EKUT: Pražská stovka 2015 - odstoupit nebo pokračovat?

Těsně před favoritem, dilema „drop bag“, jdeme na to

„Jméno?“ ptají se mě u pořadatelského stolu na chodbě základní školy v Berouně.

Předávám vyplněný formulář, dostávám propozice a čip.

„Jméno?“ táže se hlas automaticky dalšího závodníka.

„Radek Brunner,“ ozve se za mnou.

Otáčím se a opravdu, stojí tam největší favorit letošní Pražské stovky, pokořitel legendárního Sparthatlonu, ultramaratonu z Athén do Sparty a vítěz mnoha velkých akcí.

Jo, kdyby tak pořadí při prezenci bylo i pořadím ve výsledovce :-)

V rušné tělocvičně rozbaluji základní tábor vedle Honzy Šedy a Petra Dvořáka, za pár minut se přidává ještě Honza Pačes. Vytváříme koutek dogtrekařů bez psů :-)

„Budete si tady nechávat batohy?“ ptám se kluků.

„Určitě, chci si pak vyměnit nějaký věci,“ odpovídá Petr.

Pořadatel letos nabízí účastníkům službu „drop bag“, převezení zavazadel do cíle. Stačí, když mu je předáte do zítřejšího poledne (tzn. kdykoliv od teď do 12,5 hodin po startu). Tím, že trasa začíná šedesátikilometrovým okruhem, po jehož absolvování se vracíme sem, a až následně pokračuje sedmdesátikilometrovou štrekou do Prahy, otevírá se možnost využití školy jako depa a po první části se tu převléknout, vyměnit baterky v čelovce, doplnit nové jídlo a pití, odložit nepotřebné věci. Jenže, co když se nestihnu vrátit z okruhu včas? Mám tady sebou krosnu s karimatkou a spacákem, abych se mohl v cíli vyspat, přece s ní nepoběžím celou druhou polovinu závodu. Nebude jistější ji odevzdat už dnes a o výhodu depa se raději připravit?

„Dorazit sem až zítra odpoledne, tak to balím.“ Petrovo holé konstatování pronesené s údivem, nad čím vším přemýšlím, ukončuje během vteřiny mé týdenní dilema, úmorné analyzování trasy, propočítávání kilometrů a odhadování průměrné rychlosti. Krosna na mě počká tady v tělocvičně!

Ve frontě podobně postižených bláznů (celkem nás je 261) postupuji ke dveřím. Venku za nimi, ve tmě křivoklátských a karlštejnských lesů, v kopcích dávajících v součtu převýšení 5 350 m, se klikatí odrazkami, pořadatelskými a turistickými značkami vytyčená trasa Pražské stovky. 130 km nezapomenutelných zážitků, ale také bolesti a boje se sebou samým. Trasa akce, jenž si každoročně vybere vysokou daň v počtech účastníků, obluda nasycená až tehdy, kdy za ní zůstane pořádná DNF spoušť. Také letos popadá na téhle Olafově pekelné deskovce několik figurek, první už nad Berounem, ale teď jsme v osudí ještě všichni. Za přísného dohledu notářky Vůle roztáčí rozverné Štěstí losovací buben. Třicet minut před páteční půlnocí se ozývá před základní školou „Start!“ Kraťoučké slůvko, jímž gradují celoroční diskuze a žití tohoto jedinečného svátku na internetu a v myslích účastníků. Těleso ultra nadšenců se dává do pohybu, vstříc víkendu, užít si advent a mikulášskou nadílku kilometrů. Kolik z nás se dostane až do Prahy?

pátek 4.12. 2015, 23:30, Beroun, start 22. Pražské stovky, foto Jirka Januška

Ortopedický okruh Beroun – Beroun

Úvodní kilometry vedou do kopce, stoupáme na Děd. Během závodu budu mít možnost shlédnout tenhle kopec v několika denních částech – v noci, ráno, v poledne. Nahoru polezeme třikrát. Ještě v berounských ulicích mi dochází, na co jsem zapomněl před startem – nastavit si hole. Zpomaluji, pod lampami půjde montování lépe, než nahoře v lese. V nahuštěném poli znamená krátké zajetí do servisního boxu propad asi o deset příček. Mě ale v  průvodu světýlek zajímá zhruba jen čtyřicet čelovek na hlavách těch, kteří sem přijeli dokončit seriál Extreme Ultra Trail Combination 2015 (EKUT), prostě těch, jimž nestačilo 170 km dlouhé listopadové Loučení s turistickým rokem v Českém středohoří a usoudili, že „je čas udělat pá pá“ za sezónou dálkových pochodů ještě tady. Najdete tu tedy běžce odpočaté pro tento konkrétní závod a běžce, kteří se snažili více či méně úspěšně odpočinout během posledních dvou týdnů. Ukáže se, že i ti nejlepší z druhých dokáží konkurovat prvním, já budu mít však co dělat sám se sebou a brzy se pro mě smísí všechny soutěže v jedinou – hlavně neodstoupit.

 profil křivoklátského okruhu z Berouna do Berouna

Na Loučení jsem si pochroumal obě holeně. Podle internetové diagnózy zánět okostice. Dva týdny neběhat, poté pozvolný návrat. Výborně, odpočinek dodržím a pak si dám pozvolně Pražskou stovku. Zaslepen jediným problém se, kromě vydatného spánku, chybně zaměřuji v regeneraci jen na holeně. Běžecké diskuze si protiřečí a tak pro jistotu zkouším všechno - zahřívání, ledování, mazání, lehké protahování a zabavuji našim psům speciální polštář s keramickými vlákny urychlujícími hojení. Něco z toho se nejspíš mezi sebou bije, něco možná působí jako placebo, každopádně nyní sbíhám z Dědu a bolí mě ruce, záda, kolena a mám totálně prošité stehenní svaly, ale holeně jsou v pořádku :-)

Za Královým Dvorem zdoláváme Koukolovou horu. Při seběhu dolů se vlevo otevírá pohled na osvětlená monstrózní těžební zařízení Velkolomu Čertovy schody. Vést trasa tam, připadám si jako Frodo nesoucí prsten do Mordoru. Brzy ke mně doléhá cinkot zvonce. Že by obyvatelé Lounína zapomněli zahnat na noc krávy z pastvin? Ne, to jen Honza Bartas, skyrunner reprezentující Českou republiku na světových akcích, upozorňuje v rámci výpomoci pořadatelům na blížící se občerstvovačku. Drobnost zpestřující závod. Jako turista popobíhající po české kotlině mohu nasát atmosféru pyrenejských ultratrailů.

Snažím se zvyknout na větší počet lidí, než bylo na Loučení. Přes třináct kilometrů v nohách a stále se pohybuji v řadě běžců. Dokonce i bloudění se tu stává mainstreamovou záležitostí. V lukách za Zdicemi se do jedné takové masové šlamastiky zaplétám. Značky náhle mizí a odhadem tak dvacet lidí zjišťuje, kudy dál. Někoho napadne řešení, další tři ho rozstřílí argumenty, září displeje GPS navigací, okolí pročesávají kužely čelovek. Jo, kde jsou ty časy, kdy si člověk sám sešel z cesty a s nezměrnou důvěrou ve své orientační schopnosti indiánského stopaře vyrazil nevědomě opačným směrem :-)

Nad temné hvozdy zvedá se Vraní skála, kamenný obr střežící jihovýchodní část Křivoklátska. Tam vedou po úspěšném nalezení trasy naše kroky. Po rozbahněné vracečce míjejí se závodníci. Jedni letí s rezignací na techniku střemhlav dolů, druzí, snažíc se zatím nemyslet na sestup, šplhají proti nim vzhůru. Na vyhlídkové plošině se kumulují lidé, všichni si chtějí rychle zaškrtnout fixou kontrolní políčko. Začínám mít nepříjemný pocit, že nás nově příchozí vytlačí přes okraj skály. Obavy jsou ale zbytečné, i v počtu necelých tří stovek zájemců o noční výhled, zafunguje kolegiálně řízená obousměrná doprava.

Na dvacátém sedmém kilometru před Kublovem se rozhodl povzbudit závodníky Michal Dobiáš a zřídil tu pod hlavičkou svého běžeckého obchodu Trailpoint bonusovou občerstvovačku. Cinkot kravského zvonce ve mně vyvolává dobrou náladu. U Lounína jsem si pochutnal na vynikajícím domácím perníku, teď se tělo hlásí pro změnu o slané. A je tu z čeho vybírat. Z velkých plastových beden si beru několik kostek tvrdého sýra, pár koleček klobásy a zapíjím limonádou. Tvoří se tu pořádný hlouček závodníků, panuje přátelská atmosféra, ale do Berouna ještě daleko, není čas se příliš zdržovat.

Přes Velíz se dostávám na Krušnou horu, nejvyšší bod závodu. Stoupání není náročné, ale sestup se mění v bolestivá muka. Na špatně zregenerované stehenní svaly si už zvykám, kolena se však ozývají čím dál tím více. Do restaurace v Novém Jáchymově (38,7 km), první vnitřní občerstvovačky, dokulhávám dvě minuty před pátou hodinou ranní, což je mnohem dříve, než jsem očekával. Trasa mě baví a přes lehkou ospalost mám i energii, jenže vše přebíjí problém s koleny, ten mě vnitřně rozkládá. Bolest se zhoršila. Má cenu pokračovat dál? Dávám si polévku, malé pivo, kávu a tupě sleduji dění v místnosti. Někdo hází do placu vtipné hlášky, jiný prochází krizí, zaznamenávám i moment, kdy jeden ze závodníků odevzdává čip a ptá se pořadatelů na cestu k vlaku. Mezitím se uvnitř mé hlavy odehrává souboj dvou znesvářených rivalů.  

„Woe, pusť ho aspoň do Berouna, pak se uvidí, co dál.“

„Oukej, ale i ten kousek mu dám pořádně vyžrat!“

Z Nového Jáchymova na Červený kříž vede trasa do kopce, pak na Hrachovku mírně dolů. V tomhle terénu to s pochroumanými koleny jde. Oblíbená občerstvovačková trojkombinace mi dodala síly. „Teď hlavně žádné negativní myšlenky,“ říkám si a dobíhám slovenského závodníka, který místo pozdravu hned zahlásí: „Končím, odstupuju, podkolení šlacha, ještě jsem to zkusil, ale nemá to cenu!“ Chvíli jdu s ním. Bavíme se o vhodnosti kolagenu jako výživy pro klouby, o nutnosti vytvořit si základy pro ultra kratšími závody a postupně se dostávám do stádia, kdy už neřeším Pražskou stovku, ale to, jestli se mám vůbec nadále věnovat běhání. Věřím, že za normálních okolností bychom si skvěle pokecali, ale dnes je to pro mě cesta do pekel, nemůžeme spolu dorazit do Berouna, jinak to zabalím. Za vyhlídkou Čerchov se trhám. Z prudkého klesání od zámku v Nižboru slézám velmi opatrně a za podpory holí. Kolem posledního stavení procházím ve chvíli, kdy se odtud ozve zoufalé kvičení prasete. Skrz otevřená vrata vidím řezníka a začátek zabíjačky. Nejsem vegetarián, podobných akcí jsem se několikrát zúčastnil, ale nikdy se mi nenaskytl přímý pohled na samotný akt. My si tu vychutnáváme v ranním svítání výlet a pro něj dneškem vše končí. I tohle upadnutí do sentimentu mi jasně signalizuje, že se má psychika přes noc změnila v domeček z karet. Zbývá si sednout na pařez a rozbrečet se nad nespravedlností světa.

Ze stradonického keltského oppida se otevírá nádherný výhled na vrcholky Českého krasu čnící z inverze. Ještě dolů k řece a pak cestou necestou na Děd a do Berouna. Na posledních dvou kilometrech potkávám v protisměru několik soupeřů ze seriálu EKUT, vydali se již do Prahy. Už mě nerozhazuje jejich náskok ani celkové pořadí, ale závidím, že jim to jde. S každým klesajícím metrem ze mě vyprchává kousek vůle a před školou jsem si jistý, že se pro mě letošní Pražská stovka stala minulostí.

sobotní ráno na stradonickém hradišti, foto: nahoře Radek Beneda, dole Gábor Hevér

Žádné bahno, kameny nebo kořeny, ale parkety

Sobota, deset hodin dopoledne. Sedím na zemi u své krosny v poloprázdné tělocvičně v Berouně, na sobě převlečené triko do vlaku, elasťáky si ještě nechávám. Noční okruh mě vytrestal, neodpočaté tělo z Loučení zaprotestovalo, střídání krizí se šťastnými chvílemi obvykle počítané na hodiny se změnilo v prudce kmitající houpačku, kdy člověk zůstal nahoře pár minut a hned zase letěl dolů. Jsem unavený. Popíjím kávu od pořadatelů a příprava na odjezd domů probíhá velmi pomalu. Mezitím se tu neustále míjí ti, co odjíždějí, s těmi, co pokračují. Smířlivé myšlenky v hlavě vytlačují protiargumenty a naopak.

Do oběda budu doma, vyspím se, ráno vyrazím podpořit přítelkyni Páju a Berryho na canicross. Zafandím jim a přitom vyvenčím našeho druhého psa Badyho.

Celý rok se těším na atmosféru Pražské stovky. Bydlím ve Středočeském kraji, tohle je skoro domácí závod.

Ne, nemá to smysl, v tomhle stavu se budu do Prahy ploužit celou věčnost a z obyčejného namožení vznikne chronický problém.

Do Loučení jsem dal před dvěma týdny hodně, z tři sta kilometrů zbývá sedmdesát a zapíši se do tabulky borců, kteří dokončili celý EKUT, akci, na niž mi ještě loni pokora nedovolila ani přihlásit se.

Můžu to zkusit příští rok, lépe připravený, s většími zkušenostmi.

Čekat další měsíce, abych mohl zažít ten pocit v cíli?

Doma je teplo a pohoda.

Minuty plynou a už dávají dohromady přes půl hodiny. Rozbahněné cesty, kameny, kořeny… Ani ve snu by mě před startem nenapadlo, že ze všech terénů bude nejnáročnějších těch několik parket, na kterých právě sedím. Bezmyšlenkovitě koukám do propozic. Z přejíždění písmenek očima se stává četba u ranní kávy a z ní analýza čísel. Kolena bolí při sestupech, do kopců je necítím, po rovinách se dá dokonce běžet. Do Prahy je to sedmdesát kilometrů, ale jen část z nich připadá na seběhy. Odevšad blízko na vlak. Odhrnuji nohavice elasťáků. Žádné nateklé místo. Vzpomínám na noc. Od restaurace v Novém Jáchymově se bolest nezhoršuje. V krosně mám protizánětlivou mast, sluchátka s hudbou na povzbuzení, venku svítí sluníčko…

Jsou chvíle, kdy je lepší odstoupit. Jenže, co když ta moje ještě nenastala?

Já jdu do Prahy po svých, můj batoh (zelená krosna v druhé řadě od podlahy) se veze autem, foto Jaroslav Koptiš

Tažení na Prahu

Potřetí stoupám na Děd. Prosincové Berounsko zahřívají sluneční paprsky, začíná nádherný den evokující přelom zimy a jara. Jako kdyby ze mě s rozhodnutím v tělocvičně spadlo těžké břemeno, kilometry, čas, to vše se z mysli vytratilo a zůstal jen přítomný okamžik, ve kterém mám znovu radost z pohybu, krajiny a lidí prožívajících to podobně. Dvou z nich, Petra Kostky a Zbyňka Fraie, se chytám. Nejprve zpovzdálí, ale brzy zjišťuji, že mi jejich tempo vyhovuje, proto na konci Brdatky přijímám nabídku a dávám se s nimi dohromady. Rozhodnutí, které dělá tlustou čáru za dosavadním průběhem závodu a jednou provždy vyhání běsy z mé hlavy. V téhle společnosti se rozhodně nudit nebudu a tak hurá do Prahy.

profil karlštejnské části z Berouna do Prahy

Kluci bydlí v Ostravě, jejich zážitky z beskydských akcí se poslouchají dobře, nikdy jsem tam nezávodil, budu se muset zamyslet nad plánem pro příští sezónu. Kromě běhání a probírání života tvoří drtivou většinu konverzace fórky typu, jak je ten most přes Berounku v Hýskově, kam slézáme, nízko, Plešivec naopak vysoko, vzájemné slovní popichování s běžcem a běžkyní, s nimiž se neustále míjíme, no a vzhledem k tomu, že nám do Prahy zbývá celé sobotní odpoledne, večer, noc a kousek nedělního rána, slaví největší úspěch hlášky, kdy byl na jakém místě trasy vítěz letošní Pražské stovky Radek Brunner a co všechno už stihl od doby, co doběhl do cíle :-) Zpráva o jeho úspěchu se velmi rychle roznáší napříč polem. Ve Vráži se ještě Petr fotí u silničního ukazatele „Beroun 5 km“, ke kterému přicházíme po 25 km chůze a běhu z Berouna :-) , a pak už zalézáme do restaurace s další občerstvovačkou.

Z Vráže na Karlštejn to není daleko, ale trasa Pražské stovky nevede nikdy přímo a Olaf se rozhodl důkladně nás provést po kopcích v okolí Svatého Jana pod Skalou.

„Jo, tak sem jsem se chtěl vždycky podívat,“ komentuje ironicky doubek rostoucí v malé ohrádce a dřevěné turistické posezení běžec, s nímž se potkáváme na konci kilometrové odbočky vedoucí přes vrstevnice k Dubu na Herinkách. Další, podobně dlouhá sranda šplhá do ještě prudšího stoupání z obce na Svatojánskou skalní stěnu. K dřevěnému kříži na vyhlídce vylézáme těsně po setmění, i tak si ale výhled na zalesněné údolí a klášter pod námi stihneme ještě vychutnat. Vracečky dělají tento úsek zajímavým, neustále někoho potkáváme a příjemně se běží, když je se na koho dotahovat. Od Vráže se několikrát míjíme i s paní Janou Jindrovou, které loni fandila celá ultra komunita. Víkend dávno skončil, všichni jsme byli již doma, stihli několik pracovních směn a tato žena navzdory spánku a únavě dál bojovala  s útrapami trasy. Nevzdala a po 76 hodinách došla až do cíle. Letos vyrazila jen na zkrácenou verzi 70 km, ale i to je obdivuhodný výkon. Kéž bych měl v jejím věku tolik elánu a vůle.

Paní Jana Jindrová a náš stůl (já, Petr, Zbyněk) v restauraci ve Vráži, foto Petr Šmidrkal

Je sobota čtvrt na sedm večer a v restauraci Pod Dračí skálou v Karlštejně panuje pravá stovkařská atmosféra. Všechny stoly jsou obsazené utrmácenými, zabahněnými závodníky, z nichž kupodivu spousta, přes fyzické a psychické vypětí, srší veselou náladou. Jako bychom se dostali přes určitý bod do fáze, kdy nám je už všechno jedno. Brzy přijdou ale ještě těžké chvíle! Posilněny polévkou, velkým pivem a kávou, vnitřně nakopnutí dobrou náladou, na níž má velký podíl také příjemná obsluha tohoto podniku, vyrážíme s Petrem a Zbyňkem znovu do tmy.

Přes hrad, Mořinku, Dobřichovice, přírodní památku Krásnou stráň, kudy vede nejprudší turistická stezka v okolí Prahy, a Vonoklasy do Černošic. Poslední vnitřní občerstovačka. Obsluha vázne, ale lepší, než kdyby tady byl jen na rozcestníku přidělaný kontrolní fix. Do půlnoci zbývají dvě a půl hodiny, do cíle v pražských Modřanech necelých 17 km. Naivně se utěšuji tím, že blízko metropole nemůže být na trase žádná šílenost a bude to určitě brnkačka. Zcela nová část Pražské stovky po levém břehu Vltavy, žádná Zbraslav, žádná Závist ani Šance.

Venku dostávám facku od zimy. Celou dobu běžím v triku a lehké šusťákovce, na poslední úsek přidávám mikinu, přesto vyčerpané tělo ne a ne se zahřát. Staňkova, Radotín, Radotínské skály, Velká Chuchle, pořád nahoru a dolů. Teprve teď poznávám Olafův rukopis. Nalákat křivoklátským okruhem na rychlý závod, utrmácet u Karlštejna a totálně dorazit na dohled od cíle. Ku Praze se plouží desítky závodníků, nikdo z nich nic neříká, každý se pere sám se sebou. Hůlky se zapichují laxně do strání, které tady vyrostly snad jen pro tuhle jedinou akci. V domech okrajových čtvrtí usínají lidé a kolem jejich oken táhne průvod zombie. Ne, tohle by nedokázal napsat ani Edgar Allan Poe. Od Malé Chuchle klene se přes Vltavu Most Inteligence, druhý konec v nedohlednu, z řeky stoupá chlad a převozník Charón dostal výpověď, na druhou stranu musíme po svých. Zase do svahu a ze svahu, sídliště v Hodkovičkách. Druhá noc na cestě. Napůl spánek, napůl bdění. Tělo jdoucí samo, bez mysli, úplná haluz. A pak nás tahle psycho atrakce vyplivne v Modřanech, vyždímané, s malými zbytečky energie na dojití, na otevření dveří u základní školy.

Je neděle, pět minut před druhou ranní a my to se Zbyňkem a Petrem dokázali. Podáváme si ruku s Olafem, dostáváme diplomy a já medaili, jako vzpomínku na zvládnutých 300 km s převýšením 13 200 m, na zvládnutý EKUT. Nic z toho se však nevyrovná tomu hlavnímu, tomu, co se opět odehrává uvnitř, tomu nádhernému pocitu, že jsem vyhrál sám nad sebou a přes všechny problémy si to užil až do konce.

Cílové foto: Petr, Olaf, já a Zbyněk, neděle 2:00 ráno v Praze Modřanech

pamětní list za zvládnutých 130 km na Pražské stovce 2015

profil celé Pražské stovky 2015

A propos

Na dlouhou trasu Pražské stovky odstartovalo 261 závodníků, z nichž 189 úspěšně dorazilo až do cíle. S Petrem a Zbyňkem jsme doběhli a došli po 26 hodinách a 25 minutách na 104.-106. místě.

V seriálu EKUT (Loučení 170 km + Pražská stovka 130 km) odstartovalo 70 závodníků, z nichž 38 úspěšně dokončilo všechny etapy. S časem 60 hodin a 40 minut jsem obsadil jako nováček v tomto podniku 14. místo.

Bolest kolen se v druhé části Pražské stovky již nezhoršovala. Do týdne od závodu odezněla z pravého kolene, s levým mám stále problém. Chůze v pohodě, běhání omezeně – dva, tři kratší výběhy týdně. V minulé sezóně mě běhání upozornilo na propadlé příčné klenby, letos na nutnost zpevnit kolena posilováním. Sedět u televize, tak o těchto dysbalancích nevím a nemohu na nich ani zapracovat. Neodstoupení v Berouně nepovažuji za chybu, být tam nyní znovu, rozhodnu se stejně.

Velké díky Olafovi a všem jeho pomocníkům za trasu se spoustou zajímavých míst, s minimem civilizace a asfaltu, za ukázání nových cest u Prahy a za po všech stránkách skvěle fungující akci.

Velké díky Petrovi a Zbyňkovi, setkání s nimi značně zvýšilo mé šance na dokončení, závod v jejich společnosti příjemně ubíhal a pokec s nimi mě obohatil o další pohledy na tenhle sport.

úspěšně dokončený celý EKUT 2016, 300 km s převýšením 13 200 m během dvou týdnů

Stránky Pražské stovky ZDE, kompletní výsledky z Pražské stovky ZDE, kompletní výsledky EKUT ZDE.

Profesionální fotky od Jirky Janušky najdete na tomto ODKAZU.

Odkazy na články bloggerů:

Radek Brunner (vítěz Pražské stovky): Pražská stovka 2015

Zuzka Urbancová (vítězná žena Pražské stovky): Ryzí pražské ultra

Aleš Zavoral (vítěz EKUT): Pražskou stovkou až k vítězství v EKUTu (300km/+13 200m)

Franta Fait: EKUT završen slavnou Pražskou stovkou

Vláďa Kádner: Pražská stovka - EKUT 3

Eliška Majorová: Pražská stovka 2015 (EKUT 3)

Patrik Hrotek: Pražský reparát

Lukas Pawlowski: Pražská stovka 2015

Michal Novák: Pražská 100 2015, III. díl EKUT

Petra Mücková: Úspěšné zakončení ultra sezóny v Praze

Honza Hanousek: Mikulášská besídka, aneb P100 v alkoholickém a společenském opojení:)

Dušan Horbaj: Pražská stovka 2015

Júlia Batmendijnová: Pražská stovka 2015 (129,8 km, + 5350 m)

Tonda Hejkrlík: Pražská stovka 2015

Tomáš Vrzáček: 22. Pražská stovka - 130 km/ 5.350m+

Lukáš Šichta: Pražská stovka 2015

Pavel Fenyk: Pražská stovka 2015, Skóre vyrovnáno na 2:2

Georgis Fasulis: Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

Jitka Křížová: O čem byla moje Pražská stovka

Pavel Koza: Pražská stovka 2015 aneb potřetí a zase neúspěšně...

Honza Dvoráček: Pražská stovka vs. Já - 2:0

Magda Vančáková: P100 - dětská trasa

Michaela Stránská: Pražská stovka „pro děti“, aneb „pražský ultratrail“ na 70km

Tomáš Zahálka: Pražská stovka 5.12.2015, jen dětská trasa 70 km ultratrail

Katka Dlouhá: P100 aneb jak jsem si užila krásných dětských 70 km z Berouna do Prahy

EKUT: Loučení s turistickým rokem 2015 – etapa 115 km

 Report z předchozí etapy Loučení (55 km) najde ZDE

Odkaz na stránky akce: Loučení s turistickým rokem

Reporty účastníků akce:
Eliška Majorová: Loučení s turistickým rokem: EKUT 2 (2015)
Vláďa Kádner: EKUT 2
Lubomír Nový: Nedokončených 100 mil
František Fait: Doporučuje 9 z 10 masochistů
Aleš Zavoral, vítěz obou etap: Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení


„Hrozný ty boty, jak se rychlej ničej,“ zazní z hloučku uprostřed autobusu.

„Mně by vyhovovalo mít boty na paušál, každej měsíc zaplatit dvě kila a kdykoliv bych chtěl, poslali by mi nový.“

I taková zamyšlení zní při přesunu na start extrémního vytrvaleckého závodu :-)

Páteční večer, ústecká omladina obráží diskotéky a my, banda bláznů navlečená v běžeckém a turistickém vybavení opouštíme město. Místo dunivé hudby šum lesů, místo blikajících stroboskopů čelovky, přírodní parket zalitý mlhovinou, halucinace, únava... EKUT 2, ultratrailový mejdan v divokých svazích údolí Labe a na sopečných kuželech Českého středohoří začíná. Kdo se do 115 km dlouhé trasy zamiluje a pro koho bude jen láskou na jednu noc?

 Profil druhé části Loučení: 115 km s převýšením 5 200 m +

Ve 23 h protínáme startovní čáru, tentokrát v Sebuzíně. První kilometr vede silnicí mírně vzhůru, vhodné tempo nacházím opět na konci přední dvacítky. Pohodový terén mi dává navíc možnost promyslet plán. Aby to nebylo jen takové vaření z vody, vytvořil jsem si v průběhu posledních několika závodů k procesu plánování profesionální formu skládající se ze dvou fází. První je ryze matematická, druhá se odvíjí od pocitů:

1) várka kilometrů / tempo, tak akorát + antistresová hodinka* = zítra o půlnoci v cíli

2) I když bydlím mimo základnu a mám tam ideální podmínky pro odpočinek, nepodařilo se mi po první etapě za celé odpoledne usnout. Úkol je tedy jasný, máknout na pravém břehu Labe a co nejrychleji se dostat na levý, kde to už nějak doklepu od jedné vnitřní občerstvovačky k druhé. Do 42. kilometru si musím vystačit s venkovními.

                                          

* 60 minut rezerva, abych se zbytečně nestresoval z neplnění plánu.

23:00 Sebuzín, start 2. etapy, autor fotek Honza Sedlák, na druhé je i moje maličkost :-)

Žlutá značka se stáčí na Krkavčí skálu. Cedule upozorňující na obtížně schůdný úsek trochu přehání, ale i tak se tady slušně zahřeji. Po kontrole sbíháme do Kundratic a po loukách s pastvinami děláme oblouk do Sedla pod Varhoštěm. Běžím ve větší skupině s Dalimilem Hotou, Vaškem Hanzlíkem, Pavlem Fexou, Frantou Faitem a je tu i pro mě z dopoledne známá maďarská dvojka Péter Sára a Judit Szabó. Občas někdo poodskočí, pak ho ale zase doženeme. Nehraje tu roli žádná taktika, každý si jede svoje tempo. Na občerstvovačce si dávám chleba, zapíjím čajem a snažím se příliš nezdržovat. Přesto chytám ztrátu na Maďary. Na vrchol Varhoště mi zbývá ještě 300 m, když zahlédnu jejich čelovky nahoře na rozhledně u kontrolního fixu. A tam vede hodně schodů. Brzy po nich lezu také a drkotám při tom zuby, je tu fakt solidní zima, ale výhledy jsou krásné. Připomíná mi to takové ty sranda pohledy ve stylu černá plocha a na tom bílý nápis „Krkonoše ve tmě“.

Seběh nejprve po žluté, pak po zelené do Rytiny soutěsky, výstup přes Čeřeniště do Němčí a znovu seběh, tentokrát Průčelskou roklí na další občerstvovačku. V téhle části se skupina natahuje, v některých úsecích se ocitám sám, ale dole u pití a jídla se zase všichni scházíme. Je dvacet minut před třetí ranní, a kdyby byli občané Brné vzhůru, nestačili by se divit, v jakou luxusní restauraci se změnila jejich prostorná, zastřešená autobusová zastávka. Tam, kde jindy lidé postávají při čekání na odvoz do školy nebo do práce, jsou nyní rozestavěné krabice s chleby, ovocem a různými pochutinami, karton kofoly, voda na doplnění lahví a všemu vévodí samovar Honzy Sedláka, naznačující, že i zde si dám několik doušků gruzínského čaje. Co vám mám říkat? Nechce se mi odtud!

Výstup přes Výří skály na Vysoký Ostrý, tolikrát jsem touto mou nejoblíbenější částí Českého středohoří šel ve dne se svými psy a teď si to tu mohu vychutnat poprvé za tmy. Zachytit atmosféru hlubokých listnatých lesů ve chvíli, kdy jindy bývám z výletu už doma a ony tu pořád jsou. Klikatící odbočka mě přivádí k vrcholové skále s vyhlídkovou plošinou a kontrolním fixem. Míjím se tu se dvěma běžci, neženu se však za nimi. Možná to do závodu nepatří, ale chci tento okamžik prodloužit. Pode mnou ve tmě svírá řeku majestátná skalnatá Porta Bohemica, o kus dál po proudu září tisíce světel Ústí nad Labem, ještě chvilku bude trvat, než se město probudí do sobotního rána.

K8 Vysoký Ostrý, za sebou mám 24,1 km, foto Honza Sedlák

Dlouhý seběh lesem do Střekova, od hradu po asfaltu k řece, tajná kontrola, kde si mě zapisuje Egon, a už uháním přes zdymadlo TGM na levou stranu Labe. Rekapituluji si plnění plánu, když v tom mi v dálce do oka padne postava. „Kdo to tam je?“ mám radost, že se po několika osamocených kilometrech zase na někoho dotáhnu. Běžím jinak prázdnou ulicí půl kilometru a pořád nic. „Sakra, to bude asi nějakej nadupanej borec.“ V místě, kde se trasa závodu stáčí vpravo a opouští prudkým stoupáním údolí, zaslepen soupeřením pokračuji rovně. Jaké překvapení, když konečně hra na kočku a myš končí. Svižným krokem se mi snaží celou dobu utéct holka s kabelkou přes rameno vracející se asi z nějakého ústeckého večírku. Ona vyděšená z úchyla, já z toho, že na sobě nemá běžecké oblečení, batoh, ani čelovku na hlavě. Sakra, to jsem fakt nechtěl. Přemýšlím, že se omluvím, ale rychle odklape směr Vaňov. Tam se brzy vydám také, jak však zjišťuji z navigace, budu se muset nejprve čtvrt kilometru vrátit zpět na trasu a proběhnout si oblouk přes Vrkočský vodopád.

První velkou krizi chytám za Vaňovem. Začínám usínat. Trochu mě nakopne ještě les s dřevěnými pohádkovými postavami, ve svitu čelovky vypadají jak z nesestříhané verze od bratří Grimmů, a pak už regulérně upadám do říše snů. Kousek před Chvalovem dokonce ujíždím z cesty. Ta tu zdolává traverzem labský svah a já se na ní během vteřiny nekoukám už z vrchu, ale z boku, jakoby ve 3D. Prostě ležím nohama a tělem dolů ze stráně a oči mám na úrovni cesty. Vyvolá to ve mně paletu emocí. Nejdřív jsem vyděšený, pak se směji a nakonec běduji, že mě kvůli zabahněnému oblečení nepustí na živé kontrole v Dubičkách do hospody. Tam se dostávám po svítání, čtvrt hodiny před osmou ranní, strach byl zbytečný, příjemná paní, co tu obsluhuje, s návštěvou neobvyklých hostů počítá. Krize se zlomila na vyhlídce Mlynářův kříž, těsně před touto kontrolou, kde se mi podařilo po čtyřech hodinách dohnat konečně některé účastníky akce – skupinku od Varhoště. Dokonce tu naposled zahlédnu krátce i maďarskou dvojku. Všichni vypadáme zmoženě.

K13 Mlynářův kříž, za sebou mám 40,7 km, moje jediná vlastní fotka ze závodu

Skrz okno svítí sluníčko a v hlavě mi zní taková ta moralistická hláška: „Venku je hezky a ty sedíš v hospodě.“ Po polévce, malém pivu a kávě opouštím mezi prvními občerstvovačku. Znovu se ukázalo, že těžké chvíle se dostavují na dálkovém pochodu ve vlnách. V následující pasáži si vybírám nejšťastnější okamžiky z celé druhé etapy Loučení. Dávám do uší sluchátka, pouštím hudbu a přes rozhlednu Radejčín, Dobkovičky, Litochovice a nad úžasnou Portou Bohemicou, kde mi zrovna hraje Last of The Wilds od Nightwish, běžím až do Oparenského údolí k Lovoši, jako bych byl jen na nějakém dopoledním tréninku. Na naučné stezce kousek pod vrcholem zaškrtávám políčko v kontrolní kartě a za pár minut se už láduji v chatě na Lovoši další polévkou.

Index dobré pohody padá s výškovými metry při seběhu z Lovoše. V Oparnu jej trochu podrží ještě Olafova tajná občerstvovačka, ale za kontrolou vedle ruin hradu na mě opět dopadá negativní vlna. Kousek za dálničním mostem klenoucím se vysoko nad Oparenským údolím promazávám chodidla. Mám na nich varhany, jako kdybych usnul na celou noc ve vaně. Při běhu to pálí a představa asfaltu v blížícím se Velemíně přilévá olej do ohně. No, ale celou šílenou obec, přes kterou projíždí snad každou vteřinu minimálně jedno auto, přežívám a zdárně procházím. Horší je výstup na Milešovku. Nahoře bývám několikrát do roka, ale tudy se vždy vracím. Představte si dlouhou, širokou, přímou a pomalu se zdvihající polní cestu. Jdete po ní dva kilometry, pořád vidíte Milešovku a ne a ne se k ní dostat. Když už se konečně ocitám v lese na úpatí, kde teprve začíná pořádné stoupání, přepadávají mě halucinace. Stromy přede mnou se mění v lidi. Ne najednou, ale postupně. Vždy vidím jen jednoho člověka, maximálně rodinu na sobotním výletu a pokaždé, když udělám dva, tři kroky, vezmou zpět svoji pravou podobu. Takhle se mi zjevuje i několik falešných altánků a lesních staveb. Několikrát zastavuji, abych se uklidnil. Je to fakt peklo a vytrhávají mě z něj až Tomáš Štverák a Patrik Hrotek běžící v protisměru. Mají za sebou již dva výstupy na Milešovku a ještě okruh pod ní, teď už uhání ku cíli. Jejich výkony jsou neskutečné, ale oni dva jsou skuteční. Pozdrav s nimi mě probírá. Za okamžik, ve dvě hodiny odpoledne, sedím v chatě na vrcholu. Mají tu velká okna, z nichž je úžasný výhled do kraje, jenže celkový dojem kazí chladná obsluha. Objednávám si sobecky poslední porci párků, malé pivo a kávu na odehnání běsů. Ještě jednou se sem dnes vrátím, ale nejprve musím absolvovat 13 km dlouhý okruh v okolí Milešova.

Tahle smyčka není náročná, jen trefit správnou cestu dolů. Kousek pod vrcholem mi ochotně radí Honza Suchomel vracející se již nahoru. Za Milešovem podcházím po silnici kopec Milešovský Kloc. Udivuje mě, že jsem tuto sousedku nejvyšší hory Českého středohoří nikdy nezaznamenal. Nevede na ni žádná turistická cesta, o to zajímavější může být její návštěva. Trasa závodu ji míjí. Není lehké naplánovat akci takového rozsahu, ke všemu potřebujete povolení a k udržení dobrých vztahů se správou CHKO je třeba vzájemných kompromisů. Značky naučné stezky mě navigují k rozcestí U Velké jedle. Začínám pociťovat zimu i při běhu. Aby ne, vždyť tu a tam spatřuji zamrzlé kaluže a to mám na sobě pouze funkční triko s dlouhým rukávem a slabou, průhlednou šusťákovou bundu. Oblékám mikinu, čepici, rukavice a sbíhám do Černčic. České středohoří se znovu halí do tmy, když zdolávám podruhé Milešovku. Občas se otočím a přijde mi, že mě dohání velké množství závodníků. Nejprve spatřím jednu čelovku, druhou, třetí a pak se jimi hemží celé prostranství pod horou. „To není možný, takhle budu brzo na konci celého pole a zůstanu sám na trase. Jo, aha, to jsou domy dole ve vsi.“

Posilněn další polévkou ve vrcholové chatě sbíhám tmou z Milešovky. V lukách nad hájovnou Paškopole se naposledy otáčím, ještě jeden pohled na královnu Českého středohoří a pak ji definitivně nechávám za sebou. Za mnou se nahoře chystali Franta Fait a polský závodník Rafal Koszyk, pár minut přede mnou ukusuje posledních 30 km do cíle Vašek Hanzlík. Doháním jej v brutálním stoupání na Kletečnou. Hole se zapichují do náročného terénu mezi kameny. Tenhle švih vede snad až ke hvězdám. U vrcholové pyramidy se radíme, kudy dál. Odrazky nelžou, po druhé straně cestou necestou dolů. Zase jsem v seběhu ten pomalejší, zase mi spoluběžec mizí. Ale před Záhořím vidím v dálce jeho čelovku, slabý kužel světla dodávající šťávu k dalšímu běhu. Přelézám několik vypnutých elektrických ohradníků a u obce Žim se dotahuji. Chvilku se držíme spolu, pak se trhám, chytil jsem pozitivní vlnu a už moc dobře vím, že nebude trvat věčně. V polích nad Dubicí protne oblohu meteorit. Další jedinečný okamžik závodu. V mysli vyřknu přání nesouvisející s akcí a po silnici dobíhám do Moravan.

V malém bistru je zahuleno od místních štamgastů, ale v tuto dobu se tu cítím příjemně. Milý hostinský mi nabízí chleba se sádlem a já s chutí přijímám. Bavím se tu s tátou Dalimila Hoty, který letos také podlehl kouzlu dálkových pochodů, dnes tu však dělá podporu synovi, jenž sem v tuto chvíli zdolává úsek od Kletečné. Brzy se tu objevuje Vašek Hanzlík, ale to už se pomalu chystám do mrazivého večera, povzbuzen motivační sms „Utíkej, Foreste, utíkej!“od Páji, která doma sleduje napínavý on-line přenos.

Blíží se devátá hodina, do Ústí nad Labem zbývá 15 km. Jindy cílová rovinka, teď nekonečná vzdálenost. Žlutá a modrá značka mě přivádí po hodině k vyhlídce Josefínce. Spousta lidí zde bude bloudit, já to tu znám, vím, že musím sestoupit po odbočce hodně dolů a pak traverzem přes les přímo ke skále. Nohy ujíždí v nánosech bláta. V protisměru potkávám Milana Čuláka a Petera Lešťáka. Když máknu s kontrolou, mohl bych je dohnat. Odkládám hole na okraji vyhlídky a po mokré skále lezu asi ještě tři minuty k fixu. Do Silvestra Stalloneho z Cliffhangera mám daleko, ale předposlední políčko v kartě přece jen zaškrtávám. Jenže ouha, záhy přicházím o časovou výhodu získanou znalostí místa. „Kde jsou ty zatracený hole?“ V domnění, že jsem je odložil až u fixu při sundavání rukavic, prohledávám každou okolní skulinu. Kuželem světla pročesávám i prostor pod Josefínkou, co kdyby náhodou sjely nepozorovaně ze svahu dolů. Po čtvrt hodině neúspěšného pátrání se rozhoduji nechat je tu neekologicky napospas přírodě. Velkou radost mám, když mi pak padnou do očí při sestupu dole pod skalou :-)

Takhle vypadala Josefínka, když jsem tu byl 17.1.2015 se svým psem Badym za světla.

Do Vaňova slézám kulhavým krokem. Chytily mě holeně. Přemáhán tragickými scénáři o zánětech okostice se belhám přes Chvalov a Vrkočský vodopád ku cíli. „Ach jo, to není dobré dva týdny před Pražskou stovkou.“ Dlouhý traverz před Soudným vrchem ještě popobíhám, ale pak už rezignuji. Na betonové cestě od restaurace Větruše nadávám a vzdychám bolestí, čím blíž jsem však ústeckým ulicím, tím víc to ze mě opadá. V centru před sebou vidím zřetelně běžícího závodníka. Mohl bych zabrat, ale už nemám sílu ani chuť. Už mě zaplavují jiné pocity. Tolik dlouhých závodů jsem za poslední roky doběhl, žádný z nich však nebyl takhle náročný. 170 km s převýšením 7 600 m, to je výška, jak kdybych vylezl od moře na Čumulangmu, do míst, odkud zbývá na vrchol už jen něco málo přes jeden Ještěd.

Otevírám dveře Krajské organizace Pionýr a předávám čip Olafovi. S časem 25:12:36 dokončuji etapu na 16. místě a s časem 34:15:12 celou trasu 170 km na 14. místě. Antistresová hodinka nestačila, doběhl jsem čtvrt hodiny za plánem, ale čísla v tuto chvíli nehrají vůbec roli.

Trávit spoustu dní a nocí značením, obsluhou občerstvovaček, administrativou a spoustou dalších činností souvisejících s realizací akce vyžaduje velkou nadšenost a ty naše výkony jsou v tom všem jen taková malá součástka. Velké díky Petru Malému a celému organizačnímu týmu, se kterým připravil tenhle pro mě nezapomenutelný prodloužený víkend.

 Pamětní list za absolvovanou 2. etapu Loučení 2015

Report z první etapy Loučení 2015 najdete ZDE