EKUT: Loučení s turistickým rokem 2015 – etapa 115 km

 Report z předchozí etapy Loučení (55 km) najde ZDE

Odkaz na stránky akce: Loučení s turistickým rokem

Reporty účastníků akce:
Eliška Majorová: Loučení s turistickým rokem: EKUT 2 (2015)
Vláďa Kádner: EKUT 2
Lubomír Nový: Nedokončených 100 mil
František Fait: Doporučuje 9 z 10 masochistů
Aleš Zavoral, vítěz obou etap: Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení


„Hrozný ty boty, jak se rychlej ničej,“ zazní z hloučku uprostřed autobusu.

„Mně by vyhovovalo mít boty na paušál, každej měsíc zaplatit dvě kila a kdykoliv bych chtěl, poslali by mi nový.“

I taková zamyšlení zní při přesunu na start extrémního vytrvaleckého závodu :-)

Páteční večer, ústecká omladina obráží diskotéky a my, banda bláznů navlečená v běžeckém a turistickém vybavení opouštíme město. Místo dunivé hudby šum lesů, místo blikajících stroboskopů čelovky, přírodní parket zalitý mlhovinou, halucinace, únava... EKUT 2, ultratrailový mejdan v divokých svazích údolí Labe a na sopečných kuželech Českého středohoří začíná. Kdo se do 115 km dlouhé trasy zamiluje a pro koho bude jen láskou na jednu noc?

 Profil druhé části Loučení: 115 km s převýšením 5 200 m +

Ve 23 h protínáme startovní čáru, tentokrát v Sebuzíně. První kilometr vede silnicí mírně vzhůru, vhodné tempo nacházím opět na konci přední dvacítky. Pohodový terén mi dává navíc možnost promyslet plán. Aby to nebylo jen takové vaření z vody, vytvořil jsem si v průběhu posledních několika závodů k procesu plánování profesionální formu skládající se ze dvou fází. První je ryze matematická, druhá se odvíjí od pocitů:

1) várka kilometrů / tempo, tak akorát + antistresová hodinka* = zítra o půlnoci v cíli

2) I když bydlím mimo základnu a mám tam ideální podmínky pro odpočinek, nepodařilo se mi po první etapě za celé odpoledne usnout. Úkol je tedy jasný, máknout na pravém břehu Labe a co nejrychleji se dostat na levý, kde to už nějak doklepu od jedné vnitřní občerstvovačky k druhé. Do 42. kilometru si musím vystačit s venkovními.

                                          

* 60 minut rezerva, abych se zbytečně nestresoval z neplnění plánu.

23:00 Sebuzín, start 2. etapy, autor fotek Honza Sedlák, na druhé je i moje maličkost :-)

Žlutá značka se stáčí na Krkavčí skálu. Cedule upozorňující na obtížně schůdný úsek trochu přehání, ale i tak se tady slušně zahřeji. Po kontrole sbíháme do Kundratic a po loukách s pastvinami děláme oblouk do Sedla pod Varhoštěm. Běžím ve větší skupině s Dalimilem Hotou, Vaškem Hanzlíkem, Pavlem Fexou, Frantou Faitem a je tu i pro mě z dopoledne známá maďarská dvojka Péter Sára a Judit Szabó. Občas někdo poodskočí, pak ho ale zase doženeme. Nehraje tu roli žádná taktika, každý si jede svoje tempo. Na občerstvovačce si dávám chleba, zapíjím čajem a snažím se příliš nezdržovat. Přesto chytám ztrátu na Maďary. Na vrchol Varhoště mi zbývá ještě 300 m, když zahlédnu jejich čelovky nahoře na rozhledně u kontrolního fixu. A tam vede hodně schodů. Brzy po nich lezu také a drkotám při tom zuby, je tu fakt solidní zima, ale výhledy jsou krásné. Připomíná mi to takové ty sranda pohledy ve stylu černá plocha a na tom bílý nápis „Krkonoše ve tmě“.

Seběh nejprve po žluté, pak po zelené do Rytiny soutěsky, výstup přes Čeřeniště do Němčí a znovu seběh, tentokrát Průčelskou roklí na další občerstvovačku. V téhle části se skupina natahuje, v některých úsecích se ocitám sám, ale dole u pití a jídla se zase všichni scházíme. Je dvacet minut před třetí ranní, a kdyby byli občané Brné vzhůru, nestačili by se divit, v jakou luxusní restauraci se změnila jejich prostorná, zastřešená autobusová zastávka. Tam, kde jindy lidé postávají při čekání na odvoz do školy nebo do práce, jsou nyní rozestavěné krabice s chleby, ovocem a různými pochutinami, karton kofoly, voda na doplnění lahví a všemu vévodí samovar Honzy Sedláka, naznačující, že i zde si dám několik doušků gruzínského čaje. Co vám mám říkat? Nechce se mi odtud!

Výstup přes Výří skály na Vysoký Ostrý, tolikrát jsem touto mou nejoblíbenější částí Českého středohoří šel ve dne se svými psy a teď si to tu mohu vychutnat poprvé za tmy. Zachytit atmosféru hlubokých listnatých lesů ve chvíli, kdy jindy bývám z výletu už doma a ony tu pořád jsou. Klikatící odbočka mě přivádí k vrcholové skále s vyhlídkovou plošinou a kontrolním fixem. Míjím se tu se dvěma běžci, neženu se však za nimi. Možná to do závodu nepatří, ale chci tento okamžik prodloužit. Pode mnou ve tmě svírá řeku majestátná skalnatá Porta Bohemica, o kus dál po proudu září tisíce světel Ústí nad Labem, ještě chvilku bude trvat, než se město probudí do sobotního rána.

K8 Vysoký Ostrý, za sebou mám 24,1 km, foto Honza Sedlák

Dlouhý seběh lesem do Střekova, od hradu po asfaltu k řece, tajná kontrola, kde si mě zapisuje Egon, a už uháním přes zdymadlo TGM na levou stranu Labe. Rekapituluji si plnění plánu, když v tom mi v dálce do oka padne postava. „Kdo to tam je?“ mám radost, že se po několika osamocených kilometrech zase na někoho dotáhnu. Běžím jinak prázdnou ulicí půl kilometru a pořád nic. „Sakra, to bude asi nějakej nadupanej borec.“ V místě, kde se trasa závodu stáčí vpravo a opouští prudkým stoupáním údolí, zaslepen soupeřením pokračuji rovně. Jaké překvapení, když konečně hra na kočku a myš končí. Svižným krokem se mi snaží celou dobu utéct holka s kabelkou přes rameno vracející se asi z nějakého ústeckého večírku. Ona vyděšená z úchyla, já z toho, že na sobě nemá běžecké oblečení, batoh, ani čelovku na hlavě. Sakra, to jsem fakt nechtěl. Přemýšlím, že se omluvím, ale rychle odklape směr Vaňov. Tam se brzy vydám také, jak však zjišťuji z navigace, budu se muset nejprve čtvrt kilometru vrátit zpět na trasu a proběhnout si oblouk přes Vrkočský vodopád.

První velkou krizi chytám za Vaňovem. Začínám usínat. Trochu mě nakopne ještě les s dřevěnými pohádkovými postavami, ve svitu čelovky vypadají jak z nesestříhané verze od bratří Grimmů, a pak už regulérně upadám do říše snů. Kousek před Chvalovem dokonce ujíždím z cesty. Ta tu zdolává traverzem labský svah a já se na ní během vteřiny nekoukám už z vrchu, ale z boku, jakoby ve 3D. Prostě ležím nohama a tělem dolů ze stráně a oči mám na úrovni cesty. Vyvolá to ve mně paletu emocí. Nejdřív jsem vyděšený, pak se směji a nakonec běduji, že mě kvůli zabahněnému oblečení nepustí na živé kontrole v Dubičkách do hospody. Tam se dostávám po svítání, čtvrt hodiny před osmou ranní, strach byl zbytečný, příjemná paní, co tu obsluhuje, s návštěvou neobvyklých hostů počítá. Krize se zlomila na vyhlídce Mlynářův kříž, těsně před touto kontrolou, kde se mi podařilo po čtyřech hodinách dohnat konečně některé účastníky akce – skupinku od Varhoště. Dokonce tu naposled zahlédnu krátce i maďarskou dvojku. Všichni vypadáme zmoženě.

K13 Mlynářův kříž, za sebou mám 40,7 km, moje jediná vlastní fotka ze závodu

Skrz okno svítí sluníčko a v hlavě mi zní taková ta moralistická hláška: „Venku je hezky a ty sedíš v hospodě.“ Po polévce, malém pivu a kávě opouštím mezi prvními občerstvovačku. Znovu se ukázalo, že těžké chvíle se dostavují na dálkovém pochodu ve vlnách. V následující pasáži si vybírám nejšťastnější okamžiky z celé druhé etapy Loučení. Dávám do uší sluchátka, pouštím hudbu a přes rozhlednu Radejčín, Dobkovičky, Litochovice a nad úžasnou Portou Bohemicou, kde mi zrovna hraje Last of The Wilds od Nightwish, běžím až do Oparenského údolí k Lovoši, jako bych byl jen na nějakém dopoledním tréninku. Na naučné stezce kousek pod vrcholem zaškrtávám políčko v kontrolní kartě a za pár minut se už láduji v chatě na Lovoši další polévkou.

Index dobré pohody padá s výškovými metry při seběhu z Lovoše. V Oparnu jej trochu podrží ještě Olafova tajná občerstvovačka, ale za kontrolou vedle ruin hradu na mě opět dopadá negativní vlna. Kousek za dálničním mostem klenoucím se vysoko nad Oparenským údolím promazávám chodidla. Mám na nich varhany, jako kdybych usnul na celou noc ve vaně. Při běhu to pálí a představa asfaltu v blížícím se Velemíně přilévá olej do ohně. No, ale celou šílenou obec, přes kterou projíždí snad každou vteřinu minimálně jedno auto, přežívám a zdárně procházím. Horší je výstup na Milešovku. Nahoře bývám několikrát do roka, ale tudy se vždy vracím. Představte si dlouhou, širokou, přímou a pomalu se zdvihající polní cestu. Jdete po ní dva kilometry, pořád vidíte Milešovku a ne a ne se k ní dostat. Když už se konečně ocitám v lese na úpatí, kde teprve začíná pořádné stoupání, přepadávají mě halucinace. Stromy přede mnou se mění v lidi. Ne najednou, ale postupně. Vždy vidím jen jednoho člověka, maximálně rodinu na sobotním výletu a pokaždé, když udělám dva, tři kroky, vezmou zpět svoji pravou podobu. Takhle se mi zjevuje i několik falešných altánků a lesních staveb. Několikrát zastavuji, abych se uklidnil. Je to fakt peklo a vytrhávají mě z něj až Tomáš Štverák a Patrik Hrotek běžící v protisměru. Mají za sebou již dva výstupy na Milešovku a ještě okruh pod ní, teď už uhání ku cíli. Jejich výkony jsou neskutečné, ale oni dva jsou skuteční. Pozdrav s nimi mě probírá. Za okamžik, ve dvě hodiny odpoledne, sedím v chatě na vrcholu. Mají tu velká okna, z nichž je úžasný výhled do kraje, jenže celkový dojem kazí chladná obsluha. Objednávám si sobecky poslední porci párků, malé pivo a kávu na odehnání běsů. Ještě jednou se sem dnes vrátím, ale nejprve musím absolvovat 13 km dlouhý okruh v okolí Milešova.

Tahle smyčka není náročná, jen trefit správnou cestu dolů. Kousek pod vrcholem mi ochotně radí Honza Suchomel vracející se již nahoru. Za Milešovem podcházím po silnici kopec Milešovský Kloc. Udivuje mě, že jsem tuto sousedku nejvyšší hory Českého středohoří nikdy nezaznamenal. Nevede na ni žádná turistická cesta, o to zajímavější může být její návštěva. Trasa závodu ji míjí. Není lehké naplánovat akci takového rozsahu, ke všemu potřebujete povolení a k udržení dobrých vztahů se správou CHKO je třeba vzájemných kompromisů. Značky naučné stezky mě navigují k rozcestí U Velké jedle. Začínám pociťovat zimu i při běhu. Aby ne, vždyť tu a tam spatřuji zamrzlé kaluže a to mám na sobě pouze funkční triko s dlouhým rukávem a slabou, průhlednou šusťákovou bundu. Oblékám mikinu, čepici, rukavice a sbíhám do Černčic. České středohoří se znovu halí do tmy, když zdolávám podruhé Milešovku. Občas se otočím a přijde mi, že mě dohání velké množství závodníků. Nejprve spatřím jednu čelovku, druhou, třetí a pak se jimi hemží celé prostranství pod horou. „To není možný, takhle budu brzo na konci celého pole a zůstanu sám na trase. Jo, aha, to jsou domy dole ve vsi.“

Posilněn další polévkou ve vrcholové chatě sbíhám tmou z Milešovky. V lukách nad hájovnou Paškopole se naposledy otáčím, ještě jeden pohled na královnu Českého středohoří a pak ji definitivně nechávám za sebou. Za mnou se nahoře chystali Franta Fait a polský závodník Rafal Koszyk, pár minut přede mnou ukusuje posledních 30 km do cíle Vašek Hanzlík. Doháním jej v brutálním stoupání na Kletečnou. Hole se zapichují do náročného terénu mezi kameny. Tenhle švih vede snad až ke hvězdám. U vrcholové pyramidy se radíme, kudy dál. Odrazky nelžou, po druhé straně cestou necestou dolů. Zase jsem v seběhu ten pomalejší, zase mi spoluběžec mizí. Ale před Záhořím vidím v dálce jeho čelovku, slabý kužel světla dodávající šťávu k dalšímu běhu. Přelézám několik vypnutých elektrických ohradníků a u obce Žim se dotahuji. Chvilku se držíme spolu, pak se trhám, chytil jsem pozitivní vlnu a už moc dobře vím, že nebude trvat věčně. V polích nad Dubicí protne oblohu meteorit. Další jedinečný okamžik závodu. V mysli vyřknu přání nesouvisející s akcí a po silnici dobíhám do Moravan.

V malém bistru je zahuleno od místních štamgastů, ale v tuto dobu se tu cítím příjemně. Milý hostinský mi nabízí chleba se sádlem a já s chutí přijímám. Bavím se tu s tátou Dalimila Hoty, který letos také podlehl kouzlu dálkových pochodů, dnes tu však dělá podporu synovi, jenž sem v tuto chvíli zdolává úsek od Kletečné. Brzy se tu objevuje Vašek Hanzlík, ale to už se pomalu chystám do mrazivého večera, povzbuzen motivační sms „Utíkej, Foreste, utíkej!“od Páji, která doma sleduje napínavý on-line přenos.

Blíží se devátá hodina, do Ústí nad Labem zbývá 15 km. Jindy cílová rovinka, teď nekonečná vzdálenost. Žlutá a modrá značka mě přivádí po hodině k vyhlídce Josefínce. Spousta lidí zde bude bloudit, já to tu znám, vím, že musím sestoupit po odbočce hodně dolů a pak traverzem přes les přímo ke skále. Nohy ujíždí v nánosech bláta. V protisměru potkávám Milana Čuláka a Petera Lešťáka. Když máknu s kontrolou, mohl bych je dohnat. Odkládám hole na okraji vyhlídky a po mokré skále lezu asi ještě tři minuty k fixu. Do Silvestra Stalloneho z Cliffhangera mám daleko, ale předposlední políčko v kartě přece jen zaškrtávám. Jenže ouha, záhy přicházím o časovou výhodu získanou znalostí místa. „Kde jsou ty zatracený hole?“ V domnění, že jsem je odložil až u fixu při sundavání rukavic, prohledávám každou okolní skulinu. Kuželem světla pročesávám i prostor pod Josefínkou, co kdyby náhodou sjely nepozorovaně ze svahu dolů. Po čtvrt hodině neúspěšného pátrání se rozhoduji nechat je tu neekologicky napospas přírodě. Velkou radost mám, když mi pak padnou do očí při sestupu dole pod skalou :-)

Takhle vypadala Josefínka, když jsem tu byl 17.1.2015 se svým psem Badym za světla.

Do Vaňova slézám kulhavým krokem. Chytily mě holeně. Přemáhán tragickými scénáři o zánětech okostice se belhám přes Chvalov a Vrkočský vodopád ku cíli. „Ach jo, to není dobré dva týdny před Pražskou stovkou.“ Dlouhý traverz před Soudným vrchem ještě popobíhám, ale pak už rezignuji. Na betonové cestě od restaurace Větruše nadávám a vzdychám bolestí, čím blíž jsem však ústeckým ulicím, tím víc to ze mě opadá. V centru před sebou vidím zřetelně běžícího závodníka. Mohl bych zabrat, ale už nemám sílu ani chuť. Už mě zaplavují jiné pocity. Tolik dlouhých závodů jsem za poslední roky doběhl, žádný z nich však nebyl takhle náročný. 170 km s převýšením 7 600 m, to je výška, jak kdybych vylezl od moře na Čumulangmu, do míst, odkud zbývá na vrchol už jen něco málo přes jeden Ještěd.

Otevírám dveře Krajské organizace Pionýr a předávám čip Olafovi. S časem 25:12:36 dokončuji etapu na 16. místě a s časem 34:15:12 celou trasu 170 km na 14. místě. Antistresová hodinka nestačila, doběhl jsem čtvrt hodiny za plánem, ale čísla v tuto chvíli nehrají vůbec roli.

Trávit spoustu dní a nocí značením, obsluhou občerstvovaček, administrativou a spoustou dalších činností souvisejících s realizací akce vyžaduje velkou nadšenost a ty naše výkony jsou v tom všem jen taková malá součástka. Velké díky Petru Malému a celému organizačnímu týmu, se kterým připravil tenhle pro mě nezapomenutelný prodloužený víkend.

 Pamětní list za absolvovanou 2. etapu Loučení 2015

Report z první etapy Loučení 2015 najdete ZDE

EKUT: Loučení s turistickým rokem 2015 - etapa 55 km

Odkaz na stránky akce: Louceni s turistickym rokem

„Máš zase nějakej závod, jo?“ ptá se mě šéf před odchodem na dovolenou.

„170 km v okolí Ústí nad Labem.“

„70? Tak to dáš v pohodě, ne?“
„170!“
„Ty vole, viděl jsi předpověď počasí? Jdu hledat někoho novýho na tvojí pozici.“

Pátá hodina ranní, sleduji ruch v jindy prázdném, dnes závodníky přeplněném linkovém autobusu. Slyším fórky, smích. Všichni působí uvolněně, na nikom nepozoruji nervozitu. Jako bychom se vrátili do časů základky a učitel nás vzal místo nudného vyučování na výlet. Jenže já klidný nejsem. Měl bych si přelézt na sedačku za řidiče, tam, kde sedávali spolužáci s kinedrylem a papírovým sáčkem. Ten učitel se totiž jmenuje Petr Malý a až se za pár minut dveře autobusu otevřou, nebude tam stát nablýskaný zámek, nedostaneme rozchod, nekoupíme si langoše, ani nepošleme pohled rodičům. Bude tam po celonočním dešti rozmáčené labské údolí, od řeky potáhne chlad a vysoko nad ní se bude tyčit rozeklaná krajina Českého středohoří, žádné hřebeny lákající na pohodový výšlap po vrstevnici, ale ostře se zvedající jednotlivé hory. My přes ně pošlapeme 170 km a nastoupáme 7 600 m. Nic z toho, co jsem doposud absolvoval, se s tím nedá srovnat. Loučení s turistickým rokem 2015, závod zařazený do seriálu Extreme Ultra Trail Combination (EKUT) aneb chceš-li uspět, vysyp z batohu pláštěnku i svačinu a nech si tam jen kupu dobré nálady.

Profil první části: 55 km, převýšení 2 400 m +

Poslední instrukce na zabláceném prostranství na okraji Těchlovic a těleso sedmdesáti čelovek se dává do pohybu. Ještě před startem jsem stihl šlápnout do hluboké kaluže, pravá bota se mění v akvárko, něco mi ale říká, že levá na tom bude brzy podobně. První metry vedou po silnici obcí mírně vzhůru. Postupně nacházím ideální místo kousek za přední dvacítkou. Předstartovní stres se vytrácí, mechanismus se rozjíždí, nohy ví, co mají dělat, vše do sebe zapadá, vždyť tohle je to, co mám rád. Když udržím své tempo a přečkám nápor krizí, dostanu se až do cíle.

Za tajnou kontrolou v Babetíně zdoláváme úvodní zub profilového grafu trasy – zříceninu hradu Vrabinec. Prudký stoupák, dlouhý tak akorát na zahřátí. V klouzavém seběhu na druhé straně zjišťuji, co bude mojí slabostí v tomhle závodu. Lidi to  pálí hlava nehlava, některé nezastaví ani pády, mihne se kolem mě dokonce i člověk se zhasnutou čelovkou. Nejistým krokem důchodce na procházce lázeňským parkem se snažím za pomocí holí dostat dolů pod tobogán s co nejmenší časovou ztrátou.

Znovu průběh obcí a zahajujeme výšlap na Bukovou horu, kam dnes polezeme dvakrát. Znám to tu, pamatuji si táhlý, ale nenáročný výstup. Jenže ejhle, za posledními těchlovickými domy se stáčí trasa vpravo po odbočce ke kontrole na Stříbrném rohu. Napřímo lesem mimo cestu přelézáme na sobě nahuštěné vrstevnice, v některých úsecích téměř po čtyřech. Vybavují se mi slova z knihy Everest od Roberta Birkbyho: „Laviny hrozily podstatně méně v noci, když byly svahy zmrzlé, takže horolezci postupovali v záři čelovek a náklady vynášeli po setmění. Celou noc vám kolem hlavy lítají úlomky ledu. Kdyby vás jeden trefil do hlavy, je po všem. Prostě smůla.“ Svah je zasypaný listím a pod ním jsou kameny. Lidé přede mnou o některé z nich zavadí a ty se valí za několikanásobného křiku „bacha kámen!“ tmou mezi spodní závodníky. Jeden prolétne kolem mě, změnit směr o půl metru, tak se v téhle hře vracím o pět políček zpět. Naproti Stříbnému rohu nás čeká ještě horolezecká vložka na mokré skále u zříceniny hradu Vraty. Všechny tyhle atrakce vám prodlouží dobu strávenou na trase, ale jsou to ony, které dělají závod zajímavým a na něž si vzpomenete ještě po letech.

Občerstvovačka na Bukové hoře (11,4 km), foto Jan Sedlák, díky :-)

Konečně parkoviště na Bukové hoře a vynikající občerstovačka Honzy Sedláka s chleby a gruzínským sypaným čajem, na kterém pofrčím celou akci. Není však čas na meditaci, v nohách 11,4 km, obloha šedne, bude svítat. Po zelené značce sbíhám přes bývalou Thunovskou lesovnu a ruiny zaniklé obce Vitín. Kopec není prudký, tady to klidně pouštím, tady se nebojím. I tak ale s každým sestoupaným metrem cítím blížící se neštěstí v mých elasťácích. „Sakra, že by střevní problémy?“ Ještě před Malým Březnem to zabíhám do lesa mimo cestu vyřešit. Na trasu se snažím vrátit zpět v místě, kde jsem ji opustil, přesto následující kilometr trnu hrůzou, jestli jsem na ní nevlezl třeba o pět metrů níže a na tom krátkém, vynechaném úseku nebyla z druhé strany stromu přidělaná kontrola. „K6 Malé Březno, zahrádky. Néé, já se nechci vracet! Taková blbost!“ nadávám si během toho, co procházím už asi kolem patnácté chaty se zahradou. Navíc mě ani nikdo zrovna nedobíhá, abych se optal. Pomalu se smiřuji se zacházkou, když v tom se za zatáčkou objeví cedule K6. Mám z toho čísla takovou radost, jako kdyby bylo posledním vytaženým z bubnu sazky a já vyhrál milión.

„Kde si  nechal Badyho?“ vítá mě Olaf na občerstvovačce v Malém Březně.

170 km by byla na mého psího parťáka z dogtrekkingových závodů velká nálož a vzít ho jen na jednu část, musel by ho někdo při druhé hlídat. Nicméně se mu určitě po příjezdu domů zmíním, že je známý i v ultra světě :-) Po dalším chutném chlebu a čaji šplhám po modré značce zpět na Bukovou horu. A když už jsme u těch psů, tak kousek nad Vitínem potkávám dogtrekaře Honzu Pačese, i on je zde dnes bez sedáku a Ekiho na konci vodítka. Dáváme se do řeči. Ráno vynechal omylem kontrolu na Stříbrném rohu, teď se pro ni vrací. Situaci mu nezávidím, ale bere to sportovně, tak jej aspoň uklidňuji tím, že mu při sólo výstupu nehrozí zasypání kamennou lavinou :-)

Po druhém občerstvení u Honzy Sedláka na Bukové hoře se vydávám do Zubrnic. Cesta vede převážně z kopce, občas mi ujedou nohy na bahně, ale bez karambolu se dostávám až do městečka známého svým skanzenem a muzejní železnicí. Tady se již potkávám většinou se stejnými lidmi. Mezi nimi i s maďarskými závodníky Péterem Sárou a Judit Szabó, mají tempo, že když jdou, já za nimi musím běžet, abych je neztratil z dohledu a to se při tom mezi sebou ještě zvládají dost živě bavit. Držím se s nimi přes Pláň a Sokolí hřeben až ke skalnímu hřibu na Magnetovci, pak už zase přichází seběh, kde jsem klasicky pomalejší a to mě možná zachraňuje od frustrace z neustálého přemýšlení nad tím, kde berou energii.

Ve Velkém Březně si objednávám na živé kontrole v restauraci Adonis polévku, malé pivo a po kratším oddechu vyrážím na závěrečných 13 km první části letošního Loučení. Síly a nálada mě neopustily, po výstupu do Březí běžím přes Budov, Olšinky až do Ústí nad Labem v kuse. Po menším „hupu“ přes sídliště Kamenný vrch mě vítá nasládlá vůně chemičky Setuza. Kolem vrátnice probíhám právě ve chvíli, kdy končí páteční směna, zaměstnanci opouští areál natěšení na víkend a mě dochází, že když zaberu, mohl bych to zaběhnout těsně pod devět hodin, protože ve fabrikách se většinou končí ve dvě odpoledne. Když k tomu připočtu čas strávený u píchaček, možná se někdo zdržel v šatně… no nic, mrknu na mobil. Mám na to deset minut! Svištím po železničním mostu na druhou stranu Labe. V centru je rušno, proplétám se mezi lidmi. Kousek za mnou závodník a do toho několik semaforů, kde chytám červenou. 
„To snad není možné, to tlačítko pro chodce určitě nefunguje,“ mačkám zběsile, jak kdybych se snažil oživit vyhladovělého tamagotchiho. 
„Tak dělej, blikni!“ Cestující z autobusu stojícího na křižovatce mě musí považovat za exota a nevím, co by si říkali, kdyby zjistili, že vítězové z bedny mají za sebou sprchu, oběd a nejspíš už relaxují před druhou částí, takže vlastně o nic vůbec nejde :-) 
„No konečně, zelená.“ Dobíhám do Krajské organizace Pionýr. U cílového stolku sedí Olaf, s časem 8:59:46 dostávám diplom za 23. místo a jdu hodně rychle odpočívat, protože v jedenáct večer začne teprve pořádná ultra sranda. 

1.etapa Loučení, pamětní list, 23. místo, čas 8:59:46 

Louceni s turistickym rokem