Den cesty aneb Po hřbetu draka

30. dubna až 1. května 2016

„Říkám ti, země se lehce zachvěla.“

„Nevykládej mi tady pohádky.“

„A v noci, když všechno ztichne, slyšíš jeho oddychování.“

Hlubokými severskými lesy, mezi stržemi a skalami táhne se dlouhé tělo. Nežije již ten, kdo pamatoval by si jeho bdělost. Usnul v mýtických dobách, vytvářeje svou mohutnou konstitucí úrodnému středu ochranu před divokými, zimními kraji daleko za Polárkou. Přejít od ocasu až k hlavě tohoto bájného tvora zabral by den. Tu a tam objeví se odvážlivci posedlí zvláštním neklidem. Posedlí vábením cesty po hřbetu draka.

Stovky nohou opouští Stonožku

„Na hodinkách mám 10:11, takže odstartujeme třeba v 10:14,“ rozesměje účastníky akce na konci svého proslovu organizátor.

Kolik kilometrů se dá ujít či uběhnout za 24 hodin Českým rájem, Podještědím, Lužickými horami, Českým Švýcarskem a Děčínskými stěnami bez občerstvovaček a pouze za podpory otevřených podniků, darů přírody a dobrosrdečnosti místních lidí? Odkud budu zítra dopoledne odesílat cílovou smsku? Spolehnout se sám na sebe, ale zároveň nepodlehnout svodům z vlastní mysli. Svézt boj s fyzickou námahou, udolat obludu v sobě, ochočit si draka. O tom všem je tahle punková akce, která má pouze pevně danou trasu s několika samokontrolami a za hubičku si můžete poskládat z nabízených variant startovní balíček dle svého uvážení.

Na startu v Nové Pace, foto Stanislav Knopp

Bezmála čtyřsetnohý dav opouští areál Domu dětí a mládeže s výstižným názvem Stonožka. Chytám se čela. Běžíme tempem, za nějž bych se nestyděl na půlmaratónu, ale zde plánuji dát minimálně stovku. Do toho začíná vedro. Cítím se zdrchaně už v ulicích Nové Paky.

„Tak nevím, kdo z nás je na tom líp,“ prohlásí v jedné ze zahrad upocený kopáč v montérkách.

Sbíháme k vlakové zastávce a od ní stoupáme ven z města. U prvního rozcestí přichází zděšení. Z úplně jiného směru sem proudí šňůra závodníků početnější než ta naše. Koukám do mapy. Sakra, vždyť my měli uhnout mnohem dříve a neběžet až dolů! Půl kilometru zacházka. Potupně zipuji své nevybouřené porsche do kolony mezi rozvážné řidiče rodinných aut a to mi dává konečně pořádnou facku. Mozkové závity se roztáčí. Snížit tempo, přestat řešit ostatní, soustředit se na svůj Den cesty.

Přes kopce Českého ráje

Ze strání nad městem otevírá se nádherný výhled na zasněžené Krkonoše. V dáli na obzoru vykukuje vysílač na Ještědu. Přitahováni jako majákem, i my u něj vstaneme, zbývá nám ale ještě šedesát kilometrů. Raději to depresivní číslo rychle vypudit z hlavy. Sluníčko svítí, běžíme jarní podhorskou přírodou. Vracečka na hradu Kumburku, příležitost pozdravit se s ostatními, příjemný pocit ze sdílení stejné radosti. A pak už výstup na první výraznější horu – na Tábor. Někdo se za odměnu občerství v restauraci na vrcholu, někdo pokračuje dál. Připojuji se k druhým.

Zasněžené Krkonoše, foto Eliška Majorová

„Dobrej camelbak domácí výroby,“ komentuje součást mého batohu Martin Hlaváč, jeden z běžců menší skupiny, které se držím.

„To je normálně kupovaný,“ odmítám image Ládi Hrušky a popisuji v obchodě zakoupenou hadičku šroubovatelnou na jakoukoliv pet lahev. Vynález pro lenochy, co hodí doma batoh do rohu a všimnou si ho až ve chvíli, kdy zbytky sladkého ionťáku stihnou ve vaku rozehrát drama o pěti dějstvích.

Kdo má zrovna chuť tahat, běží vpředu, občas někdo zmizí vzadu, aby ostatní pak zase dohnal, a takhle se dostáváme až na Kozákov, nejvyšší horu Českého ráje. O odměnu na vrcholu se tentokrát nešidím. Pociťuji blížící se problém se žaludkem. Na to mi obvykle zabírá prudká změna teploty. Venku je vedro, kávu a čaj zamítám. Objednávám malé pivo, dostávám velké. Zřejmě barman špatně slyšel nebo si myslel, že mám na víc. Nemám. S vidinou desítek kilometrů přede mnou upíjím přesně tři deci. Než se mi podaří tuhle oázu opustit, je většina původní skupiny v trapu a kolem se prožene ještě několik dalších závodníků.

Přelet nad pohádkovou zemí

Z Kozákova sbíhám sám, pouštím hudbu do uší. Hamštejnský hřeben, z jedné strany se svažuje k Turnovu, z druhé k Železnému Brodu. Dlouhá louka, pak úzká lesní pěšina a všude kolem malé vesničky Českého ráje. Pokaždé mě to tu neskutečně nakopne. Asi to bude znít divně, protože nemám svítivě blonďaté vlasy, ale já toho draka pod sebou cítím. Ba co víc, jako Daenerys Targaryen na něm letím a pode mnou celá ta pohádková země. K dokonalosti chybí jen filmová melodie ve sluchátkách.

Výhled z Hamštejnského hřebenu, foto Katka Breiterová 

Na schodech před hospodou v Koberovech osvěžují se Martin Hlaváč s Evou Konszkou, oproti mně silnější běžci, proto se nejspíš za mnou ani jeden z nich nežene. I tak ale z jejich pohodové nálady cítím rozvahu, která mi chyběla po startu v Nové Pace. Nehonění se za cílem od první minuty, ale uvážené ukusování trati po metrech teď v přítomnosti. Zítra dopoledne oba tenhle závod vyhrají.

Ve skalním městě nad Besedicemi zmatkuji. Neustále mám tendenci běžet po žlutém okruhu opačně. Už za restaurací vyrážím v protisměru a omylem zdolávám Sokol, nejvyšší kopec v okolí. Chybu sice napravuji a vracím se zpět, ale brzy mi neustále se klikatící cesta zamotá hlavu tak, že stačí jen kratší zastávka u kontroly, abych opět vyrazil obráceně, tentokrát do míst, kudy jsem již běžel. Být až na konci závodního pole a neupozornit mě dobré duše za mnou, kroužil bych tu jako Lajka na oběžné dráze ještě za dvacet let.

Po dlouhém seběhu pětiminutovka na malinovku u kiosku v Malé Skále, ve studánce před mostem nabrat ještě vodu do lahve a pak již šplhání prudkým, ale naštěstí krátkým stoupákem na Pantheon. Překvapuje mě, kolik zde potkávám závodníků. Spoustu z nich bych očekával o několik kilometrů dále. Probíhají tu menší dohady nad tím, kde hledat kontrolu. Naštěstí přicházím fikaně ve chvíli, kdy je problém vyřešen, tudíž jdu na jistotu přímo na vyhlídku.

Hrad Frýdštejn, filmová kulisa pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Co by asi tento specialista na obuv říkal na mé potrhané Inov8 Race Ultra 290? Mají toho za sebou dost. Šklebíce se na cestu, vychutnávají si svůj poslední delší závod. Od zříceniny zdolávám Kopaninu s krásnou rozhlednou a poté se vydávám pro mě neznámou spojnicí z Českého ráje do Podještědí.

Čarodějným večerem na Ještěd

„Před akcí dal někdo na facebook odkaz na zajímavé stránky se studánkami, tak jsem si některé opsal,“ hlásí mi u pramene za Pelíkovicemi jeden ze závodníků.

„To jsem byl já,“ směji se.

„Dokonce? No vidíš, tak se tady můžeme teď osvěžit.“

Mám radost, že se můj komentář v diskuzi hodil. Databáze www.estudanky.cz je opravdu užitečná. V rámci přípravy jsem v ní sjel celou trasu a často jí využívám při výletech s našimi psy, kde se litry potřebných tekutin násobí.

Offroad úsekem mimo turistické značky, po cestách, o nichž ví snad jen místní, sbíhám do Hodkovic nad Mohelkou, kde začíná táhlý výstup na Ještěd a pro mě největší krize závodu. K Obřímu sudu na Javorníku přicházím na pokraji sil, zmožen žaludečními křečemi. Musím zalézt dovnitř, pokusit se do sebe něco dostat a hlavně si odpočinout. Sedám ke stolu, objednávám si gulášovku, malé pivo a kafe. I přes zdrchaný zjev se ke mně obsluha chová mile. Restaurace je zatím prázdná, ale večer se tu chystá čarodějnická party, na pódiu zkouší kapela a dle pozdějších fotek, co zde vzniknou, si na její písně někteří závodníci ze zadní části pole dokonce zatancují. Chvíli po mém příchodu to sem vtáhne dalšího účastníka pochodu, Ondru Plašila. Člověku je hned lépe, když může pokecat s ještě větším bláznem, než za kterého je svým okolím sám považován. Ondra absolvoval minulý týden stovku na Slovensku (109 km), teď je na Dnu cesty (zdolá 132 km) a příští víkend se chystá do Jeseníků (103 km).

Půl osmé večer, rozlehlé louky Rašovského hřebene. Z desítek míst v krajině pode mnou zvedá se bílý dým. Snad ze všech vísek vykukují k nebi věže křesťanských kostelů, ale mnohem starší tradice dnes dole se křísí. Pohanské ohně vzplály. Tancujte plameny! Praskejte uhlíky! Pryč s čarodějnicemi od našich domů! Slavme plodnost! Slavme hojnost! Podzemní sluje s poklady po roce zas Filipojakubská noc otevírá. Nemám puštěnou hudbu, nemám slov, osamocen stoupám k Ještědu, pohlcen magickou atmosférou, stejnou, jako lidé stovky let přede mnou.

Takhle viděli pálit čarodějnice závodníci za mnou ze Vzdychánku pod Kozákovem

foto Stanislav Knopp

U Šámalů, Pláně, dopoledne ještě vzdálen, teď stojí přede mnou a já do něj vcházím. Světly ozářený vysílač s hotelem. Zalézám do restaurace a než si stihnu objednat, přisedá si Kosťa Wiesner, organizátor plzeňského Barokomarotonu a po něm ještě Ondra. Večeře se tedy nese opět ve společenském duchu. Probíráme především, kdo by kam rád došel do vypršení časového limitu. Vtipkuji o smrsknutí se mého ambiciózního plánu z „někam před Děčín (140 km)“ na „nejbližší nádraží (108 km)“. Za odlehčenou náladou a smíchem plíží se ale tíha. Usedá na srdce, snaží se spoutat mysl, hází mi do bot kamení. Nešlo si toho venku na vrcholové plošině Ještědu nevšimnout. Nekonečné, tmavé lesy Podještědí a Lužických hor. Plahočit se jimi budeme až do rána. Nejprve zapíná čelovku Ondra, pak Kosťa a zatímco oba mizí tmou ze svahu dolů, nemůžu se odlepit od židle. Och, jak zákeřný je závod na 24 hodin, k jehož cíli se přibližujete, i když sedíte v hospodě u piva.

Filipojakubskou nocí daleko od lidí

Daleko od lidí dnes vyháněny jsou čarodějnice, daleko od lidí vine se hřbet draka. Cesty mé jsou cestami mazaných kořenářek, bezzubých babic, lesních mocností. Šelest mezi stromy. Ví o každém mém kroku. Sledují mě očima zvěře problikávajících ve tmě. Životní prostor zúžil se do kuželu čelovky, vše okolo něj ovládla fantazie. Kaple sv. Kryštofa nad Křižanským sedlem. Stojí tu uprostřed moře lidskou myslí neuchopitelných sil. Kam až dosáhne ochranný vliv patrona všech poutníků? Rozcestí Trávník, snad sveden nepozorností, či uhrančivými vílami, mrzutý vracím se zpět z pětiminutové zacházky.

Po třech hodinách chůze z Ještědu vylézám před pumpou v Jítravě. Stojany s hadicemi a zářivkami uměle osvětlená hranatá budova. Jako kdyby uprostřed archaického světa přistál koráb z jiné planety. Pro mladého, mrzutého prodavače odemykajícího dveře jsem ale mimozemšťanem spíše já. Magor, co se pěšky zjeví uprostřed noci na benzínce, nakoupí jídlo, pití a zase zmizí ve tmě, čtu z jeho výrazu. 

Kolečka Bake Rolls křupu, nechávaje se tu dostihnout třemi dalšími závodníky. S jedním z nich pak pokračuji dále. Po silnici z hor fičí studený vítr, poprvé mi je zima.

„Musíme nahoru k těm balvanům,“ haleká na mě.

Přes pastviny k lesu, červenou značku jen tušeje. Představuji si skalky velikosti poloviny člověka, hlavou však málem narazím do stěny, na jejíž vrchol bych nedohlédl, ani kdybych si stoupl kolegovi na ramena. Sloní kameny nazývají je místní. Doma kouknu na fotky, jak tato přírodní památka vypadá za světla. A opravdu, malé stádečko chobotnatců se zabořenými hlavami v lese. Místo, které stojí za návštěvu i ve dne.

Takhle vypadají Sloní kameny ve dne, foto www.turistika.cz

Ve stoupání na Vysokou nechávám spoluběžce z Jítravy za sebou a pokračuji sám. Kozí hřbety, Vranní skály, Krásný důl, Tobiášova borovice, spící Petrovice, vracečka na Sokol, kde potkávám v protisměru několik závodníků a jinými jsem dostižen, Babiččin odpočinek a pak Mařenice. Už od včerejška z Hodkovic pociťuji permanentní krizi. První moje letošní stovka a je to znát. Ještě, že tuto akci není snadné v noci zabalit. Organizátoři pro vás nikam nepřijedou, autobusům a vlakům končí jízdní řády před setměním. Vleču se podél Hamerského potoka, všechno mě bolí a nejraději bych se viděl doma v posteli, když v tom se přede mnou v horní části údolí zjeví Naděje. Vody Lužických hor zadržující přehradní nádrž a místo, kde se probírám. Ne nadarmo se říká, že tato lidmi vnímaná možnost či šance umírá jako poslední. Temné nebe světlá, čarodějné bytosti ustupují z cest hlouběji do lesů, zpěv ptáků oznamuje příchod prvního máje a mně konečně začíná žilami kolovat příval nové energie. Je už pozdě na to dělat rekordy, ale najednou mám chuť běžet hrozně daleko. Po lesních asfaltkách klesám z Milštejna k Rousínovu. Svítání odhaluje škody, které napáchala noc v řadách stovkařů. Tu kráčí mlčenlivá skupinka, tu jeden kulhá, tu dva usínají… Posunuji se polem vpřed, výše v tabulce s výsledky, blíže k naplnění svého plánu.

Klíčem výlet nezamykám

Za posledním domem Svoru zvedá se nejkrásnější hora celé trasy. Pesimistické prognózy z noci jsou pryč. Míjím nádraží, ze kterého mi za chvíli odjíždí vlak domů a mířím vzhůru. Hole zapichuji do prudkého svahu. Čím blíže k ranní obloze, tím hezčí rozhled. Udýchán, ale spokojen usedám na vrcholovou skálu Klíče. Dole pode mnou rozprostírá se májová krajina a v ní lesy, jimiž mě pevná vůle přivedla až sem. Cítím se být součástí všeho, co vidím. Je to úplně jiné, než když vylezete na kopec z parkoviště pod ním. Pro tuto chvíli musel jsem vyrazit včera až z Nové Paky, pro tuto chvíli musely mě potkat všechny strasti a nesnáze. Dojídám snídani, koukám na hodinky. Ještě je stále čas předvést nějaký výkon. Seběh do Polevska a dále dlouhý úsek po silnici.

Neděle, 7:41 ráno, na vrcholu Klíče (759 m n. m.) 

„Makej, jsi desátej, času máš ještě dost, to stihneš až do Kamenice.

No to snad ne? Nemůžu uvěřit vlastním očím. Je po deváté hodině ranní a  proti trase závodu od Práchně stoupá Olaf, otec Československého poháru v ultratrailu, stovkařského seriálu, kam patří i Den cesty, a sebou má pravděpodobně cestou v sámošce pořízenou občerstvovačku. I když sám nesoutěží, přijel se nadšeně podívat z Prahy, jak to dopadne.

„Ahoj :-) Kamenici už nedávám, končím v Šenově.“

„Tak ale až na náměstí, ne že to zabalíš na první autobusový zastávce.“

Rád ho vidím. Jeho slova jsou vzpruhou do cílové rovinky. Probíhám kolem známého skalního útvaru Varhany, míjím několik autobusových zastávek, i tu na náměstí a zastavuji se až na nádraží za městem. Do vypršení limitu zbývá necelá půlhodina, do České Kamenice bych to již nestihl, skončil bych uprostřed polí. A to se mi vzhledem k dlouhé cestě domů nechce. Odesílám smsku organizátorům. Mám našlapáno 122,5 km a umisťuji se na 9. příčce.

Historickou lokálkou do České Kamenice, přestup na vlak do Jedlové a dále již rychlíkem do Polabí. Za oknem míhá se krajina, střídavě upadám do spánku, vzdaluji se severu, vzdaluji se draku, domů vezu si historky o chvějící se zemi a tajemném nočním dechu.

Stránky akce ZDE , kompletní výsledky ZDE .

Odkazy na články bloggerů:

Eliška Majorová: Den cesty - Po hřbetu draka (jaro 2016)

Matěj Hrejsemnou: Den cesty

Lubomír Nový: Z Nové Paky přes kopečky na Ještěd

Ostatní reportáže i z jiných ročníků akce ZDE

Historická lokálka, která mě vezla z Kamenického Šenova + kontrolní karta

Pyšelský kopeček – Berry na startovce s veterináři

17. dubna 2016

„Upozorňujeme, že vlaková zastávka Pyšely je od obce vzdálená 3 km. Je lepší vystoupit v Senohrabech a do Pyšel dojet autobusem,“ poslali organizátoři v informačním e-mailu pár dní před závodem. Pro někoho důležitá zpráva, pro nás vzkaz mezi řádky. Berry spokojeně pobíhá po cestě. Tu prudce změní směr, tu nečekaně zrychlí. Endorfiny vplouvají střemhlav do mozku, v pestrobarevných plavkách a koupacích čepicích, jako v animáku Byl jednou jeden… život. „Chytil rapla,“ říkáme o něm pokaždé, když spustí stavidla tohoto veselého aquaparku. Procházka z pyšelské zastávky zabrala, příjemná nálada mu určitě vydrží i na trase.

Zázemí Pyšelského kopečku není těžké najít, směřují k němu z několika parkovišť všichni, kdo nechtějí trávit neděli válením se doma a mají chuť si dát do těla. Přicházíme v době konání dětského závodu. Skoro celý okruh nejmladších závodníků lze přehlédnout od startu. Po rychlé prezenci (bez front, pomocí přihlášek s QR kódy) tu chvíli postávám a vychutnávám si napětí ve skupince povzbuzujících rodičů. Mladí běžci do toho dávají vše. Svojí odhodlaností tuhle malou, přátelskou akci uprostřed posázavských lesů pasují na roveň mezinárodního atletického boje na olympiádě. Je radost to sledovat. Kdo ví, možná tu někdo z nich najde v sobě skrytý talent.

Berry zachycen fotografkou Lívií Dvorskou během toho, co se připravuji v šatně

„Koukám, že už máte splněno,“ zdravím Petra Dvořáka, dvojnásobného mistra českého dogtrekkingu z let 2013 a 2014 a ukazuji na medaili na krku jeho syna, jednoho z vítězů kategorie mladých. Probíráme spolu proběhlé a nadcházející stovkové akce a během toho se v šatně připravujeme na půlmaratón, nejdelší distanci, kterou si tu lze užít. Berry zatím poslušně čeká uvázán venku kousek od Petrova beaucerona Erose. Ještě připevnit startovní číslo a jde se na to!

Na startovní čísle nechybí jméno závodníka, psa ani název týmu :-)

Nejprve vyrážejí ti, co se chystají poměřit síly na jednom okruhu, minutu po nich my. Berry okamžitě vystřelí vpřed, až to se mnou na druhém konci vodítka škubne. Povolit karabina, sbírám svého parťáka v sousední vesnici. V nahuštěném poli jej musím neustále korigovat, aby se nepřipletl před tlamu větších kolegů. Připadám si, jako majitel bistra škrtající z jídeláku položku „pejsek tří barev, rýže“. Naštěstí se brzy prosmýkneme skrz dav na třetí pozici. Před námi Petr Dvořák, kdesi daleko na špici v nedostižném úniku „start – cíl“ Vláďa Šáfr, borec z TJ Sokol Maxičky, a kolem spousta místa k pořádnému vyřádění se.

Start, canicross 21 km, Berry ztracen za velkými psy :-) Foto Lívia Dvorská

Na okruh se napojujeme až nad obcí. Uf, nebudeme v polovině probíhat cílovou bránou, čímž mi odpadá vysvětlování parťákovi, proč někteří končí a my musíme makat dál. Trasa vede nejprve lesem, poté přes svažité louky kolem vísky Dubiny a opět do lesa. Lehce zablácené cesty dělají z akce parádní kros. Dostávám se do stavu, kterými se tyhle kratší závody liší od stovek. Postupně se oprošťuji od okolí, místo zajímavostí a výhledů sleduji pouze terén, cesta pode mnou ubíhá čím dál tím rychleji a já letím za Berrym. Nemám pro to slova, celý ten pocit proudí z pohybu, z běhu přírodou, ze sladění se psem. Vytrhává mě z toho až víska Mokřany.

„To už jsou Pyšely?“ ptám se u občerstvovačky.

„Kdepak, tam vám zbývá ještě šest kilometrů.“

 Trochu mě to mate, jídlo a pití mělo být až v polovině. Později se to vysvětlí. Touto bonusovou oázou se rozhodli mimo organizaci povzbudit závodníky zdejší obyvatelé. Společně s hasiči stojícími na místech, kde je snadné zabloudit, dodali tomuto podniku další příjemný rozměr. Paní mi navíc sděluje vzdálenost do Pyšel tak mile, že bych nečekal ani nejdrsnější úsek trasy – okolí samoty Gabrhele. Cesta padá k potoku a prudkým svahem stoupá lesem a loukou do závěrečného kopce, podle nějž nese jméno celý závod. Visím dvacet metrů za Petrem a sotva popadám dech. „Tohle je hodně drsný canicross,“ baví se mezi sebou holky, které dobíháme u barokní Loretánské kaple. To už se ale okruh opravdu blíží ke konci. Oni sbíhají k cíli, my to stačíme kolem oficiální občerstvovačky do druhé poloviny. Závidím jim.

Oficiální občerstvovačka, foto Lívia Dvorská

Berry vesele běží dál. Má rád společnost, má rád lidi. Neřeší ani velkou koncentraci veterinárních lékařů a asistentů na trati. Pyšelský kopeček je jejich neoficiálním mistrovstvím. Přitom právě on by měl nárok na stažení ocasu a krčení se v rohu v zázemí. Bylo to minulý rok, kdy si prošel kvůli dědičným problémům dlouhými vyšetřeními na různých klinikách. Malé štěně a páníčkové ho nechávali v cizím prostředí, odtrženého od místa, které považuje za svůj domov, odtrženého od svého táty, nejlepšího psího kámoše. „Bude vás omezovat. Darujte ho někomu na zahradu, pořiďte si pro své aktivity nového,“ radili nám. Jenže udělejte to někomu, kdo má ve výrazu takovou chuť do života, že ji dokáže přenést na všechny ve svém okolí. Teď to tady z něj doslova vyzařuje. Nemusí smutně vyhlížet přes plot, jestli někdo zabloudí do jeho ulice, může si naplno vychutnat pořádnou společnost. Tohle je jeho sportovní příběh!

Důvěrně známými místy z prvního kola se dostáváme na punkovou občerstovačku u Mokřan. Mezitím, co parťák vylemtá půlku misky s vodou a s mokrou tlamou se hekticky začne hlásit o podrbání u celého místního osazenstva, do sebe kopu pití, trochu jídla a také se ptám na čas. Pod dvě hodiny to dáme! Petr Dvořák s Erosem natahují čím dál tím víc svůj náskok a při seběhu k samotě Gabrhele je vidím naposled. Ušetřili síly do závěrečného úseku. Kopeček před Pyšely vysoko převyšuje v mé hlavě Everest. Chybí opravdu kousek, abych si na jeho svahu rozbalil základní tábor. Berry se na mě několikrát otáčí. Tentokrát jsem kotva já. To už se ale objevuje Loreta a asfaltový seběh do obce. Oficiální občerstvovačku probíháme. Teď už nemá smysl se zdržovat. První domy, blížící se hukot. A je to tady. Cílová brána! 21 km v čase 1 hodina 53 minut a 3. místo na pořádně prostorné bedně, kam si budeme moct stoupnout s Berrym vedle sebe.

S Berrym společně na bedně :-) Foto Lívia Dvorská

Po sprše a jídle z místního stánku ještě pokec s přáteli dogtrekaři Petrem Dvořákem, Honzou a Janou Pačesovými a pak už míříme zpátky na vlak. Pyšely necháváme za sebou a s nimi i celou tuhle vyvedenou dubnovou neděli. Berry vrtíce ocasem očuchávám stromy v lese. V obličeji úsměv. Jsem na něj dnes hrdý!

Odkaz na stránky závodu ZDE

Odkaz na výsledky všech kategorií ZDE

Články od bloggerů Soni a Michala: Jak jsem testoval Pyšelský kopeček a Jak jsme závodili na Pyšelském kopečku

Berry doma s diplomem a medailí

Jak jsme s mizery prohnali beránka na canicrossu v Říčanech

Den před závodem

„Berry, neflákej se!“ „Super, to je ono!“ „Co zas děláš? Jdi vpřed!“ Vracíme se domů z hodinového výběhu. Mě bolí hlasivky, Bady zažívá po odepnutí z rozdvojky stav bez tíže, zbavil se závaží. Zevl nám dal dnes oběma zabrat. Zítra to bude parádní ostuda.

Závod (26. března 2016)

Před pár minutami očichávali každý trs trávy, bez zájmu o okolí rejdili čumáky sem, tam. Teď sedí proti sobě a štěkají. Bady, Berry, dva salašníci, co sem přijeli prohnat a chytit beránka, a s nimi desítky dalších psů. Hecují to! Jako chorál těsně před bitvou nese se pláckem na okraji Říčan jejich dokonale sladěná melodie. S nevěřícím výrazem sleduji tu neskutečnou a naprosto bezprostřední atmosféru. Rivalita vyplavující endorfiny, tok čisté radosti, jenž se nikdo z lidí neodváží přerušit. Canicrossový závod Hon na beránka pro náš tým právě začíná.

S odstupy patnácti vteřin doslova vlítávají na čtyřkilometrovou trasu psovodi. Pája mezi nimi. Srdcař Bady táhne už od startu, přání paničky mu je motorem. Berry smutně kouká, chce tam být s nimi, chce se na těch zabahněných cestách rvát po boku svého táty o umístění, musí ale počkat! Nervózně sleduji časomíru. První týmy se vrací. Koukám do dáli. Támhle jsou! Čip v cílové bráně. 20 minut 21 vteřin! Udýchané je vítáme.

Pája s Badym na trase Beránka, foto diváci u trasy

O hodinu později se ve štrůdlu další várky závodníků suneme ke startovní čáře já s Berrym. Parťák nahodil neutrální výraz, ten, co má na několika fotkách, kde mu ještě není ani rok. Lidé je tenkrát komentovali přívlastky „naštvané“ nebo „drsné štěňátko“. Těžko říct, co se mu honí v jeho malé hlavě za velké myšlenky. Oproti Badymu je osobností s vlastními nezlomnými názory. Co nechce on, to se dělat nebude. Má bleskové rozhodovací schopnosti napojené přímo na centrum nálad. Bez jediného varování dokáže zastavit v prudkém seběhu, z pádící rychlosti na nulu během dvaceti centimetrů, i kdyby si měl poškrábat tlapky. Najednou ho prostě napadne, že by chtěl dělat něco úplně jiného. Mohu jen tajně doufat, že dnes to bude běh.

Začátek vypadá trochu krkolomně, Berry to stačí příliš stranou, ale rychle se srovnává a sviští vpřed. Nestačím se divit. Táhne, a přesto, že patří v kategorii psů nad 15 kg mezi menší, jeho tah znatelně cítím. Podél plotu se dostáváme do lesa a v mírném stoupání předbíháme tým, který startoval před námi. Další chytáme záhy. To už se blíží offroad úsek, kde to bude Berryho zaručeně bavit, vždyť popadané větve, klestí a všelijaké další přírodní překážky má při našich společných procházkách nejradši. Drtíme tuto část vedoucí mimo cesty bez výrazného zpomalení a dostáváme se k sešupu k potoku.

„Pozóóóór!“ křičím na svého parťáka v ostré pravotočivé zatáčce pod svahem. Ten si s vysmátým výrazem vychutnává další offroad vložku, tentokrát však neoficiální. Vyletěl skrz nataženou pásku z trasy rovnou do křoví. Karambol, jenž by kdekoho rozhodil, dodává tomuhle šílenci psychickou vzpruhu. Vylézá zpět, oklepává se (touhle metodou léčí úplně všechno) a valíme dál.    

Cesty začínají být táhlé. Vůbec si nedokáži představit, kolik nám zbývá do cíle. Škoda, že jsem si trasu před startem neprošel, mohl bych nyní lépe pracovat s tempem. Canicross se má ale běžet na doraz a vzhledem k tomu, že sotva dýchám, běžím asi dobře :-) Zato Berry lehce upadá do spořícího módu. Nevím, co s ním. Na slovní povzbuzování nemám v anaerobním pásmu dostatek kyslíku. Naštěstí to za mě vyřeší u trasy sedící fotograf a okolo něj stojících několik diváků. „Aha, tohle asi nebude trénink, ale nějaké vzrůšo.“ Stačí letmý pohled parťáka na publikum a letím v tahu po známém úseku kopírujícím úvodních pět set metrů závodu k cíli.

Cílová brána závodu, foto Roman Franěk

Ještě chvilku vydržet bolest. Od čipové brány k nám již doléhá parádní atmosféra, kterou zde pořádající Nučická smečka dokázala vytvořit. Pro mě i Berryho vzpruha. Dolujeme ze sebe poslední zbytky energie k nasazení úsměvů :-) 17 minut a 1 vteřina, kousek za polovinou, daleko za prvním, ale naplněni radostí ze společného intenzivního zážitku.

A jede se domů

Auto uhání krajinou východního okraje Prahy. Pája nás veze domů. Kluci spokojeně spí na zadní sedačce stočení do klubíček a já v předu přemýšlím, kde sehnat kompars diváků a fotografů, aby Berryho bavilo i tréninkové běhání. Za okny je jaro, zítra budou Velikonoce. Sluncem ozářená pole křižují zajíci, ale ani jeden beránek.

Odkaz na výsledky: STOPNITO

Odkaz na stránky organizátorů: NUČICKÁ SMEČKA

Odkaz na reportáž Terezy Dvořáčkové: Říčanský beránek prověřil formu hned na začátku sezóny

Ilustrační týmové foto 

Ilustrační týmové foto 

Ilustrační týmové foto 

Quo Vadis 2016 aneb Noční přechod z Cínovce na Milešovku

12. března 2016

Modýlek ultratrailu

Nezpevněné stezky Krušných hor a Českého středohoří, délka 55 km, převýšení 2 000 m, start ve 2 h ráno, chvilku tma, chvilku světlo, přiměřené množství krizí a zábavy. Jako kdyby na mě koukal z výlohy hračkárny igráček ultratrailisty. Na zádech malý batůžek, v rukách kraťoučké propozice, na gumových vlasech čepičku, přes ní miniaturní čelovku vydávající titěrné světýlko, bundičku, elasťáčky a botičky, co si přál k Vánocům a v plastových očíčkách směsice pokory a radosti. Pauza byla dlouhá, odvykl, ale zároveň si vytvořil absťák. Začátek sezóny je tady. Vítejte na Quo Vadis, modýlku skutečného ultra-závodu, akce vhodné pro začátečníky i pro ty, co se rozbíhají po zimě.

Krušné hory – zvolna nahoru, prudce dolů

„Quo Vadis. Kam kráčíš?!“ čtu, navlečen do běžeckého kompletu, z nechápavých výrazů kolemjdoucích. Je pátek před půlnocí a naštěstí se nás v Praze na hlaváku schází větší skupina. Brzy všechna klepání si na čela i vnitřní pochyby o své normálnosti házím za hlavu. Už vlastně vůbec netoužím po pohodlném gauči a teple domova, ani po natažených nohách u televize, ale hrozně moc chci jet s těmito lidmi do odlehlých, příhraničních končin na Ústecko a lítat tam zmrzlý a nevyspalý s kontrolní kartičkou po kopcích. Chci být zase na trase!

pátek 11.3. 2016, krátce po 23 h, Praha - hlavní nádraží, foto Olaf Čihák

Malou točnu na konečné v Dubí tísní mezi sebou svahy zalesněného údolí. Z hor táhne noční chlad. Dříve tady při silnici na Německo odhalovaly své vnady prostitutky, dnes tu klepe kosu ve funkčním oblečení zahalená bezmála stovka závodníků. Prezence se vleče, ručička hodin se přehoupla přes původně avizovanou druhou ranní. Všichni jsou nedočkavý, ale nikdo neremcá. Vždyť důvodem zdržení je větší nárůst počtu zájemců na poslední chvíli. Práci organizátora a jeho týmu lze jen obdivovat. Nikoho nenechali doma s brekem, stihli včas zareagovat domluvením speciálního autobusu místo městské hromadné dopravy a letmým pohledem i tady je vše v pořádku – rychlé odškrtávání účastníků, předávání itinerářů, platby na místě, možnost převezení zavazadel do cíle, to vše ve tmě na horském parkovišti, bez chaosu,  nervozity a s veselou náladou.

Pět minut před půl třetí ranní přecházíme poblíž nedalekých lázní pomyslnou startovní čáru. Na upravených lázeňských stezkách si konečně nepřipadám s holemi na nordic walking mezi borci se speciálním běžeckými méněcenně. Vždyť tenhle druh pohybu nesmí chybět v sortimentu procedur žádného kvalitního léčebného zařízení od Luhačovic po Karlovy Vary. Poháněn vědomím výhody a také touhou zahřát se po předchozím čekání se hned od začátku deru vpřed. Cesta se mění v pěšinu a prudkou serpentinou stoupá vzhůru. Tempo nebezpečně přesahuje komfortní zónu vyznavače indiánského běhu. Před každým zákrutem odpadá několik lidí do chůze. Na špici vidím jen čelovky, ale jsem si jistý, že tenhle lázeňský kardio výlet diktuje Jožo Harčařík, bronzový závodník Pražské stovky 2015.

Na Předním Cínovci stála dříve celá ves, dnes tu najdete jen pustou náhorní planinu. Za sebou máme sedm kilometrů nočního stoupání, z toho poslední dva zmrzlým sněhem. Ledový vítr žene do Čech přes hradbu Krušných hor mraky. Nacházíme se střídavě v nich a mimo ně. Doslova během vteřiny ztrácím všechny okolní spoluběžce, aby se za moment zase objevili. Jako celebrita na tiskové konferenci musí si připadat zdejší rozcestník. Po neúspěšném hledání kontrolního fixu se nás kolem něj rozestupuje asi pět a cvakáme jednu fotku za druhou.

  rozcestník Přední Cínovec, z fotky lze vytušit, jaké zde bylo v noci počasí

S vědomím, že se trasa brzy přehoupne z horské části do nižších poloh, jsem si nebral příliš oblečení, snažím se tedy nikde moc nezdržovat. V batohu mám sice ještě termofólii, ale tu sebou nosím pouze pro případ opravdové nouze. Červenou hřebenovkou na Komáří vížku k občerstvovačce. V kontrolní kartě si nechávám potvrdit svoji návštěvu, popadám müsli tyčinku a spouštím se v pětičlenné skupině prudkým sestupem pod lanovkou dolů. Nedokáži vůbec odhadnout, v které části závodního pole se momentálně nacházím, ani neumím určit, jestli běžím se stejnými lidmi, s nimiž jsem se potkal u rozcestníku na Předním Cínovci, ale to teď vůbec neřeším. Veškerá moje mysl se upíná na terén pod nohami a snaží se velmi rychle vyhodnocovat informace dodávané zrakem, chodidly a vším možným, co tělo dokáže zapojit, aby zabránilo svému rozmáznutí se na svahu.

Byť v mapě vypadá jako rovná čára, přesto nám lanovka několikrát mizí z dohledu. Složitě se pod ni musíme pokaždé vracet, abychom neminuli sloup číslo tři, na který umístil organizátor kontrolu. Nakonec ji ztrácíme definitivně, k tomu i cestu a sebe navzájem. Hluboko pod námi spí ve svých domech obyvatelé Krupky a my tady nad městem prožíváme zlý sen. Dva ze skupiny sviští stále níž, já s jiným uvízl v labyrintu pichlavých keřů, pátý směřuje traverzem na severovýchod. Hrabu se ven a společně s kolegou z křoví pokračujeme také vrstevnicí napříč svahem. Ve chvíli, kdy mi připadá, že už traverzujeme druhé kolečko po příhraničních horách kolem celé republiky, zaslechnu sto metrů před námi halekání pátého. Narazil na lanovku a radost mu nekazí ani fakt, že stojí u pilíře číslo dvě. Škrábeme se k trojce. „Ty vole, takovej rozptyl sloupů, to musej cestující drhnout zadkem o zem,“ nadávám si pro sebe cestou ke kontrole.

Českým středohořím přes Milešovku do cíle

Držet se kolegy z křoví, jimž je dle výsledovky Míla Liška, se v následující motanici okolo Teplic ukazuje jako velmi dobrý nápad. Někoho s tak vynikajícími orientačními schopnostmi jsem už dlouho nepotkal. On snad v těch vytištěných mapách zabírajících několik stran papírů má i takovou tu pohyblivou šipičku, co bývá v GPS navigacích. Především díky němu se dostáváme ještě před šestou hodinou ranní na občerstvovačku na hradě Doubravka. Dávám si chleba se salámem a sýrem a od Egona si nechávám připravit kafe. Omlouvá se mi, že asi ještě nebude ideální teplota vody, přesto si na něm pochutnávám, jako kdybych pil latéčko s intošema v kavárně Slávia.

 Teplice a hrad Doubravka, kde byla venkovní občerstvovačka. Foto Olaf Čihák

Nebe se prosvětluje, ale obyvatelé sídliště si zatím ještě vychutnávají víkendový spánek. My opouštíme Teplice. Lbín, Hradiště, Bžany, Bukovice, jedna středohorská obec za druhou. Míla má radost, prý se držíme v první desítce. Já si procházím menší krizí. Často se mi navíc stává, že se kolem mě na podobných akcích v závěru přežene spousta závodníků, tak raději zatím nic nevyhodnocuji. A opravdu, brzy za námi vidím několik běžců, dva se dokonce dostávají před nás. To, co se ve tmě jevilo jako sólo únik ve dvou, vypadá přes den jako běh v pořádném balíku. Kolega mě několikrát posílá vpřed, že to už doklepe v pomalejším tempu, ale nemám energii. Jenže pak se dostáváme k Černčicím, pod Milešovku, do mé oblíbené tréninkové oblasti. Patnáct kilometrů před cílem konečně ožívám. Cítím poslední šanci, jak se téhle skupině utrhnout. Dávám na Mílu a nasazuji tempo. Těsně pod úpatím mám všechny za sebou.

Milešovka od Černčic, foto Pavel Koza

Modrou turistickou stezku na vrchol královny Českého středohoří pokrývá ledový krunýř. Bude mě to stát spoustu sil, přesto s každým krokem zarážím hole prudce do ledu jako cepíny. Makej, Jirko, makej! Není to tak dávno, co jsi tudy šel mnohem drsnější Loučení, tuhle srandu prostě musíš dát! Vrcholovou restauraci ode dneška provozuje nový majitel. Nechávám si razítkem potvrdit kontrolní kartu a omlouvám se, že se nemůžu zdržet. Chápavě se usmívá a působí na mě jako úplný opak předchozí obsluhy. Však tu bývám několikrát do roka, tak se příště určitě zastavím. 

zledovatělý výstup na Milešovku, foto Olaf Čihák

S potěšením sleduji terén na druhém svahu Milešovky. Neklouže. Užívám si nádherný dopolední seběh, zaplavuje mě radost. Na prvním rozcestí s přístřeškem si nandavám sluchátka s hudbou a povzbuzen našlápnutým playlistem dobíhám do motorestu ve Velemíně. Tady je cíl závodu, ale nejprve musím ještě absolvovat sedm a půl kilometru dlouhý okruh Oparenským údolím. Smyčka v mapě a pořádný nápor na psychiku. U stolu organizátora sedí již vítěz závodu Jožo Harčařík. Mezi ním a mnou je momentálně taková vzdálenost, že kdyby se to natočilo, byl by na tom videu patrný i proces evoluce.

S myšlenkami nad tím, kolik generací suchozemské želvy se muselo narodit, než se z vajíčka vylíhl dnešní prototyp s pevným krunýřem na obranu proti predátorům, svištím k hradu Opárno. Poslední kontrolní fix a rychle zpět. Z Chotiměře do Velemína přecházím do chůze. Už to nejde. Neustále kontroluji trasu za sebou. Je to tu přehledné, neměl by se na mě nikdo dotáhnout. Snad z toho bude přece jen těsně první desítka. Na dohled od motorestu zvedám pomyslně ruce. Otevírám dveře, vcházím dovnitř, předávám evidenci s kontrolami Petru Malému, tvůrci celé téhle jedinečné březnové soboty.

„Jak to vypadá? Kolik je tady už lidí?“ ptám se udýchaný, propocený.

Kouká do papírů. Čas se vleče. Musí to být seznam, jak na Pražském maratonu a já budu nejspíš dva dny za Keňany. Asi jsem se pořádně přepočítal. Ano, přepočítal, ale opačně.

„7:46. Seš čtvrtej,“ odpovídá vysmátý. „Gratuluji.“

Autobus opouští Velemín směr Lovosice. Naobědvaný se naposledy otáčím z okna na Milešovku. Tohle byla zase jednou vydařená akce. Díky Mílovi za společné kilometry, díky všem lidem, co kvůli nám ochotně mrzli na občerstvovačkách, díky Petru Malému za celé Quo Vadis.

Stránky akce včetně odkazu ZDE, mapa na cykloserveru ZDE a kompletní výsledky ZDE.

Odkazy na články bloggerů:

Eliška Majorová (první žena v cíli): Quo Vadis 2016

Katka Dlouhá: Quo vadis

Pavel Koza: Quo vadis 2016 aneb Vítání jara na Milešovce

Tomáš Vrzáček: Quo Vadis (Kam kráčíš...), 55 km, 2050 m+