Ještědský canicross 2018 - Vzhůru k výškám

28. dubna 2018

Z dálnice malebný kopeček kosmickým horským hotelem romanticky narušující pravidelný horizont, ze zázemí od skokanských můstků monstrum s raketou plnou ufonů připravených k invazi Země. Dva pohledy rozdílné asi jako když koukáš nebo nekoukáš přes Hubbleův teleskop. Stánky s vybavením a knihami o canicrossu, venkovní pizzeria Moven pro běžce, občerstvovačka Mamut pro psiska, splachovací toalety, pěkné počasí a spoustu dalších vychytávek přichystali pro účastníky Johny Alaskan a parta z robehamecesko.cz. Zahalen růžovým mráčkem zapomnění užívám si to tu jak na food festivalu či menším sportovním veletrhu. Jenže pak se chiméra rozplyne a zůstane jen to hlavní, kvůli čemu jsme přijeli: 6,5 km dlouhá trailová trasa s převýšením více než 450 m. Sinusoida, která se odmítla stočit do obloučku, přímka narýsovaná divokou tužkou a pravítkem směřujícím do nebe, geometrie svobody. Na okolní krajinu dopadají dopolední paprsky. Blíží se desátá hodina. Za chvíli budeme startovat. Za chvíli vystoupáme až na oběžnou dráhu, dotkneme se slunce, podrbeme za ušima Lajku.

Plánek zázemí (rozbehamecesko.cz)

Vybíhá se intervalově pěšinou do kopce s pořádným sklonem. Teď už to máme pěkně zblízka, v krutopřísném detailu se škodolibě se zubícími pixely. Před námi to valí nahoru Vláďa Šáfr z TJ Sokol Maxičky a Bady za ním táhne. Chudák můj parťák netuší, že se jedná o favorita závodu a za pár desítek minut i budoucího vítěze naší kategorie. Po úvodních metrech se trasa chvíli narovná, aby se následně zlomila a před samotným stoupáním na vrchol nás zavedla ještě úplně pod něj. Šotolinovým seběhem dolů letí výsadek čtyřnohých paragánů. Někdo pomaleji, někdo rychleji, jako kdyby bylo k dispozici jen omezené množství padáků. My patříme mezi šťastlivce, kteří nafasovali, ovšem dle propadu v závodním poli také mezi zoufalce s namotanými šňůrami na prvním stromě. Inu kluci z Polabí.

Úvodní metry závodu (foto rozbehamecesko.cz)

Od dolní stanice kabinkové lanovky cesta chvíli lehce stoupá, chvíli vede traverzem po úpatí. Neustále před sebou vidíme závodníky a rovněž na nás se snaží další dotáhnout. Jestli to sledují mimozemšťané nahoře v raketě, musí být z hemžení na svahu značně nervózní. Startovka supehrdinů! Ufoni, třeste se! Kelímek ionťáku pro mě a pár hltů vody pro Badyho na občerstvovačce v polovině trasy. Pod námi se v pomalém odvěkém tempu otáčí zeměkoule a stejně šlapeme pořád dál vzhůru k výškám.

Bady to pořádně napálil (foto Petr Tahal)

„Ještě kilometr do cíle!“ hlásí mi pomocník kousek nad Pláněmi a vysoko ve stratosféře. Trasa přechází v hřebenovku, vystupujeme ze stínu lesa. Ač všechny učebnice přírodovědy a vesmírné příručky hovoří o pořádném chladu, pokud nestihneme úkol za pár minut dokončit, začneme se s Badym ve skafandrech vařit. Do toho nás předběhlo několik běžců včetně čela kategorie s malými psy. Snažím se ve stoupacím pruhu pro šneky a kamiony nenechat psychicky rozhodit. Loket z okna, brýle na očích a z radia vyřvává: „Já chtěla bych mít svůj aeroplán, lítat v oblacích jak kormorán…“ Jenže pak to bez varování přeskakuje na jinou frekvenci: „I could stay awake just to hear you breathing… Don´t wanna close my eyes, don´t wanna fall asleep, cause I´d miss you baby…“ Ty vole, Armageddon! Já tady nechci zůstat. Dole na mě čekají žena, syn a druhý pes. Za zatáčkou se otevírá výhled na slunce ozářený koráb. My ale nemusíme až k němu, nám stačí zdolat Černý vrch. Sbírám všechny nesmyslně uspořené síly (na canicrossu to musíš naprat naplno a nešetřit se) a běžíme. „Je to dřina, ale na tom kopci budete vysmátí!“ napsal organizátor na facebookových stránkách před závodem. A měl pravdu, nahoře za časomírou se opravdu smějeme, já od ucha k uchu, Bady ve zbytcích sněhu na zádech.

„Haló! Základno! Slyšíme se?“ Šum ve vysílačce. „Mise splněna. Vracíme se na Zem.“

Cílové Badyho foto s našim největším fanouškem Máťou :-)

Odkazy:

Výsledky ZDE. My za 44 minut na 9. místě ze 14 startujících v kategorii velkých psů.

Stránky závodu ZDE

Edův vlog ze závodu (Eduard Kožušník) ZDE

Fotky Libereckého deníku ZDE

Fotky nickname323 ZDE

Fotky Petra Tahala ZDE

A po závodu ještě jednou nahoru. Tentokrát s rodinkou na výlet.

Tkaničky na jeden uzel na canicrossovém Jarním votvíráku 2018

10. března 2018, jezero Lhota u Staré Boleslavi, délka 4,5 km

„Jak to jelo?“ stihnu se ještě rychle zeptat Lukyho.

„Jo, paráda. Akorát v polovině se mi rozvázala tkanička na botě,“ směje se.

Dnes si tu pátým místem úspěšně odbyl premiéru na koloběžce.

Mapa závodu

Odkládám mikinu a sunu se na start canicrossu. Závodníci jsou vypouštěni v patnáctivteřinových intervalech. Čím blíže jsme k displeji s časomírou, tím více Bady vyvádí. Dlouho nikde nebyl. Nechtěná pauza. Můžete mít svého parťáka vycepovaného, můžete ho držet na vodítku u svých nohou a stejně to budete vy, kdo si po setkání s volem, co svého psa neovládá, bude lízat rány. V našem případě to byl německý ovčák a Bady to odnesl dlouhým stehem na krku šitým pod narkózou, kanylou na vyplachování rány, antibiotiky, klidovým režimem a následným pozvolným návratem do původní kondice. Není divu, že tu rozjel takové emocionální divadlo. Vždyť právě o tomhle okamžiku snil v minulých týdnech s hlavou zabořenou v pelechu. Sportovní srdíčko pulzuje naplno. Je doslova v transu ze soupeřů, rivality, atmosféry. Musím ho držet nakrátko, ale stejně se mnou divoce lomcuje. Na vodítku s amortizérem to vypadá, jako kdybych krotil splašené, dvaceti pětikilové jojo.

Báďa pokousaný od německého ovčáka před začátkem sezóny :-(

„Go! Go! Go!“ Startujeme. Úvodní, téměř kilometr dlouhá polní cesta umožňuje perfektní přehled nad děním v závodu, pokud jste však otrlý a nebojíte se zvednout oči od rozježděného bahna. Bikejöring, scooterjöring, pneumatiky horských kol a koloběžek, dvě stovky psích tlapek a také mnoho lidských nohou nutných k odrážení, to všechno se podepsalo na trase, mokré ještě dávno předtím, než tu ráno začal organizátor stavět slavobránu. Nestačím se modlit, nestačím pořádně sledovat ani své kroky. Důvěřuji jen psovi, přes nejdrsnější místa mně táhnoucího jako motorový člun vodního lyžaře.

Na startu canicrossu, kategorie psi nad 20 kg

Teprve v lese se dostáváme na písčitý povrch. Ale co to? Divný pocit na pravém chodidle. To snad ne! Rozvazuje se mi tkanička.  „To bude určitě jen v podvědomí. V hlavě mi zůstala Lukyho historka,“ uklidňuji se a rychle myslím na něco jiného. Jenže pak se bota vyzouvá úplně. Zastavuji a nadávám. Na 207 kilometrů dlouhém ultratrailu loni na Slovensku, kde bych si stihl bez ztráty pozice koupit i nové boty, se mi to za celou dobu nestalo, a tady hned po pár minutách. Pevně je zavazuji a snažím se to znovu rozběhnout. Parťák pomáhá, co může. Za zatáčkou nás oba nakopává pohled na borce, o kterých jsme si mysleli, že nám výrazně odskočili a najednou jim dýcháme na krk. „Ty wogo, Báďo, ty jsi Usain Bolt canicrossu!“ křičím radostí. Vzápětí mi však dochází, že se tady trasa stáčí do úzkého oblouku a oni jsou již za ním. Index dobré nálady padá do červených čísel. Nebýt běžce, který se po chvíli dostává před nás, přejdu snad tempem do pohodového víkendového výletu. Bady se okamžitě pouští za jeho psem a mně se jede na konci vláčku také příjemně. Cestou nabíráme ještě větší skupinu holek a pak už rovinka do cíle, endorfiny, euforie, radost z pohybu a týmového souznění.

Na trase Jarního votvíráku 2018, foto: behejsepsem.cz

Nasyceni sportovními zážitky a výborným hamburgerem od newyorského mistra Isaaka z Dirty Dog Street Food uháníme autem polabskou krajinou domů, já po dnešku zase o něco moudřejší: Příště to bude na dva uzly.

Odkazy:

Výsledky ZDE  My s Báďou s časem 17:11 na 10. místě z 20 startujících psů nad 20 kg.

Stránky akce ZDE

Naše startovní číslo

Nepolíbené vejce na Malohanácké stovce 2018

Bude to zimní sportování

Derice: Víš, ono je to vlastně zimní sport.
Sanka: To myslíš jako zimu a led?
Derice: Tak nějak.
Sanka: Myslíš zimu a iglú a eskymáky, tučňáky a led?
Derice: No, asi jo.
Sanka: Tak to teda čau.

Zvedám hlavu od knihy a nemohu uvěřit vlastním očím. Vlak uhání zasněženou krajinou! Jako kdybych za Pardubicemi opustil tropické pásmo. Za celou zimu se v Praze a okolí nepřestaly zelenat trávníky. Mnoho mých ranních běhů se odehrálo za zpěvu exotického ptactva a pouze u dvou klesla teplota dramaticky těsně pod nulu. Sníh znám jen od kamarádů z facebooku. Takové ty fotky, nad kterými zakroutíte hlavou a jdete si přivonět ke kočičkám. V Letovicích mi to nedá, na přestupu mám chvíli čas, tak ho zkouším. Válí se všude po ulicích a je studený. O půl hodiny později vylézám v keckách z autobusu přímo u sokolovny, zázemí závodu. Nechybělo mnoho a řidiči jsem místo Velké Opatovice řekl Calgary rozcestí. Mezi lidmi s kuklami proti mrazu si totiž připadám, jako tým jamajského bobu na zimní olympiádně v roce 1988.

Profil závodu, 100 km s převýšením 2 400 m

Z Boskovic do Velkých Opatovic

„Jakou to má kapacitu?“
„85 lidí.“
„Tak to je dobrý, nás je 87, to se vejdem.“
Do Boskovic nás ze zázemí veze organizátorem objednaný autobus. V mrazu není chuť na nějaké proslovy, akce hned začíná. Je pátek 20:42 a dav se dává do pohybu. Start je tak rychlý, že nestačím políbit ani vejce. Vpředu je Róbert Frohn, favorit závodu, a spousta dalších dobrých běžců, takže zatímco loni trvalo několik minut, než se rozeběhl první člověk, letos se běží v neuvěřitelném tempu od prvního metru. Zhodnocuji svoji formu a uváženě se zařazuji do balíku okolo 25. pozice.

Organizátorem objednaný autobus ze zázemí ve Velkých Opatovicích na start do Boskovic.

Foto Filip Smetana

Do Velenova vede trasa z velké části do kopce, ale za obcí Suchý následují odpočinkové rovinky, takové ty dlouhé, nekonečné, kde můžete zapnout autopilota a jít si na chvíli lehnout dozadu. Před Protivanovem přelézám sedačky zpět k volantu, blíží se kontrola, je třeba přibrzdit. Restaurace Alfa, razítko od hostinské a povzbuzení od místních štamgastů, kteří berou plán být v cíli do sobotního oběda jako největší vtip dne. Běžců se tu nakumulovalo více. Držím se Filipa Smetany a ještě jednoho kluka. Na dohled za mnou svítí další čelovky.

V Horním Štěpánově přichystal organizátor občerstvovačku v místní hasičárně. Dávám si čaj, ale jídla se raději držím ze svého batohu. Tradiční svatební koláčky fungují, nemá smysl experimentovat. A pak si vybírám smolný úsek závodu. „Hej, Jamajko! Dej si bacha na dvanáctku. Vyhazuje!“ Nevím, kolikátá je to zatáčka, ale v polích kousek za obcí padám na zledovatělém povrchu. Rána do loketního kloubu mění na několik kilometrů frekvenci ohýbání levé ruky. Mezi růžovými joggerkami z městského parku bych byl outsiderem, tady mojí parodii na běh halí tma a prostředí ultratrailu s posunutým měřítkem normálnosti. Kluci se mi vzdalují a definitivně je ztrácím za Pohorou. To už ruka pracuje jak vyměněná, ale pro změnu si musím odskočit do lesa na záchod. Do toho mi vinou zapomnění na základní poučku zamrzla hadička u lahve. V Polabí do ní prostě nemusíme foukat při každém napití jako v Antarktidě. Nad Úsobrnem se přese mě přežene ještě Eliška Kaniová, vítězka ČSUT 2017 a Pražské stovky 2017, s velmi početnou skupinou. Běží i do kopce, což by mě vzhledem k netrénovanosti stálo zbytečně moc sil. Rozbíhám to až v seběhu k zemědělskému dvoru, kde se chytám dalších kluků. Oproti loňsku je tu letos pořád s kým běžet, ale zároveň to není žádná masovka. Tak to mám rád.

Okruh přes Moravskou Třebovou

V předešlém ročníku Malohanácké stovky přišlo řadě účastníků včetně mně divné, že organizátor v polovině trasy, kdy se probíhalo zázemím závodu, zastavil stopky, čímž každému odečetl pauzu od konečného času. Letos byla tato vymoženost vyškrtnuta. Mezitím tedy, co jím polévku, piji velké pivo, piji velkého turka, maži si chodidla indulonou, měním od sněhu provlhlé ponožky, měním baterky v čelovce, odepisuji na smsku a studuji v mapě další úsek, uteče neskutečných 30 minut závodu. Světový rekord tady dnes už asi nezaběhnu.

Ze sokolovny vycházím v sobotu ve 3 hodiny ráno a přes město se připojuji ke dvěma klukům. Zimou mi drkotají zuby. Měl bych se rozeběhnout a zahřát pohybem, neustále to však oddaluji – od dalšího domu, od támhleté lampy – až to nakonec urychlí opilý domorodec, co přímo před námi vylétne násilím ze dveří nonstop herny. Chvíli se zvedá ze země a pak začne mlátit do všeho okolo. To je ten pravý čas utéct z civilizace zpět do přírody. Po červené sbíhám nádhernou roklí. Je úzká a zasněžené svahy září ve světle čelovky. V jednom okamžiku se mihnu kolem srny stojící majestátně jen pár metrů nade mnou. Nestačila včas zareagovat, proto raději zůstala nehybně na místě. Nemířím světlem přímo na ní, nechci ji rušit, ale zřetelně vidím její obrys a svítící oči.

Jestli jsem se po opuštění občerstvovačky ve Velkých Opatovicích radoval ze suchých nohou, tak za Křenovským hradiskem v nich mám potoky studené vody. Do toho cítím úbytek energie. Hřeben před Moravskou Třebovou je pěkně zalesněný, ale cesta po něm vedoucí působí fádně. Trochu mi to tu připomíná brdskou hřebenovku mezi Dobříší a Zbraslaví. Několikrát se mi dokonce podaří omylem seběhnout některou z bočních cest z trasy a to mám závod nahraný v navigaci. Složitě se pak vracím zpět do kopce. Takhle to fakt dál nejde. Přestává to mít šťávu! Musím se vnitřně namotivovat, začít se soustředit a hlavně znovu pořádně rozeběhnout!

Yul Brenner: Koukni se a řekni, co vidíš.
Junior: Přece Juniora.
Yul Brenner: Tak Juniora. A víš, co vidím já? Vidím hrdost. Vidím sílu. A vidím pořádnýho chlapa, kterej se s ničím a s nikým nesere.
Junior: To tam fakt vidíš?

Nad Moravskou Třebovou. Svítá. Dole na benzínce (zelený neon vlevo) mě čeká snídaně.

Do Moravské Třebové sbíhám s třemi dalšími běžci za svítání. Kontrola je na benzínově pumpě. Mají zde několik stolů k sezení a nabušený sortiment s občerstvením. Po míchaných vajíčkách bych asi vytuhnul, proto volím raději čerstvou kuřecí bagetu a espreso. Z naší čtveřice jsem nasnídaný jako první. Nasazuji sluchátka s hudbou a valím to Čertovou roklí do Městečka Trnávky. Nejkrásnější část závodu mě čeká ale až za touto obcí – prudké stoupání na vrchol Hušák. Se svojí výškou 626 m n. m. je na jinak profilově nenáročné akci opravdovou velehorou. Trochu mi dává zabrat. Přece jen jsem celou zimu běhal pouze u nás v Polabí, zato ale poprvé v životě pod dohledem trenéra, mého tříměsíčního syna Matyáše, novou posilou mizerů (zatím teda jako „jezdící mizera“), který mi neváhá k dopoledním víkendovým výběhům přidat ještě odpolední fázi s kočárkem či mě v noci tu a tam vzbudit, aby tělo nenavyklo na dlouhý spánek. A tak teď nemusím bojovat s touhou po posteli, peřině, polštáři a tu absenci kopců už prostě nějak doženu na závodech.

Na vrcholu Hušáku (626 m n. m.)

Hřbitov ruských zajatců nad Vískou u Jevíčka

Hřbitov ruských zajatců uprostřed lesa. Jedno razítko do kontrolní karty ve Vísce u Jevíčka, další pak v Jevíčku a už to pádím pod mostem rozestavěné, ale nikdy nedokončené Hitlerovy dálnice (Exteritoriální dálnice Vídeň – Vratislav) na Červený vrch a přes přehradu Smolenská do Velkých Opatovic. „Chyť svůj rytmus. Kupředu. Cíl už máme v dohledu.“ Dveře sokolovny otevírám v sobotu v 11:28 na 17. místě, z čehož jsem mírně rozčarovaný. Běžet to loni na podzim, bylo by to o hodinu lepší. To jsem se cítil víc ve formě. Do příště na sobě musím hold více zapracovat, nebo aspoň políbit na startu to vejce.

Á propos

Velké díky Dušanu Machourkovi a všem pomocníkům. Tohle bylo kvalitou zase o kus dále než loni. Palec nahoru.

Zasněžená Malá Haná mezi Jevíčkem a Velkými Opatovicemi

Odkazy

Stránky akce: Malohanácká stovka

V článku byly použity citace z filmu Kokosy na sněhu.

Reporty

Libor Boleček (3. místo): Malohanácka stovka 2018

Hubert Puka (v polštině): Mala Hana

Zdeněk Vémola: Malohanácká stovka 2018

Rozhovor s organizátorem na ČT: Víkend

S Berrym na PoVinném dogtrekkingu 2017

Čtvrtek 26. října 2017

Noční pokoj. Dva psi, otec a syn. Každý ve své kenelce. Ve tmě si vidí vzájemně jen bílé lysinky.

Bady: Víš, kde jsme?

Berry: (nadšeně) Na agility závodech?

Bady: Ne.

Berry: (nadšeně) Na agility táboře?

Bady: Ne.

Berry: (tázavě) Na srazu salašnických psů?

Bady: Ne.

Berry: (váhavě) Na canicrossu?

Bady: Ne. Na dogtrekkingu (výbuch smíchu) a ty poběžíš (další výbuch smíchu) a má pršet (výbuch smíchu až se třese kenelka).

Berry se stáčí do klubíčka. Zatímco páníčkové vyřizují ještě něco důležitého dole v restauraci, smutně kouká do hadrové stěny boudy a pak usíná.

Oficiální logo akce

Pátek 27. října 2017

Berry: No, řeknu ti to asi takhle: Rocky měl Mickeyho, Daniel-San v Karate Kid Miyagiho, já mám Badyho. Samozřejmě, že to bylo drsný. Cítil jsem lítost, smutek, ale nakonec právě ten škodolibý tón mě nakopl a teď tady stojím.

Jirka: Po včerejším pití s Mírou (bez míry), se kterým jsme slavili narození jeho syna a po přivítání se s ostatními dogtrekaři, mám dnes pocit, že na mě mluví můj vlastní pes. Čtyři hodiny spánku a stojím na startu. Moc nás tu není, velká část závodníků to pojala jako přátelák na konci sezóny a zaspala, vydají se v našich patách se ztrátou.

Berry: Jako padesáticentimetrovej pejsek bych mohl vzít do háku maximálně čivavu, taktika je tedy jasná, vpředu poběží páníček, za ním já.

Tohle je poslední okamžik, kdy Berry táhne, před námi je startovní čára :-) 

Jirka: 7:30 ráno, startujeme a hned se dereme na čelo. Trasa s parametry 91 km, + 900 m slibuje rychlý závod. Úvodní kilometr vede sice do kopce, ale pokud tady má některý ze závodníků takové ty hodinky s navigací a spoustou dalších funkcí, tak tohle je na dlouhou dobu poslední místo, kde se mu pohne bublinka ve vodováze.

Berry: Přesto i tady najdeš zákeřnosti. Třeba první stoupání. Podle mapy se připravíš na určitý sklon, netuše, že ti k tomu nahoře organizátor přihodí ještě jedno promile. Já si slivovici na kontrole na Holém vrchu nedávám, páníček jo.

Jirka: Přebíháme na sousední vrch Žerotín. Kolem nás se rozprostírá nádherná krajina Slovácka, louky, pole, vinice…

Berry: Prej, bude to dlouhej, ale pozvolnej sešup. Mazéééc! Uši mi vlajou až do Strážnice.

Jirka: Z Vnorov pokračujeme podél Moravy k místu, kde řeku protíná Baťův plavební kanál. Natáhnout se do loďky a projet si celých 53 km z Otrokovic až do slovenské Skalice. Dovolená, která mě láká několik let. Dnes ale zase jen po svých.

Berry: Sakra, u tohoto zdymadla měla panička fotit závodníky. Jsme tu dřív! To mě Báďa neuvidí v úniku. Leda, že by… ale ne, do cíle je to ještě daleko a za námi jsou haskouni a čévéčka.

Jirka: Žilkův dub u Bzence? No, představ si rozlehlý les s borovicemi vysázenými v nekonečných, dlouhých řadách a uprostřed toho prastarý strom, památka na původní porost. Jako kdyby si na sídlišti Jižní město v Praze potkal roubenku. Když pominu sklípky a vinice, tak pro mě určitě největší zajímavost trasy. Zároveň ale místo, kde procházím krizí. Začíná pršet a cesty tu jsou ubíjející. Tři kilometry jedním směrem, zatáčka, tři kilometry dalším směrem. Do toho všude samý písek. Ten mám brzy v promáčených botách i ponožkách. Ne nadarmo se této oblasti říká Moravská Sahara. Chodidla naštěstí chrání vrstva indulony. Bonusovou kontrolu v tomhle stavu neřeším. Ztratil bych navíc přehled o dění na trase.

   

  Žilkův dub, foto: orinnka.rajce.net

O nekonečné roviny tady není nouze, foto Michal Vejtasa

Berry: Co tam dělá páníček takovou dobu u toho regálu? No nic, když se nedostanu do sportovních zpráv, tak aspoň do Chcete mě. Úplně slyším toho Zdeňka Srstku: „Je to hodneeeej pejseeeek… u benzíííínky ve Vracově ho nechali… podívejte na ty kukadlaaaa… ze všeho nejradši je doma… pokud ho nebudete tahat na dlouhé procházky, vaší lásku vám oplatí.“

Jirka: Vím, že je to narušení příběhu akce, ale pivo na dlouhých závodech vždycky bodne. Tahle benzínka mě nakopla. Přes Milotice s krásným zámkem až k vinným sklepům Šidleny to běží samo.

Berry: Ty vado, fakt jako vnitřní občerstvovačka, jo?

Jirka: „Víš, důvod toho, že je tahle oblast dobrá pro pinot, je chladný vzduch od Pacifiku, co vane v noci a ten ochlazuje hrozny. Pinot má velmi tenkou slupku bobule, nesnáší stálý teplo nebo vlhkost, je moc delikátní…“ popisuje rulandské víno neboli pinot v kultovním vinařském filmu Bokovka spisovatel Milles. Nejsem znalec, netuším, jaký rozdíl je mezi kalifornskou a moravskou odrůdou, ale z popisu si jej představuji jako klenot mezi hrozny, na jehož vypěstování musíte být opravdovým vinařem. A přesně tak na mě působí i tahle akce. Dája, Michal, Patrik, Míša a lidé kolem nich si s ní vyhráli do úplných detailů. Je v tom vidět bohatá účastnická zkušenost na podobných podnicích, vlastní nápady, velmi dobrá znalost kraje a touha pomocí toho všeho vytvořit originální zážitek pro ostatní. Cítím to už po prvním doušku. Kvalitní ročník. Značka, která by neměla chybět na vinném lístku, pardon v dogtrekkingové termínovce i v příštích letech. Vychutnávám si ve sklípku U Chytilů sklenku pinotu a na chvíli zapomínám, že na mě venku čeká ještě o kousek více než maraton.

Berry: Hmm, to já na tomhle závodu degustuju kromě vody z misky akorát kaluže. Převaluješ to po jazyku, chuťovými pohárky pronikáš do jemného tónu s vyváženě hrubým, zemitým zakončením… zahlásíš: tohle může být, a lemtáš… nasládlá chuť se schránkami drobných korýšů a občasným kroužkovcem na pozadí.

Se zmoklým Berrym na občerstvovačce ve sklípku U Chytilů, foto organizátor

Sklep U Chytilů nad Miloticemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz

Jirka: Z příjemné, útulné místnosti, kde bych dokázal strávit celý týden, vycházíme ven do sychravého podzimního počasí.

Berry: Hlavu mám svěšenou, šlapu si na uši. Psí energy tyčinka, malinká radost do duše.

Jirka: V polích a vinicích se střídají rozblácené cesty s asfaltkami. Neznačenými úseky kolem Dubňan nás bezpečně provází navigace s nahranou trasou. Po Bzenci a Miloticích se před námi brzy objevují střechy další obce, kterou jsem do dneška znal jen z vinných etiket – malebnými stráněmi s vinohrady sbíháme do Mutěnic. A pak zase psychicky ubíjející oblast: 5,5 km po červené na jih k Hodonínu, 6 km po modré na sever k Ratíškovicícím a 5,5 km po žluté na východ do Rohatce. I když se občas objeví nějaká menší zatáčka, působí to tu na mě jako tři nekonečné roviny. Nohy mám omlácené ze dvou ultra závodů v předchozích pěti týdnech, tělo, kterému hlava kvůli absenci stoupání nedovolí přejít do chůze, na mě neustále křičí: „Támhle u té borovice stop! Támhle u toho křoví stop!“ Batoh mám plný svatebních koláčků, sváča, na které letos frčím, a tak sám sebe uplácím, uplácím, uplácím a ono to jakž takž jede.

Vinicemi mezi Miloticemi a Mutěnicemi, foto jitkaruzickova.rajce.idnes.cz

Berry: Ve chvíli, kdy se otáčím nervózně dozadu a představuji si Badyho vykulené oči, až nám to s páníčkem v cíli cinkne, začíná cinkat přejezd před námi.

Jirka: Musím teda přiznat lehčí rozčarování. Čekal jsem, že hlavní železniční koridor na Vídeň bude celé dva dny uzavřený :-) , na druhou stranu je to mladá akce, možnosti jsou zatím omezené, na organizátory se určitě nezlobím… Pět minut čekání, dva koláčky, pohled na poloprázdnou projíždějící lokálku…

Berry: Mňam, druhá půlka energy tyčinky.

Jirka: Protipovodňový val u řeky Moravy, po kterém běžíme otevřenou krajinou z Rohatce do Petrova, umožňuje pohled daleko zpět po trase. Kdyby se teď za námi někdo objevil, máme náskok minimálně pět minut. To už by se dalo do cíle udržet. Modro-bíle malované sklípky Plže, areál poblíž rušné silnice a přesto, jako kdybyste vstoupili do tiché oázy. I tady budou mít závodníci živou kontrolu, ale jen ti, co si akci užijí v pohodovém tempu s bivakem a dorazí sem až zítra.

Berry: … na což jsme vyzráli tím, že se sem zítra půjdeme podívat ještě jednou s paničkou a Badym v rámci trasy short. Chjoo, příště jedu na welness.

Na trase short (17 km) druhý den s Pájou, Berrym a Badym, foto Jana Gwen Ondrášková

Jirka: Poslední kontrolní kleštičky. Vyndávám z batohu čelovku a za jejího svitu běžíme rozbahněnou polňačkou večerním Slováckem. Teprve na asfaltce dva kilometry před areálem Mlýnky přecházíme do chůze… Berry? Naprosto odlišný parťák. Je to salašník, který chce mít své stádo před sebou. Nevidíš ho celý den, ale on o tobě má přehled od začátku až do konce.

Bady: Jeho styl vypadá jako absolutní chaos, na první pohled to vůbec nedává žádný smysl, ale když do toho nakoukneš pořádně, vidíš, že jede podle pevných pravidel. On totiž hraje úplně jinou hru než všichni ostatní na trase. Hraje hru „dostaň svojí ovci co nejrychleji do cíle“. V tom je celej fígl.

Jirka: Dlouho mě to rozčilovalo, než mi došlo, že to má takhle rád a nemá smysl to měnit. Cupitá za ostatními i mimo závod, když je puštěný z vodítka. Bady je taky salašník, ale se soutěžním duchem. Nikdy jsem třeba nepochopil, jak to dokázal vždycky poznat, ale do poloviny závodu se držel vedle mě a od poloviny zabral vpředu, jako kdyby věděl, že se trasa zlomila, že se vracíme do zázemí… Berry? Ten to má úplně jinak.

Berry: (vytržen z automatického modu radostně vykukuje před Jirku) Hele, parkoviště! (udiveně) To woe, naše auto!“ (tázavě) Neprocházel jsem touhle brankou už někdy? (úplně nejvíc radostně) Nekecej, my jsme fakt doma, my to dokázali… za 11 hodin 39 minut zpátky… jsem borec!

Po strastiplných 91 kilometrech Berry přichází do cíle

Jirka: Na stole v restauraci visí dlouhá řada dřevěných medailí očíslovaných podle počtů účastníků na trati. Každý, kdo úspěšně dorazí do cíle, vezme si tu nejblíže ke kraji, tu s číslem, jenž mu náleží v celkovém pořadí. Teprve pak mu organizátoři stopnou čas. S Berrym jsme poslední, kdo vidí všechny medaile pohromadě. A že se včera zničili všichni na večírku více než my? Na to se historie neptá. Historii zajímá jen výsledovka :-)

 Cílové foto s Berrym

Cílové foto, za mnou stojánek s očíslovanými medailemi pro všechny finišery

Sobota 28. října 2017

Slovácko potřetí zahalila tma. Již proběhla tombola i předání vín nejrychlejším závodníkům, již se vrací poslední dobrodruzi z trasy. Sálem zní tóny moravské cimbálové kapely. Někteří tančí, jiní se u stolu či baru dělí s ostatními o dojmy a zážitky. Ať už si to užili jako běh, jednorázovou chůzi, čundr s bivakem nebo vycházku, z tváří všech lze vyčíst spokojenost. Hodiny ukusují poslední desítky minut letního času a příchod toho zimního je potřeba náležitě oslavit. Ještě dlouho bude tuhle noc v Mlýnkách veselo.

Nedělní bedna, kluci už to měli spíše jako oslavu a přátelák na konci MČR v dogtrekkingu

Účastnický list s dobrým nápadem - uvedení průměrné rychlosti :-)

Odkaz na stránky akce:

Najdete zde mapy jednotlivých tras, fotky účastníků a věřím, že brzy i možnost přihlásit se na další ročník :-)  POVINNY DOGTREKKING