, zabahněnými závodníky, z nichž kupodivu spousta, přes fyzické a psychické vypětí, srší veselou náladou. Jako bychom se dostali přes určitý bod do fáze, kdy nám je už všechno jedno. Brzy přijdou ale ještě těžké chvíle! Posilněny polévkou, velkým pivem a kávou, vnitřně nakopnutí dobrou náladou, na níž má velký podíl také příjemná obsluha tohoto podniku, vyrážíme s Petrem a Zbyňkem znovu do tmy.

Přes hrad, Mořinku, Dobřichovice, přírodní památku Krásnou stráň, kudy vede nejprudší turistická stezka v okolí Prahy, a Vonoklasy do Černošic. Poslední vnitřní občerstovačka. Obsluha vázne, ale lepší, než kdyby tady byl jen na rozcestníku přidělaný kontrolní fix. Do půlnoci zbývají dvě a půl hodiny, do cíle v pražských Modřanech necelých 17 km. Naivně se utěšuji tím, že blízko metropole nemůže být na trase žádná šílenost a bude to určitě brnkačka. Zcela nová část Pražské stovky po levém břehu Vltavy, žádná Zbraslav, žádná Závist ani Šance.

Venku dostávám facku od zimy. Celou dobu běžím v triku a lehké šusťákovce, na poslední úsek přidávám mikinu, přesto vyčerpané tělo ne a ne se zahřát. Staňkova, Radotín, Radotínské skály, Velká Chuchle, pořád nahoru a dolů. Teprve teď poznávám Olafův rukopis. Nalákat křivoklátským okruhem na rychlý závod, utrmácet u Karlštejna a totálně dorazit na dohled od cíle. Ku Praze se plouží desítky závodníků, nikdo z nich nic neříká, každý se pere sám se sebou. Hůlky se zapichují laxně do strání, které tady vyrostly snad jen pro tuhle jedinou akci. V domech okrajových čtvrtí usínají lidé a kolem jejich oken táhne průvod zombie. Ne, tohle by nedokázal napsat ani Edgar Allan Poe. Od Malé Chuchle klene se přes Vltavu Most Inteligence, druhý konec v nedohlednu, z řeky stoupá chlad a převozník Charón dostal výpověď, na druhou stranu musíme po svých. Zase do svahu a ze svahu, sídliště v Hodkovičkách. Druhá noc na cestě. Napůl spánek, napůl bdění. Tělo jdoucí samo, bez mysli, úplná haluz. A pak nás tahle psycho atrakce vyplivne v Modřanech, vyždímané, s malými zbytečky energie na dojití, na otevření dveří u základní školy.

Je neděle, pět minut před druhou ranní a my to se Zbyňkem a Petrem dokázali. Podáváme si ruku s Olafem, dostáváme diplomy a já medaili, jako vzpomínku na zvládnutých 300 km s převýšením 13 200 m, na zvládnutý EKUT. Nic z toho se však nevyrovná tomu hlavnímu, tomu, co se opět odehrává uvnitř, tomu nádhernému pocitu, že jsem vyhrál sám nad sebou a přes všechny problémy si to užil až do konce.

Cílové foto: Petr, Olaf, já a Zbyněk, neděle 2:00 ráno v Praze Modřanech

pamětní list za zvládnutých 130 km na Pražské stovce 2015

profil celé Pražské stovky 2015

A propos

Na dlouhou trasu Pražské stovky odstartovalo 261 závodníků, z nichž 189 úspěšně dorazilo až do cíle. S Petrem a Zbyňkem jsme doběhli a došli po 26 hodinách a 25 minutách na 104.-106. místě.

V seriálu EKUT (Loučení 170 km + Pražská stovka 130 km) odstartovalo 70 závodníků, z nichž 38 úspěšně dokončilo všechny etapy. S časem 60 hodin a 40 minut jsem obsadil jako nováček v tomto podniku 14. místo.

Bolest kolen se v druhé části Pražské stovky již nezhoršovala. Do týdne od závodu odezněla z pravého kolene, s levým mám stále problém. Chůze v pohodě, běhání omezeně – dva, tři kratší výběhy týdně. V minulé sezóně mě běhání upozornilo na propadlé příčné klenby, letos na nutnost zpevnit kolena posilováním. Sedět u televize, tak o těchto dysbalancích nevím a nemohu na nich ani zapracovat. Neodstoupení v Berouně nepovažuji za chybu, být tam nyní znovu, rozhodnu se stejně.

Velké díky Olafovi a všem jeho pomocníkům za trasu se spoustou zajímavých míst, s minimem civilizace a asfaltu, za ukázání nových cest u Prahy a za po všech stránkách skvěle fungující akci.

Velké díky Petrovi a Zbyňkovi, setkání s nimi značně zvýšilo mé šance na dokončení, závod v jejich společnosti příjemně ubíhal a pokec s nimi mě obohatil o další pohledy na tenhle sport.